O nevhodném chování etnických menšin

Úvod

Můžeme člověku před sebou říkat: „Já o ničem, ale vy o něčem.“ Nebo je možné, abychom říkali: „Já o něčem, ale vy o ničem.“ Prohozením písmenek, proměňujeme celý svět diskuse a vnímání sebe i druhého a transformujeme dialog v monolog. Opravdu stačí tak málo? Lze mít uvnitř sebe myšlení, jednání a chování záklopku, zábranu, přehradu, jež brání vnímat druhého a naslouchat řeč: „Já o něčem“, protože naše záměrná vnitřní hluchota usiluje slyšet, že druhý mluví jen „Já o ničem“. Tím ovšem druhému my sami, nikoli ten druhý, bráníme, aby s námi vedl rovnoprávný dialog „Já o něčem“, protože je naším jistým záměrem, aby ten druhý před námi hovořil „Já o ničem“.

Smrtící slovní hrátky

Jaké jsou motivy takového jednání? Velmi záleží na vnitřní řeči, na niterném myšlení, na náhledu sebe i druhého. Druhému chceme vnucovat své „Já o něčem, ale vy o ničem“, aniž bychom vlivem vnitřní zatvrzelosti a vědomé nevědomosti naslouchali skutečnému v druhém.

Uvedenou slovní hříčku lze myslet nejen na „sebe a sebe“ či „sebe a jednoho“, ale i „sebe a skupinu“ a také „sebe a komunitu“. Chceme o nějaké skupině (komunitě i sobě) tvrdit „Já o něčem, ale vy o ničem“ i přesto, že skupina (komunita i já) jasně sděluje „Já o něčem, ale vy o ničem“. Lidé mají mnoho „dobrých“ důvodů nevnímat sdělování „Já o něčem, ale vy o ničem“ a transformovat tak, aby ten druhý pronášel „Já o ničem, ale vy o něčem“ a následně tomu podřídili svoje chování (za smutné příklady nám budiž Mistr Jan Hus, Galileo Galilei, vyhnání španělských Židů 1492 o.l., a podobně). Tak se vzorce chování, které bychom my dnes považovali za deviantní, tedy rigidní fanatismus, masivní korupce, zasloužily o to, aby byly vyhnány vynikající menšiny, zabiti skvělí duchové doby nebo rozvráceny celé říše.

Uvedeme další příklad:

Během období nacismu, kdy je možné se domnívat, že „B-h byl otočený zády k světu který stvořil…“, prohození dvou písmenek prudce změnilo život šestimilionové minority. Židé křičeli do světa své „Já o něčem, ale vy o ničem“, ale svět maje v sobě gigantické přehrady vnucoval Židům vlastní „Já o něčem, ale vy o ničem“ jež ve skutečnosti vedlo k vraždě a Židé tak zvolna proměnili v němý křik své volání: „Přijímejte nás takové, jací jsme!“, které je slyšet do dnešní doby a možná po zbytek věků. Prohazujeme písmenka jenom proto, že se nechceme naučit naslouchat druhým.

Záměrné nedorozumění?

V podmínkách České republiky, ale jen velmi přibližně a opravdu jen slabým náznakem, lze něco podobného, co zavraždilo šest miliónů obyvatel této planety, vysledovat u vnímání Romů a Romek českou většinovou společností. Romové a Romky křičí své „Já o něčem, ale vy o ničem“ ale česká společnost je přesvědčuje, a nakonec překřikuje „Já o něčem, ale vy o ničem“. Tak nutí většinová společnost, výraznou etnickou skupinu, jednat a chovat se nepřirozeně, a to je vodou na mlýn xenofobním křiklounům, mohou podávat majoritě důkazy o tom, jak se Romové a Romky nepatřičně chovají a je potřeba sjednat nápravu. Naneštěstí je obraz špinavého, na „sociálkách“ závislého, fetujícího, gamblerujícího, zlodějského Roma nebo Romky vykreslován velmi přiléhavě v médiích a vždy dodatečně upřesněn nějakým zábavným příběhem ve kterém Rom nebo Romka hraje vždy roli poníženého a přechytračeného lepším členem majority, kdy hloupému Romovi nebo Romce zodpovědný, slušný, poctivý Čech nakope „zadek“.

Ale doopravdy jsou Romové a Romky tak nepřizpůsobiví a hloupí, jak nás masírují dnes a denně média? Vskutku si máte česká společnost nárokovat, že předurčuje, jak má být jedině správně, tedy ponižujícím a posměšným způsobem s Romy a Romkami ve společnosti zacházeno? Mají členové romského etnika oprávněný nárok na takové jednání a diskriminační postupy v přístupu ke vzdělání a zaměstnání? Vážně se Romky a Romové chovají nevhodně? Zaručeně má nárok se k nim většinová společnost chovat jako k nezbedným a velmi protivným dětem?

Již víme, že nevhodné chování je takové, o kterém je možné hovořit, že je v rámci dané společnosti, (a dohodnutých pravidel společnosti zhmotnělých v trestním řádu a dalších zákonech [1]) nepřijatelné. Odporuje dohodnutým normám dané společnosti v jejím sociokulturním rámci, jež daná společnost hodnotí jako deviantně patologické potažmo kriminální. Z toho důvodu je dnes dominující teze, že nevhodné chování vzniká teprve v sociálních procesech, kdy jsou vzorcům chování připisovány určité významy ^[2].

Například v okamžiku kdy skupina lidí své vzorce chování začne vnímat jako jedině ty správné a dokonalé a má dostatek bohatství a moci k tomu, aby své vzorce chování prosadila jako například nacisté v Německu, potom se i dosud deviantně patologické chování a jednání může stát společenskou normou.

Za další příklad přijímaných vzorců deviantně patologického chování nám budiž pro zajímavost, zkázonosné pálení a boření Alexandrijské knihovny křesťany dne 16. 10. 407 o.l. které má ekvivalent v pálení knih jezuity shromážděných kolem Koniáše v první polovině XVII století v období protireformace v českých zemích. Údajně jezuité spálili na 30 000 knih.

Anebo si vezměme jiný příklad, v kontextu vzorce nevhodného chování v sociokulturním rámci dané společnosti, vzor barmské disidentky Aun Schan Su Ťij, kdy celá Západní civilizace se rozhořčuje nad jejím trpkým osudem, ale v Barmě se její chování považuje za závažnou trestnou činnost a proto je i náležitě trestána, (že nám to připomíná situaci disidentů v bývalé ČSSR je nasnadě – poznámka R. P.). Však v celém muslimském světě osud barmské disidentky veřejnost téměř nezajímá je jí lhostejný, protože muslimové mají jiné sociální vzorce chování. Ale jakmile se muslimové dozvěděli o zájmu zrušit zákonem v některých evropských zemích nošení hijabu ^[3], okamžitě se zvedla vlna odporu. Muslimové tvrdí, že je to zásah do jejich soukromí a náboženské svobody, kdežto Evropané tvrdí de facto to samé, pouze s aspektem na lidská práva a rozpoznatelnost osoby, která se pod „maskou“ může skrývat.

Až kam je dovoleno?

Uvedenými příklady jsme chtěli naznačit, že je nesnadné definovat s náležitou přesností co je a co není nevhodné chování (etnických menšin v Evropě), protože se mění v průběhu času a nejen to i skupina od skupiny, komunita od komunity.

Nevhodné vzorce chování jsou definovány až v okamžiku interakce jedince (či skupiny) v daném kulturním prostředí ^[4].

Například v Saudské Arábii je nepřípustné abyste na veřejnosti nosili křesťanské symboly, je to vnímáno jako nevhodné a trestuhodné, naproti tomu v Západní civilizaci je nepřípustný sex s neplnoletými dětmi a nejen to, dokonce i sledování videí nezletilých během sexuálních aktivit. V arabském světě je tolerováno mít sex s dvanáctiletými dívenkami a vážení starci si je berou za manželky.

Jak rozlišit, správně zhodnotit, že tohle jednání, tento způsob chování lze ještě tolerovat v naší společnosti? Již víme, že „extrémní postoje nevedou k odstranění protikladu ^[5]“. Ale položme si otázku: až kam lze „zajít“ v tolerování a ochotě vnímat jednotlivé odlišnosti a akceptovat různorodost kulturního prostředí a vzorců sociálního učení, abychom nemuseli totálně ustupovat ze sociokulturního rámce Západní civilizace?

Ale tu se nabízí další otázka, až kam je dovoleno zajít například v Evropě v rámci multikulturalismu, až kam je nutné ustoupit, abychom nebránili druhým ve volném a svobodném prožívání vlastní identity a vnímání vlastní kultury a možnosti ji „provozovat“ a stavět na odiv svůj projev a vlastní životní cestu?

Až kam má Západní civilizace „uhnout“, pokud budou například imámové ^[6], v rámci projevu náboženské svobody, vyžadovat islámské právo šarí’a? (Šaría obsahuje zákony, které jsou v islámském světě považovány za božské, a jsou pevné a věčné v každé situaci, v níž se muslim/ka může ocitnout. Vysvětlení pojmu je nesmírně složité a nad rámec tohoto článku – poznámka R. P.)^[7]

Copak v křesťanském duchu vychovaný občan české národnosti může souhlasit s tím, aby například během výkonu islámského práva byli lidé, byť spáchali závažné trestné činy, bičováni, stínáni, zbavování končetin, věšeni na veřejnosti či dokonce ukamenováni? Ale sluší se podotknout, že Evropané a Češi již zapomněli, že z historického pohledu celkem nedávno nazpět se křesťanské právo vykonávalo podobně jako dnes islámské právo v Pákistánu, v Saudské Arábii a v dalších muslimských státech? Tak společnost, během generačního vývoje „tlačí“ na jednotlivce, aby změnil pozvolna vzorce chování, které ještě například v generaci dědů bylo vítané (srovnejte situaci před rokem 1989 u nás), tak v generaci vnuků je striktně netolerováno a vnímáno jako neslučitelné se současnými vzorci chování (nacisté a jejich potomci).

Závěr

Opět se vrátím ke slovní hříčce „Já o něčem, ale vy o ničem“ v kontextu toho, co jsme si řekli. Jak nyní vnímáme jednání většinové společnosti vůči Romům a Romkám (a nejenom jim, ale i ostatním etnickým menšinám?). Jsme schopni a ochotni ustoupit, ztišit se natolik, abychom pozorně naslouchali, proč se většina k etnické skupině chová, jak se chová? Co vede většinovou společnost vnímat etnickou skupinu jako (a proč to neříct přímo a narovinu), jako méněcennou? Majoritní většina přiděluje svobodným lidem stigmatizující nálepku.

Dá se tedy říci a souhlasit, že etnické předsudky mají iracionální jádro, často jsou historického původu a nemají opodstatnění v současnosti, avšak zároveň se vyznačují vysokou setrvačností a v podobě stereotypů se přenášejí z jedné generace na druhou. ^[8] Pak tedy není chyba v etnické skupině, přece nikdo nemůže nést vinu za to, že je jiný a má odlišný názor na život a dění kolem sebe! Ale vinen je každý, kdo první zvedne prst a začne druhého očerňovat jen proto, že vypadá jinak, obléká se jinak, má lišící se víru, jiný způsob stravování, nosí neobvyklou pokrývku těla a hlavy. Všichni na celém světě chceme říkat „Já o něčem“ a chceme slyšet, jak druhý říká: „ale i Ty o něčem“. Vzájemné naslouchání (a doposlouchávání), vnímání toho druhého jako člověka, který má také smysl, vyžaduje mnohem víc, než jen vidět co je na povrchu, chce v dialogu naslouchat do hloubky, do ještě větší hloubky – doznívat.

Poznámky pod čarou:

[1] Fišer, 2009

^[2]  tamtéž

^[3]  Hidžáb (arabsky: حجاب ), v arabštině znamená „pokrytí“. Arabské slovo se používá hlavně na popis pokrytí hlavy a těla ženy, ale v islámu, „hidžáb“ je obecný výraz pro pocit a veřejně projevované vyjádření skromnosti – poznámka R. P.)

^[4]  Fišer, 2009

^[5]  Watzlawick, 1996

^[6]   Imámové, jednotné číslo imám. Imám (arabsky: امام ) je mužský vůdce s akademickým vzděláním, a pověřený vedením muslimské obce. Imámovo pověření není ve světě islámu jednotné, protože existují rozličné proudy (směry) v islámu. Například u sunnitů, je imám hlavou mešity, vede veřejné modlitby v roli kazatele. Ale obecně lze říci, že ve všech muslimských komunitách je imám ten, kdo odpovídá na otázky týkající se náboženství, běžného života muslimů a někdy je také vůdce společenství. Imám je často osoba s nejvyšším vzděláním v náboženské obci – umma, náboženská obec (arabsky: علمي ) – poznámka R. P.)

^[7]   Šarí’a – Zájemce odkazujeme na webovou stránku http://he.wikipedia.org/wiki/ שריעה a především příslušnou literaturu

^[8]  Gojová, Pavlisková, 2009