Tituly místo vzdělávání
Má-li se vzdělávání zlepšit, musí o kvalitní vzdělávání stát „klienti“ – rodiče, studenti, žáci. Aby o ně stáli, musí chápat, že je vzdělání důležité. Pro ně! Zatím je ovšem stát opakovaně přesvědčuje, že důležité jsou tituly.
Smyslem školy by mělo být vzdělávat a vychovávat. Školy ale dnes vystupují v reálném konání rodičů, žáků a studentů spíše jako systém překážek. Ty je třeba překonat na cestě školským systém za titulem, maturitou, na další stupeň vzdělávání či do vyššího ročníku. Pěkně to charakterizuje obvyklý dotaz rodičů: „Jakou jsi dnes ve škole dostal/a známku?“. Neptají se: „Co ses dnes ve škole naučil/a? Nebo: „Co zajímavého (užitečného, důležitého) jsi se dozvěděl/a?“. Netýká se to všech škol, všech dětí ani všech rodičů, ale je to určující trend.
Učitelé všech stupňů škol si stěžují, že mnoho žáků a studentů se nechce učit, vyhýbá se aktivitě a duševně náročnější školní práci, hledá cestu nejmenšího odporu. Nick MaB to v diskusi na blogu vystihl velmi přesně: „Škola přestává stíhat, co se v životě mladých děje, a ti ji čím dál víc vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá“.
Většina chce hlavně titul
Většina od školy očekává především to, že po překonání nějakých překážek, řádné docházky, plnění úkolů, složení zkoušek, podřízení se pravidlům apod. získá nakonec maturitu či titul, a už méně nebo dokonce vůbec nepřemýšlí o tom, zda se naučí něco, co bude v životě užitečné. Když je to tak, jsou všechny snahy o změny k lepšímu marné. Jsou marné, dokonce i kdybychom měli promyšlené a dlouhodobě stabilní řízení, o čemž ovšem v případě MŠMT nemůže být řeč. Rozhodující ve školství, stejně jako jinde, je ale společenská poptávka. Školy se nakonec přizpůsobí tomu, co jejich „klienti“ chtějí a žádají. A ti ve své většině nechtějí ani tak kvalitní vzdělání jako spíš dodělat školu a mít titul. Přesně to přece dnes kolem sebe vidíme. Ano, jsou i rodiče, žáci a studenti, které zajímá skutečné vzdělání a podle toho i konají. A přibývá jich. Ale stále je jich málo.
Pamatuji si, jak jsme v nadšení počátku 90. let prosazovali školní rady, řízení škol samosprávami či dokonce vouchery pro rodiče v naivní představě, že to povede k zlepšení vzdělávání na základě demokratických a tržních principů. Mylně jsme předpokládali, že každý chce pro své děti i pro sebe to nejlepší vzdělání. Nedocenili jsme, že mnohý vzdělání ani nechce – chce titul, vyhnout se problémům, překonat překážky školou kladené, ohlídat děti apod. A pokud už chce vzdělání, tak často neví, jaké vzdělání je pro něj či pro jeho děti v rychle se měnícím světě dobré a žádoucí. Jak říká Tony Wagner z Harvardu: „Každý jsme vězněm obrazů a zkušeností z vlastního vzdělávání. Žádáme pro naše děti vzdělávání, které odráží naše zkušenosti nebo naše dávná přání. To výrazně omezuje naši schopnost tvořivě přemýšlet o jiných možnostech.“
Poptávka určuje nabídku
Na kvalitu škol se snášejí stížnosti ze všech stran. Jsou to stížnosti na kvalitu vzdělávání, někdy oprávněné, někdy ne. Když se ale na situaci podíváte z hlediska poptávky, snadno zjistíte, že školy vlastně fungují jak mají. Plní poptávku, ovšem poptávku po titulech. A tu plní dobře.
Závěr je jednoduchý, má-li se jakákoliv vize o zlepšení vzdělávání realizovat, je první a nezbytnou podmínkou změnit společenskou poptávku. Je třeba vysvětlit rodičům, žákům i studentům, že něco se naučit, je v jejich zájmu, že to je jejich zodpovědnost, že vzdělávání, jeho kvalita, obsah i forma jsou důležité právě pro ně, resp. pro jejich děti. Je nutné učit širokou veřejnost, že vzdělání je pro každého důležité samo o sobě, že ne tituly, ale to, co člověk umí, je a bude podstatné. Je nutné objasňovat jaké cíle, obsahy a formy vzdělávání může mít, rozšiřovat obzory rodičů, žáků i studentů a dělat z nich poučené a kvalifikované klienty vzdělávacího systému, školního i mimoškolního.
Stát posiluje poptávku po titulech
Stát ovšem o poučené a zodpovědné občany nestojí a raději chce rozhodovat za ně. O významu vzdělávání pro jednotlivce nemluví, nejvýš tak o významu pro průmysl. Že by MŠMT rodičům vysvětlovalo, že vzdělání je základním a stále významnějším předpokladem spokojeného a naplněného osobního, rodinného, pracovního i veřejného života, nemůže být vůbec řeč. Stát naopak svými kroky opakovaně sděluje veřejnosti a rodičům, že důležité jsou tituly, zkoušky, známky. Na seznam povolání, ke kterým potřebujete nějaký přesně definovaný papír, stát přidává další a další… Naposledy učitele, maturitu musí mít už i kosmetičky, maséři, tetovači, průvodci, realitní makléři atd. Nebo celá diskuse kolem státních maturit. Nevede se o tom, co maturanti umí a neumí, a už vůbec ne o tom, jak to zlepšit, nebo o tom, zda požadavky maturit jsou rozumné, ale o tom, kolik máme mít maturantů. Takže zase jen o těch zkouškách a titulech.
Chceme-li zkvalitnit vzdělávání, musíme po kvalitním vzdělávání vytvořit kvalifikovanou poptávku. Místo toho ale stát dál posiluje poptávku po titulech.
U těch titulů záleží částečně od školy ke škole, ale primárně taky od člověka k člověku. Samozřejmě, že člověk s titulem, nemusí být člověk vzdělaný. Osobně se mi vůbec nelíbí vysokoškolský systém, který je v ČR nastavený, proto se taky po bakaláři chystám na titul MSc u Ligsu, protože mi přijde, že mi moje současná škola zas tolik nedává, a že by mi profesoři a studium mělo přinést trochu více, než přináší. Ono je i důležitý vzdělávat se mimo školu, protože vysoká škola dá člověku primárně základy v určených a často neaktuálních mantinelech.
Je pravdou, že mnoho lidí vidí cíl vzdělání v dosažení titulu. Jakýmkoliv způsobem a hlavně bez námahy. Máme v rodině studenta na jednom z nejtěžích oborů tj. IT v Brně. Nastupoval na školu s dobrými výsledky na střední škole. Nyní je ve třetím ročníku. Tak jsem jej vyzpovídal. Kolik jich zahajovalo ročník, prý 700 a dnes koncem třetího ročníku jich pokračuje 150. Všichni chtěli být inženýři, ale nebudou. Kdybychom spočítali, kolik bylo promrháno veřejných prostředků na ty studenty, kteří na to nemají, a dělali se před přijetím tvrdé přijímací zkoušky, pak by školství bylo již dále. Další problém je velký počet oborů které nemají v praxi uplatnění. Sice i takoví absolventi získají studiem schopnosti získávat vědomosti, racionálnější přístup k řešení problému v paxi a nemluvie o schopnosti vyjadřovat se kultivovaněji. Samozřejmě takoví studenti, jako bylo plzeňské právo, kde študenti získávali diplomy za dva či tři měsíce, takoví absolventi jsou k ničemu. Vidíme to na pos*anci Bendovi, Rumlovi a dalšími podvodvodníky.
Jeden z největších úpadků představuje firma SCIO.
Dělal jsem u ní testy na přijímací zkoušky (a velmi úspěšně, takže nejsem zhrzený student), ale kvalita těchto testů byla suverénně nejhorší, co jsem ve školském prostředí kdy viděl. Myslím, že jen zánikem SCIO by se školské prostředí posunulo o několik tříd výše.
Stejně tak nechápu, proč SCIO píše o důležitosti znalostí, když její ředitel se tak rád posmívá na svých přednáškách „zbytečným znalostem“. Záměrně ukazuje, co vše člověk nikdy v životě nepoužil, a napamatuje si. A vše prokládá posměšky.
Chápu mrvení školského prostředí soukromovou firmou SCIO pro své zisky – stejně tak jako věčnou kritiku ze SCIO, aby z toho mohlo profitovat a dokazovat, že je třeba na něho přesměrovávat aktivity. Nicméně u SCIO platáí, že kozel zahradníkem. Bez SCIO by to šlo mnohem lépe.
Autor tohoto příspěvku má za sebou úspěšně 2 vysoké školy.
Představme si, že jsem nepoučený rodič. Zeptám se: k čemu kvalitní vzdělání je? Jak se pozná?
—
Myslím, že většině lidí titul stačí. Titul znamená lepší pracovní uplatnění, tedy více peněz, tedy lepší živobytí a v konečném důsledku lepší rodinný i osobní život. Poptávka po kvalitním vzdělání u nás není (a je otázka, je-li někde jinde). Třeba k tomu je nějaký důvod. Když lidé něco nepoptávají, jsou zřejmě se stávajícím stavem spokojeni. Učit je, že spokojení být nemají, vede ke zbytečné frustraci a pocitům nenaplnění. Možná, že lidé na vzdělání a tituly hledí zejména v souvislosti se zaměstnáním. Možná, že nepovažují a nebo nechtějí považovat práci za to hlavní, co určuje či má určovat jejich život. Možná, že i proto není po kvalitním vzdělání poptávka.
Jednoznačný souhlas. Jinde ta poptávka po kvalitním vzdělání rozhodně je a bude – například, v Německu a Rakousku, tam je to dané už odjakživa. Docela zásadním problémem je, když začínají učit lidi, kteří dříve nebážili po tom dostat nějak kvalitní vzdělání, nebo ti, co jsou nevyhoditelní z jakéhokoliv důvodu.
Na druhou stranu, vždy je možnost získat nejen titul, ale i vzdělání v příslušném oboru – ať již jako doplňkové (typu MBA, LL.M.) nebo i hlavní.