Život je jako cesta autobusem – co je pak smrt?

Smrt. Jediná jistota, již obdržíme s balíčkem života, ať už je sebevětší či kvalitní, od kterékoli firmy.Kde je život, tam je i smrt. Je to tak samozřejmé jako se stín vytváří s každým naším krokem do světla světa.

Jak jsme se tedy mohli vůbec dostat k úvahám o smrti jakožto našem právu, privilegiu svobodné bytosti?

První, co jsme si v dětství osvojili z abstraktního myšlení, je úsečka života. Všechno to začalo naším narozením. A konec bytí nás všech uzavře smrt. Obojí je těžké si představit, tak si to připomínáme denně. Je to naše nepochybnost, osvobozující a svazující zároveň.

To, na co jsme vybízeni se soustředit, je ona čára mezi těmi dvěma body. Tu máme ve své moci. Máme dar, právo, povinnost i příležitost ji rýsovat.V různých fázích spojnice se naše vize dalších tahů stále mění, ale vždy je a bude zakončena tou černou tečkou na konci.

Jenže co se nestalo, naším životním stylem, myšlením, někdy i shodou náhod, můžeme onu konečnou stanici posunovat. A tak přichází ono nevyhnutelné: „Když si můžu dělat se svým životem, co chci, mám právo na totéž i se svou smrtí. Stejně by to jednou přišlo. Chci posbírat svou poslední odvahu a odejít z tohoto tíživého světa důstojně, ze své svobodné vůle.“

Tento myšlenkový proud mi přijde logický… Co tedy drží všechny smrtelníky při životě?

  1. Může to být důvod křesťanský. Jak už pojmenování – sebevražda – napovídá, pro nábožné tento čin nemá nic společného s odvahou. Člověk si život nedal, nemá tudíž právo si ho ani vzít. Bůh dává život jako úkol, jenž nemáme právo z vlastní vůle ukončit. Tento úkol může také znamenat, že se nevyhneme utrpení. Jestli se s tímto smýšlením neztotožňujete, jistě dáte za pravdu následujícímu: Nelze si hrát na Boha. Člověk nerozhoduje, kdo by měl žít a kdo ne.
  2. Další bójka, která mnohé z nešťastníků drží nad hladinou, je rodina. Buď naleznou smysl v pečování o nejbližší nebo jen nechtějí, aby jim vzpomínka na ně způsobovala bolest.
  3. Nejsobečtější a nejpravděpodobnější zábradlí mezi životem a smrtí je strach. Co nás na smrti tak děsí? Může nás obejmout i bezbolestně a v poklidu… Je to tedy to neznámo, čeho se děsíme? Nebo ztráta vlastní identity, sebe sama, v prázdnotě?    Nebojíme se tmy, ale démonů v ní. Nemáme strach z výšek, ale z pádu.

Jenže, co když je naše utrpení s každým nádechem horší, než naše nejobávanější představy?

Smrt pro mě zjemní svoje ostré hrany bez samohlásek, když si životní cestu představím jako cestu autobusem. Je to jen na vás, jak si svoje cestování užijete, můžete pozorovat běžící svět oknem, číst si knihu, sblížit se s druhým cestujícím, stresovat se, co přijde s vystoupením nebo jen tak otupět a pošklebovat se mizícímu času. Nevíte, kdy přijde konečná zastávka, ale máte možnost, právo, chcete-li, vystoupit ještě předtím, než k ní dorazíte. Co přijde potom? To nikdo neví. Třeba jen přestoupíme na další linku. Víme jen, že to bude jiné. Změna je život. Smrt je součástí života. Změna je součástí smrti.

Komentář

  1. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.