Esej o kritickém myšlení
Sázím na jedince, na každého z vás. Na nezávislou, individuální inteligenci, která může svobodně zkoumat i sebevětší pitomost.
Hned na začátku je třeba říct, že dezinformace byly, jsou a budou nedílnou součástí internetového prostoru a je třeba se s tím smířit. Prostě proto, že internet je svobodným, neregulovaným prostorem a takovým by měl i zůstat.
Pokoušet se cenzurovat internet, blokovat určité „nepohodlné“ weby, nebo umožňovat k síti přístup jen neanonymně, je dle mého soudu výrazně větší chybou, která napáchá ve svém důsledku více škody, než vystavení se možnému setkání s dezinformací. Stejně jako pokoušet se vyvrátit každou fámu, každý hoax, který nás prosviští je sice úctyhodná, přesto ale marností zavánějící sisyfovská práce.
Jedním dechem je třeba dodat, že taková svoboda s sebou nezpochybnitelně přináší i odpovědnost. Co mám na mysli?
Jistě znáte otřepané přísloví „Dáte-li člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“ Pro naše účely ho ale můžeme parafrázovat třeba takto: „Vyvrátíte-li jednu dezinformaci, ochráníte člověka jeden den před lží. Když ho naučíte, jak lež a dezinformaci odhalit, uchráníte ho před nesmysly na celý život.“
Chci tím říct je, že čím déle se fenoménem manipulací a lží na internetu zabývám, tím více sílí moje přesvědčení, že není úkolem státních úředníků, nebo nedejbože novodobých cenzorů vyvracet fámy, vtípky, hoaxy a dezinformace. Naopak by se stát měl důrazně bránit a zasahovat proti skutečně ohrožujícím pokusům o vměšování se – například pokusům o ovlivňování voleb hackery, jak se v poslední době děje, stejně jako jiným hybridním hrozbám.
Zásadním a smysluplným úkolem, který by si zodpovědný stát v této oblasti měl vzít na bedra, je ale důrazně se zasadit o vzdělání svých občanů na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení.
Ano, sázím v toto ohledu na jedince. Na nezávislou, individuální inteligenci každého z nás, která může svobodně zkoumat i sebevětší pitomost.
Na jedince, který si je vědom toho, jak média fungují, kdo je ovládá a jaká je jejich agenda. Stejně tak zná principy, na kterých stojí informační válka, co je propaganda a s jakými principy pracuje. Právě kritické setkávání se s bulvárními aspekty médií, falešnými zprávami a dezinformačními weby může posloužit mediálně gramotnému člověku jako skvělé intelektuální očkování.
Shrneme-li to ještě jednou, řešení nenajdeme v sebelépe myšlené cenzuře a nálepkování, ale především v systematickém posilování mediální gramotnosti a kritického myšlení, ve školách i jinde. Chápat a kriticky vyhodnocovat různé aspekty mediálního světa, to je oč tu běží. Bez tohoto se nelze dál posunout.
Publikováno na webu Manipulátoři.cz.
tak to vidíme i my;)
akurát, že naše školstvo či už zámerne, alebo len náhodou od 68 vychováva len „ovečky“, a to tak, že čo je v knihe (v školskej) je pravda, čo povie učiteľ je vždy pravda, takže neviem ako teraz, ale za mojich čias kriticky myslieť bolo to posledné,
čo bolo na škole podporované (cca 30 r dozadu).
A jak si to ve škole představujete? Kritickému myšlení se přece nenaučíte jako předmětu. Škola je ze své definice povinna vás vybavit aparátem. Tím aparátem je určitá množina znalostí a způsobu myšlení. Jenže ten způsob myšlení předpokládá osobní aktivitu žáka. Jenom ve střetech se tříbí schopnost vést diskusi (prosím – neplést si diskusi s komentáři pod články). Už jsem 17 let v důchodu a naposledy jsem učil před 7 lety, ale podle svých kolegů soudím, že se nic nezměnilo, leda k horšímu. Ve školách hledat osobní adktivitu připomíná ten starý vtip o trpaslíkovi s lucernou.