Sociální a emoční učení

České školství je v krizi, tuto frázi teď slýcháme a čteme stále častěji. Co se tedy děje? Proč krize? Úplně jednoduše by se dalo říct, že svět se změnil a rychleji a rychleji se proměňuje, že děti jsou jiné, ale školský systém reaguje velmi málo. Je nepružný a málo progresivní. Málo do sebe propouští nejnovější poznatky pedagogiky a psychologie. A když už, tak pořád ve stejném paradigmatu.

Paradigma v našich školách je akademické. Vyučujeme jednotlivé vědní obory, předáváme poznatky. Někteří dobří učitelé dokážou rozvíjet i dovednosti svých žáků. Tyto dovednosti jsou však většinou v rámci daného oboru, například vedle předávání poznatků o srdci si studenti vyzkouší ho také pitvat, v rámci výuky cizího jazyka mají za úkol si připravit rozhovor. To je úplně v pořádku, škola má jistě připravovat na výkon povolání. Ale nejenom. Musí pracovat i s faktem, že žijeme v dynamické době a znalosti rychle zastarávají. V tomto ohledu mě pobavila jedna historka, studenti se k maturitě museli naučit nazpaměť regiony Francie. O měsíc později poslanci odhlasovali změnu v uspořádání regionů a vše bylo jinak. To neznamená, že se nebudou ve škole předávat žádné informace ze strachu, že zítra nebudou platit. Jde spíš o množství poznatků, které nemůže být na úkor jiných neméně důležitých a pro život cenných zkušeností.

Předávání znalostí, rozvíjení dovedností, hledání souvislostí, to vše je nezbytné, ale cílí jen na jednu složku osobnosti žáka – na rozum. A v tom se právě ukazuje, že je problém. Protože do školy nechodí jen hlavy žáků, ale celá jejich osobnost. Vždy mi přišlo paradoxní, že žák musí znát třeba žánry středověké literatury (jsem češtinář), ale už nemusí umět, jak ovládat své emoce, jak najít klid po náročné životní situaci, jak zlepšit svoji koncentraci pro zvládnutí obtížného úkolu, jak posílit svoji paměť, jak navázat smysluplnou konverzaci s někým, kdo s ním nesouhlasí, jak porozumět tomu, co se odehrává v druhých, jak se správně rozhodovat, jak pracovat se strachem a stresem, jak zvládnout těžké životní období, jak aktivně přispět k vlastnímu spokojenému a šťastnému životu.

Říkáte si, to je „vyšší dívčí“. A není. Celé týmy předních světových vědců, ať už neurovědců, psychologů, pozitivních psychologů, pedagogů a dalších přicházejí v posledních letech s potvrzenými výzkumy, že emoční a sociální dovednosti se dají trénovat a že přispívají k smysluplnějšímu, hodnotnějšímu, spokojenějšímu i úspěšnějšímu životu. Že intelekt je úzce propojen s emocemi a ne naopak, jak se donedávna myslelo. Že tudíž emoční naladění je pro učení ve škole klíčové. Že stres dramaticky snižuje intelektuální schopnosti. A že emoční a sociální učení má velmi dobrý vliv na kognitivní učení, že má pozitivní dopad na akademické výsledky, a to až o 11%. A přitom emoční a sociální učení (SEL) nemusí zabírat výrazné procento týdenního rozvrhu. Už krátké časové úseky přinášejí výsledky.

Proč to tak je? Lidský mozek se skládá ze dvou systémů – ze sestupného a vzestupného. Ten sestupný (který používáme ve škole téměř výhradně), kdy impulzy jdou směrem od neokortexu do spodnějšího, limbického, vývojově staršího mozku, má na starosti naše myšlení. Ten vzestupný, vysílající signály naopak z vývojově starších částí mozku směrem nahoru, pracuje neustále, bez možnosti ovlivnění vůlí a je zodpovědný za naše emoce a tělesné pocity, je také například centrem kreativity. A právě většina potíží pramení z faktu, že věnujeme pozornost jen tomu, co je součástí našeho sestupného systému, a opomíjíme to, co nám sděluje systém vzestupný. Cvičení a hry v rámci sociálního a emočního učení pak spočívají mimo jiné v tom, že se učíme vnímat i tuto část naší osobnosti a našeho potenciálu, ve které se skrývá klid, tvořivost, sebeovládání, spokojenost a naše silné stránky. A je nasnadě, že výsledky naší práce jsou pak mnohem lepší, protože zapojujeme více aspektů naší osobnosti. Hodně lidí si dnes například v USA platí kurzy rozvoje emoční a sociální inteligence, je trendem, že takovým programem si prochází vedoucí zaměstnanci progresivních firem. Podobný program se šíří i ve školách a školkách.

V jedné školce v USA si pětileté děti vyzkoušely osmitýdenní program zaměřený na posílení prosociálního cítění. Na začátku programu dostaly děti čtyři fotky – svého nejlepšího kamaráda, svého nejméně oblíbeného kamaráda, neznámého dítěte a nemocného dítěte. Každé dítě přiřadilo většinu bodů svému nejlepšímu kamarádovi. Během programu si měly uvědomovat své emoce a mluvit o nich, relaxovat a sledovat nádech a výdech, snažit se vcítit do pocitů druhých apod. Po skončení programu se ukázalo, že rozložení odměn mezi nejlepším kamarádem, nejméně dobrým kamarádem, neznámým a nemocným dítětem bylo téměř rovnoměrné. Výrazně se totiž u dětí rozvinulo sebeuvědomění, sociální cítění a empatie, které vedlo k nižšímu rozlišování. Zde se ukazuje například dobrá cesta k odstranění šikany, nesnášenlivosti a nepřátelství mezi žáky ve škole. Už si také nemyslíte, že je to celé jen „vyšší dívčí“?