Only 1 thing in the world scares me

Je v téhle době vážně tak důležité řešit, která hvězda má novou plastiku nebo jestli nešla na protialkoholové léčení. Na internetu jsem objevila video amerického youtubera s názvem „only 1 thing in the world scares me, this is it“, říkejme mu třeba Tod. Tod navštíví svého kamaráda, který taky točí videa na youtube v nemocnici. Je den po operaci a leží na jednotce intenzivní péče. Kamarádovi operovali nohu, kde mu našli rakovinu o pouhé tři týdny dříve. Má pouhých 27 let a celý život má před sebou. V rozhovoru mluví o tom, co ho napadlo jako první a jaký měl pocit, když zjistil, že má rakovinu.

Tyhle věci jsou na světě běžné a častější, na světě jsou miliony lidí, kteří mají rakovinu a miliony lidí, kteří mají jinou závažnou a někdy i nevyléčitelnou nemoc. Neustále se sebe ptám, proč si lidé začnou cenit věcí, které mají, až když se stane něco závažného nebo převratného v jejich životě.

Když si poslechnete video, Todův kamarád v něm říká, že první co ho ve chvíli, kdy se dozvěděl o rakovině bylo: „Víš, řekl jsem si…sakra, je tolik věcí, které jsem chtěl udělat a zrealizovat, vdyť já nemůžu umřít. To bylo asi první, co mi proběhlo hlavou“. Jeho odpověď mě donutila přemýšlet nad tímhle tématem víc než obvykle, Každý den by jsme se měli snažit říct: „co kdyby mi teď zbývalo pár dní nebo měsíců, co bych mohla udělat, nebo změnit?“. Člověk se nad tím zamyslí, nakopne ho to, donutí se zvednout a udělat něco, aby až bude starší a onemocní, nelitoval svého života. Toho co neudělal, nebo promarněného času a mohl udělat něco zábavného, nebo něco pro svůj cíl. Měli bychom nad takovými věcmi více přemýšlet, protože nikdy nevíme, co se nám může stát. Nevíme, s čím se můžeme zítra ráno probudit.

Člověk má největší strach z toho, že když onemocní, je to k životu nefér, oproti úmrtí stářím, nebo když umře při autonehodě. Ano, protože tak se to stát mělo. Ale lidé, co trpí dlouhodobou nemocí si začnou vážit každého dne, mají optimistický pohled na svět a dělají všechnu aktivitu s nadšením a úsměvem. Ale proč si nevážili života i dřív, když byli zdraví? Takhle by to nemělo fungovat. A zdraví lidé, nebo mladí lidé v pubertě si v této rozšířené době nedokážou vážit každého dne, věcí, které přeci jenom něco stojí, využívají je a jsou stále nevděční. Měli by být šťastný za každý den, radovat se z maličkostí a stanovit si cíl. Odevzdat se mu a udělat pro něj první i poslední, než jen sedět a odsuzovat lidi, kteří si za tím jdou a závidět jim.

Zkus dělat vše pro to, aby si toho na konci života nelitoval. Tak nevysedávej a jdi si zaběhnout například maraton, nebo kup rodiči, který se o tebe staral v dobrém i tom špatném jeho vysněné auto, a nebo jdi udělat tu nejbláznivější věc a užít si ji, jako by to bylo to poslední, co můžeš v životě udělat. Nestyď se, pobídni se pro nějakou dobrou věc, která bude potěšením pro tebe a zároveň i pro společnost a tvé okolí.

Nevíš, jestli zítřejší den bude stejný, jako ten dnešní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.