Tituly místo vzdělávání

Má-li se vzdělávání zlepšit, musí o kvalitní vzdělávání stát „klienti“ – rodiče, studenti, žáci. Aby o ně stáli, musí chápat, že je vzdělání důležité. Pro ně! Zatím je ovšem stát opakovaně přesvědčuje, že důležité jsou tituly.

Smyslem školy by mělo být vzdělávat a vychovávat. Školy ale dnes vystupují v reálném konání rodičů, žáků a studentů spíše jako systém překážek. Ty je třeba překonat na cestě školským systém za titulem, maturitou, na další stupeň vzdělávání či do vyššího ročníku. Pěkně to charakterizuje obvyklý dotaz rodičů: „Jakou jsi dnes ve škole dostal/a známku?“. Neptají se: „Co ses dnes ve škole naučil/a? Nebo: „Co zajímavého (užitečného, důležitého) jsi se dozvěděl/a?“. Netýká se to všech škol, všech dětí ani všech rodičů, ale je to určující trend.

Učitelé všech stupňů škol si stěžují, že mnoho žáků a studentů se nechce učit, vyhýbá se aktivitě a duševně náročnější školní práci, hledá cestu nejmenšího odporu. Nick MaB to v diskusi na blogu vystihl velmi přesně: „Škola přestává stíhat, co se v životě mladých děje, a ti ji čím dál víc vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá“.

Většina chce hlavně titul

Většina od školy očekává především to, že po překonání nějakých překážek, řádné docházky, plnění úkolů, složení zkoušek, podřízení se pravidlům apod. získá nakonec maturitu či titul, a už méně nebo dokonce vůbec nepřemýšlí o tom, zda se naučí něco, co bude v životě užitečné. Když je to tak, jsou všechny snahy o změny k lepšímu marné. Jsou marné, dokonce i kdybychom měli promyšlené a dlouhodobě stabilní řízení, o čemž ovšem v případě MŠMT nemůže být řeč. Rozhodující ve školství, stejně jako jinde, je ale společenská poptávka. Školy se nakonec přizpůsobí tomu, co jejich „klienti“ chtějí a žádají. A ti ve své většině nechtějí ani tak kvalitní vzdělání jako spíš dodělat školu a mít titul. Přesně to přece dnes kolem sebe vidíme. Ano, jsou i rodiče, žáci a studenti, které zajímá skutečné vzdělání a podle toho i konají. A přibývá jich. Ale stále je jich málo.

Pamatuji si, jak jsme v nadšení počátku 90. let prosazovali školní rady, řízení škol samosprávami či dokonce vouchery pro rodiče v naivní představě, že to povede k zlepšení vzdělávání na základě demokratických a tržních principů. Mylně jsme předpokládali, že každý chce pro své děti i pro sebe to nejlepší vzdělání. Nedocenili jsme, že mnohý vzdělání ani nechce – chce titul, vyhnout se problémům, překonat překážky školou kladené, ohlídat děti apod. A pokud už chce vzdělání, tak často neví, jaké vzdělání je pro něj či pro jeho děti v rychle se měnícím světě dobré a žádoucí. Jak říká Tony Wagner z Harvardu: „Každý jsme vězněm obrazů a zkušeností z vlastního vzdělávání. Žádáme pro naše děti vzdělávání, které odráží naše zkušenosti nebo naše dávná přání. To výrazně omezuje naši schopnost tvořivě přemýšlet o jiných možnostech.“

Poptávka určuje nabídku

Na kvalitu škol se snášejí stížnosti ze všech stran. Jsou to stížnosti na kvalitu vzdělávání, někdy oprávněné, někdy ne. Když se ale na situaci podíváte z hlediska poptávky, snadno zjistíte, že školy vlastně fungují jak mají. Plní poptávku, ovšem poptávku po titulech. A tu plní dobře.

Závěr je jednoduchý, má-li se jakákoliv vize o zlepšení vzdělávání realizovat, je první a nezbytnou podmínkou změnit společenskou poptávku. Je třeba vysvětlit rodičům, žákům i studentům, že něco se naučit, je v jejich zájmu, že to je jejich zodpovědnost, že vzdělávání, jeho kvalita, obsah i forma jsou důležité právě pro ně, resp. pro jejich děti. Je nutné učit širokou veřejnost, že vzdělání je pro každého důležité samo o sobě, že ne tituly, ale to, co člověk umí, je a bude podstatné. Je nutné objasňovat jaké cíle, obsahy a formy vzdělávání může mít, rozšiřovat obzory rodičů, žáků i studentů a dělat z nich poučené a kvalifikované klienty vzdělávacího systému, školního i mimoškolního.

Stát posiluje poptávku po titulech

Stát ovšem o poučené a zodpovědné občany nestojí a raději chce rozhodovat za ně. O významu vzdělávání pro jednotlivce nemluví, nejvýš tak o významu pro průmysl. Že by MŠMT rodičům vysvětlovalo, že vzdělání je základním a stále významnějším předpokladem spokojeného a naplněného osobního, rodinného, pracovního i veřejného života, nemůže být vůbec řeč. Stát naopak svými kroky opakovaně sděluje veřejnosti a rodičům, že důležité jsou tituly, zkoušky, známky. Na seznam povolání, ke kterým potřebujete nějaký přesně definovaný papír, stát přidává další a další… Naposledy učitele, maturitu musí mít už i kosmetičky, maséři, tetovači, průvodci, realitní makléři atd. Nebo celá diskuse kolem státních maturit. Nevede se o tom, co maturanti umí a neumí, a už vůbec ne o tom, jak to zlepšit, nebo o tom, zda požadavky maturit jsou rozumné, ale o tom, kolik máme mít maturantů. Takže zase jen o těch zkouškách a titulech.

Chceme-li zkvalitnit vzdělávání, musíme po kvalitním vzdělávání vytvořit kvalifikovanou poptávku. Místo toho ale stát dál posiluje poptávku po titulech.

Komentář

  1. Od Mirek Z.

    Odpovědět

  2. Od Student

    Odpovědět

  3. Odpovědět

  4. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

    • Od Sandra

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.