Studené svědomí
Transvestita, shemale, invalida, mentální, smyslové, tělesné, duševní nebo kombinované postižení, anebo barva pleti, nezaměstnanost, život bez přístřeší nebo odlišný, neobvyklý způsob života, nezávislá existence, nemajoritní sexuální orientace, rasový původ, náboženství, politická příslušnost bývá u nepřátelsky založených lidí definována nemírotvorným způsobem, že jsou náchylní diskriminačně vnímat a nositelům takových identit přiřazovat negativní nálepky. Ale také enormní bohatství, celebritizující úspěch, cožpak nejsou pro někoho vždy důvodem plivnout si jedovatou, závistivou slinu?
MIŠKIN ŠALOM
Bohatství, sukces anebo postižení, sociální infarkt či jinakost od obvyklého průměru, zaběhnutého stylu, stereotypu, stává se vždy terčem agresivního chování nesmiřovatele, protože on svým sociálním jednáním, vystupováním a chováním opomíjí práva a city diskriminovaného, tedy oběti. Koná tak ale vždy formou zvláštního přístupu, dehumanizujícím způsobem. Pak může na svou oběť pohlížet jako na jiný živočišný (nelidský) druh. Tím je vůči oběti vše dovoleno.
Nepřátelská mysl, obtěžkána předsudky, těžko může používat svět konstruovaný mírotvornými lidmi pro jiné mírotvorné lidi. Jako existuje sociální způsobilost ke zlu, tak existuje sociální způsobilost být smiřovatelem. Uvědomuji si, jakým člověkem jsem a čím se odlišuji od druhého?
Člověk si zasluhuje být v úctě vždy.
Souhlasíte?
Ano?
Posměch, zjevný (diskriminace) nebo skrytý (pomluva), neúplné či dokonce nepravdivé informace jsou nejhlavnějším zdrojem předsudku, který je vždy zřídlem nepřátelské energie.
Je to studené svědomí, jež vytváří v lidské mysli prostor pro předsudky, stigmatizaci, marginalizaci a způsobuje tak nevinnému člověku problém identity, staví jej do role oběti, obětního beránka.
Staňme se smiřovateli!
MÍROTVORNÉ ROUCHO TĚLA
Každý z nás je obalen nějakým vnějším obalem. Slupkou, která skrývá, zahaluje dužninu nebývalé výtečné chuti a vůně. Jakékoli setkávání by se nemělo dít toliko klouzáním po povrchu, pokud chceme poznávat a vnímat druhého vedle sebe.
Smiřovatel je ten kdo ví, že tělo, vnější slupka, okraj nekonečna, je pouze roucho, které po ukončení biologického života, bude strženo smrtí. Potřebujeme tělo, své roucho, nejenom pro přijímání pokrmu, smyslovému vnímání světa, rozmnožování, ale mimo jiné také k setkávání s lidmi.
Někdo je oděný rouchem hluchoslepoty.
Ale jeho roucho, navenek poškozené, zahaluje stejnou dužninu, jakou svým rouchem přikrývám já nebo Vy. Tedy mám na mysli, přemýšlí o životě, lásce, sexu, jídle, umění jako každý jiný člověk touží po setkání, kontaktu.
Jiný nosí roucho chudoby. Ale přemýšlí úplně stejně.
Tam ten člověk se zahaluje rouchem etnické menšiny a ta zase sebe odívá rouchem svobodné matky dvou dětí.
Ale v š i ch n i jsou lidmi.
Proto si nežádám pozorovat jen povrchy, roucha míjených lidí, to dělá studené svědomí, rychlý úsudek, předsudek.
Zevnějšek mi o člověku mnoho neřekne. Jako roucho o svém nositeli. Barva, délka, velikost, množství záhybů, pro lidi předsudečné informací patřičné množství, však pro mě nikoli. Člověk mnohokrát rouchem těla zahaluje skutečnou pravdu o sobě. Nonverbální komunikace jsou pouhé posuňky, gesta, mávání rukama. Je jako záhyby roucha, jež musí zahalovat, co se ve skutečnosti v každém z nás pod povrchem děje. Abych poznal skutečnou hloubku druhého člověka, řeč těla, tedy roucha, mi nestačí. Musím se umět ponořit jinýma očima a naučit se nevnímat roucho. Naučit se nevidět, co mám jen před očima. Naučit se dívat úplně a pravdivě.
Proto se na komunikaci budu muset vždy dohodnout a naučit se jí.
Já nejsem ten, kdo určuje pravidla. Protože vím, že invalidita (zdravotní nebo sociální) není pouhou rolí, ale identitou.
Vím, že jsem to já, kdo vstupuje do světa postiženého. Vstupuji s úctou, bázní a třesením, protože v okamžiku setkání s postiženým, jsem to já, jenž se negativně odlišuje. To on je originálem, jedinečným původním dílem, já jsem toliko pouhá kopie většinové společnosti.
Postižení nečiní člověka zvláštním a výjimečným, navzdory tomu že je v menšině, nepotřebuje speciální a sterilní péči. To je předsudek.
DUŽNINA ZAHALENÁ ROUCHEM TĚLA
Nepřátelský člověk, se studeným svědomím, tvrdí, že je nutné postiženého držet pod kontrolou, v zajetí stěn ústavů, odborné péče, pod specializovaným dohledem profesionála. Toliko zlý a nenávistný předsudečný člověk tvrdí, že jiný člověk může být jinému člověku hrozbou, protože… Ale zapomíná, že svým rouchem těla zahaluje stejnou dužninu.
Co je vlastně onou dužninou, kterou zahaluje svým rouchem těla? Přece duše.
Protože mám stejnou podstatu, existuje také jeden svět. Neexistuje svět tamtoho a svět můj. Splýváme tady spolu. Jsme vlny v jedné a té samé řece. Jsme mraky plující na stejném nebi, i když všelijak tvarované a různobarevné. Dýcháme úplně stejný vzduch orgánem, který je složen ze stejných buněk jako orgán kohokoli druhého vedle mě.
Tak mě jinakost roucha jiného vede k tomu, že ten kdo právě teď s největším vypětím stojí ruce zapřené do úchopů francouzských holí nebo s obtížemi pokulhává nebo ztěžka sedí, toporně leží, nebo ušpiněný se klepe zimou na lavičce před nádražím, takový je vždy lepší, kvalitnější než já, protože mě vyučuje. Snášenlivosti, úctě, toleranci. Vážit si toho jiného, cizího, které řečeno slovy nepřátelsky založených lidí nepatří k běžnému životu.
A kde se lze lidství naučit nejlépe?
Tam kde roucho těla pozbývá primárního smyslu. Kde jsou již vědomě nošena jen proto, aby skryla nejskrytější nahotu.
Každý člověk má přeci právo na intimitu, čisté soukromí.
JEDEN SVĚT
Doufám ve schopnosti, skryté, zjevné, vystavované, skrývané, toho druhého? Jsem smiřovatel, MIŠKIN ŠALOM?
Dokážu si sám sebe představit v roli slepého, hluchoslepého.
Anebo bych vnímal svět pod zorným úhlem kvadruplegie?
Jaké obzory se mi otevřou, zavřou, pokud bych vstoupil do světa lidí postižených jak se nesprávně a velmi nevhod říká.
Svět postižených totiž neexistuje.
Je pouze jeden jediný svět. Místo lidí a života.
Opravdu se tolik liší můj vnitřní svět, od jejich vnitřního světa? Skutečně jsou to tolik vzdálené břehy? Žádný most je nepřeklene?
Nejsou potřeba. Bydlíme a žijeme vedle sebe, dýcháme stejný vzduch, svítí na nás stejné slunce bez rozdílu, vítr nám fouká do tváří a nerozlišuje, zda je to tvář tvarovaná Downovým syndromem nebo nejdražším plastickým chirurgem.
Svět je spravedlivý.
Člověk se nenaučil naslouchat světu, proto je všude tolik nespravedlivosti, předsudků, stigmatizování, nálepkování a marginalizace.
Žádný z nás lidí nemůže být totálně jiný, odlišný, každé srdce je tvořeno stejnými buňkami jako to moje, každé tělo vyžaduje porci spánku jako to moje, každý mozek pracuje úplně, byť lépe nebo pomaleji, ale na stejném principu jako ten můj.
Proč stále tvrdí, že postižený je odlišný? Jako kdyby říkali jiný (ne)člověk?
Patříme bez rozdílu do svého, ano do našeho světa, budujeme ho, přetváříme ho a jsme jeho nedílnou součástí ať živí, nemocní, zdraví, umírající nebo mrtví.
Neexistuje bytost, která by nebyla potřebná, jejíž doba by nepřicházela ve světě, do kterého patří stejně jako já nebo Vy.
STUDENÉ SVĚDOMÍ
Kde se tedy v člověku nabírá tolik nepřátelské zloby, agrese?
Je na vině evoluce? Bohové? Temná strana? Odplata za minulé činy? Nebo očištění za páchané zlo v minulém životě?
Proč musí jiný člověk pasívně plnit příkazy jiného člověka nebo skupiny jenom proto, že jednotlivec nebo skupina jiných lidí považuje vlastní důležitost a způsoby vyjadřování, chování, názoru na svět za jedině ten nejpravější a nejsvatější?
Diskriminace vytváří oběti (na)vždy.
Každý z nás je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí.
Kterýkoliv člověk má právo na svou minulost, sny, pocity, touhy, přítomnost, přání, iluze a vlastní budoucnost.
Nikomu nemůže být poskvrňován individuální charakter jenom proto, že je anebo chce být jiný.
Souhlasíte?
Ano?
Co člověka žene, aby druhého člověka stigmatizoval, marginalizoval? Nabízíme odpověď.
Studené svědomí, které je dokonalým opakem svědomí čilého, vědomého, pěstovaného a trénovaného vnitřní sebereflexí.
Studené svědomí má ten, kdo nesmiřuje, ale diskriminuje.
Diskriminace dělá lidi nešťastnými. Je to tak?
Každý člověk si zaslouží úctu, ano. Když se ukáže člověk, který dovolí (podepíše) doklad např. o humanitárním bombardování, kdy poté umírají lidé, kteří se nemohou bránit, je tento člověk lidský?
Je to stále člověk, ale choval se jako kámen.
Zaslouží si stále úctu?
Nemyslím. Pokud toto dělal vědomě, je třeba jej potrestat. Ne ty nejvyšší tresty jako trest smrti, toto snad ne, jiný trest, a možnost napravovat a opravovat chyby, které svým lhostejným chováním dovolil. Žádné proklínánní, nebo něco podobného. A potom je ,,hoden,, úcty.
Marie
Úvahu jsem psal v konotaci antiopresivních přístupů. Nevím, co Vám mám odpovědět. Humanitární bombardování je slovní spojení, které nechápu.