Zvláštní král

Po celý církevní rok prožíváme znovu a znovu dějiny spásy. Církevní rok začíná na první neděli adventní. V adventu si připomínáme dlouhou dobu Starého zákona, kdy lidé čekali na Mesiáše. Potom přijdou Vánoce – připomínka Ježíšova narození, pak krátké mezidobí, což symbolicky odpovídá době, kdy působil Ježíš na této zemi, pak přijdou Velikonoce – připomínka Ježíšovy smrti a vzkříšení, a od letních prázdnin se táhne dlouhé období mezidobí, což je obrazem doby, kterou prožíváme nyní – doby církve. A celé je to zakončeno slavností Krista Krále, která jediná představuje to, co teprve přijde – konec světa, kdy Kristus přijde na tento svět jako král a zničí všechno zlo. A potom už bude jen radost a vědomí Boží blízkosti.

Slavnost Krista Krále, která předznamenává Kristův příchod ve slávě na konci světa, nám až příliš mnoho může evokovat Krista silného a úspěšného. Kdesi v podvědomí nám zaznívá myšlenka: Kristus to těm nevěřícím stejně nakonec ukáže. Dokáže, že měl pravdu. A kdesi ještě dál se ozve naše pyšné vítězoslavné JÁ a řekne si: „A tím i já všem dokážu, že jsem měl pravdu, protože já jsem v Krista věřil…“ Jenže v tu chvíli už vůbec nepřemýšlíme nad vítězným Kristem, ale necháváme se strhnout svým pyšným JÁ.

Podívejme se pozorně na nejčastější zobrazení našeho krále – je to král na kříži. Kristus je vzorem našeho života tím, že se zcela odevzdává svému otci. Ježíš na kříži je Ježíš slabý a zcela spoléhající se na svého nebeského Otce. A toto je vzor našeho života – odevzdanost do Božích rukou. Spolehnout se, že Bůh o nás ví a že se o nás postará. Cílem života křesťana není úspěch a síla, ale spolehnout se na Boha. Protože úspěch pomine, síla se vytratí, ale Bůh pomůže vždy. I když často jinak, než čekáme.

Jak bychom ale všichni raději viděli jako vzor svého života Krista vítězného a silného, Krista, který dokáže, že má pravdu, Krista, který je mocný. Avšak podívejme se do evangelia, kolikrát je tam Kristus zobrazen jako silný a kolikrát jako slabý. Těch chvil, kdy je Kristus mocný a úspěšný je tam jako šafránu. Zatímco celý Kristův život je provázen odmítnutím a nezdarem – narozen v chudé stáji, protože jej nechtěli nikde přijmout, útěk do Egypta, protože ho chtěl Herodes zabít, pak jeho veřejný život, kdy jej neustále pronásledují farizeové a chytají ho za slovo, až nakonec jeho smrt na kříži, kdy umírá jako největší zločinec. Kristus je nám představen jako slabý a spoléhající se na svého nebeského otce, a ne jako „zvládající levou zadní“. Kristus jako slabý je náš vzor. Jen v jeho slabosti se může projevit Boží síla. A to stejné platí i pro církev. Vždy, když bude církev příliš toužit po úspěchu, po slávě, po obdivu, pak se jí to sice může načas dařit, ale nakonec se ocitne v ještě větší bídě. Protože se přestane spoléhat na Boha. Dějiny církve o tom svědčí.

A to stejné platí i o nás. Naším vzorem není Kristus silný a mocný, ale Kristus slabý. Protože právě v naší slabosti se může projevit Boží síla…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.