Jenom pár fundamentalistů?

Značná část české i světové veřejnosti zaznamenala v posledních týdnech velký nárůst zájmu o islám a problémy s ním spojené. Ať už za oním zájmem stojí zprávy z „horkých“ částí islámského světa (Sýrie, Irák, Gaza, Severní Wazíristán, Severní Nigérie…) nebo zprávy z domova – jmenovitě například problémy s konkrétními muslimy v Teplicích či znovuoživená diskuse ohledně konfliktu islámských pravidel se školním řádem jedné pražské školy, výsledkem je většinou debata o islámu (v horších případech „jen“ muslimech) jako takovém.
Rád bych následujícím textem do této diskuse přispěl mojí reakcí na snad nejčastější argument jedné strany, který pravidelně slýcháme ve všech rovinách komunikace – od internetových diskusí až po oficiální vyjádření čelních představitelů západních států a institucí.

„Celé náboženství přeci nelze odsoudit jen podle několika fundamentalistů.“

Tento zdánlivě trefný argument velmi často naplňuje podstatu argumentačního klamu „strawman“, neboli „slaměný panák“ – tedy chybná interpretace postoje oponenta, na kterou lze lépe reagovat, avšak oponent by se s ní neztotožnil.
Jinými slovy – nikdo neodsuzuje náboženství JEN podle několika fundamentalistů. Popravdě počet „fundamentalistů“ ani závažnost jejich činů nehraje při odsouzení celého náboženství příliš velkou roli. Co jí však nepochybně hraje, je postoj daného náboženství k jejich činům.

Zastavme se u samostatného slova fundamentalismus – ironicky zejména kvůli islámu získalo svůj pejorativní nádech, ale v podstatě znamená jen „doslovné následování fundamentů“ (fundament = latinsky základ, podstata) – a to může být špatné, jen pokud jsou fundamenty v rozporu s nejzákladnějšími lidskými právy.
Jak se pohledem na nezpochybnitelné zdroje islámské víry – Korán a Hadísy (zaznamenané výroky a činy proroka Mohammeda) – můžeme sami přesvědčit, ten rozpor tu je a je zcela zásadní.

Při pohledu na zdroje islámské víry si můžete všimnout, že téměř všechno zlo, které je (islámofoby) muslimům připisováno, může být v kontextu islámu a života proroka Mohammeda, či jeho nejbližších, snadno omluveno příslušným příkazem v Koránu a/nebo příkladem ze života Proroka.
Není to zřejmé? Korán vám říká, abyste utlačovali ženy, zabíjeli za odpadlictví, lhali kuffarům (nevěřícím) ve snaze je oklamat a porazit (takíja), od Lidu knihy (křesťané, židé) vybírali náboženskou daň (džizja) a zodpovídali se jen zákonům Alláha, nikoli těm lidským. Rovněž, islám vám říká, abyste tato slova brali doslovně – už jen povinností následovat Cestu (Síra) Mohammeda – coby příkladu ideálního muslima.

Samozřejmě – při pohledu na dnešní svět, například takzvaný „Islámský stát“ má slušný člověk – mnohdy i „západní muslim“ – nutkání všechno to řezání hlav zajatcům, vraždění nevěřících a sexuální zotročování jejich žen, znásilňování, a loupeže odsoudit. Jenomže z pohledu islámu se takové odsouzení rovná odsouzení Proroka Mohammeda, který dělal přesně totéž! A odsouzení posledního Proroka, pečetě všech proroků – to se rovná odpadlictví.
Za odpadlictví zná islám jen jediný trest (smrt).

Vidíte tedy, že kamenem úrazu v islámu nejsou konkrétní činy jeho následovníků, ale konkrétní dogmata a pravidla, která k nim nabádají. Tato pravidla nelze z islámu odstranit nebo je reformovat – neboť to by znamenalo zavrhnout bigotního, pedofilního, nenávistného, netolerantního, genocidního a dokonce i nekrofilního pouštního banditu a vraha – Mohammeda. Jenomže islám bez Mohammeda (a příslušných nenávistných veršů Koránu) není islám. Svým pečlivě zaznamenaným životem Mohammed, coby pro všechny muslimy absolutní příklad ideálního Alláhova služebníka, znemožnil jakoukoli reformaci islámu, či alespoň metaforický výklad příslušných veršů. Jednak je představa metaforického výkladu veršů jednoznačně vyzývajících ke lži a vraždě silně utopická, a navíc by odsouzení doslovného výkladu bylo se životem Mohammeda v přímém rozporu.

Takové jednoznačné odsouzení a případně odvozená snaha o zákaz či zničení islámu samozřejmě nahrávají otázkám: „Co s těmi muslimy, kteří odsuzují ‚islámský stát‘ i násilí, kteří dokonce respektují i základní lidská práva? Nereprezentují právě oni snad islám? Neznamená nenávist k islámu i nenávist k muslimům?“
Předchozí argumentace však nahrává i odpovědím na takové otázky: Tito muslimové se sice mnohdy za „opravdové muslimy“ upřímně považují, avšak jsou s islámem, tak jak je sepsaný v Koránu a hadísech, a jak ho praktikoval Mohammed, v rozporu. Proto také kterákoli jejich hádka či diskuze s příznivci islámského státu skončí u věty: „Můžete IS a věci, které dělá, odsoudit, ale to byste zároveň museli odsoudit i Proroka (mír s ním) a Korán a opustit tak islám. Protože přesně ty věci jsou v koránu zapsané a přesně ty věci Prorok (mír s ním) dělal.“

Proto také všemožní islámští učenci, kteří v médiích IS zdánlivě odsuzují (nezapomeňte: doktrína Takíja – lhaní a matení nevěřících!) se slovy, že „nejde o pravý islám“, nikdy představitele IS neodsoudí skutečně. Islám takový koncept „exkomunikace“ zná, říká se mu „takfír“, a znamená doslova „prohlášení za kafíra – nevěřícího“. Liší se sice názory, zda takový takfír může vyhlásit jen učenec či imám a islámský soud, nebo každý muslim, avšak jeho samotné vyhlášení není nikterak výjimečné – pokud je ovšem vyhlášen nad „odpadlíkem“ či příliš tolerantním duchovním!

Tito západní „umírnění“ muslimové nejsou z našeho pohledu „špatní“, jsou jen „špatní“ z pohledu náboženství, ke kterému se hlásí. A nic nám nezaručí, že jednou nebudou chtít být před Bohem „dobří“. A už vůbec nic nám nezaručí, že nebudou chtít být před Bohem dobré jejich děti, které jsou vychovávané přesně v tom samém nenávistném Koránu a které mají za vzor přesně toho samého proroka Mohammeda. Ne náhodou totiž bývá první generace muslimských přistěhovalců za azyl vděčná, a „radikalizuje“ se až generace druhá, která naši ochotu a toleranci nebere jako dobro, ale jako slabost.

A ne, což rovněž často slýcháme, zbavení se islámu skutečně neznamená fyzické zbavení se „umírněných muslimů“. Skutečně to neznamená, že nenávidíme souseda Ahmeda a jeho ženu, která ani neví, jaký je rozdíl mezi burkou a nikábem. Znamená to, že tito lidé musejí pochopit, proč je islám neslučitelný se základními lidskými právy a principy rovnoprávnosti všech lidí. Znamená to, že je nepřijatelné, aby v takové víře vychovávali své děti. Znamená to, že hlášení se k islámu je pro nás stejně přijatelné, jako hlášení se k nacismu.
A stejně jako poválečná denacifikace, navzdory popularitě, kterou se Hitler ke konci 30. let mohl pochlubit, nikterak neznamenala nespravedlivá příkoří, perzekuci, vyhánění a nenávist k obyčejným Němcům, tak ani zbavení se objektivně špatného islámu nesmí znamenat doslovné zbavení se konkrétních lidí – spíše šanci pro ně zbavit se systému idejí, které lidská práva inherentně popírají. Pokud tuto šanci odmítnou, není důvod k jinému přístupu, než jaký máme již od války k nacismu a podobným nereformovatelně zlým systémům. Tedy – jeho šíření, propagaci a především přímé projevy (ne však samotné vyznávání, neboť na vlastní názory a soukromou, niternou víru má každý nepopiratelné právo!) potírat stejným způsobem, jako například nacismus.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.