Dobrá zpráva pro losery

Naše století je stoletím depresí, snahy o dokonalost a perfektní time management, nebo také stoletím psychoterapeutů. Ti nám suplují přirozené obranné mechanismy, které jsme odsunuli za obzor své představy o vládě nad vlastním osudem.

Snem moderní společnosti je pohřbít kastovní systémy a zajistit všem co nejrovnější počáteční podmínky. Umožnit lidem dosáhnout všeho, kam až sahá jejich potenciál, jejich pracovitost, odhodlání a píle.

Potencionál, pracovitost, odhodlání, píle… Tyto aspekty jsme položili za základy meritokratické společnosti, kterou hrdě vyzdvihujeme a budujeme, neboť každý má mít přece šanci uspět, osud nás všech musí být v našich rukou. My, my a nikdo jiný než my sami nemá být strůjcem našich úspěchů.

Jsme-li však strůjci našich úspěchů, kdo pak může za naše nezdary? Za naše prohry?

Máš, co si zasloužíš

Do stejné míry, do jaké věříme, že můžeme ovlivnit náš úspěch, by bylo logické předpokládat, že je tomu tak i u věcí negativních. To by však bylo příliš kruté, a tak se náš mozek snaží ony okolnosti překroutit v náš prospěch.

Čím více budeme přesvědčeni, že naše pozice v životě není náhodná, ale je zcela zasloužená, tím víc si zavíráme zadní vrátka. Možnost vnímat a ospravedlnit si neúspěch, aniž by pro nás byl zdrcující.

S tímto fenoménem se setkáváme všichni dnes a denně. Studenti si vzpomenou na nespravedlivě ohodnocenou písemku nebo nehoráznou smůlu, kdy se mne profesor při zkoušce zeptá zrovna na to jediné, co nevím, zaměstnanci na zaujatého šéfa při rozdělování odměn. Kdo tedy za náš neúspěch může?

Důležitost této otázky je v myšlence, kterou nám podsouvá, a problému, na který poukazuje. Čím více totiž budeme přesvědčeni, že naše pozice v životě není náhodná, ale je zcela zasloužená, tím víc si zavíráme zadní vrátka. Možnost vnímat a ospravedlnit si neúspěch, aniž by pro nás byl tak zdrcující, jak v důsledku našeho přesvědčení o osudu, který máme plně ve svých rukou, mnohdy je.

Asi nejlepším příkladem je historie. Před 400 lety, potkat někde na ulici nějakého chudáka či žebráka, označili bychom jej jako nešťastníka, doslova někoho, kdo neměl štěstí (v angličtině obdobně unfortunate). V dnešní době jej však označíme termínem loser. Je to někdo, kdo prostě prohrál a může si za to sám.

Století depresí

Sociologové jako Emil Durkheim poukazují na zvýšenou míru sebevražd v individualistických státech. Jednoduše proto, že si lidé berou své prohry příliš osobně, tím pádem na ně doléhají se zdrcujícím dopadem.

Ze stejného důvodu je pak 21. století stoletím depresí, snah o dokonalý time management, snahy mít vše perfektní, neboť to je základ úspěchu. Či také stoletím psychoterapeutů, kteří musejí suplovat onen přirozený obranný mechanismus mozku.

Jsme skutečně připraveni nést plně plody naší práce? Jak se ve společnosti, která zdůrazňuje, že každý je svého štěstí strůjcem, vyrovnat s neúspěchem a prohrou?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.