Vztah. Špatná zkušenost, nádherná přítomnost.

Vážně doufám, že mě za můj názor nikdo neukamenuje. Taktéž doufám, že v mém zamýšlení se nalezne alespoň někdo pochopení a bude se mnou, i kdyby jen částečně, souhlasit. Naposledy doufám, že si o mně nebudete myslet špatné věci ve spojitosti s mojí minulostí.

Začnu tedy od toho, co bylo, a s tím spojenými prožitky, které nyní nazývám špatnýmizkušenostmi. Na základní škole jsem byla snad jediná bez kluka, bez vztahu na týden, nepolíbená. Jak už to bývá, můj tehdy pubertální mozek se touto problematikou zbytečně moc zaobíral a já jsem si dělala naprosto nesmyslné starosti. Úplnou, nepříliš šťastnou náhodou, do mého života pak vstoupil On, ten první kluk, který se dostal do tak velké blízkosti mého srdce, ostatně i do blízkosti partií ostatních.

Zamilovanost dokáže být docela velká mrcha, nechá vás koukat se na vše kolem přes silně zabarvené brýle, které vám nedovolí vidět nedostatky. Pro zamilované nastává sluníčkový čas plný úsměvů. Posléze přichází zlom, sluníčko se na chvíli schová do bachratých šedivých mraků a je šero. Tma. Začínáte protějšek vidět černě. Veškeré společné aktivity, které bývaly značně příjemnými, se stávají spíše utrpením. Je toto snad přirozený vývoj vztahu? Ano, z části tomu tak je. Z druhé části je právě důležité to, jestli v období začínajícího šera podlehnete splínu mraků, nebo za nimi pořád budete vidět slunce, které jednou vyjít musí, ať chce či nechce.

Do toho chození jsem vstupovala napůl z donucení, napůl proto, že jsem neměla absolutně žádnou sebedůvěru a myslela jsem si, že o mě nikdo jiný neopře ani kolo. Své brýle jsem zahodila po roce. Když se teď ohlédnu zpátky, měla jsem ihned po zahození brýlí rozvázat i onen vztah. Jenomže jsem se nechala ovlivňovat planými nadějemi a sliby, které se nikdy nesplnily. Začalo pro mě období trápení. Ten člověk ze mě vysával veškerou energii a dobrou náladu, veškerou chuť do života. Tak mladá a být po boku člověka, který je líný, nechává o sebe pečovat, ale péči neopětuje, ve mně nechalo hodně špatných vzpomínek.

Představte si situaci, kdy přijedete s přítelem k rodičům na víkend. V pátek si chcete sdělit, co je nového, ovšem toho se přítel odmítne účastnit a odejde do vašeho pokoje. Pravděpodobně radši odbudete rodiče, než abyste nechala přítele čekat. Co nejdřív doběhnete za ním a chcete se věnovat jemu, jenomže on vám vyčte to, že má hlad, je unavený a vy na něj kašlete. Tak jdete udělat večeři, ačkoli jste se chtěla dívat na film, na který se těšíte celý týden. Přinesete velikou porci jídla, dotyčný do ní rýpne a s pokřiveným obličejem vám oznámí nějakou výtku. Například, že on si na rohlík dá prve sýr a potom šunku, tudíž tak, jak jste to nachystala vy, je to špatně a jíst to nebude. Hádka je na světě.

Na druhý den ráno je potřeba pomoct s prací na zahradě. Ovšem on vám bez skrupulí odsekne, že tu pracovat nebude, že to není jeho povinnost a že bude spát. Necháte ho tedy spát, protože se nechcete znovu hádat. Kolem jedné hodiny jej jdete opatrně vzbudit a oznámíte mu, že oběd je na stole, načež se vám dostane odpovědi, že on dolů na oběd nepůjde, protože se mu nechce. Prý ať mu jídlo přinesete sem. Podvolíte se mu, ve vší dobré víře, že vám za toto alespoň poděkuje. Toho se ovšem nedočkáte. Jediné, co na vás čeká, je další hádka, protože on doma jí k rajské omáčce jenom knedlík, tudíž těstoviny jíst nebude. Nakonec vás ještě začne urážet, protože který hlupák jí k rajské omáčce špagety?! A takový byl koloběh všeho. Nesnášel kočky, nesměly na postel, potom ani do místnosti, kde se nacházel on. Nesnášel všechno, co se týkalo mě. Kritizoval můj styl oblékání, písničky, které jsem poslouchala…

Takhle jsem dokázala žít ještě další rok. Postupem času jsem ale jeho zbraně, jimiž na mě útočil, začala používat proti němu. Stával se ze mě stejně zlý a podlý člověk, jako byl on. K tomu se u mě začaly projevovat zdravotní potíže, které jsem před tím nikdy neměla. Už jsem vůbec nevěděla, jaké to je ráno vstát a usmívat se. Být plná energie na nový den.

Naštěstí přišel ten den, kdy jsem to nevydržela. Bohužel, že na sebe nechal tak dlouho čekat. Vám, kteří si teď nejspíš klepou na čelo, řeknu jediné. Být ve vztahu s manipulativním a citově vyděračským jedincem není jednoduché. Divíte se, proč jsem to neukončila dřív? Jak jsem mohla, když mi plnil hlavu tím, že pokud od něj odejdu, zabije se. Dlouho mi trvalo, než jsem na to našla sílu.

Zraněna a posilněna minulostí se dostávám do přítomnosti. Ovšem ještě lehce zabrousím zpět, jen o dva roky. To už jsme ve chvíli, kdy jsem se dostávala z minulého vztahu. A to jak po psychické, tak po fyzické stránce. Již rok před tím se mi do života zapletla jedna osoba mužského pohlaví. Stal se mým nejlepším kamarádem a u něj moje bolavá duše našla klidu a porozumění. Měli jsme opravdu spoustu společného, dokázali jsme si psát každý den dlouho do noci. Pořád bylo co řešit a co probírat. Na prvního máje jsem se rozhodla, že nechci být sama. Napsala jsem dotyčnému, zda-li bychom se mohli někde potkat. Naštěstí pro mě, dalo by se říct i pro sebe samotného, souhlasil.

Od této chvíle započíná ta zatím nejšťastnější kapitola mého života. Každé ráno se budit s úsměvem na tváři, cítit, jak mi tělem proudí nová míza, která chce v obrovských gejzírech vytrysknout z mých žil ven. Díkybohu mi ale zůstávala v žilách a naplňovala mě štěstím. Z tohoto období si pamatuji jednu nadmíru úžasnou chvíli. Byla to věta, která mě dokázala rozsvítit pozitivní energií stejně tak rychle, jako se rozzáří žárovka, když cvaknete vypínačem.
Hele, mohla bys mi uvolnit kousek místa na vrcholku pro nejšťastnější lidi na světě? Trošku se posuň a vlezeme se oba.
A vlezli jsme se. Můj život s tímto člověkem nabral naprosto jiné otáčky, jinou sílu, intenzitu. Energii.

Tímto zdlouhavým úvodem jsem se dostala tam, kam jsem původně chtěla. Nyní je čas na pár vět o tom, jaký je podle mě šťastně fungující vztah. Momentálně tedy vztah, ve kterém se nacházím.

Hlavními pilíři takového vztahu jsou pro mě svoboda, důvěra a přirozenost.

Svoboda. Každého nejspíš napadne, jak je možné pokládat svobodu za důležitou součást partnerství. Je to ale tak prosté. Každý si představí, že pokud vstupuje do partnerství s dalším člověkem, bude to pro něj znamenat odříkání a přizpůsobování se tomu druhému. Dalo by se říct – pocit ztráty křídel, které nás dělají šťastnými. A volnými především. Pokud ale taková situace nastane, stáváme se nešťastnými. Přijdou pocity stísněnosti, protože si necháváme utahovat uzdu kolem krku, která nám nedovoluje volně dýchat. Vzniká nám vedlejší efekt, a to nezájem vztah dál podporovat. Proč taky?

Jak tedy fungovat se svobodou ve vztahu? Jednoduše. Berte partnera jako sobě rovného, o tomto by to přeci mělo být. Neubírejte mu jeho svobodu a nechte ho volně žít. Přítomnost vlastní volnosti a milovaného partnera při vás, je nejlepší kombinace, které vás může potkat. Můžete se od sebe vzdálit s vědomím, že vaše láska, to silné pouto, vás svolá zpět.

„Svobodně žít a současně vnímat pocit, že patříme k jednotě partnerství, je naplnění, které může dát jen ten, kdo je schopen svobodné úvahy, že nelze nikoho držet a stříhat mu křídla s tím úmyslem, že u nás zůstane.“

Důvěra. Každičký člověk má v sobě víru, nechť je jaká chce. V partnerství je to víra ve věrnost, sounáležitost, stálost a budoucnost vztahu. Důležitou skutečností ale je, jak se snažíme potvrdit naši víru. Ve chvíli, kdy víra klesá a snažíme se ji najít, přichází žárlivost, podezřívání, špatné chování, nehezká slova. Čím je to způsobené? Pokud nevěříme sami v sebe, nemůže po nás nikdo chtít, abychom věřili v druhé. Vzájemná důvěra povznáší vztah na zcela jinou úroveň. Budete naplněni pocity osvobození, pominou vztahovačné a destruktivní emoce. Vztah dostane nový rozměr, kdy není třeba hledat a pátrat, ale sdílet. Taková důvěra ve vztahu podporuje rozkvět nás samotných. Pokud se můžeme podívat do očí partnera a vědět, že mu můžeme věřit, je to výsostný pocit. Je to naprosto osvobozující, věřit v sebe a v partnera. Důvěřovat si.

A dále pak přirozenost. Jaký mají vlastně lidé důvod, hrát si před svými partnery na někoho, kým nejsou, případně ani nechtějí být? Snaží se měnit dle toho, co očekává jejich protějšek. Chtějí být pro něj ti nejlepší, chovat se přesně podle jejich požadavků. Ale kam zmizelo jejich pravé já? Potlačují jej. Mají ho v sobě, ale nepustí ho jednat. Takovýto vztah nemá předzvěst dlouhého bytí, protože vaše já, vaše opravdové já, jednou bude chtít konat. Bude chtít být viděno a poznáno. Poté budete pro partnera ze dne na den úplně jiným člověkem. Přirozenost ve vztahu naplňuje nás samotné důvěrou v sebe a vztah svobodou. Přijmout toho druhého takového, jaký je, je důkazem toho, že chápete, že každý člověk má právo být sám sebou. Na druhou stranu, nikdo nemá právo jen tak soudit nás, naše chování, naši osobnost, naše jednání.


„Milovat a nechat volně žít, milovat bez předsudků, bez očekávání, být sám sebou! Toť přirozenost.“

Ovšem, že tyto tři skutečnosti nejsou vše, co potřebujete pro spokojený a šťastný vztah. Jsou to jen tři z těch důležitějších, podstatnějších věcí. V konečném výsledku je stejně na vás, jak se ve vztahu budete chovat a jak vám to bude vyhovovat. Ve většině případů je ve vztahu jeden lehce dominantnější nad druhým, ne moc často jsou si partneři opravdu sobě rovni bez rozdílu. Ačkoli by to tak být mělo.

Neméně důležitou velikostí ve vztahu, je umění všímat si maličkostí. K čemu vám je velkolepé a nabubřelé gesto v podobě diamantového prstenu a pugétu se stovkou růží, když se na vás váš partner neusměje a zatím si ani nevšiml, že když se na něj usmíváte vy, udělá se vám v levé tváři roztomilý ďolíček? Tohle podle mě není gesto toho, že si váš tento muž váží. Pro mě mnohem víc znamenají maličkosti – jste na procházce, váš partner se k vám otočí a dá vám jeden kvítek sedmikrásky za ucho. Kýčovité? Pro někoho je to možná podobno smrtelně velké, koňské dávce, romantiky. Ať je to jak chce, šlo tu o tu maličkost, která dokáže přejít ve velký a významný čin.

Já se nyní již druhým rokem nacházím ve velmi spokojeném partnerství, kde je právě důvěra, přirozenost a svoboda na prvním místě. Navíc, tato tři slova spolu tak moc souvisí, navazují na sebe, jedno podporuje druhé, že by ve vztahu opravdu měla zaujímat ten největší podíl.

Vztah by vás neměl omezit, pokud nechcete. Neměl by vás zásadně změnit, pokud nechcete. Ve vztahu by každý z partnerů měl žít i svůj vlastní život, ne být pouze loutkou a poskokem pro dobro druhého. Takto byste se nikam nedostali.

Komentář

  1. Od Tana

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *