Známe to snad každý…

Známe to snad každý, že?

Zamilovat se, milovat tak, že to ani není možné, být nejšťastnějšími bytostmi pod Sluncem.
A také řada z nás zná, jaké to je, když to náhle skončí. Najednou nic není jako dřív, Slunce nezáří tak jasně, hvězdy nám nenaplní noční oblohu, tráva nás neláká k měkkému odpočinku, každodenní život nás ubíjí, čas jako by se zastavil v největší bolesti…

Dobře si na ten pocit vzpomínám. Bloumala jsem po bytě, bez cíle, bez záměru jsem chodila ulicemi, hodiny jsem trávila jen tím, že jsem se procházela v zahradách nebo ulicích, aniž bych viděla, co míjím, co je tu nového, kdo mě zdraví. Nechuť ke všemu, neschopnost vstát z postele, nechuť k tomu se jen znovu nadechnout. Svého někdejšího partnera jsem považovala za svou životní lásku. Při prvním setkání jsem měla pocit, jakoby se hluboko ve mně pohnulo něco mnohem staršího, než já, něco mocnějšího, něco většího. Později mi On řekl, že se do mě zamiloval na první pohled. A byla to skutečně pohádka. Procestovali jsme spolu kus světa, naprosto jsme si rozuměli, dlouho jsme dokázali diskutovat nad vším, co nás zajímalo, pobuřovalo, i nad tím, kde se naše názory rozcházely. Volali jsme si ve stejný okamžik, věděli jsme, co si myslí ten druhý…
A teď najednou bylo tohle všechno souhrou mnoha okolností pryč. Konec.

Říká se, že v pravý čas nám pod ruku přijde to, co potřebujeme – pokud jsme schopni to vnímat a vidět. v tom je zázrak, zázrak každodenního života. A já jsem se tak procházela tehdy ve svém velkém pokoji, zoufalá a nešťastná, neschopná si jen představit, jaká bude následující hodina natož následující den a týden. Došla jsem ke svým knihám – je to můj malý osobní poklad, sbírka knih a bot už mě párkrát zachránila z prekérních situací – a vztáhla jsem ruku po překrásně dárkově zabalené knížce Alchymista od Coelha. Před pár dny jsem ho dostala od kamaráda a tak nějak snad trochu z trucu, že ho v té době četl každý, jsem ho ještě ani nerozbalila. Teď jsem to bezmyšlenkovitě udělala a otevřela jsem knížku na náhodné stránce:

„Tu najednou jakoby se zastavil čas a před ním jako by s veškerou silou vyvstala Duše světa. Když spatřil dívčiny černé oči a rty váhající mezi úsměvem a mlčením, porozuměl nejdůležitější a nejmoudřejší části Řeči, kterou mluví svět a které všichni lidé na Zemi ve svém srdci rozumějí. Je to Láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se dva páry očí tak jako tady u studny.
Bylo to znamení, na které chlapec bezděky tak dlouho v životě čekal a které hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlčení pouště.
Byla to ryzí řeč světa, bez jakéhokoli vysvětlování, protože Vesmír žádné vysvětlování k tomu, aby pokračoval svou cestou v nekonečném prostoru nepotřebuje.
Jakmile porozumíme Řeči a pohroužíme se do ní, snadno pochopíme, že vždycky je na světě jeden člověk, který čeká na svůj protějšek, ať uprostřed pouště nebo uprostřed velkoměsta. A když se tito lidé setkají a jejich zrak se zkříží, všechno minulé i budou ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí Lásku a která pro každého, kdo pod sluncem pracuje, odpočívá a hledá poklady, stvořila duši jemu blízkou. Jinak by sny lidského rodu neměly žádný smysl.“

Možná tento text znáte, možná někoho z Vás také oslovil. Mně to tehdy, před roky, došlo poprvé.
Láska nezná čas. Žádná z dalších událostí, které předcházely našemu setkání ani po něm nemůže zastínit to, co jsem cítila v ten okamžik, kdy jsme se setkali poprvé.
Láska je svobodná.

Je to prosté. Nic nedokáže Lásku tak zraňovat a zabíjet jako závislost, která tíží jako řetězy otroctví.
Vždyť já se své Lásky nevzdávám, můžu milovat stále. Ať jsem kdekoli a s kýmkoli, nic se nemění. Nemusím si rvát city ze zmučeného srdce, protože to není nutné.

Trvalo mi ještě dlouho, než jsem došla naplnění svých úvah, kdy jsem se bez zloby a vzteku dokázala podívat na současnou přítelkyni své někdejší lásky, kdy jsem dokázala odpustit jemu, ale především sama sobě.
A dnes? Vlastně se nic moc nezměnilo. Je dodnes mým nejlepším přítelem a já vím, že mě respektuje a váží si mě, jako nikdy před tím.
A já si mnohokrát vzpomněla na slova jedné ze svých nejbližších přítelkyň, která mi kdysi po rozchodu řekla:

“A co bys vlastně chtěla? Vždyť ten vztah byl fakt pohádka. A co by jako bylo dál? To už je jako konec cesty? Na to máš ještě asi dost času, co ty víš…”

A měla pravdu, co já vím, co bude za rok, příští měsíc, za hodinu…

Láska ze světa nemizí, to jen my jí občas nevidíme, protože se necháme zaslepit strachem.

Pokud jste dočetli až sem, věřte, že tohle je moje přání. Přeji si, abyste věděli, že všechny ty citáty a krásné texty plné lásky a duchovna, které píšou často pro nás nedosažitelní lidé a velké osobnosti, ano, ty jsou pravdivé. Já jsem jen jednou z mnoha, průměrným člověkem na téhle Zemi a mně, mně se to stalo. Všechny ty krásné knihy, které čtete, to všechno může být pravda. Nevzdávejte nikdy svůj vlastní život, protože ten, bez ohledu na ostatní, je vždycky ve své podstatě dobrý a hlavně je Váš. Patří jen Vám a Vy si ho utváříte tak, jak si přejete. Ne osud, ne vláda, ne někdo další, ale jen my máme svůj život ve svých rukou – a ve svých myšlenkách…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.