Uklouznout po h#vně a vletět do věčnosti

„Obrátiv se k jinému, spatřil jsem pod sluncem, že nepatří rychlým vítězství v běhu, ani silákům zdar ve válce, ani moudrým živobytí, ani učeným bohatství, ani znalcům přízeň, ale čas a příhoda stíhá všecky.“ (Kazatel 9:11)

Pohlédnu-li na svou knihovnu, jména jako Balzac, Kundera, Platón (nahraďte dle libosti) jistě našla domov i v mnoha dalších příbytcích. Proč zrovna oni a ne jiní? Nebo lépe: Je cesta vedoucí od karafy zimou se třesoucího génia až k našim prackám samozřejmá?

Lidé druhu věřícího v kvalitu obsahu díla budou vždy nějakým způsobem tvrdit, že ona pomyslná kvalita se nakonec samospádem prosadí. I kdyby na manuskript padal prach několik let, i kdyby dílo rozervance unášela lhostejná řeka času, vždy se objeví Brod, který nenechá Nezvěstného propadnout temným hlubinám. Jim by oponovali jedinci tvrdící, že není třeba vidět věci takto idealisticky. Velké knihovny byly častokráte vypáleny, většina byla ztracena, kvalita sama nestačí, nadání píšícího ještě méně, odysea k našim očím vede cestou klikatou a Fortuna vládnoucí světu je mrcha nestálá.

Záměrně jsem to zjednodušil. Oba názory jsou v extrémních polohách úsměvné/děsivé. Kvalita či hodnota (shodněme se, že něco takového vůbec existuje) jistě hraje svou roli, je však potřebí někoho, kdo ji najde, koho osloví, vystoupí a řekne: Toto je dílo hodné pozornosti. A takový lidé tu byli vždy. I dnes se k nim upínáme, leč neshodneme se na žádné konkrétní – autoritě. Ano autorita je ten potřebný filtr, který nám doporučí cosi zvláštního mezi tou změtí děl. Příklad bude lepší. Cílek, Žižek, Vácha se ve svých knihách/přednáškách zmíní o Chestertonovi. Možná, že kdyby ho zmínil pouze jeden z nich, přeslechl bych. Jakmile to jméno však slyším od každého z nich a vícekrát, začíná mne nějak zajímat.

Pokud dostanete do ruky coby školní dítko seznam povinné četby, právě se osobně setkáváte s výběrem, který za vás provedla autorita – učitel, jakýsi kánon. Všechno je v klidu do doby, než si začnete pokládat vtíravě nepříjemnou otázku: Proč tito a ne jiní? Proč zrovna oni Čapkové, Haškové, Hrabalové, Škvorečtí?

Autorita v podobě školy, učitele, veřejně činného a námi oblíbeného člověka nebo i kamaráda či rodiny nám opravdu sloužila jako filtr. Kolem nás neustále krouží beztvará, bahnitá řeka textu, mnohdy nemajícího autora, takže autorita není tak úplně na škodu.
Tyto autority v podobě bratrstva Velkých čtenářů přestává fungovat. (post)Moderní doba se definuje proti autoritám. Autorita je v moderně předsudek. Kanonizace tímto způsobem, tedy skrz legitimní autority již nefunguje. Proč? Je příliš mnoho textu. Vše se fragmentuje, vymýšlejí se nové termíny pro žánry a pod-žánry a nikdo se v tom už nevyzná.

Řeklo by se, že demokratizace psaní/čtení , která konečně otevře brány všem, kdo chtějí psát už nemůže onu kvalitu nijak udusit. Je to však mnohem horší. Zatímco dříve autority plely záhony za nás a jistě s ním vytrhaly i růži, dnes se už o záhon nikdo nestará. Plevel dusí růže.

O neznámých, zapomenutých a opomíjených autorech u nás dává vědět Ivan Wernisch. A je to úžasné čtení, když si uvědomíme, kolik zajímavého kolem nás proteče bez povšimnutí. Josef Palivec byl první kdo Wernischovi ukázal „jinou“ historii české literatury. Už téměř 50 let sbírá texty těch, kteří po hovně sice uklouzli, avšak vletěli do temnoty.

Jak věci (ne jen knihy) získávají své místo ve světě? Ptáte se po hranicích kvality, hodnot, umění a braku? Je měřítkem díla pouze člověk? Homo mensura?.
Na jednom se snad shodneme. Čtení není záležitostí pasivní. Význam díla vytváříme my. Čtení jest tvůrčí činností. Ať už potají schoulení pod lampou či v živé diskuzi spoluvytváříme díla jež čteme, vtahujeme je do naších světů, které nejsou statické, nýbrž v neustávajícím pohybu. Proto pokus o nějaký konečný a tím pádem nehybný výklad, je nanejvýše směšný. Nežijeme v době jedné skutečnost, ale množiny skutečností,které spolu soutěží. Určité možnosti se realizují, jiné zase ne. Stávající skutečnost není fixní, není daná jednou pro vždy. To přeci dává velkou naději, ale spolu s ní přichází i její sestřička, která nám chutná o poznání méně. Nejistota.

Tags:

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *