Já, ty, on, ona, ono. MY!

Mezigenerační problémy.

Každodenní boj, zábavné grotesky, úsměvné okamžiky, nové zkušenosti. Je to nedílná součást života každého z nás.

Momentálně mám mezigenerační problém se synem. Nechce pochopit, že pokud mi bude mlátit do klávesnice, tak to nedopíšu a nepůjdeme si hrát.

V každé části života se setkáváme s určitými mezigeneračními problémy.

Ať už je nám třeba pět.

„ Proč nám babička strká do vlasů ty sponky? A vůbec, ten culík češe úplně jinak, než máma.“

Jsme malí, a nikdo od nás nečeká, že ho pochopíme. Nevidíme to, že babička chce, aby jsme ve vláskách měli to, co ona chtěla a nemohla mít nebo nám to podle ní jednoduše sluší. Nás to ani nenapadne, prostě je to problém a momentálně je pro nás nejsnazší ho řešit křikem a vztekáním.

V patnácti máme zase problémy s rodiči.

„Nechápou nás. Nechápou naše emoce, hlasitou hudbu, kamarády, touhu projevit se tetováním. Chceme všechno naopak, protože se přece chceme lišit! Oni to nevidí?“ Ano, nechápeme, že naše jednání je naivní a má důsledky. Rodiče i přesto chtějí naše pády tlumit. Nešťastně u toho používají tu ohranou, generacemi neměnnou frázi „to když my byli mladí“. Kopeme kolem sebe. Díky tomu si namlátíme sami, ale dobře nám tak, jsou to zkušenosti k nezaplacení.

Teď je nám pětadvacet.

Jsme optimisticky nalazení, celý svět nám leží u nohou, budujeme vlastní rodinné hnízdo. Nemyslete si, že se mezigeneračnímu problému vyhnete. Buď ho budeme mít s partnerem, nebo se bude skýtat ve vztahu mezi námi a tchýní. A ne nadarmo se říká, že nejlepší tchýně bydlí sto kilometrů daleko.

„Proč proboha nechápe, že nikdo nestojí o ty její krajkový ubrusy na tom novým skleněným stole. A ať ani nemyslí na to, že tu příšernou sošku postavím nad televizi. No ještě ať se mě zeptá, jestli jejímu synáčkovi žehlím trenky a můžeme se pro dnešek rozloučit …“ Jako kdyby jste se vrátili do fáze pětileté holčičky bojující se sponkami. Teď už jste ovšem starší, máte mít dostatek síly a taktu, celou situaci řešit v klidu a né křikem a vztekáním se. Dnes už je na čase, koukat na svět čtyřma očima.

Čtyřicítka na krku.

Vše by bylo celkem ideální. Máme na sebe víc času. Budujeme kariéru.

Až na jeden mráček v naší oáze. „Co si to na sebe oblíkla? Vždyť takhle vypadá, jak kdyby utekla z nočního klubu. A ten kravál! Kolikrát jsem jí jasně říkala, že ta hudba příšerně řve. No a tím piercingem v obočí mě dneska dostala úplně. Kam se ztratila její nevinná tvářička a slušný vychování? Vždyť to byla taková hodná holčička.“ Dupete po schodech k dětskému pokoji a pára Vám vychází z uší. Aniž byste si to uvědomili, tak se sami slyšíte, až když morálně kážete svému puberťákovi a říkáte tu větu, co jste i vy slyšeli milionkrát. „ To když já byla mladá!“

Je to tady, Vítáme Vás mezi dospělými. Večer u skleničky vína, když se k této grotesce vrátíte, musíte se usmát a vzpomenout si na Vaší mámu jak šílela z Vás.

Mezigenerační problém, kruh, se začíná spojovat. Život je o získávání zkušeností, určování priorit. Koukejme na svět čtyřma očima. Bude nám to sice třeba chvíli trvat, ale s trochou empatie a nadsázky si tak vytvoříme jednoduší cestu životem a určitě cestu příjemnější. I když si momentálně myslíme, že máme pravdu a přes to nejede vlak. Je jen na nás, jak moc jsme ochotni si to připustit a změnit přístup a postoj k záležitostem, které nás provázejí denně. Ať už jste malé dítě nebo omšelý stařec. Nebo myslíte , že ať už jako rodiče a prarodiče budete jiní? Myslím, že soudit budeme moci, až když do určité fáze doputujeme svou cestou .

Zamyslete se nad tím. Možná, že zítra budete koukat na svět jinak.

Komentář

  1. Od Lůca

    Odpovědět

  2. Od Saša

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.