Ozvěny budoucnosti

S příchodem života do zsinalých hor, do syrových bloků kamení, jež trápily se od počátku věků nad nekonečnou samotou a mlčenlivostí, svět potemněl. Obohacen o vůli odlišnou samovolných přírodních procesů, které v cyklech až k dálavám budoucnosti se nesou, aby jejich nekonečná změna, změnou skutečnou vlastně ani nebyla, neboť neustále vznikají a zanikají bez možnosti úniku z nutnosti setrvávat v kruhu, přenechal svět totiž s příchodem života svá dítka spárům smrti. Jak temný a hrozivý hory shledaly svět poté, co vše živé, vše jim dobrovolně milé, upadlo v nemilost. Celé civilizace a národy, lidé a jeleni a… vlci, vzájemně se škádlící na jejich úpatích, se rozplynuli v prach. „Jak sobecká je Smrt, když povolává k sobě do říše stínů a bludných koutů všechny ty duše. Jak mstivá musí být, když nechává je hynout jako mraky, avšak nikdy je nezrodí zpátky.“ Takovéto otázky si kladly hory. Zřídkakdy na ně však dostaly odpověď.

Jednoho dne se zalesněná pětitisícovka probrala ze svého horského snění a vzhlédla k nebesům. Spánku se pohoří oddávají, jakmile ustrnou ve svém žalu a odmítnou se vyrovnat s okolnostmi pravého žití. Slunce zalilo její skalistou tvář zlatavými plameny, až roztála její sněhová čepička. Krůpěje potu následně stékaly do údolí a zaplavovaly nově postavená města. Jakému překvapení se ale pětitisícovce dostálo, když spatřila, že namísto lidí, obývají je roztodivní tvorové s hady porostlými hlavami a zobákem namísto úst. I ptala se hora lidu hadího vzezření, jak možno jest, že lidé z planety vymizeli. A oni bez dechu svírali své krky ve snaze promluvit: „Život byl zmařen, Tvůrci spáchali na bytostech zločin, neb předurčili jej svými počiny k nezvratné zkáze.“ Hora se podivila: „Jak zmařen?“ „Smrt jej pozřela! Jako když vyhladovělý tygr pozře vlastní dítě…“ „Nerozumím,“ řekla hora, „bez života přeci není ani smrti.“ „Bestie stvořená prchlivou Spravedlností, smrt, přežila genocidu tvorů vůle; její chřtán je nenasytný; existuje, aby zamezila životu v opětovném vzniku.“ „Kdo jste vy, podivíni s hady místo vlasu a vyprahlými očima?“ Dotázala se naposledy zalesněná pětitisícovka a při ujištění, že před ní nyní stojí ve své majestátnosti neživí tvorové z hlíny a prachu ulití, bytosti z hlubin představivosti, podlehla pocitu lítosti i strachu. Svět potemněl. Hory, ty syrové bloky kamení, však s rozsudkem nesouhlasily. Všechny probuzeny uspořádaly sněm všeho horstva. Byli přizváni i zástupci jiných naturálií. Lesy oponovaly horám zejména argumentem, že kdyby smrt zachvátila život, nemohly by přeci lesy dále existovat na planetě, in situ. Vody, prohlašujíc o sobě, že jsou dárkyněmi života se rovněž přely; nechtěly přijít o svou jedinou výsadu a funkci. Na naléhání pětitisícovky byli ke slovu připuštěni i tvorové bez dechu.

Potvrdili horám jejich pravdu. V takové chvíli nemohl nezavládnout chaos. Tvorové na vlastním příkladu dokazovali, že život vymizel, že je vše snažení zatraceno. Lesy se počaly lámat, voda hořet, slunce z oblohy spadlo a kamení ustalo ve své pouti vesmírem. A byla to právě samotná temnota, jež si povšimla, že je poslední logickou věcí na tomhle světě (s příchodem smrti svět, jakožto následek hmotné příčiny, logicky potemněl), která se rozhodla, že chaosu je nutno zabránit, jinak by ona sama v konečném důsledku ze své vlastní podstaty musela zmizet. Pronesla honosně napříč vesmírem: „Vy, objekty povahy logické, uklidněte se a slyšte! Co bylo, už není, všechno jmění, jež vám a světu život přinášel, jsem společně se smrtí dávno zapovězela. Povězte, co je to nebe?“ Všebytí se zamyslelo. Nebylo schopno odpovědět na otázku prostou našemu duchu. Všichni věděli, že nebe existuje, bylo to jisté, poněvadž zkušenosti a smysly jim to prokazovaly. Temnota pokračovala a zaměřila se přitom na zalesněnou pětitisícovku, od níž impulz chaosu vzešel. „Nebe je pro nás zkrátka objektem víry, tudíž samo podmiňuje víru. Je to naše naděje. Vy ztrácíte rozum i smysl bytí, neboť kdos prohlásil, že život jest mrtev. Jak je ovšem možné, že my všichni se teď spolu bavíme? Život jest pohyb. Jak to, že se pohybujeme, jak to, že pochybujeme??! My jsme život! Jsme tak silní, jak silné je lano, co nás k nebi poutá. Život jest tak silný, jak silná je naše víra v naději.“ Jakmile temnota pronesla tato slova, z přirozenosti navrátivšího se logického řádu samovolně vymizela. Paradoxně se tak nejvíce zasloužila o fungování dobra a především světla. Hory mohly dál nerušeně spát; nyní to ale nebyl smutek, který naplňoval jejich zkamenělé sny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.