02 Kvě 2016

Kam jsme to dopracovali aneb uprchlická krize je jen začátek – 1. díl

Publikováno v Politika, Svět Od: Lukáš Větrovec Dne: 2 května, 2016

Tento text, rozvíjející ústřední myšlenky eseje Islám, západ a potřeba pravdy v současné krizi našich vztahů,^[1] píši z nutnosti vyjádřit to, co dosud nebylo vysloveno, s plným vědomím, že si jím možná spoustu lidí pohněvám. Nebylo mým cílem urážet, ale přimět k zamyšlení a formulovat důležité, byť možná nepříjemné otázky. Tváří v tvář tíži čím dál více nevyvratitelných důkazů jsem ovšem nucen i k jistým formulacím bez obalu eufemismů. Zároveň se pokusím ukázat, jak všechno souvisí se vším, byť souvislosti nemusí být na první pohled patrné.

Současná migrační krize je symptomem choroby a nikoli její příčinou

Neúprosnost reality pohromy, které čelíme, nespočívá v kalamitě uprchlické, ale v krizi hodnot, filozofie, vědy, vzdělání, religiozity, společenského i ekonomického a politického uspořádání. Hrozby, kterých jsme svědky, sahají mnohem hlouběji, než si většina lidí dokáže pomyslet – v úpadku je samotné uvažování a orientace ve světe okolo nás i v nás samých, způsob jak toto uvažování a poznávání zprostředkovávat a nevyřešena zůstává i otázka, kdo by se toho měl zhostit. Operujeme-li s pojmem krize, máme na mysli dějinnou křižovatku, jakousi rozhodnou chvíli, tedy chvíli čekající na klíčové rozhodnutí, které je předpokladem dalšího trvání celku, podobně jako se v medicíně chápe krizový stav jako bod, kdy bez nutného zásahu hrozí zhroucení organismu pacienta. Na současné krizi Západu a jeho myšlení se projevuje největší měrou krize způsobů myšlení a jimi budovaného paradigmatu, odrážející se prvoplánovitě ve stagnaci humanitních vědních disciplín, uvězněných v myšlenkové kleci postmoderního relativizmu a stále více považovaných za zbytečné až přebytečné čím dál sílícím názorem v celé společnosti. Největší omezení západního postmoderního paradigmatu spočívá právě v neschopnosti vypořádat se s idejí pravdy (a tím spíše pravdy absolutní) a v relativizaci všeho bez rozdílu. Pakliže relativizace pravdy zpočátku měla jakožto metodologický přístup umožnit různé úhly pohledu bez nutnosti jejich vzájemného anatemizování a sloužit tak účelu odhalení pravdy, záhy zvulgarizovala a vysublimovala až do ontologické roviny, kde se ukázala zhoubnou a nepřípustnou. Přestala být metodologickým nástrojem na poznávání skutečného bytí věcí a stala se naopak nejvyšší metou skvějící se na samém vrcholu pyramidy poznání. Od tohoto okamžiku západní myšlení padá do bezedné propasti. Podle německého existencialisty Karla Jasperse pádem moderních pravicových i levicových totalit Západ definitivně rezignoval na jednotné obrazy světa a bytí světa v jeho celistvosti přestalo být předmětem poznávání. Svět a jeho obraz se roztříštil na neuzavřené perspektivy, na oddělené bubliny různých podskupin v rámci diskursu o něm, které nadále nejsme schopni převádět na jeden jediný princip. Tento jeden jediný všeprostupující, spojující a jednotící princip, jakýsi společný jmenovatel, pracovně nazývám Jednacím řádem diskursu. Jeho popírání a rezignaci na jeho hledání potom považuji za alfu a omegu příčin současné krize.

Západ díky tomu v současnosti čelí existenční krizi a smrtelné hrozbě, bijící do očí při pohledu na davy běženců, které se do Evropy valí. Na medii dehumanizované jednotlivé lidi s rozmanitými vlastními příběhy, zbavené práva žít v míru a s perspektivou důstojného života tam, kde se narodili. Kdo si však myslí, že touto hrozbou jsou právě tito prchající lidé, je na omylu. Největší hrozbu pro Západ představuje Západ samotný, se svou neschopností novým a adekvátním způsobem filozoficky konstruovat svět okolo sebe, své poznání tohoto světa a do této konstrukce pevně zakomponovat právě ideu absolutní pravdy a možnost nekompromisně odsoudit lež jako lež. Samo společenské klima Západu stále silněji a neodvratněji cítí předtuchu zániku vlastní civilizace v doposud známé podobě, což je sice na jednu stranu správné, avšak – co je špatné, nabízí jen dvě podoby řešení této krize – buď zintenzivnit nějaký doposud užívaný, i když nepopulární či kritizovaný způsob jednání ad absurdum, aby se tím lid předpokládanému konci vyhl, anebo zachránit sebe sama přijetím ještě odpudivějších řešení – naprosto radikálních antitezí doposud uznávaných a všeobecně ctěných hodnot v podobě oprášení některého z plejády existujících urfašismů ^[2], popíraje tím sobě nejvlastnější humanizmus. Obě tato řešení jsou stupiditou podle definice doc. Františka Koukolíka – tedy osudově rigidním myšlenkovým vzorcem nebo postupem otrocky a bezmyšlenkovitě aplikovaným na diametrálně odlišnou dobovou a místní situaci, v podmínkách, kdy je to navíc i nejméně vhodné. A obě stupidity jsou pod pohrůžkou nejčernějších scénářů prodávány lidem v médiích prahnoucích po konfliktu, soutěžíce o svou přízeň a stavějíce mezi lidmi pomyslné nepřekonatelné bariéry, za zachování původní premisy, že vše je pravda a pravdou není nic, přičemž jediným garantem pravdivosti konkrétní potenciální pravdy na trhu pravd je ten, kdo vlastními financemi, konexemi a mocí umožňuje její šíření, protože vyhovuje jeho momentálním a krátkodobým cílům a tužbám. Tak je těmito nezbytnými iluzemi umrtvováno kritické myšlení lidí, kteří jsou v přímém přenosu přeprogramováváni na roboty bez vlastní vůle a úsudku, schopné jen černobílého uvažování bez alternativ, buď-anebo, ano-ne, 0-1. Vytrácí se logický úsudek, dovednost hledat společné jmenovatele různých jevů a různých pohledů na ně, schopnost promýšlet konsekvence vlastních rozhodnutí a rozhodovat se mezi kompromisem a neústupností tak, aby to bylo v dané záležitosti nejadekvátnější. Vytrácí se šedá zóna reálného života a lidský rozměr rozhodování mezi světlejší a tmavší šedí, paradoxně ve prospěch absolutizované ideální černé a ideální bílé, které objektivně neexistují jinde, než jako myšlenkový konstrukt v hlavách lidí, kteří po nich, zmateni diktátem relativizmu, stále nenasytněji dychtí. Jedna strana rétorikou civilizačního poslání údajně vždy pokrokové Evropy volá po spasitelském vyřešení problémů celého světa přesídlením všech severních Afričanů a jihozápadních Aziatů ve jménu humanizmu a druhá ve jménu ochrany výjimečné a vždy ve všem lepší Evropy ten samý humanizmus, na němž moderní evropské myšlení spočívá, svými slovy a činy zabíjí. Nebo obecněji, jedna strana volá po lpění na dosavadním směřováním, například v jiných ohledech po stále radikálnějším permisivizmu, větší míře deregulace trhu a stále konzumnějším stylu života, i když to vede ke stále hlubší krizi, zatímco ta druhá horuje pro radikální redefinování obojího způsobem ústícím v ještě prudší a katastrofičtější formu kolapsu. Nemocné společnosti první strana namlouvá, že je zcela zdráva, zatímco druhá se ji snaží vyléčit podáním letální dávky jedu. A ti, kteří jsou stále ještě při smyslech, se postupně vytrácejí a mizí v nenávratnu.

Tzv. Západ tváří v tvář svému kolapsu

Jak se při kolapsech složitých společností a vyspělých civilizací častokrát stává, právě ty faktory, které je vynesly na vrchol, působí i jejich pád – prudce se rozmáhající kapitalizmus a masmedia, která sehrála klíčovou dějinnou úlohu při formování liberální demokracie, jíž se Západ častokrát rád honosí, dnes naopak ubíjí právě ty ctnosti, které jsou pro demokratické fungování a rozhodování nejpotřebnější. Globalizace vedená USA a v menší míře i ostatními zeměmi širšího globálního tzv. Západu (západní Evropa, Severní Amerika a Austrálie) 90. let, která představovala vrchol dominance jediné bezkonkurenční velmoci, zanechává odstředivé tlaky bez protiváhy a přivádí tím tuto bezkonkurenční velmoc k zákonitému pádu. Podle Josepha Taintera, průkopníka na poli výzkumu antropogenních kolapsů v historii lidských kultur a civilizací a autora první průlomové studie tohoto druhu z roku 1988 se opakuje jednoduchý a prostý základní dějinný mechanizmus pádů všech historických impérií, které si vždy, podobně jako dnes tzv. Západ, nikdy neuvědomovaly, že jejich existence a světovláda není nevyhnutelnou a časově neomezenou daností. Ačkoli jsou lidé obecně jako druh přizpůsobivými bytostmi, mají sklon chovat se stupidně, tedy donekonečna opakovat chyby svých předků. Tato stupidita pak působí jako limitující a antagonistický faktor působící proti lidské kreativitě a schopnosti manévrovat při pohybu v prostředí a při jeho využívání, ustavujíce jakýsi ekologický strop bránící růstu, pokroku a nakonec i samému přetrvání dané lidské society do budoucna. Čím komplexnější a uspořádanější je systém, tím více musí v souladu s II. termodynamickým zákonem investovat energie na to, aby se udržel při životě ve stejně komplexní formě, jenže této energie se mu dostává stále méně, protože ji stále více odčerpává a není schopen svou spotřebu nadále saturovat. Výnosy z komplexity daného systému klesají a jeho složitost přináší stále menší návratnost a zisk, vyšší míra ekonomického i sociálního pohodlí stále širších vrstev společnosti, specializovanosti jednotlivých jejích členů, vzdělání a vydržování symbolických institucí se přestává vyplácet, současně však systém není schopen reagovat na nové výzvy a stále častější šokové stavy žádným jiným způsobem, nežli ještě větším zesložiťováním své organizace, zvyšováním své komplexity a stále větším a větším mrháním prostředků na mandatorní výdaje, čímž se hroutí do sebe. Jednotlivé části veleříše jsou stále samostatnější a odtrhávají se, přiváděje umírající supervelmoc k pádu do multilaterálního světa tvrdě soupeřících lokálních mocností, z nichž ani jediná není supervelmocí. V souladu s tímto pravděpodobně obecným mechanizmem v pozadí historie je i pozorování, že v čase nejtrvanlivějšími společenstvími bývají právě ta nejjednodušší a nejméně komplexní.

Nicméně kolaps nikdy neznamená totální zkázu, ale vždy počátek nějaké nové, kvalitativně jiné éry, nového uspořádání a nového následného vzestupu. Tak tomu bylo doposud vždy a neexistuje důvod domnívat se, že právě kolaps, na jehož prahu se nyní pomalu ocitáme, bude výjimkou, pomineme-li mnohonásobně větší potenciál ničivé síly, který máme k dispozici. Základním předpokladem přežití kolapsu je ovšem včasná změna myšlenkového paradigmatu, co nejdůkladnější eliminace stupidity a dostatečně rychlé přizpůsobení se nastupující nové situaci.

Miroslav Bárta, egyptolog a světově uznávaný specialista na kolapsy složitých systémů, jehož odbornosti v této otázce si cení i americká NASA (jež se sama začíná, počínaje ekonomickou krizí v roce 2008, problematikou kolapsů civilizací seriózně zaobírat) ve své monografii na téma kolapsů jednoznačně nastoluje tezi, že dějiny probíhají v určitých cyklech vzestupů a pádů, které se opakují v přibližně podobných, předem předvídatelných příčinně-následkových souvislostech prakticky od pravěku až do moderní doby. Zhroucení megalitické civilizace a středoevropských kultur rané doby bronzové tak v jádru probíhalo podle překvapivě obdobného scénáře jako pád antického Říma, španělského koloniálního impéria či Sovětského svazu:

„[Z]ákladní principy koncepce státu a technologie moci vznikly již před tisíci lety a nejsou v mnoha ohledech ničím novým. Stejně tak vyplyne další unikátní vlastnost doprovázející úpadky společností. K úpadku totiž dochází (pokud opomineme vnější vpády technologicky vyspělejších civilizací nebo živelné megakatastrofy) obvykle tak, že faktory, které původně působily jako prorůstové a dovedly určitou civilizaci či kulturu na vrchol, se postupně vyčerpají a nakonec začnou působit negativně a společnost navedou na sestupnou dráhu směřující k úpadku.“ ^[3]

Současná krize ve Středozemním moři je jako taková důsledkem nové etapy globalizace, resp. konce westernizace světa a nástupu skutečné globalizace ve smyslu stále intenzivnějšího a nepředvídatelnějšího toku osob, zdrojů a informací na celosvětové úrovni všemi směry. Zatímco předcházející etapu globalizace po celém světě ztělesňovaly základny a mise amerických vojáků, mcdonaldy a sekulární liberalizmus, nynější etapu symbolizují například latinskoamerické a turecké telenovely, alternativní podoby modernity v tzv. nezápadních společnostech (etno-náboženské násilné fundamentalizmy nevyjímaje), rozervané imigrantské čtvrti, prodejny kebabů v každém západním maloměstě a sílící islámská přítomnost v tradičně nemuslimských zemích Evropy. Po unilaterálním světě s USA v roli jediné velmoci a světového policisty pomalu přichází svět vícero mocností, zejména staronových dravců, chtivých rvát se o mršiny obětí současného chaosu, flexibilních predátorů jako je nové sebevědomé Rusko, nijak závažněji nepoškozené ani masivními sankcemi Západu po anexi Krymu, či stále silnější Čína. Následující etapy globalizace se dost možná ponesou ve znamení čím dál více šokujícího, intenzivnějšího a „obrazotvornějšího“ násilí extrémní ideologie tekfírizmu, čím dál bezohlednějšího drancování rozvojového světa a čím dál většího návalu čím dál zoufalejších běženců do „pevnosti Evropa.“ To proto, že doposud šlo o globalizaci jednostrannou, o jednosměrnou expanzi západních nadnárodních společností, zájmů, produktů globálně standardizované popkultury a nekriticky kopírovaných západních idejí a pojetí ekonomie, vládnutí, náboženství nebo třeba genderu. Původní obecně pozápadňující tendence se nyní chaoticky vrací v podobě stále extrémnějších a radikálnějších protireakcí jako zpětný ráz s tím, jak reálné výsledky v samém základu lživé ideologie nekonečného ekonomického růstu pomalu pohlcují a rozežírají civilizaci, která stála u jejího zrodu. Právě z tohoto úhlu pohledu je potřeba odhodit falešnou politickou korektnost a přiznat si, že Evropa začíná být nemocným mužem za Bosporem a širší Západ jako takový tak, jak ho známe, se skutečně potácí na samém okraji propasti záhuby. Spadne do ní, pokud urychleně nevymyslí nějaké nové, konstruktivní a logicky konzistentní řešení na poli filozofickém, vědeckém, sociálním, kulturním, geopolitickém i ekonomickém.

Krize všech komplexních společností historie měla podle M. Bárty rozměr identitární, participační, penetrační, legitimizační a distribuční. Identitární krize spočívá v úpadku věrohodnosti, v procesu, během něhož se vládnoucí skupina, dynastie, ideologie nebo třída stává stále méně důveryhodnou, akceptovanou a považovanou za legitimní pro to, aby nad systémem a společností vládla, řídila ji a udávala vůdčí tón. Participační krize souvisí s úpadkem systému státní správy, s přebujelostí a neprůhledností byrokracie, s korupcí, klientelizmem, nepotismem, utvářením pevných a neproniknutelných, mafii podobných propletenců a paralelních struktur. Znamená rozpad efektivního řízení systému a jeho decentralizaci za vzniku soupeřících center moci. Penetrační krize znamená ztrátu schopnosti efektivně kontrolovat řízení státu, trestat a potírat selhání, zneužití funkcí, konflikty zájmů či zpronevěry svěřených věcí a centrálně vymáhat moc, nahlížet do struktury systému, obměňovat ho a odstraňovat či napravovat jeho těžkopádné a nežádoucí rysy. Legitimizační krize ústí ve ztrátu důvěry lidí v systém a neschopnost jeho vůdců prosadit svá rozhodnutí v praxi a konat konkrétní kroky ku prospěchu všech členů společnosti při zachování svrchované autority centra. Krize distribuce nastává, když selže spravedlivá a účelná distribuce jak zdrojů a přístupu k nim, tak i zisku, blahobytu a bohatství, které se pak začnou hromadit v jedné části a chybět v jiné. ^[4] Všechny tyto rysy a všechny aspekty této krize můžeme v současnosti pozorovat i u vyspělých společností v Evropě či za oceánem. Potýká se s nimi jak např. USA, tak i třeba EU a mnoho dalších jednotlivých států i vyšších, nadstátních celků.

Při popisu např. pádu egyptské Staré říše stavitelů pyramid si M. Bárta všímá především šesti rovin odlišnosti mezi obdobím vzestupu a obdobím úpadku, které lze snadno vypozorovat i v současnosti:

1. Hlava státu je na počátku vnímána jako výjimečný jedinec s nedotknutelnou aurou výsostného postavení, na konci je loutkou nucenou dělit se o moc s poměrně nezávisle jednajícími lokálními hodnostáři a jejich rodinnými klany.

2. Státní správa je na počátku tvořena disciplinovanými a zcela loajálními úředníky přímo se zodpovídajícími panovníkovi, jenže postupem času si tito úředníci uzurpují čím dál více moci, vymáhají si dědičnost své funkce, dochází k rozdrobení státní správy a rozmachu klientelismu.

3. Tato státní správa je na počátku přehlednou, centralizovanou vertikální hierarchií, na konci decentralizovaným, chaotickým propletencem několika paralelních struktur řízených vícero samosprávnými centry.

4. Stavba monumentů a budování institucí ztělesňujících v architektuře i společenském životě vládnoucí řád a zhmotňujících společně sdílené ideje dané společnosti (v egyptské Staré říši např. pyramidy) na počátku simuluje organizaci státní správy a ekonomické základny, na konci se však stává příčinou stále vzrůstající míry přebujelosti byrokracie na všech úrovních a původcem obřího nárůstu mandatorních výdajů.

5. Provoz těchto komplexů a institucí zpočátku slouží k upevňování centrální moci a vládnoucí ideologie, přispíval rozmachu vzdělanosti a technologického pokroku, na konci však představuje neúnosnou zátěž pro hospodářství a hostí ohniska odporu zpochybňující centrální autoritu a podporující regionální elity.

6. Ekonomický systém je na počátku pružný, nezadrhává se výběr, distribuce a redistribuce daní, ale nakonec dospívá do stadia rozdrobenosti a regionalizace, vytrácí se efektivita centrálních ekonomických těles a mizí schopnost mocných sdílet ekonomický potenciál a svůj blahobyt s poddanými tak jako předtím.

_______________________________________________________

[1] K dispozici zde: <http://www.e-islam.cz/content/isl%C3%A1m-z%C3%A1pad-pot%C5%99eba-pravdy-v-sou%C4%8Dasn%C3%A9-krizi-na%C5%A1ich-vztah%C5%AF> [k 11.11. 2015].

[2] Autorem termínu urfašismus je nedávno zesnulý italský spisovatel a filozof Umberto Eco v díle Pět úvah o morálce (Cinque scritti morali, 1997). Jde o každou ideologii splňující pět charakteristik:

1. Vyvolávání pocitu ohrožení v masách hledáním společného nepřítele vně a kolaborantů uvnitř.

2. Teorie vyšších a dobrých bytostí – to jsme „my“ a oproti nám stojících bytostí nižších, zlých, „anticivilizací“ – to jsou „oni.“ Vše pro náš prospěch je dobré, protože my jsme dobro a vše proti nám je špatné, protože my jsme dobro.

3. Symbolika protlačovaná do popkultury nejširších mas. Magie slov, barev, obrazů, výjevů, hesel, pokud možno co nejschematičtějších, nejkýčovitějších a nejvykřičenějších, se silným emotivním nábojem, charakterizujících „nás“ i „je“.

4. Odpor ke všemu odbornému, zasvěcenému a intelektuálnímu, kdy je fundovanost a schopnost přemýšlet a kriticky uvažovat nad věcmi vydávána za neplodnost, lenost a zbabělost.

5. Kult hrdinů, mučedníků „naší“ věci, důraz na přísnost, odříkavost, strohost, smrt a utrpení. Velikost hrdinství je spíše ve zmaru protivníků, nežli ve službě svým soukmenovcům.

Více o antiislámském urfašizmu viz zde: Jádro sporu islám versus Západ. <http://www.e-islam.cz/content/j%C3%A1dro-sporu-isl%C3%A1m-versus-z%C3%A1pad-d%C3%ADl-2> [k 11. 11. 2015].

[3] BÁRTA, Miroslav. 2011. Kolaps a regenerace: pokračující cesty minulých civilizací. in BÁRTA, Miroslav. KOVÁŘ, Martin (eds.). 2011. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, str. 24.

[4] Ibid., str. 29.