S pomluvami nejdál dojdeš, pravdu si strč za klobouk

Na začátek bychom si mohli definovat slovo pomluva. Pomluva je totiž specifikována i v trestním zákoníku, který ji definuje takto:

(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou závažnou újmu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Co na to říct? Asi nejspíš to, že kdyby každý občan podával trestné oznámení z důvodu pomluvy, všichni do jednoho bychom si šli pravděpodobně sednout, a ne jednou.

Každý tomu říkáme jinak. Někdo, drby, někdo tajemství, někdo pravda. Smutnou pravdou ale je, že pomluvy jsou neodmyslitelnou součástí lidstva, součástí společnosti bez ohledu na to, jaké následky taková neškodná „pravda“ může způsobit, kolik rodin může rozvrátit, kolik lidí připravit o práci, o přátele.

Pomluva je nebezpečná zbraň, jejíž sílu si možná mnoho „drben“ ani bohužel neuvědomuje. Zvláště v dnešní elektronické době, bychom si měli více uvědomovat následky našeho možná afektovaného výroku, možná činu z nenávisti, ze žárlivosti, ze vzteku, protože právě veřejně přístupné počítačové sítě nám otevírají bránu možností veřejně ublížit druhým, jsou nám jakýmsi jednoduchým prostředkem sebevyjádření. Ale co když ublížíme nevratně? Co když ublížíme příliš? Co když toho budeme litovat?

Nesmíme zapomínat, že co je jednou na internetu, to je tam uloženo navždy.

Všichni víme, že pomluva má dvě strany mince. Zatím jsem nastínila stranu prvou, stranu, která ubližuje, ať už záměrně nebo ne. Taky jsem odvážně, ale s přesvědčením naznačila, že jsme všichni tuto zbraň zvanou pomluva, drželi v ruce, a že každý z nás z ní už někdy vystřelil.

Nesmím ale opomenout ty na druhé straně mince. Ty ublížené. Nepochybuji totiž ani o tom, že mezi námi není nikdo, kdo může s jistotou říct, že nikdy nebyl propírán, že nikdy nebyl nespravedlivě obviněn a to třeba i lidmi, od kterých by to nečekal. Myslím si, že neméně bude lidí, u kterých takový čin měl následky. Každý náš čin sebou totiž nese to břemeno zvané následky tvých činů, ať už to slyšíme rádi nebo ne.

Mně vždycky rodiče učili: „Nechovej se k ostatním tak, jak nechceš, aby se oni chovali k tobě.“ Přesto, že toto naše úsloví má velkou váhu, kterou jsem si uvědomovala, nikdy mi nezabránilo v tom, abych „zdrbla“ spolužaččin šílený outfit nebo ex-přítelův nový objev. Ale proč? Já přeci nechci, aby spolužačka nebo ex-přítel pomlouvali mé outfity nebo mé nové objevy. Troufám si předpokládat, že nikdo nechce, aby ho druzí soudili, šířili o něm nepravdy nebo ho odsuzovali za něco, o čem sami nic neví.

Ještě na gymplu jsme hráli v semináři společenských věd zajímavou hru, kterou bych doporučila všem školám. Všichni jsme odešli za dveře, ve třídě zůstala jen učitelka s jednou spolužačkou a řekla jí příběh. Příběh o zemědělci Pepovi, kterému se rozrůstá firma, a protože musel najmout víc pracovníků a starat se o ně, nemá teď moc času na děti.

Každý jsme postupně po jednom chodili do třídy a ten předchozí mu převyprávěl příběh o Pepovi. Aniž bychom si to uvědomili, aniž bychom chtěli našemu neznámému Pepovi ublížit, dvacátý, poslední člověk, který vešel do třídy, slyšel příběh o zemědělci Pepovi, kterému krachuje firma a rozpadá se mu manželství. Klasický příklad: „Jedna paní povídala.“ Jak se proti tomuto bránit?

Když je nám patnáct, dvacet, můžeme si říkat, že nám může být ukradené, co si o nás ostatní myslí, ale co když je nám třicet, zakládáme rodinu, rozjíždíme firmu nebo se chceme přestěhovat? Potřebujeme, aby se o nás nemluvilo ve zlém, potřebujeme, aby nás lidi okolo měli rádi, aby si o nás nemysleli nic špatného a nešířili dál pomluvy. Nechceme totiž poslouchat, že jsme špatní rodiče. Nechceme, aby nám krachovali firmy, protože se na nás všichni vykašlali. Nechceme se denně hádat se sousedem o kus pozemku nebo o to, že po desáté hodině štěkal pes na zahradě. A tak nám začne na názoru druhým záležet.

Osobně si myslím, že ve stáří je další zlom, kdy už nám bude zase jedno, co si kdo o nás myslí. Není ale lepší prožít tu produktivní část života v klidu a míru?

Proč prostě nezkusit sílu pravdy? S pravdou se přeci lépe vyrovnáme než s pomluvou, přestože oboje může bolet stejně.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.