Tma…

Je večer, koukám se z okna. Venku je tma a já, jako každý večer přemýšlím nad různými politickými otázkami, naší společnosti a nad otázkou bytí samotného. Hodiny právě odbíjejí půlnoc a já únavou upadám do spánku nebo snad do prozření? Nevím. Z ničeho nic jsem se ocitla snad ve světě snů. Dalšími odstavci Vás tam zavedu s sebou. Jen pozorně čtěte.

Procházím se temnou ulicí, pouliční lampy vyhasly z důvodu, který mi je zatajován. Vidím jen tmu, obklopuje mě z každého úhlu, ale v dáli se blýská příslib naděje, naděje světla, ten malý a čarovný plamínek v dálkách, vím, že sice pohasíná, ale musím riskovat za sebou nechat vše, čím jsem se stala, odložit starou osobnost a obléci novou. Myslí mi probíhá myšlenka, která mě ničí, ptá se totiž, proč bys to měla dělat? Ale je naprosto zcestná. Ve své minulosti není těžké zpozorovat, že jsem tak již učinila. Nevím, neuvědomuji si dopad svých činů, co svými šlépějemi ničím, k uším mi doléhá jen dopadání podrážek na tvrdou zem, slyším hlínu, asi mi hrabe, ale přece jen asi šeptá…: „Nešlapej po mně prosím.“ Chápu, kdo by mi děkoval za to, že mu ublížím a šlápnu do obličeje, ale tohle je nejspíše moc. Něco mne táhne kupředu, něco neurčitého, jako by mě někdo vedl za ruku, říkal pojď, nabízel mi vše, co mi tento svět může nabídnout a dává mi pocit, že jsem a mám vše, na co pomyslím. Proto jdu vpřed, neohlížeje se!

Ale ne, i železná vůle byla zlomena, mé oči se obrátily.
Vrať se, neotáčej se k nám zády, poslouchej, co ti říkáme, vzpomeň si prosím, najdi v sobě toho, kým jsi byla, naše přítelkyně, kamarádka, dcera. Z davu mě tehdy blízkých lidí vystupuje hrstka lidí, jenž jsou, jako ostatní a nejsou mi vůbec podobni. Oděni jsou do černého s kápí přehozenou přes hlavu. Jejich lehké kroky se zastavily, brady zdvihly a po shrnutí kápě jsem konečně poznala…byli to ONI. Ti kteří nechtějí jít dál a odmítají mne podporovat v mé individualitě. Předstoupili přede mě, podívali se mi zpříma do očí, položili mi své dlaně na mé rameno a řekli: „Natálie, kam si myslíš, že jdeš? Vidíš, ten dav  za námi, zahazuješ vše, co jsi znamenala? Vrátíš se? Pojď teď na zpět s námi.“ Co jsem znamenala, byla pravda, co říkali? Nebo to byly jen sladké řeči, kterými se mě snažili podplatit, abych jim dala svou ruku a vrátila se k těm, kteří mě mají „rádi“. Lži! Proč si mě chtějí koupit? Jsou jako podlí vrazi, kteří byli podplaceni, aby mi vzali léta mého dětství, to mi však nemohou dáti, tak prosí, abych se vrátila a zařadila se mezi ně. Mají mě rádi, ano tak jest. Asi ze mě vyzařovalo světlo, v které věřili, které milovali. Však vyhaslo a chtěli ho zpět. Rozumím, ale ne vždy se nám dostane toho, co chceme. Řekla jsem sbohem, bezcitně se otočila a pokračovala svou vlastní blátivou cestou k onomu kýženému okamžiku shledání se světlem. Světlo mi dává sílu. Šla jsem a opakovala jsem si tuto větu, jako by na ni závisel celý můj život, jenž se začal odvíjet od tohoto okamžiku.
Zůstalo mi jediné – city, lítost a víra. Lítosti mám již dost, táhni! Víru jsem povznesla k sobě, protože se stala mým nejlepším přítelem. Pro skupinku lidí za mnou to byla víra v bližního, který Vám pomůže v těžké životní situaci, to, že je někdo pohladí, podá jim pomocnou ruku. Není hanba upadnout, ale ani to, že dlouho ležíte. Oni čekají na okamžik, kdy uvidí přicházet své přátele, kteří je zvednou. Vzepřít se však mohou jen ti silní. Každý z nich by si měl zkusit postavit se na vlastní nohy a to bez cizí pomoci, pak teprve dojdou k poznání. Jsou tací, co zapomněli, ať tito zapomenou také, jako mé svědomí radí mně. Pokračovala jsem dál, nabita emocemi, přeplněna city, podrážděna snad i sama sebou či možná těmi lidmi, kteří se mě snažili odvést ze scestí. Nevážím si ničeho, snad jen mého zdravého těla, mých nohou, jenž mě nesou, vzduchu, který mi okysličuje krev proudící mým zničeným a zmateným srdcem. Avšak ono samo je tahounem, kvůli němuž se plahočím, přestože můj cíl není jistý. Má víra ve zdárný konec ovšem sílí s každým dalším krokem. Nemajíc nic, jen svou ulici temnoty, po které kráčím, můj chladný zrak zpozoroval postavy zahalené stínem, vycházející z postranní uličky. Okamžitě jsem poznala, kdo se ke mně blíží, dav stejně nepochopený životem. Šli pevným krokem ke mně, objali mě, v pravé ruce každá z postav svírala červenou růži. „Natálie, smíme jít s tebou?“ Jejich otázka, jako by mne políbila na tvář. Jak jsem mohla zapomenout na NĚ. Zapomínat jsem se naučila, ale tohle je přehnané. Odstoupila jsem od nich, a mírně kývla hlavou. Pojďte, VY jediní, které smím nazývat svými přáteli. Úsměv probleskl našimi tvářemi, rychle zmizel, na smích ještě bude čas, ne však nyní. Ve své dlani stiskli květinu, obličej se jim zatnul bolestí a na zem začaly padat kapky krve, neváhala jsem ani vteřinu, a z jejich rozevřených dlaní, jsem posbírala ony růže. Stiskla jsem květiny v dlani, jako bych chtěla vzít všechnu tu bolest na sebe. Životodárná tekutina na sebe nenechala dlouho čekat a z paže se mi najednou vytratila všechna síla, jako by růže nechtěly dále spočívat u mě, spadly na krví prosáklou zem. Před dopadem na zem stihl vítr odvát pár okvětních lístků.

Bez síly, však s pevnou vůlí, nabídla jsem jim svou třesoucí se ruku a oni ty své mně. Jdeme společně, už nejsem sama, od místa s kaluží krve a nástroji, jenž to vše zavinily. Cítím jejich ocelový stisk, proč tolik? Mají snad strach? Věřte a přemýšlejte. Po několika minutách chůze jsem přestala pociťovat bolest, podívala jsem se na svou dlaň. Nebyl na ní ani škrábanec, zázrak? Možná. Ale byla to moje víra, která mému tělu dala sílu jít k cíli, ale je ještě kam jít? Mám vedle sebe přátele. Může mi to světlo v dáli nabídnout víc? Smím vlastně dostat víc něž přátele, kteří byli tím jediným, co mě dostalo z pekla, když už nebylo úniku?

Soudit by měli jiní. Ti, kteří k tomu byli zrozeni. Ale ne já, já si vždy budu brát to, co chci, nic víc, nic míň. A dostanu to, ať je Vaše vůle jakákoli, zda-li chcete nebo ne. Buď mi bude odpuštěno, nebo budu zavrhnuta a zapomenuta navždy. Hm, ale co, jsem s tím smířena, jsem hrdá. Hrdá na to, že nebudu zavrhnuta sama, protože oni půjdou v mých stopách, jako vděk pomoci, kterou jsem jim poskytla při jejích nepřátelích. Naše myšlenky nás pohánějí kupředu, jen MY, ruku v ruce. Za pár minut jsme se dokázali vyrovnat se skutečností, že ostří nám neublíží, oheň se nás nedotkne, jen když ztratíme navzájem sami sebe, jsme bezduší. Cítí, jak stisk mé ruky sílí. Vím, je chladno, možná že už své prsty ani necítíte. Jsou omrzlé, mé taky. Necítím bolest, neměli by jste také. Žádná stvůra nám neublíží, nedostane se k nám, přežijeme vše, a pak, světlo je blíž a blíž. Však bojím se ho, protože se budeme muset pustit a zkusit svou naději, jestli v tom světle v dáli nějaká je.

Ptáte se, proč promlouvám v hádankách a nepřímo, a co je má naděje? Nežádejte mě o odpověď. Jsem jediná, kdo ji zná, a tak tomu bude i nadále. Ranilo by to hrstku lidí, které jsem ranila už jen svým odchodem. A nechci působit další bolest. Už tak jsem se stala nedotknutelnou a Vaše duše jsem tak stáhla s sebou. Stiskněte mě také tak pevně, jen tehdy totiž splyneme v jedno tělo, ale naše duše spočinou navěky po více. Musíme změnit svou identitu vnější, ale vnitřní si všichni rádi zachováme. Ale ta proměna se stane skutkem na konci cesty, ne nyní. Stále se blížím, avšak čím jsem blíž, tím menší mám radost, proč? Zprotivila se mi má vlastní naděje? Ano, je to tak. Dopadá to bídně se syny a dcerami našich otců a matek. Proč můj život musel zajít tak daleko, a skutečně jsem si to zasloužila svými činy? Byly tak krutí? Ne, jen jsem nedělala to, co po mně společnost chtěla, být pro společnost prospěšná i přes to pro, že jsou to lidi, které neznám. Ani nechci a měla bych jim být vůbec prospěšná? Být nevybočující z měřítka všech, a to mě prý milovali. Společnost je pevná jako dům postavený na pláži, na který se řítí přílivová vlna, vidíte ji? Nepřipadá Vám silná? Ten dům se sesune jako domeček z karet. Všechno jsou to kecy. Není žádné dobro a zlo, ale bohužel je jenom moc. Tou vlnou jsme třeba právě MY. Ukusujeme společnosti ze základů, nelíbí se nám. Postavme se společnosti čelem, jako se to chystáme udělat. Namítáte, že utíkám za nadějí, za tím, co mě posílí, abych svedla bitvu proti prohnilému jádru společnosti. Přiznávám a kaji se, však každý má svou strategii, u mě tomu není jinak. Naděje je má těžká jízda, a já jsem pouhý pěšák. Moji přátelé? Jsou ozdobou celého tažení!

Jsme tu, navzájem jsme si přikývli. Otočila jsem se za svým ramenem a viděla za sebou cestu, tu ulici, jež jsem procházela, ale mé oči upoutalo něco, co jsem si nedokázala vysvětlit. Stopy mých chodidel vtlačených do země hořely po celé cestě. Nic takového jsem nikdy neviděla. Asi ani Vy ne. Není proč se klanět, proč se otáčet, je to nějaké znamení. Ale naděje je vpřed. Už jen vyšplhat na skálu, na jejímž vrcholku, vždyť víte… Ale má naděje se ukrývá na skále, je to strmá skála, na kterou je velmi obtížný výstup, když se před námi skryla na místě vysoko ve skalách, nejspíše nechce, abychom ji našli. Nikdy jsem to neudělala, ta chvíle přišla teď v ten správný okamžik. Splním naději přání, nechám ji zde spánkem tvrdým spát, z toho však vyplývá, že o výhře si mohu nechat zdát. Boj bude, dýchám, tedy žiji, věřím, tedy jsem, píši a držím Vás za ruce. Vítězím!

Věřila jsem v lidi, ale ti mě zklamali. Milovala jsem naději, nechtěla, abych s ní mluvila. Jsme spolu sami, samota, ze které vede jen jediná cesta ven, ta však vzplanula ohnivým živlem. Začíná zde u mě, končí u mých blízkých, které jsem opustila. Tělesná teplota ohně nás obkličuje ze všech stran. Neselhala jsem, ne, neztratím výhru, když ji mám na dosah. Podejte mi ruce, půjdete-li se mnou do boje.

Pak vykročte stejnou nohou. Teď! Pohltil nás oheň. Nezemřeli jsme však, jsme stále zde! Kdybych byla mrtvá, jak bych mohla o tom všem vyprávět… My se vrátíme a budeme čekat, že se k nám připojí další a další z řad společnosti. Musíme věřit, jinak se nemůžeme vrátit, ovšem ani se nemáme jak vrátit ke kořenům. Zůstala mi má víra, ač nevím, jak je to možné, v ruce stále svírám rudou růži, zbaví mě i podruhé bolesti? Věřím v sebe a osoby mně nejblížší – mým druhům se stejným smýšlením? Ano, jsou stále se mnou. IN VINO VERITAS, IN AQUA SANITAS.

„Natálie, vstávej!“ už zase mě mamčin pronikaví hlas vytrhává z onoho snu. Byl to opravdu jen sen nebo procitnutí pravdy? Na tuto otázku nemám dodnes odpověď, ale ať už šlo o cokoliv, vezmu si z toho vše, co se dá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.