Instantní návod

Mí drazí,

rozhodla jsem se přes dlouhé mlčení promluvit. Zároveň se k vám obracím s žádostí. Neberte si to prosím osobně. Jen mám dojem, že se od mé předešlé prosby nic nezměnilo. Denně mi přichází velké množství dotazů a v mých silách není je přečíst, natož na ně odpovědět. A stále mám pocit, jako by vás, těch co se ke mně obrací, neustále přibývalo.

Rozhodla jsem tedy tímto dopisem předejít tomu, abyste měli ještě potřebu mi nadále dotazy klást. Ukázat vám na příběhu jednoho z mých tazatelů, jakým způsobem si tvoříme život. Naučit vás, abyste si uvědomovali plnou odpovědnost za něj, a následně ho vedli kvalitněji.

Ačkoliv už mnoho z vás zákon příčinu a důsledku v činech pochopilo, udivuje mě, nakolik nezodpovědně ještě nakládáte se slovy. A právě u drtivé většiny otázek typu: „Proč se to stalo?,“ bych odpověděla:

„Ne tolik činy, to slova dala tvou smůlu do pohybu. A ano, kdybyste jinak mluvili, jste v takové a oné životní situaci.“

Kdyby. A jsme opět u toho slova.

Co by bylo kdyby…? Kdybych neudělal ono a ono, co by se stalo. Kdyby, kdyby, kdyby.

Svět vám dává pocit, že jde o štěstí, neštěstí, osud a někdo je schopen nazvat mě i náhodou. Ne, je pravý čas, abyste si uvědomili, že jste to jen vy, kdo určuje, jakým směrem se váš život ubírá. A já jsem jen tím, kdo se dívá shora.

Muž, o němž vám budu vyprávět, se jmenuje Martin Bárta. Právě sedí u kávy a čte noviny. Listuje stránkami, které ho nezajímají, a krátí chvíli, než bude moci jít na čerstvý vzduch. S ohledem na mráz, který právě panuje a množství sněhu, odhaduji, že spíš než oblevy se dříve dočká manželky, co se zanedlouho vrátí z práce. Pak půjdou na procházku. Respektive ona ho oblékne, a on se pak bude snažit vyhrát nad ledovou plochou na chodníku. Martin je už pět let na vozíčku.

Zároveň se ke mně tolik let obrací s dotazy na svůj osud. Pojďme rozebrat událost, která významně ovlivnila jeho život, a najít variaci možností, kde teď mohl být, kdyby…

Martin dříve pracoval v mezinárodní společnosti. V necelých třiceti letech jezdil firemním vozem a na služebních cestách poznával celý svět. Žil bohémský život. Pár specifických neřestí mu silně zasahovalo do rozpočtu.

Drogy, párty s přáteli a ženy. Zvlášť pro udržení ženy, byl schopen utratit tolik peněz. Avšak k žádné se nevázal. Největší hodnotu pro něj představovala svoboda. S možnostmi, které měl, si ji užíval. Zároveň se před ním v ten čas otevíral výhled lepší práce. Hledali někoho pro obchodování s Amerikou, a jako jeden z nejlepších obchodníků byl „žhavým“ kandidátem. Znamenalo to přesídlit z východního trhu na západní, což ho lákalo. Vše už záleželo jen na vyjádření nadřízeného.

Pak přišel ve velkých firmách tolik oblíbený team building. Spolupracovníci se na něm sbližují a lépe poznávají; nějak podobně by zněl český překlad. Parta osmnácti lidí, mezi nimi i Martin vyrazila do Alp.

Martin právě přemýšlel, jak se mohl jeho kamarád tolik změnit. Přestože s Davidem při snídani seděli naproti sobě, jejich pohledy se setkaly jen náhodně. Když viděl, jak se právě živě baví s jedním z kolegů, možná ani neměl na navázání kontaktu náladu. Trochu ho zraňovala skutečnost, že na rozdíl od něj se už David ze šrámů jejich hádky vyléčil.

Začalo to před týdnem, když byly na obchodní cestě v Číně. Měli před sebou možnost uzavřít obchod celkem nevýznamné velikosti. Jenomže jako by za sebou při vzletu zanechali nejen Prahu, ale i štěstí. Od chvíle, kdy se s čínskou stranou setkali, do toho okamžiku, kdy nasedli na zpáteční let, šlo o jeden velký omyl. A to vše završila právě rozepře s Davidem, který z jejich neúspěchu obvinil Martina. Samozřejmě ani on nenechal špínu na sobě. To jen v krátkosti ke konfliktu, který trval už několik dní.

Davidovi se rozvibroval telefon. Mladík se zrzavými vlasy a závislostí na pivu říznutém coca colou, po něm sáhl.

„Zuzka volá. Snad nevyhodila barák do vzduchu zatím, co jsem pryč.“

Někde zaznělo: „Kurňa.“

Chvíli se s ním telefonem pral. Prsty tiskl do míst vyznačených pro přijetí hovoru, ale nic se nedělo.

A právě potom přišla Martinova banální poznámka, co vše převrátila naruby. Možná si ještě pohrával s myšlenkou kamarádovi nabídnout svůj telefon, nebo minimálně mlčet, ale nutkání vyrovnat účty bylo silnější.

„Je to čínskej šunt, to už nerozchodíš.“

Nahrál mu na smeč. David se v pohybu zastavil, aby mohl vyprsknout smíchy. Zbytečné mluvit, že to co David poté řekl, byl jen nesprávně načasovaný vtip.

„Čínskej šunt? Už jsem vám chlapci vyprávěl, co se Martinovi, když jsme byli v Číně, přihodilo? Takovej trapas.“

Aniž by stačil říct víc, pozornost celého stolu už strhnul na sebe.

Důrazné „Davide“ byla ještě snaha ho zastavit.

„Tyvé, no, první večer jsme se měli účastnit večeře, kterou udělali na počest našeho příjezdu. Do teď jsme to nezažili, a najednou nás tam vítají jako krále. Přijdeme tam a všude spousta nudlí, čaje, sladkostí, kočiček a takových těch věci,“ horečně kolem sebe házel rukama „No a tady náš Mates, se tam předvedl.“

Do prostoru před Martina zapíchl svůj ukazováček, který byl stejně tak jako ostatní prsty ověšený prsteny.

„Před cestou si asi musel nastudovat několik příruček, protože nabyl ten dojem, že svou úctu k hostiteli dá nejlépe najevo pořádným krknutím.“

Osazenstvo stolu vybuchlo smíchy. Zbytek rozhovoru Martin nehodlal poslouchat. Utrousil pár jedovatých poznámek, které se víceméně ztratily v hluku a v pokračování Davidova přikrášleného příběhu; vydal se směrem ke svému pokoji.

Jeho rozmrzelost pramenila zároveň i z vlastní hlouposti. Možná měl skutečně raději mlčet. Tohle vědomí ho po chvíli přimělo vrátit se do hotelové restaurace.

Parta kolegů už opustila předešlé téma a právě plánovala aktivity na dnešní den. Když se Martin posadil zpět ke stolu, neodolal ještě masu, co rychle mizelo z talířů. S každým soustem ho ale zabolelo v krku.

„Dáme dneska běžky?“ Navrhl někdo.

„Děláš si srandu, Kouby? Běžky jsou pro babi,“ zasmál se Tomáš vedle Martina, a nacpal si do pusy housku se slaninou.

„Proč ne, já dneska na sjezd nejdu,“ stál si na svém David.

„My si půjdeme vlít do krve trochu adrenalinu na boule, viď Martine.“

Možná to bylo nový příliv odvahy pustit se do něčeho nového, možná potyčka s Davidem, co ho přimělo přidat se k nim.

„Jasný, půjdu s vámi,“ přikývl nerozvážně Martin.

Venku foukal vítr a točil čerstvě napadaný sníh do vírů. Mimo Tomáše, Martina a Karla s nimi šel ještě Štěpán. Ostatní se rozhodli buďto pro běžkování, zbytek chtěl vyrazit na sjezdovku ještě o něco později. Martin ale pochyboval, že se k nim na nejprudší sjezdovku ještě někdo časem přidá. Takže tu teď na vrcholu kopce stáli ve čtyřech.

První vyrazil Karel, Martin se přidal jako třetí. Šlo skutečně o nezapomenutelný zážitek. Lyže se mu lehce přilnuly k povrchu a s šustěním si brázdily cestu dolů. Teprve teď zažíval ten kýžený pocit svobody. Na jinak prázdné sjezdovce nebylo potřeba brát na ostatní ohledy. V té rychlosti, byl úzký bílý pruh a záda kamarádů, to jediné co stačil vnímat. Žádné zbytečné myšlenky a starosti. Když jízdu pod kopcem zakončil ledovou sprškou okolí, věděl, že si sjezd zopakuje. Byl to úžasný pocit.

Hned o dvacet minut později se kvůli Martinovi zvedala z nedaleké nemocnice helikoptéra. Druhý sjezd už nevyšel tak hladce. Iluze neohroženosti a plné kontroly nad lyžemi ho přiměla jet ještě rychleji. Samozřejmě v tom svou roli hrála i soutěživost. S prvním zavrávoráním kontrola nad lyžemi zmizela. Martin se řítil sjezdovkou, aniž by ovládal směr a v první větší zatáčce vjel do lesa.

Čtrnáct dní ležel na jednotce intenzivní péče v umělém spánku, teprve pak ho přemístili do běžného pokoje.

Během měsíce se mu vypařila podstatná většina snů. Dozvěděl se, že už nikdy nebude chodit. Na to navazovalo rozpačité mlčení kolegů. Uvědomoval si, že okamžikem, kdy před něj postavili invalidní vozík, pro ně jako obchodník ztratil hodnotu. Jak si stále více onu myšlenku připouštěl k tělu, a čím více mu naznačovali, že přišel o práci, tím mu bylo jasnější, kolik zdánlivých přátel měl.

V nouzi poznáš přítele. On musel projít tím nejhorším, aby ho našel.

První kdo za ním do nemocnice přijel, byl David. A pak tu byla ještě jedna žena, kterou zpočátku pokládal za dotěrnou. Nosila mu léky, jídlo a měřila mu teplotu. Nebrala na vědomí jeho poznámky, ať ho nechá být, že chce zemřít. Později, když překonal šok, si vzájemně vyprávěli své životy. Pomohla mu tak na okamžik zapomínat. Své první schůzky prožili u nemocniční postele.

Měla ty nejkrásnější oči a étericky zrzavé vlasy, které viděl, a pro ni se o rok později vzdal iluze svobody. Poznal, jak sladce může chutnat, ono připoutání, kterému se dřív bránil. Přehodnotil celý svůj život. Do firmy se nevrátil. Teď spravuje internetové stránky několika firmám, a pokud se potvrdí, co už si samy s Terezou zjistili, do devíti měsíců bude otcem.

Na mě se často vrací s dotazem typu: „Kdybych tenkrát nelyžoval, kde bych dneska byl?“ Zpočátku šlo o zoufalou snahu, dokázat si svou hloupost. S tím jak mu do cesty přišla řada nových voleb, a jak vozík pojmenoval kamarádem Žambprym, jde o dotazy ze zvědavosti. Někde uvnitř jeho duše probíhají boje zoufalosti s vděčností za lásku a pevné přátelství. Měl by to všechno, kdyby na firemní akci jednal jinak?

Je čas, abych mu dala odpověď.

Tak milý Martine, jedna z možností kde bys byl. Uvažujme, že jsi mlčel, a kamaráda jsi k jedovaté poznámce neprovokoval.

Opět scéna u snídaně.

David v ní zápasí s příliš chytrým telefonem: „Zuzka volá. Snad nevyhodila barák do vzduchu, zatím co jsem pryč.“

Chvíle ticha. Markovi vedle právě vypadl hranolek z ruky, a zanechal mu na žluté mikině kečupový otisk. „Kurňa,“ zanadává.

David svůj boj s telefonem vzdává: „Šunt z Číny,“ a hodí stále zvonící přístroj do vojenského báglu.

„To mi připomíná. Už jsem vám chlapci vyprávěl to Martinovo fópá z Číny?“

Samozřejmě o něm do teď nikdo neslyšel, proběhla Martinovi hlavou kyselá poznámka.

„První večer jsme se účastnili večeře…“

I tentokrát Martin odešel do pokoje. Naštvaný, že na něj David útočí.

Jen jeho životní příběh nabral jiný směr. Na svah ani na běžky s kolegy nešel. Když se po dvou hodinách probudil v posteli, všichni už byli pryč. Měl tak ještě více času, aby nad celým incidentem přemýšlel a utvrdil se v rozhodnutí, Davida jako kamaráda odstřihnout. Potom co si poslední týden do očí řekli, byla už tohle poslední kapka, která jeho pohár trpělivosti dovršila.

Možná mu ani povýšení nepřeje, dospěl Martin k nesprávnému závěru.

Jsem často svědkem toho, že malá nedorozumění ničí pevná přátelství, a přitom by stačilo málo. I tímto směrem by se Martinovo a Davidovo přátelství ubíralo. Jiný impulz k usmíření, než jakým bylo Martinovo zranění, by nedostali.

Martin s Davidem by už jen ve vzájemné nenávisti pokračovali a spíš než k sobě by si nacházeli cestu od sebe. Ani jeden z nich by se povýšení nedočkal. Ukázalo by se, že šlo jen o fámu a postupem časem by David přestoupil na nové oddělení.

Martin by pracoval stále jako obchodník. Pokračoval by ve svém volnomyšlenkářském životě. V tuto dobu, by sice vlastnil krásný dům a drahé auto, zato manželka či jiná vážnější známost by byla v nedohlednu.

A třetí možnost?

Ochutnávka dalšího „kdyby“ začíná:

„Na, zavolej si z mýho,“ podává Martin Davidovi svůj telefon.

Ten mu kývnutím hlavou děkuje, a už vytáčí číslo své přítelkyně.

Po dlouhém hovoru už je téma konverzace u stolu jinde. Směle se přidává, a historka z Číny zůstává jen mezi kamarády.

David, který už v tuhle dobu na rozepři, na rozdíl od Martina, zapomněl, bere kamarádovo gesto jako signál, že i jeho zlost přešla. Zapojí ho do hovoru o novém autě, co by si rád koupil a pak společně vyrazí na běžky. Martin je rád. Sjezd „boulí“ mu přijde trochu riskantní, a naopak ho láká představa, že na běžkách pozná kolegy, s nimiž se přátelí David.

Na vycházce, při níž se i párkrát zastavují na malém občerstvení, skutečně nové přátele získává. A je to nakonec jeden z nich, kdo se s Martinem za nějaký čas pustí do podnikání.

Co se týká žen, tu by v současné době neměl. Je sice pravda, že by ještě z dovolené nemocnici navštívil, a to s chřipkou, k níž mu právě běžky pomohly, ten okamžik by mu ovšem na sblížení s Terezou nestačil. Takže by dnes Martin seděl ve své nové kanceláři a pracoval na nové práci, jakou by bylo poskytování logistických služeb. Scházel by se s  kamarádem Davidem, novými přáteli, zdraví, ale bez manželky či přítelkyně, na níž by nezbýval čas.

Takže přátelé, není to osud ani nic jiného. Jsme to pouze my, kdo bojuje za naši budoucnost. A když vezmeme v úvahu, jak se dá jednou větou vše změnit. Zamyslete se. Pro kolik činů a slov z našeho stromu života vyrostly větve, kolika směry jsme se mohli dát? Kolik variací pro náš život existuje?

S přáním jen dobrých voleb,

vaše váha nad lidskými životy, určená slovem „kdyby.“

Lenka Rajtmajerová.

V době uzávěrky – 24 let.

Kategorie – starší.