Eutanazie z pohledu kněze

Vzhledem k tomu, že se ve své službě kněze setkávám poměrně často s nevyléčitelně nemocnými a umírajícími, chtěl bych do této eseje především vložit zkušenosti ze své praxe, které – jak už to bývá – někdy relativizují jednoznačná a fundamentální stanoviska. Začnu základním výčtem důvodů pro a proti eutanazii, ale pak bych se chtěl především pozastavit u několika postřehů z praxe, které mozaiku celé diskuze mohou vhodně doplnit. Pozastavím se u třech témat – náročnosti doprovázení dlouhodobě nemocných, radikálnosti postojů některých věřících lidí a úvahou, kdo se vlastně více bojí smrti – jestli umírající, nebo jeho příbuzní.

Definice pojmů

Jako nejpřehlednější se mi jeví pojetí Singera a Sieglera (1996, cit. podle Baštecká 2003, s. 166), kteří „eutanazii vymezují jako čin, který vede přímo ke smrti pacienta. … Asistovaná sebevražda je čin, při němž lékař opatří prostředky, které pacient použije k uskutečnění sebevraždy. … Autoři odlišují oba činy od ukončení léčby udržující život, pro které se rozhoduje pacient … a od paliativní péče, kde se pacient nechává za podpory důležitých funkcí … a s dobrou léčbou bolesti přirozeně zemřít.“

Přání zemřít může pacient projevit nejčastěji v důsledku únavy z dlouhodobé léčby (nemá dále sílu ji podstupovat), přidružených psychosociálních problémů (osamělost, pocit, že je na obtíž), duševní krize  (deprese) nebo nesnesitelného utrpení (Quill, 1993, cit. podle Baštecká, 2003).

Základní důvody proti eutanazii můžeme vidět v nebezpečí rozhodnutí se pacienta pod vlivem duševní krize, nátlaku rodiny nebo lékaře (nechce být na obtíž rodině, nechce zatěžovat společnost). „Staří lidé nakonec podepíší vše, protože vše hraje proti nim. Jsou bezmocní, často nechodící, často bez kontaktu se světem, unavení, snadno zranitelní, zmatení, umírající, zatímco mladí jsou energičtí, výmluvní a plní síly. … Velmi lehce pak může vzniknout situace, kdy se staří budou cítit vinni tím, že ještě lpějí na životě a jen ze svého sobectví nevolí smrt, která by mladým tak pomohla“ (Vácha, 2008, s. 142)

Emanuel, Fairclough a Emanuel (2001, cit. podle Baštecká, 2003, s. 167 – 168) ve své studii 988 pacientů zjistili, že „rozhodující pro přání ukončit život pomocí zásahu lékaře nejsou tělesné obtíže, ale především psychické vyčerpání a potřeba péče: psychická (nikoliv tělesná) depresivní symptomatologie a pacientův pocit, že není okolím oceňován a přijímán. … Nikoliv bolest, ale deprese a beznaděj se jeví jako prvotní motivace zájmu nemocných o aktivní eutanazii.“

Dalo by se tedy konstatovat, že hlavní problém není v touze zemřít, ale v touze nebýt na obtíž a v touze nemuset dále trpět. Větší odpovědnost pak můžeme klást ne na pacienta, ale na jeho okolí. Jako kněz bych teď mohl krásně začít tyto úvahy rozvíjet, ale neučiním tak. Kvalitních úvah na toto téma bylo napsáno již dost (např. Svatošová, 1995). Naopak se pokusím ukázat, že ani zde není situace černobílá. Pojďme k příkladu z praxe.

Příklad z praxe

Paní M. byla již několik let zcela upoutaná na lůžko a hrozně trpěla. Pokaždé, když jsem se s ní loučil, přál jsem si, aby již mohla odejít na onen svět a byla zbavena svého strádání. Rodina se o ni snažila starat, nakolik to bylo v jejích možnostech. Dcera byla ze starosti o nemocnou vyčerpaná, a tak bylo v jejich vztahu možno pozorovat napětí. Ani jedné straně jsem se nedivil. Paní M. se nemohla hýbat a byla na dceru zcela odkázaná, dcera se díky této „řeholi“ nehnula od matky. A já sám jsem nenacházel často žádná slova, jak jednu či druhou stranu povzbudit.

Někdy jsem se přemohl a zdržel se u lůžka paní M. déle než obvykle a snažil se s ní začít povídat. Scénář byl vždy velmi podobný. Po vyslechnutí obvyklé litanie výčtu jejích bolestí, začala vzpomínat na své mládí a na to, kdo jí jak v životě ublížil. Po sedmi letech jsem znal už tyto příběhy nazpaměť. Bál jsem se vůbec domyslet, jak obtížné muselo být pro dceru se v této situaci o matku starat.

I když jsem kněz, i když věřím v Boha, kterého vnímám jako dobrého a starostlivého, přesto se při obou návštěvám nemohu ubránit vtíravým myšlenkám, jakou hodnotu má život, který tito tři nemocní prožívají. A poctivě přiznávám, že nemohu jednoznačně odpovědět. Když k tomu dodám námahu, kterou je při péči o nemocné potřeba vynaložit, a fyzickou i psychickou újmu, kterou lidé starající se o nemocné zakoušejí, pak si kladu otázku, jestli naše společnost někde nedělá chybu. Vím, že otázky, které pokládám, jsou hodně provokativní. Ale pokud si tyto otázky nepoložíme, nemůžeme na ně ani hledat odpovědi.

Katolická nauka

Všeobecně se má za to, že katolická morálka vyzývá k tomu, aby se za všech okolností lidský život prodlužoval, nakolik je to možné, a že není možné ukončit nesnesitelné trápení pacienta. Jakoby si měli lidé všechno vytrpět až do dna… Katechismus katolické církve (KKC), který lze v současné době považovat za dobře zpracovaný přehled katolického učení, v článku 2277 říká: „Přímá eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrtí, ať už jsou důvody nebo prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná.“ Velmi důležité je ale přečíst si následující článek 2278: „Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněnéV takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta.“ Katolická církev tedy neříká, že lidský život je nutné za všech okolností prodlužovat, ale že lze přerušit nákladné nebo neúměrné procedury.

Extremismus jako možný tvůrce identity věřícího člověka

Položme si tedy otázku, proč navzdory jasnému stanovisku katechismu existuje v katolické církvi poněkud jiné povědomí o konci lidského života. Sám se domnívám, že otázka eutanazie (podobně jako např. otázka potratů) není primárně otázka věroučná, ale otázka „politická“. V současné době není pro věřící lidi snadné udržet si svou identitu věřícího člověka uprostřed moře ateismu. Postoj k bioetickým otázkám, jakými je např. eutanazie, proto podle mne vytváří možnost vytvoření jakési levné identity správného věřícího člověka. Ta spočívá v jasném a nekompromisním postoji: eutanazie není možná a život je potřeba do poslední chvíle chránit. Všichni, kteří by tvrdili něco jiného, jsou pak chápáni jako „věřící druhé kategorie“, liberální, ochotní ke kompromisu, v horším případě odpadlíci. Daleko těžší je naproti tomu stavět svou identitu věřícího člověka na důvěře v Boha v každodenním životě a na každodenním hledání správných postojů v konkrétních situacích. Jasné (a bohužel často laciné) postoje jsou sice snadnější, ale nemohou lidské nitra zcela uspokojit. Přijdou mi spíše jako projev lidské nezralosti.

Problém nastane, když stojíme před otázkou, zdali máme neúměrně prodlužovat život starého člověka a zdali k tomu máme sílu a prostředky. Fanatický věřící by asi řekl: „Život je potřeba chránit za každou cenu. Je nutné i dokázat trpět (v případě nemocného) a umět se obětovat (v případě pečujícího).“ Někdy mám pocit, že se to hezky mluví někomu, kdo nikdy nemusel řešit konkrétní situaci se všemi jejími specifiky a v její drsné realitě.

Strach ze smrti

Nebudu nyní popisovat obavy ze smrti u umírajícího člověka, nýbrž naopak u jeho příbuzných. Jako kněz mám možnost být nejen poměrně často s umírajícími, ale také doprovázím lidi na jejich poslední cestě. Když za mnou přijdou pozůstalí vyřídit pohřeb, musím sepsat některé základní údaje do matriky. A zde se nachází také kolonka místo úmrtí.
Při zapisování údajů do matriky nelze přehlédnout, že většina lidí v současné době umírá v nemocnici. [1]

Protože se často nejedná o lidi mladšího věku, naskýtá se otázka, proč tomu tak je. Mé vlastní vysvětlení spočívá ve strachu příbuzných ze smrti. Je náročnější umožnit těžce nemocnému starému člověku zemřít doma, být s ním u jeho smrti, připravit jej do rakve a mít doma jako „návštěvu“ pohřební službu. Daleko snadnější je nechat starého člověka zemřít v nemocnici, kde se tyto „nepříjemné záležitosti“ vyřídí samy.

Děje se tomu tak navzdory faktu, že dnes existuje nejedna mobilní hospicová péče umožňující provedení základních lékařských výkonů doma. A neméně podstatná je i skutečnost, že tento způsob péče je finančně méně nákladný. A za zcela nejpodstatnější považuji zjištění, že u pozůstalých, kterým blízký člověk zemřel doma (nebo v hospici), lze pozorovat lepší vyrovnanost s jeho smrtí než u těch, kterým blízký člověk zemřel „anonymně“ v nemocnici.

Tomáš Halík ve své knize Co je bez chvění není pevné (2001) zmiňuje zajímavý postřeh. Ne jedné straně je dnes smrt chápána jako něco běžného. Denně se ve zprávách dozvídáme o desítkách mrtvých ve válkách, sledujeme brutální záznamy z autonehod, ale samotné realitě smrti se vyhýbáme jako čert kříži. Lidé umírají anonymně v nemocnici a velké množství zemřelých je zpopelněno bez obřadu. Na jednu stranu je tak pro nás smrt něčím banálním, něčím, co nám způsobuje vzrušení u hororových filmů nebo počítačových her, ale na druhou stranu se tomuto fenoménu bojíme vůbec přiblížit. Možná, že zde tkví jeden z důvodů, proč za každou cenu odvážíme lidi do nemocnic. Bojíme se, že by nám doma zemřeli…

Ocitáme se tak v začarovaném kruhu: staří nemocní lidé jsou odváženi do nemocnice, tam se jim má poskytnout péče, ale je v mnoha případech jasné, že je stejně nelze zachránit.  Je otázka, na jak dlouho dobu lze tuto „záchranu“ realizovat a jestli k ní vůbec máme prostředky. A je další otázka, jestli se to všechno neděje jen proto, že máme strach z blízkosti smrti, a proto se jí takto vyhýbáme.

Jedna moje známá je zdravotní sestrou a jako pečovatelka se starala o jednoho známého umělce na sklonku jeho života. Dotyčný měl jediné přání – aby mohl zemřít doma a nemusel umírat v nemocnici, i kdyby to znamenalo jeho dřívější odchod z tohoto světa. Bál se anonymity nemocničního prostředí, bál se zavádění různých hadiček do svého těla a závislosti na přístrojích. Pečovatelka i obvodní lékař mu slíbili, že mu to umožní. Umělec zemřel pokojně doma, tak jak si to přál.

Domnívám se, tímto směrem někde snad vede cesta k řešení všech pro a proti ve vztahu k eutanazii. Nedělat vše a za každou cenu, ale zvážit, zdali má větší hodnotu pokojné umírání mezi svými nejbližšími, anebo „trápení v nemocnici“ za účelem záchrany, která stejně bude jen dočasná.

Závěr

Bioetika je obor, který klade množství provokativních otázek, které lidstvo ještě před padesáti lety nemuselo řešit. Tehdy neexistovaly léky, které jsou dnes běžně dostupné. Byly tedy nemoci, kvůli kterým lidé umírali a nezbylo jim, než to vzít jako fakt. Dnes dokážeme mnoho nemocí léčit. Je ale otázka, jestli k tomu budeme mít dostatek financí a hlavně, jestli má smysl za každou cenu lidský život prodlužovat. Medicína tak stojí před otázkou, zdali je za každých okolností jejím cílem léčit.

Z diskuze ano či ne eutanazii se tak dostáváme k širší diskuzi o cílech současné medicíny, která se dá krásně vyjádřit hříčkou se dvěma podobnými anglickými slovy – zdali je cílem léčit (ang. cure) nebo pečovat (angl. care). Baštecká a Goldman (2001) zmiňují čtyři základní cíle současné medicíny: prevence, úleva od bolesti, péče o nemocné a snaha o odvrácení předčasné smrti. Domnívám se, že lidstvo dnes stojí před mnoha otázkami, které si musí pokládat a hledat na ně odpovědi. Z roviny čistě medicínské se dostáváme na rovinu filosofickou, bez které se tak jak tak v budoucnu neobejdeme.

Seznam použité literatury

Baštecká, , B., Goldman, P. (2001) Základy klinické psychologie. Praha: Portál.

Baštecká, , B. (2003) Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.

Katechismus katolické církve (1995). Praha: Zvon.

Halík, T. (2001). Co je bez chvění není pevné. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Svatošová, M. (1995). Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo.

Vácha, M. (2008). Místo, na němž stojíš, je posvátná země. O kruhu úcty k člověku, k přírodě a celému vesmíru. Brno: Cesta.

Poznámky pod čarou:

[1] Udělal jsem si malou statistiku za loňský rok: Z 29-ti pohřbů, které byly v mé farnosti v loňském roce, pouze čtyři lidé zemřeli mimo nemocnici (nebo LDN) – dva zemřeli doma a dva v hospici.

Komentář

  1. Odpovědět

  2. Od Alexandra

    Odpovědět

  3. Od Jiří Stodola

    Odpovědět

    • Od Lukáš Hendrych

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.