Být sám sebou

Světe! Div se.

Já přišla na tento svět, jako každý jiný. A přesto. Přesto si myslím, že tu nejsem náhodou. Jen tak, pro nic, za nic. Už pár let pozoruji vše, co se kolem mě děje. Své okolí, lidi, které dobře znám i svůj vlastní život. Tolik se toho v něm za poslední léta změnilo. A žádná z těch změn nebyla nijak lehká. Nic není v životě lehké, nic není v životě zadarmo. Dokonce i radost a štěstí nás stojí mnohdy velké úsilí. Taky odvahy poprat se, se vším, co nám život připravil. Co jsme si sami přivolali, co jsme si sami chtěli vyzkoušet, abychom se stali lepšími, než jsme byli dosud. Kolik slz a přemýšlení nás stojí najít cestu sami k sobě. Najít to, proč tu jsme a kdo vlastně jsme. Kolik pohledů k nebi, k zářícím hvězdám i měsíci, kolik otázek a času čekání na odpověď a kolik sil v sobě musíme najít, abychom dokázali být trpělivějšími a uvědomili si, že vše v našem životě má svůj čas? A kdy vlastně přijdeme na to, že vždy je pro co žít? Někdy se nám může stát, že nám jen tak náhodou vstoupí do cesty člověk. Nečekán a nezván, přesto je ochoten nás podepřít, nabídnout nám alespoň načas, jedno ze svých dvou křídel. To proto, abychom nespadli až na dno. Ať už je to kdokoliv, je to ten, co přišel v ten správná čas. A spadneme-li i přesto na dno, tak jen proto, abychom tam nalezli to, co nikde jinde nenalezneme. Tak se už přestaňme litovat. Nelitujme ničeho, čím jsme si museli v životě projít, ničeho, co nás v životě zrovna moc netěšilo. Nelitujme ano toho, co nás srazilo na kolena, co nám způsobilo jizvy na srdci. Vše se jednoho dne zahojí. Ale bez naší vlastní pomoci, píle a odvahy, víry a naděje, odpuštění všem i sobě samým, se žádného uzdravení nedočkáme. Žádný lékař, ani láska druhých, není dostatečným lékem na naší duši, lékem, který téměř všichni potřebujeme. My sami v sobě nosíme ten nejvzácnější lék. Není ke koupi, není ani na prodej. Jak byste si mohli své srdce koupit, nebo ho jinému prodat? Kde jinde byste chtěli najít to, co vás znovu dokáže postavit na nohy a stvořit z vás to, čím jste se narodili? Vzpomínáte? Vaše duše leží jen malý kousek od vašeho srdce. Tiše ukryta, čeká, až ji zase přijmete, až se konečně probudíte, otevřete oči a uvidíte tu krásu vás samotných. Tu úžasnou bytost, která se zrodila na této planetě. Tu krásu všude kolem vás, kterou jsme my lidé, vyměnili za svůj vlastní blahobyt, za kariéru a úspěch, za všechno, co nás za ta léta oslepilo a uvrhlo v zapomnění. Není tedy divu, že žijeme jako ovce v jednom stádě. Není divu, že jsme stále více nemocni, nespokojeni sami se sebou, se svým vlastním životem. Docházejí nám síly. Dochází nám i úsměv na tváři, pocit umět se radovat, dochází nám naše vlastní bohatství ukryté přímo v nás. Ale nedochází nám, proč? Proč se všechno tohle děje? Není rady, není léku. Je jen cesty, kterou musíme ujít, abychom znovu našli to, co jsme si tak lehkomyslně nechali ukrást. Naše srdce. Naši duši. Svobodu, být sami sebou!

Začněme si zase zpívat, místo toho, abychom nosili jen sluchátka v uších.

Začněme spolu zase mluvit, místo toho, abychom si psali jen sms zprávy a maily.

Začněme druhé obdarovávat svým úsměvem, místo toho, abychom jeden před druhým jen klopili hlavy k zemi.

Začněme se zase vodit za ruce a hladit, místo toho, abychom mysleli jen na sex. Začněme objímat své rodiče, říkat jim, jak je máme rádi, místo toho, abychom k nim jen natahovali ruce pro peníze.

Začněme zase ctít staré lidi, místo toho, abychom se jim vysmívali a uráželi je. Jednou nás totiž čeká to samé.

Začněme dávat dětem více lásky i svého času, místo toho, abychom je opouštěli, nebo jim kupovali náhradní rodiče-počítače.

Začněme zase chránit a milovat přírodu, místo toho, abychom tu vytvářeli umělý svět. Příroda bez nás bude žít, ale my bez ní ne. Přestaňme mít iluze, že nás se to netýká. Až se tu jednoho dne budeme loučit se svým životem, s těmi, kteří nás mají rádi, s planetou, na které jsme přece jenom pár hezkých let strávili, až v ten den budeme chtít, abychom tu mohli žít i nadále. Budeme litovat, budeme plakat, bude se nám hrdlo i srdce svírat, ale napadne nás vůbec, co tu po nás zbude?

Samozřejmě, že napadne. Během jediného okamžiku se nám vybaví, co všechno jsme promarnili. Komu všemu jsme ublížili. Komu jsme nikdy nedokázali odpustit, jak moc jsme zraňovali především sami sebe. To všechno můžeme napravit. Stále ještě máme dost času. Máme čas na to začít milovat svůj vlastní život.

Rozdávat radost i úsměv, lásku i pochopení. Můžeme všechno, na co si jen vzpomeneme.  Když to neuděláme teď, tak kdy? Ve chvíli, kdy najdeme cestu sami k sobě, si uvědomíme, že vždy je pro co žít. Protože ten pocit, že konečně víme, kdo jsme, je k nezaplacení. Ten pocit nám otevře srdce a srdce se pak spojí s naší duší. A co nás čeká potom? Přece ta úžasná bytost, jíž jsme byli, když nás naše maminka přivedla na tento svět. Když nám darovala život, abychom i my mohli žít na nejkrásnějším místě ve Vesmíru. A kdo toto místo nevidí, jakoby tu ani nežil. A kdo není sám sebou, jakoby už dávno umřel.

Komentář

  1. Od Veronika

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.