Ty máš ale problémy

  „Ty máš ale problémy! Bych ti přál zažít ty moje!“

Jak často jste slyšeli tuto větu? Častokrát takto pohlížejí rodiče na své děti, ale i vrstevníci mezi sebou nebo mnozí z nás takto pohlížíme na seniory.

Vždyť proč dítě pláče? Protože nemá zrovna tu panenku z reklamy, která zpívá? Nebo protože zrovna nechce jít spát? Rodič spráskne ruce, protočí panenkami a řekne onu slavnou větu: „Kdybys věděl/a, co já mám za problémy!“.
Uvědomme si naše postavení, právě teď. Mně je osmnáct, mám povinnost dodržovat školní docházku, mít dobré výsledky, očekává se ode mne pilná příprava na maturitu, přijímací zkoušky na vysokou školu. Abych měla možnost mít budoucnost právě takovou, jakou ji vidím ve svých snech, musím chodit do práce, číst literaturu, hledat si praxi v daném oboru. A pokud vynecháme povinnosti a očekávání, chci mít čas na své přátele a příbuzné, navštěvovat divadla, čajovny, psát nebo si zkrátka jen lehnout do vany a relaxovat. Když se kouknu ze svého postavení na tříleté dítě, které brečí, protože mu maminka nechce dovolit, aby si hrálo na pískovišti, zdá se to jako malichernost. A zde nastává problém!

Malicherností se to stává pouze pro nás. Vzhledem k tomu, že je má hlava v osmnácti letech „přecpaná“ vším možným i nemožným, zdá se mi směšné nějaké pískoviště nebo houpačky. Ale pokud se na chvíli zastavíme a pohlédneme malému dítku do tváře, možná se dokážeme vrátit o několik let zpátky a uvědomit si, jaké jsme měli povinnosti a touhy předtím.

Je jedno, že jsme nemuseli vařit, prát, sekat dřevo, platit hypotéku nebo se učit. Naše problémy v té době, i kdyby to bylo jen dovolení k pobytu na hřišti, pro nás bylo stejným stresujícím faktorem, jako je pro nás dnes kupříkladu maturita, nemožnost najít práci, stárnutí. Jde pouze o to, že jakmile jsme o stupeň výš, problémy předtím se nám zdají menší a menší. Ale tehdy nebyly. A za pár let už pro nás nebudou zásadní ani okamžiky, ze kterých se stresujeme teď.

Vlastně si můžeme uvědomit, že tato myšlenka má hned dvě ponaučení – a to dívat se na děti, teenagery, seniory, apod. se stejným respektem, ale také, že problémy, které nás dnes stresují, budou za chvíli nepodstatné. Proč se tedy stresovat? Proč si připouštět, že nějaké problémy máme? Vzpomeňme si, jaké to bylo, když jsme byli malí „ukňouranci“ – co nám udělalo radost a co jsme naopak nesnášeli? Proč bychom to samé měli zakazovat našim dětem? Udělejme jim lepší dětství, než jsme měli my. A že si prarodiče neustále na něco stěžují? Ano, bolesti celého těla jistě nejsou příjemné, ale co takhle jim život zpříjemnit? Zkusit se vcítit do kůže, která ví, že se pomalu ale jistě blíží její konec.

Zastávat post oběti je pro každého z nás jednoduché, lidé vás možná politují a vy cítíte zadostiučinění. Ovšem k čemu nám to pomůže? Topit se v něčem, čemu říkáme „problémy“ a „neřešitelné situace“. Nic není tak vážné, aby nám to vzalo drahocenný čas. V životě se nedá podvádět, nemůžeme zajít do banky a nakrást si minuty, hodiny, dny. Každému z nás jsou již přidělené a je na nás, jak dobře se o ně budeme starat a jak hodně si je budeme uvědomovat. Těch mnoho let se zdá být nekonečných a my ztrácíme pokoru. V každém okamžiku neustále vidíme něco špatného. Najednou ty roky uplynou jako voda v řece a nám konečně „docvakne“, jakým způsobem jsme je prožili. Že jsme vlastně nikdy nežili.

Pojďme za našimi dětmi (ne, že bych prozatím nějaké své vlastní měla) a splňme jim ta malicherná přání. Pojďme za svými prarodiči a věnujme jim hodinku, poslouchejme jejich příběh. A hlavně… koukněme se do zrcadla a usmějme se. Protože právě teď máme být za co vděční (a žádná „ale“).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *