Autor: Anonym (aneb hlavně anonymně)
V místnosti bylo teplo až „palermo“ a člověk X věnoval svou pozornost střídavě monitoru i klávesnici. Jeho prsty se míhaly po černých tlačítkách hbitostí klavírního génia. Písmena se v textovém poli objevovala rychlostí několika set úhozůlomených minutou. Prostředníček člověka X nakonec hlasitě přistál kdesi v dolním středu klávesnice a poslední věta byla formálně zakončena dvěma tečkami. X se zhluboka nadechl a zatímco před proslovem si obvykle odkašlal, před odesláním textu pouze pokrčil rameny a s důstojně zamračeným, místy až pracovně brunátným výrazem stiskl „ENTER“. Pak X vydechl a užíval si opojný pocit několika chvil anonymní slávy. Jeho komentář se konečně vyjímal mezi ostatními reakcemi komentujících.
V pokoji byl příjemný chládek a osoba Y průběžně reagovala na vzájemně podobn i rozdílné komentáře (někdy i s hvězdičkami, které v rádiích a spol. přečtou jako pípnutí). Z nervózního poklepávání osoby Y do desky stolu postupně vznikal opakující se rytmus. Rytmus, ze kterého by snad skladatelé udělali jeden z chytlavějších filmových soundtracků – Y však měla sluchátka na uších a v nich volume dost silné na to, aby její hudební sluch a nyní i hluch dokázal obsáhnout cokoli jiného. V odpovědích komentátorům už si Y zvykla na oslovení, kterému předcházelo adjektivum „vážený“. Použití tohoto uctivého označení však bylo stále vzácnější. Osoba Y by totiž po několika dnech neoslovovala jinak než „vážený anonyme“ (alespoň by využila „ctrl-cé“ a „ctrl-vé“)
Stačilo umět napočítat do pěti – tedy nebylo k tomu třeba dokončit ani první třídu základní školy – aby se osoba Y dostala ke konečnému počtu podepsaných jedinců. Každý anonym smýšlel extrémně a každý anonym smýšlel jinak extrémně. Styly a závěry psaných kritik od osob X se zásadně lišily nejen svou zajímavostí. Nejmenovaní autoři se totiž nebáli přesně vyjádřené myšlenky.
V jednoduchosti je prý krása. Bytí v anonymitě je jednoduché. Je tedy i v anonymitě krása? Výchova k zodpovědnosti leckdy přinese jiné než očekávané ovoce (a někdy i zeleninu). Mnozí lidé touží po pevné půdě pod nohama (jinak se po zakopnutí už nezvednou). V práci touží po jistotě v rodině, doma touží po jistotě v práci a všude po té finanční a aby za svá často nevyřčená, ale napsaná a nepodepsaná slova a věty nenesli zodpovědnost. Jistot je málo a jednou z nich je snad i anonymita. I když, anonymita v dnešní době, ehm… je to vůbec možné?
V Murphyho zákoníku se praví:
Na nošení masky byly kdysi maškarní bály. Od té doby, co se život stal jednou maškarádou, je nošení masek vlastně povinné. Takže ani nezáleží na tom, jestli pod tou maskou máte nějakou tváře. Vlastně je lepší, když ji tam nemáte, Alespoň vám maska líp padne. Když neěříte, všimněte si, jak se zlepšil vzhled našich politiků
S nejistotou v sebe a ve své jednání si dennodenně nasazujeme masky – nejen v podobě anonymity a obličeje skrytého za monitorem s webkamerou. Opravdu je pro nás nejpohodlnější, když za sebe „neručíme“? Lidé se daleko víc „drží“ po zjištění, že dotazník, který právě vyplňují, kupodivu není anonymní. Pokud dotazník naopak anonymní je, bez špetky studu ho vyplní. Možná, že i naše vědomí skrývá pravou podobu našeho podvědomí. I za obličejovým výrazem přece až příliš často skrýváme myšlenky a emoce.
Jako se předávají emoce v reálném životě – všimněme si třeba, že na úsměv odpovídáme také úsměvem a naopak ke stížnostem přispějeme vlastní nadávkou – stejně tak se předávají i online emoce, lišící se snad jen počtem v nich obsažených již zmiňovaných hvězdiček. V diskuzních fórech se dav nechá strhnout byť i jediným komentářem – byť anonymním – a k chůzi proti proudu je přece třeba nadlidské síly nadpřirozené bytosti.
Ať už je naší maskou dav či počítačová obrazovka, je to jako když si přes sebe přehodíme neviditelný plášť. S ním také mnoho lidí rádi nakopeme do zadní části těla. To však můžeme udělat i bez takového pláště. Jak? Anonymně.