Být či nebýt Ovčanem?

V mých ohňostrojem i šampaňským prozářených každoročních předsevzetích nefiguruje touha konečně přestat kouřit, usmířit se s bližním svým či dokonce dostat se v judu na červený stupeň. Až totiž v době budoucí zase jednou otevřu MS Excel jako dveře do světa tabulek a grafů, pustím se i s Turkem v šachovnicky kostkovaném hrnku do vytváření statistiky. Nebudu se zabývat emisemi základních znečišťujících látek do ovzduší či emisemi zbylých znečišťujících látek do stejného ovzduší. Naplánuji, sumarizuji a analyzuji rozsáhlé pozorování na téma: „Kolikrát se vlastní osoby zeptáte, zda jste normální?“ Nejspíš bychom se s pozvednutým obočím podivili, nakolik se takový jedinec, unaven věčným přeskakováním životních překážek, zabývá mírou své normálnosti. A takový občan, popřípadě ovčan, to často řeší dokonce urputněji než laborant v zubní laboratoři.

Už od houpací postýlky či od houpacího koně, chcete-li, přetrvávají jedincovy pochybnosti jako brouk v hlavě. O tom, co je a co už není normální, je jedinec poučován stejně intenzivně jako štěně o vhodnosti místa k vykonání loužičky. Zkuste si ve školce nakreslit sněhuláka nikoli se třemi, ale rovnou s patnácti koulemi. A ještě ke všemu v červnu, kdy se od svěřenců čekají samá uchechtaná sluníčka a mračící se mraky. Takhle se to přece nedělá, a už vůbec ne s létem za eurookny. Nebo se pokuste namalovat číkoli podobiznu tak, jak ji momentálně vidíte, nikoli jako ideál romantické či barokní krásy. Vlastník obličeje ploše zaneseného na papír je dotčen a v setině vteřiny vytahuje zrcátko, aby se přesvědčil o opaku, totiž že nos zdaleka není jako bambule či okurka a vlasy neelektrizují tolik, ale jen trochu. Je-li to ovšem kolegyně žena, čili vlastnice. Opačné pohlaví se raději ujišťuje poněkud praktičtěji na pánských toaletách, leckdy i  skupinově, není tomu tak?

Pokud se nikoli zázrakem, ale mnohdy zázračným činem jedinec posune o vzdělávací level dál, pod nos jsou mu s výrazem narozeninového gratulanta darovány definice k jejich kopírování. A sice doslovnému, prostor pro vlastní slovní zásobu se doporučuje využít kdekoli jinde než ve školství. Záměna náhodného slovíčka v definici je přece ryzí barbarství a odměnou bude pouze výraz, za který by se nestyděla ani osoba notně zaražená skutečností, že jí nadávky uštědřujete v jejich spisovném tvaru. Vítejte v systému.

Dejme tomu, že jedinec si po škole sedne do kavárny. Vypsanou pravici si zahřívá o porcelánový hrnek s vídeňskou kávou a levicí během hovoru „po italsku“ gestikuluje.

„Co chceš dělat, až dostuduješ?“ zeptá se jedincův přísedící.

„Něco normálního,“ odpoví jedinec bez zvažování možností a raději si zacpe pusu ananasovo-kokosovou roládou, která ne zcela náhodně přistála na jeho stole. Postupuje, ať už rád, nerad či stylem „nevím“, podle osnovy škola, základ života – práce, základ peněz, protože bez ní nejsou jen koláče, ale i například vepřová panenka – následné založení kariéry i prvních členů rodiny – koloběh práce, domov, a také „telka, přítel člověka“.

Televizí je přece dnešní většina odkojená a kojená po celý život. Je to taková třešnička na dortu celého dne, když jedinec přijde z práce, zmáčkne červeně svítící čudlík, který vzápětí zezelená. V seriálech jedinec zjišťuje, že životní břemeno není těžké jen u něj. A večer nějaký ten film, u kterého se kvalitně spí. Co že to dávali nedávno, jak jedincův soused povídal cosi o tom, že nutnost shlédnout tento film je stejně velká jako brát prášky na snížení cholesterolu? Vrtěti psem?

Je jen na nás, zda si umíníme, že stejně jako každoletně budeme  jezdit do Chorvatska, tak dojdeme s normálností a touhou po ovčanství ke štěstí. Mimochodem, nejsem si jistá, zda bych v dnešní feministické době neměla za lomítkem používat i ženský tvar termínu „jedinec“. Jak by to jen bylo černé na bílém? Jedinka?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.