Několik Velikonočních kázání nejen pro věřící

Poznámka redakce:

Následující Velikonoční speciál je souborem několika originálních kázání, které se tématicky týkají velikonočního postu či Velikonoc samotných. Autor – katolický kněz – se v nich snaží ukazovat netradiční stranu Velikonoc, poukazuje na paradoxy, kterých se věřící i církev často dopouští a – ačkoliv je text psán původně pro věřící – nutí i nevěřícího čtenáře přemýšlet, přehodnocovat své dosavadní postoje a vnímat nemateriální část lidského života. A o to přeci o Velikonocích jde.

Jelikož text není souvislý, můžete při čtení přeskakovat či si přečíst jen tu část, která Vás zajímá. V takovém případě využijte tyto odkazy:

První kázání – Na začátku postu

Druhé kázání – Jak (ne)prožít popeleční středu

Třetí kázání – Zelený čtvrtek

Čtvrtí kázání – Velký pátek

Páté kázání – Velikonoční neděle

Na začátku postu

Možná už si mnozí ani nevzpomenete na to, jak na podzim roku 2012 postihl východní pobřeží USA ničivý hurikán a tisíce lidí v New Yorku byly bez elektřiny, topení, tepla a pitné vody. V médiích neustále slyšíme o nových a nových událostech, a tak mnohé z nich prostě zapomínáme. Mě tenkrát na tom hrozivém hurikánu zaujala skutečnost, že lidem nefungovaly mobily, protože je nebylo kde nabít, v ulicích v noci nesvítilo světlo, nejezdilo metro ani hromadná doprava a často ani nebylo kde natankovat benzín. Metropole, kde se odehrávají světové dějiny, která je symbolem lidského rozvoje, byla najednou paralyzována. A s lidmi to dělalo svoje, ale to média pro jistotu moc nenaznačovala.

Hodně jsem nad tím tenkrát přemýšlel a uvědomil jsem si, jak si celá naše moderní civilizace hraje na pokrok a pohodlí – a přitom stačí, aby nějaký čas nešla elektřina, a k ničemu jsou nám v tu chvíli mobily, internet, o dveřích na fotobuňku nebo klimatizaci ani nemluvě. Žijeme v civilizaci, která se sice snaží lidem život zjednodušovat, ale díky tomu jsme více zhýčkaní a závislí na vlastním pohodlí. Obrácenou stranou této mince je, že stále více lidí dnes trpí depresemi a úzkostmi, stále více se u dětí objevuje hyperaktivita a v našich rodinách narůstá domácí násilí. Na jedné straně stojí pokrok, na druhé straně nás pokrok nenápadně ničí.

Proč o tom mluvím právě na začátku postní doby? Často postní dobu chápeme negativně jako období, kdy si máme něco odříkat, a to se nám moc nechce. Vnímáme ji jako období, které musíme přetrpět.

Zkusme se však na postní dobu podívat obráceně, zkusme ji chápat jako období symbolického výcviku či tréninku, kdy se zapíráme, abychom své tělo i duši cvičili v kázni a byli tak lépe připraveni na mimořádnosti, které nás mohou potkat. Postní doba nám říká, že v životě není všechno pohodové a bezproblémové. Postní doba nás vede k tomu, abychom se zocelili pro případ, kdy nám něco nevyjde, něco nebude fungovat anebo dopadne jinak, než jsme plánovali. Zkrátka nás má vycvičit k tomu, abychom v takových chvílích nezkolabovali, ale dokázali unést, že všechno není podle našich představ a přání.

Většinou si dáváme postní předsevzetí. V duchu toho, co jsem zmínil, mě napadá několik příkladů – jeden pro tělo, jeden pro psychiku a jeden pro duši:

Zkusme víc chodit pěšky. Prospěje nám to. Během chůze se člověk zklidní a může přemýšlet. Možná se tak zocelíme pro případ, kdy budeme bez auta nebo kdy autobus náhodou nepojede. Místo abychom pak v takové chvíli nadávali anebo byli zoufalí, dokážeme jít kus pěšky a nebudeme to vnímat jako něco špatného.

Zkusme občas dokázat vypnout si mobil. Zkusme být někdy den bez internetu. Budeme svobodnější. A když se nám náhodou mobil pokazí anebo nám nepůjde internet, tak nás to tolik nerozhodí.

Zkusme si během postní doby vykonat pořádnou zpověď. Ovšem nenechávejme to na poslední chvíli před Velikonocemi, kdy jsou před zpovědnicemi fronty. Zkusme na tom začít pracovat už nyní a především se sami dobře připravit. Nevymlouvejme se, že není čas. Až budeme před Velikonocemi stát dvě hodiny ve frontě před zpovědnicí, také tím čas ztratíme. Avšak dobrá zpověď napraví náš vztah s Bohem pro chvíle, kdy něco nezvládneme a ujedeme. Je šance, že v takové chvíli nerezignujeme, ale vzchopíme se a půjdeme dál.

Jak (ne)prožít Popeleční středu

Na Popeleční středu a na Velký pátek někdy zažívám zajímavý „rituál“. Stává se, že v tyto dva dny zazvoní někdo ustrašeně na faru a dožaduje se zpovědi:

„Pane faráři, potřebuju nutně ke zpovědi,“ říká roztřeseně takový člověk.

„Co se děje?“ zeptám se vždycky. „Umíráte?“

„Ne, ale dneska je Popeleční středa a já jsem omylem snědl maso. Ale jen jeden plátek salámu, pane faráři, nic víc. Prosím, vyzpovídejte mě…!“

Vždycky se v takových případech snažím těmto lidem vysvětlit, že když snědli maso omylem, a ne úmyslně, tak to není těžký hřích, a není tedy důvod ke zpovědi. Ale někdy je to těžké vysvětlování. Jedné paní jsem to bezvýsledně vysvětloval už deset minut. Rychlejší a jednodušší by bylo dát jí rozhřešení a mít od ní pokoj, ale k tomu jsem se nechtěl snížit. Zvolil jsem proto opačnou taktiku. Řekl jsem:

„Víte, ona už ta zpověď vlastně ani nemá smysl. To je opravdu neodpustitelný hřích, sníst na Popeleční středu maso. Za to se chodí přímo do pekla. Za rohem už na vás čeká čert a odvede si vás, tady už zpověď nepomůže…“

V tu chvíli mě ta paní konečně začala vnímat a zpozorněla.

„Počkejte, to snad ne,“ řekla udiveně.

„Ne, to už opravdu nemá smysl. Sníst na Popeleční středu maso, za to se chodí přímo do pekla,“ pokračoval jsem velmi sebejistě.

„…Vy si děláte srandu,“ řekla po chviličce přemýšlení.

„Samozřejmě že si dělám srandu,“ ujistil jsem ji. „Ale už nevím, jak vám mám vysvětlit, že sníst na Popeleční středu omylem plátek salámu prostě není těžký hřích.“

Byl to drsný způsob, který jsem použil, ale zabral. A paní pochopila, že u Pána Boha nejde o vnější skutek, ale o vnitřní obsah, který skutku dáváme.

Popeleční středa je velmi silný a významný den. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jak prožít první postní den, který má svůj specifický ráz. A vlastně budu hlavně mluvit o tom, jak Popeleční středu neprožívat.

První způsob, kterému bychom se měli vyhnout, už jsem zmínil. Jedná se o zákonictví. Znám mnoho křesťanů, kteří by se v obyčejný pátek nedotkli masa. Raději by vyhodili guláš, než by ho snědli. Často se ale tito lidé celý týden těší na to, že si v pátek udělají své oblíbené brambory s cibulkou nebo že k obědu budou buchtičky s krémem. To jsou přece všechno bezmasá – a tedy postní jídla. Ano, tito lidé dodrží literu zákona. Ale nenaplní jeho podstatu. Jaký má smysl půst, při kterém si dopřávám sice dovolené, ale zároveň své oblíbené jídlo? Takový půst je k ničemu a Ježíš nás v evangeliu na Popeleční středu vyzývá, abychom naplňovali nejen postní přikázání, ale i jejich smysl.

Druhý nedobrý způsob, jak neefektivně prožít Popeleční středu, je jakési závodění o to, kdo víc vydrží. Je to jakýsi zvláštní druh sportu, který někteří rádoby světci na Popeleční středu provozují. Čím méně jím, čím méně piju, tím jsem lepší. A když už si toho druzí nevšimnou, aspoň to vidím já. A v duchu si namlouvám, jak jsem svatý… Druzí většinou vidí hlavně to, že jsem protivný, že se mnou není řeč, a v ten den se mi raději vyhýbají. Ani to není pravý smysl postu. Půst by nás naopak měl vést k pokoře a k druhým. Půst, který nás vede k pýše, jak jsme dobří, že jsme si dokázali tolik odepřít, takový půst je nanic. A jen proto, že se to pro kněze nehodí, nepoužívám výstižnější výraz.

Jak by tedy půst vypadat měl, abychom nesklouzli do zákonictví a k pýše?

Pravý půst nás vede k tomu, že se snažíme být pány svého těla. Pravý půst nás vede k vědomí, že jídlo není samozřejmost a že ne všem je dopřáno. Pravý půst nás vede k tomu, abychom napravovali vztahy, které nefungují, ne abychom je bořili tím, že jsme nepříjemní.

Pán Bůh nám dal dar svědomí. A tento dar bychom měli využít k tomu, abychom si sami promysleli, jak plodně prožít Popeleční středu.

Jsou lidé, kterým nedělá problém postit se celý den od jídla a uvědomit si tak, jak je jídlo vzácné. Takovým lidem upřímně závidím. Sám to nedokážu.

Jsou lidé jako já, kteří když nebudou jíst, budou nesnesitelní. Takovým lidem nezbývá než být v jídle střídmí a najít si něco jiného, co pro ně bude sebezápor. Můžu se právě na Popeleční středu snažit vyřešit v práci problém, který už delší dobu odkládám. Můžu právě na Popeleční středu dát řeč s někým, koho opravdu „nemusím“, ale měl bych s ním aspoň trochu udržovat kontakt. Právě na Popeleční středu si můžu udělat pořádek ve svých věcech, ve své kanceláři, ve svém autě – pokud jsem nepořádník a nedokážu se k tomu přinutit, ačkoliv je to potřeba.

Ježíš nás v evangeliu varuje: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli nebeského Otce. Možná že mnoho lidí bude jednou překvapených, že se přece celý život postili, jak to bylo předepsáno, a přece z Božích úst uslyší: „Neznám vás! Postili jste se, ale nenaplnili jste smysl postu. A to je žalostně málo.“

Přeji nám všem plodné prožití Popeleční středy. Kéž to není den, kdy budeme závodit, kdo víc vydrží. Kéž to není den, kdy se budeme úzkostlivě hlídat, abychom se nedotkli masa. Kéž je to půst, jaký si Ježíš přeje.

Zelený čtvrtek

Mám kamaráda, který pracuje jako praktický lékař. Občas spolu posedíme, popovídáme a přitom porovnáváme naše povolání. Shodujeme se v tom, že obě naše profese mají mnoho společného. Oba pomáháme lidem, oběma nám hrozí syndrom vyhoření z toho, že intenzivně pracujeme s lidmi, oba občas od lidí slyšíme neopodstatněnou kritiku.

Nedávno jsme zase spolu seděli a kamarád si postěžoval: „Člověče, já si často připadám jako automat na psaní receptů. Čtvrtina mojí práce spočívá v tom, že lidem předepisuju léky: ‚Pane doktore, napište mi léky na tlak…‘ ‚Pane doktore, nebudu vás otravovat, jen mi prosím zase napište ty léky od bolesti v zádech…‘

A já těm lidem říkám:

‚Jasně, napíšu vám léky na tlak. Ale máte vysoký cholesterol. Měla byste zhubnout a držet dietu, jinak se vám zdraví bude zhoršovat… Napíšu vám léky od bolesti v zádech. Ale musíte taky cvičit. Pět minut cvičení denně vám hodně prospěje. Jinak si zaděláváte na skříplou plotýnku a ve stáří budete muset na operaci. Není to legrace…‘

‚Já vím, pane doktore, ale není čas. Se mnou už to lepší nebude…‘“

Léky nejsou všechno, říká můj kamarád doktor. Pokud se člověk nesnaží, léky samy o sobě mu nepomohou. Naopak – mohou mu ublížit, protože utlumí bolest, ale nevyřeší problém.

Já jako kněz se někdy cítím podobně. Denně sloužím mši svatou a rozdávám lidem eucharistii. A mnozí lidé eucharistii přijmou, ale dál se chovají podle sebe. Nepracují na sobě, nesnaží se být lepší. Dokonce se cítí nadřazení nad ostatními, protože chodí do kostela, chodí ke svatému přijímání – na rozdíl od mnohých jiných.

Někdy se nedivím nevěřícím, že do kostela nechodí. Pokud vidí třeba svou sousedku chodit do kostela, ale zároveň vědí, že je to největší drbna z okolí, asi je kostelní společenství bude spíš odpuzovat. Když se bavím se svými nevěřícími spolužáky a oni poukazují na to, že znají lidi, co chodí pravidelně do kostela, ale jejich jednání ve světě je do očí bijící, říkám, že se jim vůbec nedivím, že jim to vadí. Mně to vadí také… Nestačí chodit do kostela. Je také třeba na sobě pracovat.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme ustanovení svátosti eucharistie. V centru naší pozornosti stojí tajemství, které budeme celý život stěží chápat. Myslím si, že je velmi dobré přirovnat eucharistii k léku. Je to lék pro naše duše, je to posila, povzbuzení, abychom dokázali být dobří. Skrze eucharistii se spojujeme se samotným Ježíšem, stáváme se mu podobnými a máme možnost od něj čerpat. Tak jako nestačí jen brát léky, ale je třeba o své zdraví pečovat, stejně tak nestačí přijímat eucharistii, ale je potřeba snažit se být dobrý.

Často se v poslední době hovoří o nepořádcích v našem zdravotnictví, kolik se v něm ztrácí peněz, jak je celé prorostlé korupcí. I o církvi se dá říci, že je v ní špína. Občas se slouží mše, aby se některým světským slavnostem dodala okrasa. Někdy lidé dají na mši a mají pocit, že si tu mši koupili. To není víra, maximálně je to jakási magie.

Nicméně chceme-li být zdraví, musíme občas k doktorovi, i když si o našem zdravotnictví můžeme myslet své. Stejně tak platí, chceme-li být dobří, pak zde máme lék, který nám k tomu může skvěle pomoci. Přestože s mnohými špinavými věcmi, které se v církvi dějí, nemusíme souhlasit.

Přeji nám, abychom dokázali mávnout rukou nad tím, co nevyřešíme a čím nemá smysl se trápit. Přeji nám všem, abychom celým svým životem stále hlouběji objevovali krásu a sílu eucharistie. Přeji nám, abychom ve světě byli skutečnými svědky Ježíše. A abychom k tomu čerpali sílu právě z eucharistie.

Velký pátek

Díváme se na Krista na kříži. Víc než kdy jindy nás dnes zasahují slova o Jeho utrpení. Vraťme se na chvíli pozorně k textu pašijí a odpovězme si na otázku: „Kdo byli ti lidé, kteří se snažili Ježíše připravit o život – a nakonec se jim to povedlo?“ Odpověď je snadná: „Byli to farizeové, učitelé zákona, velekněží…“ Ano, odpověď je snadná, znají ji už malé děti. Ale zkusme domyslet do detailu, kdo skutečně tito lidé byli. A hledejme odpověď pravdivě.

Farizeové, učitelé zákona, velekněží – ti všichni patřili k náboženské elitě židovského národa. My máme někde v sobě zakódováno, že to byli zlí lidé, kdoví jací, a ve své fantazii si vykreslujeme, že zřejmě měli blízko k zločincům. Avšak bojíme si přiznat, že lidé, kteří dovedli Ježíše na kříž, byli lidé věřící – dokonce oni o sobě tvrdili, že jsou „opravdu věřící“, „praktikující“…  Přesto těmto věřícím lidem Bůh proklouzl mezi prsty a oni jej přibili na kříž. Z takového přirovnání nám může běhat mráz po zádech. Ale kdy jindy než na Velký pátek bychom měli nechat tento drsný fakt k sobě promlouvat.

Pašije nám ukazují, že je možné o sobě tvrdit, že jsem hluboce věřící člověk, a přesto Bůh pouze projde kolem mne, já se s ním ve skutečnosti nesetkám, a ještě jej mohu usmrtit.

Jestli nebudeme hledat skutečného Boha, ale pouze se uzavřeme do náboženských rituálů a praktik, které budeme s velkým nasazením provádět, i nám se může stát, že dopadneme jako farizeové – se skutečným Bohem se nikdy nesetkáme, a ještě jej můžeme pro druhé usmrtit.

Jestli se v kostele modlíme množství modliteb, ale pak jsme z toho všeho unavení a doma jsme protivní na své nejbližší, pak i my zabíjíme Boží lásku, kterou jsme mohli v modlitbě zakusit. Jestli budeme k prosazování svých plánů v životě používat lež s tím, že se z toho pak vyzpovídáme a budeme mít pokoj, pak při zpovědi vykonáváme pouze jakýsi očistný rituál. Skutečnému setkání s milosrdným Bohem se tak úspěšně vyhneme. Jestli budeme rozlišovat podávání eucharistie na ruku a do úst – protože „jen do úst a nejlépe vkleče je to platné“ – tak nám bude unikat pravý smysl eucharistie, který spočívá v důvěrném setkání s Kristem – nezávisle na tom, jakým způsobem jej přijímáme a jestli mi Krista podal kněz nebo akolyta.

Lidé, kteří usilovali o usmrcení Ježíše – a nakonec se jim to podařilo – tito lidé byli přesvědčeni o tom, že jsou opravdoví věřící. Lidé, kteří za každou cenu chtěli Ježíše sprovodit ze světa, patřili mezi náboženskou elitu židovského národa. A přitom skutečný Bůh prošel kolem nich a oni si toho nevšimli. Dokonce jej usmrtili.

Jestli se to stalo jim, nedělejme si iluze, že nám se to stát nemůže…

Velikonoční neděle

Ještě na Velký pátek se v kostele ponořujeme do pochmurných postních zpěvů a dva dny nato – o Velikonoční neděli – již zpíváme radostné aleluja. Nejeden přemýšlivý člověk si položí otázku, proč jsme byli čtyřicet dní tlačeni k tomu, abychom byli smutní, a teď budeme padesát dní vyzýváni k radosti. Není to trochu násilné? Proč jsme v liturgii nejdříve tlačeni ke smutku – ač se nám úplně nechce být smutní – a poté jsme vyzýváni k radosti, ačkoliv ani do ní se nám úplně nemusí chtít?

Bůh po nás nechce, abychom byli dobří herci, kteří budou v postu dojemně plakat a o Velikonocích zahrají nádherný úsměv na tváři. Jestli po nás Bůh něco chce, pak je to především pravdivost. Bůh nechce, abychom byli dobří herci, kteří dokonale zahrají to, co se od nich čeká. Bůh po nás chce pravdivost. A bylo by dobré, kdybychom si to často připomínali. Proč jsme tedy v liturgii vedeni nejdříve ke smutku a poté k radosti a přitom to nemá být pouhá „zbožná hra“?

Prožívání smutku i radosti během velikonočních svátků nám má připomenout, že bolest a radost spolu úzce souvisejí. Obojí patří k životu a ani jedno nejde ze života vymazat. A dokonce jsou tyto dvě emoce v životě často propojené. Krásně je to vidět u dětí. Když malé dítě pláče a nám se podaří odvést jeho pozornost, dojde k zajímavé situaci – dítě ještě pláče, ale už se zároveň směje. My dospělí se hodně hlídáme, abychom své emoce nedávali najevo, a tak si něco podobného nedovolíme, ale dětem jde poměrně snadno plakat a smát se najednou.

Domnívám se, že toto je jedno z hlavních témat velikonočních svátků – uvědomit si, že bolest a radost patří k životu, že spolu souvisejí a že jedna bez druhé nemohou existovat.

My bohužel často tyto dvě emoce od sebe oddělujeme. Často se ponořujeme do smutku, jsme skleslí a zubožení. Někdy mám dojem, že je to jakási naše katolická specialita – být dokonale smutní. Vždyť jsme hříšní, slabí, chybující – tak jaképak jásání. Ani se někdy nedivím, že jsou tyto naše postoje v různých filmech parodovány.

Někdy naopak příliš zdůrazňujeme radost: to jsou takové ty jásavé „hurá akce“, kde všichni tleskají, usmívají se a jsou veselí, protože „Pán přece vstal z mrtvých, tak aleluja…!“ A opět se někdy nevěřícím nedivím, že si z těchto našich laciných jásavých postojů dělají vtipy.

Domnívám se, že pravé křesťanství znamená umět obě emoce spojit dohromady. Pochopit, že bolest je cestou k radosti a radost že dává sílu unést bolest. A domnívám se, že právě o Velikonocích můžeme této pravdě plně porozumět. Ježíš zakusil bolest v plné míře, zakusil bolest fyzickou, ale zakusil také opuštěnost a prázdnotu. Zároveň ale Ježíš zakusil, že smrt není konečnou stanicí v životě člověka a že Bůh je silnější než všechno zlo. Ježíš v krátkém čase poznal velkou bolest i velkou radost. Protože ony k sobě zkrátka patří.

Americký básník Robert Bly řekl krásnou myšlenku, která jde v naší úvaze ještě dál: „To, co je naším největším zraněním, je paradoxně naším největším pokladem. Tam, kde je naše největší bolest, tam se zároveň skrývá náš největší poklad.“ Tam, kde jsme zranění, tam, kde jsme slabí, tam jsme ochotni si přiznat, že potřebujeme pomoc. Bolest nás vede k pokoře, že nemáme všechno ve svých rukou. Bolest nás vede k pochopení, že ve světě není všechno ideální a krásné, ale že některé věci jsou zkrátka nedokonalé. I my jsme nedokonalí. A pokud si člověk přizná, že je omezený, zraněný a slabý, tak má šanci otevřít se Boží pomoci a začít ji přijímat. A tak právě bolest a utrpení může vést k hlubšímu kontaktu s Bohem.

Není to ale tak jednoduché. Člověk má tendenci se bolesti vyhýbat – a je to logické. Nechce se nám trpět, nechceme být omezení. Jenže pokud si člověk svá vlastní zranění a omezení nepřizná a dere se za svými nereálnými plány, pak hrozí nebezpečí, že zničí sám sebe i ostatní. Kolik lidí je dnes vystresovaných a zničených z toho, že nedokážou dostát svým nedostižným ideálům. Tito lidé se derou za něčím, co nikdy nemohou získat, a protože se jim to nedaří, utápějí se v různých závislostech – potřebují zatlačit úzkost z vědomí, že nejsou tím, kým by chtěli být. Kdyby tito lidé dokázali podívat se na sebe pravdivě, přiznat si svá omezení a radovat se z toho, co mají, tak by na světě bylo méně zla vzniklého z alkoholismu, hazardu nebo drog. Zranění – pokud s ním člověk nepracuje – jej může zlikvidovat. Kéž bychom našli více odvahy podívat se na své bolesti, neutíkali od nich a dovolili Bohu, aby je mohl proměnit v naše poklady.

Velikonoční svátky nám ukazují, že bolest a radost patří k sobě. Bolest je cestou k radosti a radost dává sílu unést bolest. Chtěl bych popřát nám všem, aby se nám bolesti, které máme, stávaly „posvátnými ranami“, aby nás vedly k větší důvěře v Boha. Přeji nám, aby nás bolest učila pokoře a my se tak dokázali vzdávat toho, co nám neprospívá. Přeji nám, abychom na svém těle dokázali zakoušet tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení.

Poznámka redakce:

Článek je část publikace: Pavel Moravec. Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Cesta, Brno, 2013.,  a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.