Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část II.

Rozšiřování hranic: Psychoanalýza v USA

Psychoanalýza se stávala stále více populární, neboť nabízela nové objevy o lidské duši. Spousta lékařů v Evropě byla laickými psychoanalytiky. V USA však byla situace odlišná. Psychoanalýza zde fungovala jen jako specializovaná nadstavba psychiatrie. Díky zachování této odbornosti se skupině lékařů popařilo upravit psychoanalýzu tak, aby léčila případy nejhlubších duševních nemocí – psychóz, čímž vyvrátili tvrzení Starého kontinentu, že je to nemožné. (V Evropě se používala psychoanalýza převážně pro léčbu neuróz.) A jak už to u zlomových okamžiků bývá, tak objevila i několik významných psychologů.

V roce 1890 ve státě New York schválili zákon o zdravotní péči nařizující přemístění chudých duševně chorých z chudobinců do státních nemocnic a ustanovoval založení Patologického ústavu státu New York, de facto první psychiatrické instituce v USA, který zahájil svou činnost 1895 a v roce 1924 byl přejmenován na Newyorský státní psychiatrický ústav.[1] Tento zákon předznamenal začátek moderní etapy psychiatrie ve Spojených státech. Dalším impulzem byla i kritika tehdejší psychiatrické praxe v roce 1893 na Asociaci vedoucích lékařů amerických ústavů pro choromyslné pronesena Wierem Mitchellem. O šestnáct let později tuto kritiku shrnul William Alanson White: „tato kritika ťala do živého a všech se dotkla, protože byla pravdivá – zkoumání duševních chorob musí být v první řadě zkoumáním mysli.“[2] V následujících letech se přednášky o Freudových a Breuerových teoriích o hysterii prostřednictvím Williama Jamese a Bronislowa Onufa začínaly dostávat do povědomí amerických lékařů. V roce 1900 August Hoch začal praktikovat psychodynamickou praxi. Morton Prince v roce 1906 založil časopis Journal of Abnormal Psychology[3], jenž se stal nejdůležitějším místem pro prezentaci psychoanalýzy až do roku 1913, kdy založili William Alanson White a Smith Ely Jelliffe časopis The Psychoanalytic Review. Opravdovým prvním psychologickým dílem dokazující americké společnosti důležitost léčby mysli byl ale Whiteův a Jelliffeův překlad knihy Psychická léčba nervových poruchšvýcarského psychologa Paula DuBoise.

Zájemci o psychoanalýzu, ještě před tím, než vytvořili vlastní psychoanalytické instituce, začali navštěvovat evropská centra – Curych, Vídeň, Paříž, Berlín nebo Mnichov, kde se setkávali s Freudem a Jungem. Cestování přes Atlantik ale nebylo jednostranné. Do USA cestoval Ernest Jones, Ferenczi, Jung i Freud, aby prezentovali psychoanalýzu. Tyto cesty jsou detailně zdokumentovány korespondencí Freuda a Jonese z 18. května 1909, 1. června 1909 a 6. června 1909.[4]

2. května 1910 byla na 36. výročním setkání Americké neurologické asociace založena Americká psychopatologická asociace v čele s Mortonem Princem. Sigmund Freud, Carl G. Jung, Pierre Janet, Auguste Forel a Edouard Claparéde se stali čestnými členy. Téhož roku navrhl Jones Jamesovi J. Putmanovi, aby založil Americkou psychoanalytickou asociaci, byl však předběhnut Brillem, který v únoru 1911 založil Newyorskou psychoanalytickou společnost, která se stala první psychoanalytickou institucí na území USA. Předsedou se stal on sám a místopředsedou se stal Bronislow Onuf a jednatelem Horace Frink. 9. Května 1911 založilo devět psychiatrů Americkou psychoanalytickou asociaci.[5] Předsedou se stal James Putman a jednatelem Ernest Jones. První psychoanalytické přednášky začal vést roku 1914 G. Lane Taneyhill na lékařské fakultě Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru. Téhož roku také vznikla Washingtonská psychoanalytická společnostzaložená Williamem Alansonem Whietenym.

Mezi první opravdové šiřitele Freudovské psychoanalýzy patřil předseda Americké psychoanalytické asociace James Putman. Putman plně přijal názor, že dětské sexuální zkušenosti mají ohromný klinický význam. Logicky se nevyhnul ostré kritice, např. Edwarda. B. Angella a George Lincolna Waltona, který později vydal známý bestseller Proč se trápit?.Neurolog Philips Coombes Knapp dokonce označil psychoanalýzu za nebezpečnou, neboť prý může vyvolat opětovné nervové onemocnění. Psychoanalýza se však nesnažila o vytěsnění a tím pádem i možné opětovné vyvolání nemoci, nýbrž o uznání a přijetí pocitů – „vytěsnění mělo být nahrazeno vědomou sublimací“.[6] Psychoanalýza se v prvních letech dvacátého století v USA stává spíše vědou popisnou, než praktickou. White, Brill, Prince i Jelliff začínali pomalu chápat potřebu psychoanalýzy. A jelikož si většinou otvírali klinické praxe, začínali psychoanalýzu praktikovat terapeuticky a rozšířili ji mezi vědomí pacientů. V pozadí těchto aktivit stál Adolf Meyer. Ten totiž vytvořil v New Yorku v Patologickém ústavu na Ward’s Island první institucionální základnu pro americké psychiatry, které lákal koncept psychoanalýzy. Dále tam spolupracoval také s Charlesem Campbellem, Clarencem Oberndorfem a Trigantem Burrowem.

Abraham Brill narozený ve městě Kanczuga na Haliči odcestoval do USA ve čtrnácti letech a bez peněz. Před tím, než se stal oddaným Freudovcem a získal autorská práva na překlady všech Freudových děl,[7] se musel vypracovat skrze střední a vysokou školu na renomovaného psychiatra. Právě Brill dočasně získal na Freudovu stranu Jelliffeho a Whiteho. Freud však úplně kladný vztah k většině Američanů nezískal. O Princeovi a jeho časopise napsal: „Je to nejdomýšlivější osel, jakého si umíte představit.[8]O Meyerovi Freud napsal: „Je nespolehlivý a snaží se obrátit všechno ve svůj osobní prospěch.“[9] A Jelliffe si zase zasloužil kritiku v souvislosti s jedním překladem Freuda do Psychoanalytic Review: „Jelliffe lhal jako vždycky.“[10] V USA zase neviděli důvod zapojovat se do evropské psychoanalytické roztržky mezi příznivci a odpůrci Freuda a společné styky posupně chladly.

První roztržky

Rozpory se nevyhnuly ani Americké psychoanalýze. Ta se rozdělila na Newyorskou psychoanalýzu a Washingtonskou psychoanalýzu. Newyorští doktoři, v čele s Brillem odmítali pacienty s malými duševními schopnostmi a zůstali věrní klasickému konceptu Freudismu. Washingtonští lékaři naproti tomu v čele s Williamem Alansonem Whitenym otevřeně přijímali všechny pacienty a psychoanalýzu šířil i mezi laiky. Na prvním poválečném setkání Americké psychoanalytické asociace White prohlásil: „Nadešel čas, abychom osvobodili americkou psychiatrii od nadvlády papeže z Vídně.“[11], čímž se definitivně odklonil od Freudismu a později vytvořil vlastní interpersonální psychoanalýzu – největší americký přínos k rozvoji psychoanalýzy.

William Alonson White

White nebyl jen obyčejný řadový americký psychiatr. V říjnu roku 1903 se stal vedoucím lékařemVládní nemocnice pro duševně nemocné ve Washingtonu, kde pracoval až do své smrti v roce 1937. Místo mu dosadil Theodor Roosvelt s úkolem modernizovat léčbu duševně nemocných. Toto rozhodnutí bylo v rozporu s eugenickou legislativou přijatou v roce 1907 v Indianě a v roce 1909 v Kalifornii. Ta povolovala povinnou sterilizaci pacientů přijatých do psychiatrických léčeben – a White byl ostře proti. Tato legislativa má přímo na svědomí sterilizaci 25 403 pacientů v USA a nepřímo cca. 250 000 pacientů v nacistickém Německu, které své činy ospravedlňovalo právě odvoláním na americké zákony. White toto všechno odsuzoval a vnesl do psychologie více humanity. Učil lékaře přistupovat k pacientům s respektem a úctou. Proto v roce 1928 propustil i dva zaměstnance, kteří zbili pacienta.

Tento čin byl v té době doopravdy pokrokový, stačí se podívat do naší historie, kde se díky komunistickému přístupu k duševně nemocným začal tento postoj uplatňovat až po 89. roce. A dokonce i Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem nezobrazuje opravdová muka pacientů, despekt ze strany lékařů a nelidskost hojně tolerovanou v té době. White také zakázal svazování a zamykání pacientů a celou Vládní nemocnici zrestauroval do humánnějších měřítek. Snažil se, jak sám říkával, duševním chorobám porozumět a ne je trestat. Na Whitevých myšlenkách byly založeny také významné společnosti zabývající se právy pacientů. Patřily tam např. Mental Patients Liberation (Osvobození psychiatrických pacientů), z které se vyvinula Support Coalition(Podpůrná koalice), dále pak sdružení Mind (Mysl), Psychotherapist and Councellors for Social Responsibility (Psychoterapie a poradci za společenskou zodpovědnost) a Psychology Politics Resistance (Hnutí odporu proti praktikám v psychologii).

V roce 1916 změnil White název Vládní nemocnice pro duševně choré na Nemocnici svaté Alžběty. Snažil se používat psychoanalýzu i s jejími nejnovějšími poznatky. Patřil k zástupcům americké střední třídy, která odmítala dělení společnosti na bílé a černé a proto otevřel dveře Nemocnice svaté Alžběty také afroamerickým studentům.

Až do své smrti udržoval přátelské styky s Jelliffem, který vlastnil mimo společný časopisPsychoanalytic Review od roku 1902 i The Journal of Nervous and Mental. Znali se od roku 1896, kdy Jellife přijal místo v Binghamptonu. Pokud nás ale zajímá, odkud se bere Whiteneho touha po lidskosti, stačí si zjistit něco o jeho životě a rané kariéře. White pocházel z chudé čtvrti, a když vystudoval v roce 1891 lékařskou fakultu na Long Islandu, získal práci lékaře v nemocnici Eastern District Hospital v Brooklynu, kde se setkával s odstrašujícími případy žebrácké čtvrti. Dle jeho vlastních slov zde léčil pacienty „(…) spálené na uhel, úplně rozbité, rozdrcené, polámané od strojů nebo přejeté (…)“.[12] Podobné podmínky ho provázely celou jeho ranou kariérou. Poté pracoval se stejnými případy v nemocnicích Alms House a Work House a ve vězeňské nemocnici East River. White i Jelliff se proslavili poprvé až účastí na dvou slavných soudních přelíčeních. Na základě Jelliffeho svědectví byl zproštěn viny milionář Harry K. Thaw a na základě Whiteho svědectví zase Nathan Leob a Richard Leopold.[13]

White i Meyer se snažili oprostit Ameriku od mechanistického pohledu na lidský organismus.„Whiteův názor, že lidská individualita je v podstatě společenská, se zásadně lišil od Fredova pojetí lidské bytosti jako biologického organismu, jehož pudové konflikty je třeba zvládnout jako součást procesu vstupu do společenského prostředí.“[14] White vyzdvihoval nezbytnost existence skupiny pro existenci jedince. Další výrok, který by Freud patrně označil za nonsens.

White se stal spokojenou osobou. Začal být respektovaný a finančně zajištěný. Vyrůstal v rozvíjející se kapitalistické velmoci a nikdy nezažil antisemitskou diskriminaci. To vše ho naplňovalo optimismem a pomohl utvořit jeho definici – lidská bytost je skupina. Freud byl naproti tomu pesimistickou osobou, která vše, co dokázala, dokázala bez propojenosti se společností. Proto přisuzoval skupině a skupinovému myšlení degradační potenciál pro celou civilizaci. Dalším důležitým rozdílem byl logicky i přístup k selekci pacientů, na kterém se striktní Freud a benevolentní White prostě shodnout nemohli. I přes všechny neshody, které s Freudovým myšlením měl, se nikdy nesnížil k napadání Freudovy osoby. Necítil k němu posvátnou úctu ani opovrhování. Bral Freuda jako zakladatele psychoanalýzy – nic víc, nic míň a spíše uznával Janeta, Bernheima, Liébaulta a Kraepelina, jako zakladatele nové éry dynamické psychiatrie. Svým postojem, názory i činy položil White v Americe základní kámen alternativního přístupu vůči psychoanalýze používané v New Yorku, Bostonu a samozřejmě i Evropě.

Nové roztržky, nové teorie: Psychoanalýza v USA II.

Pod vedením Whitea Nemocnice svaté Alžběty rozkvétala a byla dokonce rozšířena o dalších 1500 lůžek. Pro zajímavost zmíním jednoho jeho zaměstnance – Nolana Dona Carpentera Lewise, který zde pracoval nejdříve jako patolog, později jako vedoucí klinické psychiatrie a v roce 1936 získal post ředitele Newyorského psychiatrického ústavu. Stal se s jedním z nejdůležitějších specialistů na nacistickou psychologii při norimberských procesech s válečnými zločinci. Pod vedením Whitea se zabýval mechanismy vzájemného ovlivňování těla a psychiky i emočními stavy pacientů.

Nemocnice svaté Alžběty se stala místem moderního zacházení a přístupu k duševně nemocným. Pacienti v ostatních částech země takové štěstí ale neměli. Jinde se i nadále praktikovala kolektomie (chirurgické odstranění části střeva), inzulinové šoky, elektrokonvulzivní šokové terapie, histaminové šoky, transorbitální a nefrontální lobotomie, trhání mandlí i zubů[15]. Vztahy mezi Newyorskou a Washingtonskou skupinou se začaly ještě víc zhoršovat. Freudovci v New Yorku stále kladli důraz medicínské vzdělaní, navzdory Freudovu vřelému vztahu k přijímání laiků. Freud se k těmto sporům postavil pasivně a o americkou psychoanalýzu přestal jevit zájem. White se naproti tomu snažil psychoanalýzu popularizovat a rozšířit i široké veřejnosti. Zatímco se White staral o kvalitní základy a popularizaci psychoanalýzy, teorii měl na starost Harry Stack Sullivan.

Harry Stack Sullivan

Sullivan vyrůstal v chudé rolnické rodině irských imigrantů jako jediné dítě, které nezemřelo v mládí. Absolvoval lékařskou fakultu na Chicago College of Medicine and Surgery v roce 1917. Pracoval jako vojenský psychiatr a později jako psychiatr ve veřejném zdravotnictví. U Whitea pracoval jako prostředník pro válečné veterány. V roce 1923 přijal místo v Nemocnici Shepparda a Enocha Pratta v Marylandu, kde vedl klinické výzkumy a kde také získal nespočet zkušeností.

Sullivan při své studii schizofrenie zastával názor, že v mluvě pacienta neexistují nonsensy, že všechny komunikační projevy mají svůj symbolický smysl a na veškeré problémy psychopatologie nahlížel jako na problémy v komunikaci. Sullivan byl přesvědčen o tom, „že charakteristickým rysem lidských bytostí je specifické uspořádání mozku, jež umožňuje prostřednictvím jazyka vývoj cerebrálně integrovaného organismu neboli já (self).“[16] Díky několika těžkým schizofrenikům si uvědomil důležitost léčby od prvního dne, aby pacienti zbytečně nezhoršovali svůj duševním stav depresivními zážitky z různých institucí. Založil proto v Sheppardově nemocnici specializované oddělení s nepřetržitou léčbou od prvního dne přijetí pacienta. Kvůli špatným finančním podmínkám o dva roky později z nemocnice odchází. Stěhuje se do New Yorku, kde zakládá Nadaci Williama Alonsona Whitea a nový časopis Psychiatry. Svou léčbu schizofrenie Sullivan propagoval na klinice Chestnut Lodge v Rocklandu ve státě Maryland, kde vedl 256 přednášek pro místní personál. Odvážným přístupem dokázal, že se psychózy léčit dají. Zatímco se White postaral o kvalitní základnu a Sullivan o teorii, chyběla jim stále praxe. Tu jim zajistila až Anna-Luise Silverová, která sice nesdílela přehnaný Sullivanův optimismus a vyléčené případy psychóz považovala za velmi vzácné, nicméně svou praxí dokázala schizofrenní symptomy alespoň zmírnit.

Jedním z principů této terapie byla snaha zajistit v terapeutickém vztahu bezpečí. Sullivanův princip šel ale ještě dál a tvrdil, že „nejdůležitějším rysem lidského vývoje není ovládnutí pudů, nýbrž přiměřené mezilidské vztahy, jejichž prostřednictvím se z dítěte stává lidská bytost.“,[17] čímž se stal jakýmsi americkým Adlerem.

Ve dvacátých a třicátých letech se psychoanalýza v USA stále rozvíjela paralelně ve dvou centrech – ve Washingtonu léčil psychoanalýzou psychózy v Nemocnici svaté Alžběty William A. White a v New Yorku se Abraham Brill snažil psychoanalýzu zrovnoprávnit jako specifickou lékařskou větev. V Americe se psychoanalýza uchytila relativně dobře a začínala si získávat stále více příznivců. Nicméně stále lpěla na freudismu a stávala se dogmatickou. Upozorňoval na to v roce 1953 Franz Alexander a o dva roky později David Levy. Přesto se americká psychoanalýza nevyhnula sporům nejen mezi Freudovci a Freudovými odpůrci, ale i mezi psychoanalytickými institucemi samými. Boom, který napomohl k vytvoření několika desítek psychoanalytických institucí, teď nabral sebedestrukční charakter.

Washingtonské neshody

V roce 1947 ve Washingtonu názorové neshody vedly k rozdělení Washingtonsko-Baltimorské skupiny. Způsobilo to rozdílné smýšlení Sullivana a Jenny Waelderové-Halové. V Chicagu byly podobné neshody způsobené střetem Franze Alexandra a Lionela Blitzstena. V Detroitu se zase neshodl Morton Barnett s Editou a Rychardem Sterbovými. Založením Společnosti pro psychoanalytickou medicínu v Jižní Kalifornii se skupina psychoanalytiků odtrhla od Losangeleské psychoanalytické společnosti, založené o pouhé čtyři roky dříve. Dvanáct členů obou Kalifornských společností založilo Instituci pro současnou psychoanalýzu z důvodu zamítnutíAmerické psychoanalytické asociace výcviku zvláštní skupině kandidátů.

New Yorské neshody

V New Yorku se spory staly ještě intenzivnějšími. Sullivan a Clara Tompsonová, kteří se přestěhovali do NY z Washingtonu, se spojili s Erichem Frommem, Karen Horneyovou a Williamem V. Silverbergem a založili skupinu Zodiac, která se stala opozicí dominantnímu ortodoxnímu Freudismu. Newyorský institut byl dokonce obviněn z cenzury, když zamítl Sullivanovi a Horneyové přednášky O kazuistikách z léčení těžkých poruch i z odlišných pohledů.Institut pro psychoanalytický výcvik vedený Sandorem Radem však nařčení z cenzury odmítl. Prospěchářství a rivalita pravděpodobně stály za propuštěním Horneyové 29. dubna 1941 z místa učitelky a výcvikové psychoanalytičky. Ta založila novou organizaci nazvanou Asociace pro pokrok v psychoanalýze a nový výcvikový institut s názvem Americký institut psychoanalýzy. Ona sama se stala děkankou a Sullivan s Frommem se stali čestnými členy. Jelikož ale bylo kvůli snaze o přátelštější styky s Newyorskou lékařskou fakultou židovskému psychiatrovi Frommovi zamítnuto pracovat jako výcvikový analytik, odešlo z těchto nových institucí dvanáct členů včetně Clary Thompsonové a Sullivana a společně založili Washingtonskou školu psychiatrie, která od roku 1946 nese své současné jméno Institut Williama Alansona Whitea. Mezitím se Sandor Rado, David Levy, Abraham Kardiner a George Daniels pokusili o vznik nové samostatné skupiny uvnitř Newyorského psychoanalytického institutu v univerzitním prostředí. Což se jim v roce 1946 povedlo na Columbijské univerzitě. Tato klinika pro psychoanalytický výcvik vznikla za podpory Friedy Frommové-Reichmannové, Franze Alexandra a Nolana Lewise, který se stal vedoucím katedry psychiatrie na lékařské fakultě Columbijské univerzity a pracoval také jako ředitel Psychiatrického institutu.

Důsledkem těchto newyorských sporů bylo to, že Sullivanovu interpersonální psychoanalýzu rozvíjeli Erich Fromm, Clara Thompsonová, Janet Riochová Bardová a Ralph Crowley v Institutu Williama Alansona Whiteho. Dominantní však i nadále zůstala klasická pudová psychoanalýza Sigmunda Freuda, kterou významným krokem vpřed posunuli Heinz Hatrmann, Erns Krise, Rudolf Loewenstein, David Rapaport a Anna Freudová svým výzkumem egopsychologie, který přikládal určitou náležitost i vědomému egu. Právě Hartmann, poslední Freudův pacient ve výcviku, vytvořil jakýsi kompromis mezi Brillovou pudovou teorií a Sullivanovou interpersonální psychoanalýzou. V šedesátých a sedmdesátých letech se ale přestal používat a nahradila ho interpersonální teorie a britská škola objektních vztahů. Tyto teorie dokonce předčily klasickou pudovou teorií, a jestliže mluvíme o psychoanalýze dnes, mluvíme především o těchto psychologických školách.

Dětská psychoanalýza – počátky nového paradigmatu

Thomas Samuel Kuhn, jeden z největších filosofů 20. století, definoval naprosto převratným způsobem velmi abstraktní pojem paradigma ve svém díle Struktura vědeckých revolucí, jež se samo stalo de facto paradigmatickým dílem, neboť přinášelo naprosto nový pohled na vědecké zkoumání. Poprvé v historii si tak laická veřejnost uvědomila, že vědecký výzkum nepostupuje přímočaře plynulým přidáváním poznatků vědců mnoha generací. Naopak existovala i období, ve kterých se určité poznatky stávaly neslučitelnými a měnily pohled na celé vnímání života. Tyto poznatky nazval Kuhn anomáliemi, po kterých následuje buďto změna paradigmatu, nebo návrat k normální vědě. Tento přechod jednoho paradigmatu k druhému nazval Kuhn vědeckou revolucí. Podle Josepha Schwartze je jednou takovou vědeckou revolucí v psychoanalýze právě vznik dětské psychoanalýzy spojený především se jmény Melanie Kleinové a Anny Freudové.

Melanie Kleinová

Melanie se narodila v roce 1882 židovské rodině Morize Reizese a Libussy Deutschové ve Vídni. Jejímu otci, vzdělanému lékaři, se ale nepodařilo otevřít klinickou praxi a proto pracoval jako zubař na částečný úvazek. Melanie ho později považovala spíše za trosku a její obdiv patřil matce. V jednadvaceti letech se provdala za Arthura Kleina, svého bratrance z druhého kolena matčiny strany. Měli spolu tři děti, nicméně ctižádostivá Melanie v manželství šťastná nebyla a proto došlo v roce 1924 k odluce. Když si v roce 1914 dychtivá a ambiciózní Melanie přečetla Freudův spis O snech, nadchla se pro psychoanalýzu a začala chodit, také díky depresím, na které trpěla, na psychoanalýzu do Budapešti k Sandoru Ferenczimu. Do psychoanalýzy vstoupila Kleinová v době, kdy si Freud ve Vídni i Frerenczci v Budapešti začali uvědomovat význam analýzy dětského nevědomí. Freud pokračoval v práci Hermine Hugové-Helmuthové, která zkoumala souvislost mezi výchovou a psychoanalytickými otázky dětského vývoje a podporoval svou dceru Annu, která byla učitelkou, aby se stala analytičkou. V tomto čase zase Ferenzi podporoval svou analyzandu Kleinovou pro její citlivost a pochopení dětské mysli ve snaze stát se dětskou psychoanalytičkou. Posléze se díky nepříznivé politické situace v Maďarsku přestěhovala do Berlína, kde začala navštěvovat od 3. února 1921 Karla Abrahama. Oba její léčitelé a později učitelé se od freudismu trochu lišili. V Budapešti se Frerenczi zaměřoval na interpersonální aspekty v psychoanalýze – např. střídal pozici pacienta a lékaře na židli a gauči, což znamenalo pravidelnou výměnu rolí analyzanda a analytika. V Berlíně se Abraham zabýval depresemi „a rozlišil preambivalentní a ambivalentní a postambivalentní stadium ve vývoji jedince a ambivalencí a jejím řešením se věnoval právě ve vztahu k tzv. preoidipské patologii.[18]

 

Kleinová se pro psychoanalýzu doopravdy nadchla a začínala analyzovat své vlastní děti. To nebylo nic neobvyklého. Freud analyzoval svou dceru Annu, Jung svou dceru Agathu a Abraham svou dceru Hildu. Nikdo se tehdy nezajímal, jaký vliv na děti psychoanalýza mít mohla. O potenciálním negativním vlivu této výchovy však svědčí nenávist dcery Melitty, která se později stala sama analytičkou. Ta jezdila na její přednášky s jediným cílem – znemožnit svou matku, kterou obvinila dokonce z bratrovy sebevraždy.[19]

Kleinová si ale nepřipustila svou chybu a i nadále přímo toužila vyslechnout si dětské představy a fantazie. Došla k neuvěřitelným dětským představám a emocím, při kterých se absence dobrého prsu rovnala přítomnosti špatného prsu, což v dítěti evokovali úzkost, depresi a paranoiu. „Kleinová popisuje dětství jako temný vír ohrožení a deprivace, destrukce, strachu z odplaty, z neustále přítomné nenávisti, ohromné úzkosti, panické hrůzy.“[20] Její největší zastánkyně a pokračovatelka Hanna Segalová pak došla k odbornějším závěrům, kterými parafrázovala destruktivní pud Kleinové – dítě obrací své libidinózní touhy k matčinu tělu i k představám vnitřku matky. Tyto touhy se ale díky závisti, frustraci a nenávisti mění na touhy destruktivní, které se projevují kousáním, ničením a trháním. Když dítě přechází z orálního sadismu na uretrální sadismus, projevují se u dítěte fantazie utonutí, řezání a pálení. Pozdější anální sadismus se pak projevuje fantaziemi o tom, že matčino tělo je „děsivým místem plným zničených a pomstychtivých objektů, mezi nimiž nabývá zvláštní význam otcův penis.“[21]

V Berlíně měla Kleinová svou první přednášku Odpor dítěte k poučení. Posléze se zaměřila na problematiku preoidipovského komplexu a snažila se pochopit dětské úzkosti. Volné asociace přizpůsobila dětskému myšlení v podobě malých hraček a proslavila se vytvořením konceptu schizoidně-paranoidních a depresivních pozic.

Anna Freudová

Anna Freudová se ale vydala jinou cestou a snažila se rozšířit psychoanalýzu o aspekt zabývání se přítomností. Anna se narodila 3. prosince 1895 jako nejmladší dcera rodiny Freudových. Pracovala jako učitelka, nicméně v roce 1918 vstoupila do analýzy ke svému otci, který ji systematicky připravoval na kariéru psychoanalytičky. V roce 1923 se podílela na Kinderseminar, kde patřil i Wilhem Reich, Otto Fenichel, Siegfried Bernfeld a August Aichborn. Všichni výše zmínění do psychoanalýzy vnášeli své vlastní socialistické zájmy. Bernfeld využíval psychoanalýzu k řešení problémů sirotků a dětí bez domova ve svém Dětském domově baumgarten, který otevřel 15. října 1919. Aichhorn se zabýval psychoterapií u mladistvých delikventů, přičemž jako příčinu delikvence uváděl sociální deprivaci. Reich se pokoušel vmísit psychoanalýzu a sexuální liberalizace mezi členy revolučního dělnického hnutí a Fenichel se zabýval možností integrace psychoanalýzy do psychologie třídního nepřátelství a sociálního odcizení v kapitalismu.

Anna se domnívala, že vztah dítěte k rodiči předem vylučuje možnost přenosového vztahu s terapeutem, a proto neuznávala analytickou výchovu, kterou Kleinová prosazovala. Spor Freudová kontra Kleinová se vyhrotil vydáním Anniny knihy Úvod do techniky dětské analýzyv roce 1927, která se stala nepřímou kritikou Kleinové. Tento střet názorů celého psychoanalytického světa vyvrcholil v tzv. Kontroverzních diskuzích v Londýně mezi léty 1941 až 1945. Kleinová mnoho zastánců ve Freudismem ovládaném Německu nenašla. První větší oporu získala až v Británii a to především u Leonarda a Virginie Woolfových a Jamese a Alixe Stracheyových. I ti však postupně přešli na stranu Freudové. Alix Stracheyová se do Berlína přestěhovala v roce 1924 a na Freudovu radu se začala léčit u Abrahama na melancholii. Zde poznala Melanii, která ji fascinovala svým přístupem k interpretaci agresivních a sexuálních důsledků dětské hry. „Stracheyová byla přesvědčena, že Kleinová vidí děti takové, jaké jsou, že na to má nos a že tudíž dokáže pomoci.“[22]

Kleinová byla touto kritikou potěšena a usilovala o to, aby se dostala do Anglie, což se jí v roce 1926 povedlo. Britská psychoanalytická společnost ji přijala s potěšením. Kleinová dostávala možnost přednášet stále více a dostala možnost proslavit tak sebe i své názory. James Strachey se ale začal obávat, že se Kleinová spíše znemožní a bál se možné spojitosti jeho jména s jejími názory. A měl důvod se obávat, protože Kleinová nebyla tak přesvědčivá v mluvě jako v psané formě. Mluvila zmateně, nedělala přestávky, neklesala hlasem na konci věty a neměla mnoho času natrénovat přednes svých přednášek. Tuhle rozrušenost a zanedbávání řečnických schopností má pravděpodobně na starosti letní románek s Chezkelem Z. Klotzelem, zpravodajem listu Berliner Tageblatt, který vyvrcholil takovou leností, že text k přednášce Kleinové musela dokončovat sama Alix Strachyeová. Přesto všechno proběhly její přednášky relativně úspěšně. Navázala osobnější styky s Jonesem a začala analyzovat jeho děti. 17. Listopadu 1926 měla první přednášku v Londýnské společnosti. Tato přednáška odstartovala nástup nové britské psychoanalýzy. V roce 1927 přidala do kotle kritikou názoru Freudové, že je třeba si nejprve získat důvěru dítěte, než začneme dítě analyzovat. Kleinová tvrdila: „Analýza sama o sobě není žádná laskavá metoda. Nemůže, ušetřit pacientovi ŽÁDNÉ UTRPENÍ, a to platí i u dětí.“[23] Freud i jeho dcera Anna byli šokováni útoky na jejich strany i pocitem, že kleinovská analýza přichází o rozum. Britská psychoanalýza se definitivně rozdělila od té Vídeňské a Berlínské a pomohla vytvořit nezávislou psychologickou disciplínu – psychoanalýzu v Anglii.

Rozšiřování hranic: Psychoanalýza ve Velké Británii

Jen těžko si člověk dokáže představit rivalitu těchto dvou ambiciózních žen znásobenou faktem přestěhování se obou do psychoanalytických sporů nezasažené Anglie. Londýn se tak stal psychoanalytickým centrem Starého kontinentu, ve kterém Kleinová popisovala objekty ve vnitřním světě dítěte a zkoumala původ dětských hysterií na základě Freudovy pudové teorie založené na pudu smrti a Freudová pokračovala ve stopách otce a prosazovala striktně komplexní pudovou teorii nově nazvanou egopsychologíí. Těmto dvěma ženám se podařilo rozdělit celou londýnskou psychoanalýzu.

Trvalo však celých 30 let, než se podařilo zformulovat teorie Kleinovské. Výrazně se o to zasloužili Ronald Fairbairn, Donald Winnicott, John Bowlby a Michael a Enid Balintovy. Kleinová si uvědomila, že řešením všeho je Freudův pud smrti a především pochopila, že s obecně přijatým názorem freudismu se jí její teorie prosadí mnohem snáze. Freud se nejprve domníval, že veškeré lidské úsilí je založeno na principu dosažení slasti. Díky zkušenostem se sebepoškozujícími pacienty však v roce 1920 popisuje ve své velmi filosofické knize Za princip slasti poprvé pud smrti, pro který Freud argumentoval tzv. pasivními zkušenostmi bez možnosti volby. Tato teorie nebyla většinou analytiků přijata a dokonce i Jones napsal Freudovi, že sice nepochybuje o významu nutkání k opakování pasivních zkušeností, nicméně nechápe existenci pudu smrti. V této době se Freud pomalu stával rozmrzelým starcem žijícím v poválečné Vídni rozpolcené třídními konflikty, a místo aby aktivně hledal argumenty pro psychologický původ opakujících se sebedestruktivních sklonů, vracel se do minulosti ke svým začátkům neurologa a nechal tak tento pud více nevysvětlen, čímž hodil rukavici do tváří Anny i Melánie, které výzvu přijaly a snažily se pud smrti rozvinout a aplikovat ho do dětských psyché.

Anna i Melanie se snažili rozvinout Freudovy myšlenky. O až dětinském soupeření svědčí i Melaniin dopis Jonesovi: „Je hrozné, že si jeho dcera, která si myslí, že ho musí přede mnou bránit, neuvědomuje, že já mu sloužím lépe než ona.“[23] Nesoupeřily spolu však jenom tyto dvě ženy. Obě si nakonec získaly určité stoupence, kteří do střetů s opozicí chodili neméně nadšeně. Např. zastánkyně Freudové, Kate Friedlanderová, kritizovala během Kontroverzních diskuzíKleinovou neznalost biologie. V roce 1941 si uvědomovala neslučitelný potenciál obou psychoanalytiček celá Britská psychoanalytická společnost, a proto deklarovala na svůj program dva hlavní body: diskuze o teoretických rozdílech rozdělujících Společnost a potřeba demokratizace rozhodování uvnitř Společnosti. Právě v tomto roce byla vystavena Kleinová nemilosrdným atakům své dcery Melitty a napětí se stupňovalo. 10. Června 1942 se proto Společnost dohodla, že zakáže jakékoli další obviňování a osobní útoky v diskuzích.

Sylvia Paynerová objevila obrovský potenciální příspěvek teorie Kleinové a také si byla vědoma, že neustálé ataky na Freudovou můžou způsobit vyhnání Melanie ze Společnosti. V dopisu z 26. listopadu 1942 napsala Melanii, že pokud se napětí nesníží, na Anninu stranu se přidá Jones, který informuje všechny nepřítomné členy Společnosti a získá tak většinu, která by mohla prohlásit její teorie za nepsychoanalytické. V této době roztržek přidala do kotle i Marjorie Brierleyová, která kritizovala intelektuální polemiku Kleinové a soukromě ji poradila, aby ustoupila od nesrozumitelných metafor. Kritiky se Melanii dostalo i od její zastánkyně Payenové, která se domnívala, že pro význam agrese v raných zkušenostech není nutný pud smrti. Argumentovala Freudovým podáním tohoto pudu jako pasivním pohybem směrem k neživému stavu, nikoli aktivním sebedestruktivním nutkáním popisované Melanií Kleinovou.

1. Března 1944 řekla Brierleyová k příspěvku Kleinové o dětské depresi, že „Kleinová dostatečně nerozlišuje vnější a vnitřní svět, skutečně existující vztahy mezi rodičem a dítětem a subjektivní prožívání těchto vztahů dítětem.“[24] Osobně se domnívám, že tato kritika by se dala zobecnit na celou kariéru Kleinové. Tuto poznámku přešla Kleinová s typickou neústupností a znovu zdůraznila, že hlavní problém je separace a ztráta: „První ztrátou je odloučení od matky po narození, ale teprve ve vztahu k matčinu prsu a k jeho neustálému ztrácení (tím dítě ztrácí i matku) se během kojeneckého období rozvinou depresivní pocity.“ Separace a ztrátu považovala Melanie za projev vrozených nenasytných kanibalských impulsů, které dítě děsí a to se následně domnívá, že milovaný objekt ztratí. Na rozdíl od svého zastánce Winnicotta, si také myslela, že neexistuje nic jako neagresivní fáze, neboť by to znamenalo popření vrození rozpolcenosti a agresivity. Svou sebestředností pomohla k ukončení několika dobrých vztahů se svými stoupenci a i Winncott po její smrti napsal, že Kleinová nebyla schopna se svou povahou uvést svá pozorování do spojitosti se skutečným světem.

Výsledkem sporů se stal v roce 1945 kompromis – založení paralelních výcvikových programů, což vedlo k rozdělení Britské psychoanalytické společnosti na tři skupiny: kleinovce, freudovce a nezávislé, z nichž se později vyvinula Britská škola objektních vztahů.

Za zmínku určitě stojí i zkoumání Johna Bowlbyho, který se zabýval otázkami citového přimknutí a ztráty. Zakládal na zkoumání odloučení od rodičů na dětech, jež byly za války evakuovány i na práci Reného Spitzeho o účincích odloučení dětí v sirotčincích. Na základě mnoha informací správně odhalil zásadní význam citového přimknutí pro vývoj člověka už od narození, a také to, že ztrátu dítě prožívá v podobě truchlení. Freudová i Spitz s Bowlbym nesouhlasili, neboť se domnívali, že děti netruchlí a kleinovci nesouhlasili dokonce se samotným pozorováním. Když však v roce 1952 promítal Bowlby a James Robertson v Britské psychoanalytické společnosti svůj film Dvouleté dítě jde do nemocnice, dostalo se mu zaslouženého uznání. Film se stal důležitým aspektem úspěšné kampaně pro ochranu dětí v nemocnicích vedené May Walkerovou z Národní asociace a stal se také běžnou výukovou pomůckou v medicíně a psychoterapii na víc než 40 let. Striktní kleinovec, Wilfred Bion, vznesl při promítání námitku, že smutek dětí není zapříčiněn odloučením, nýbrž nevědomými fantaziemi spojenými se skutečností, že matka byla v raném stádiu těhotenství. Přestože Bowlby provedl pozorování dětí, jejichž matky nebyly těhotné, prokazující jeho původní myšlenku, nikdo jeho argumenty nevzal v potaz až do osmdesátých let dvacátého století.

John Bowlby

Narodil se šlechtické rodině Anthonymu Bowlbymu, lékaři krále Eduarda VII. A Jiřího V., který se stal v roce 1920 předsedou Královského lékařského kolegia a May Mostynové, vnučce lorda Mostyna z Mostynu v severním Walesu. V jeho sedmi letech byl poslán do internátní školy, což on sám považoval za křivdu a vyjádřil se tak, že by v sedmi letech do internátní školy neposlal ani psa. V roce 1925 nastoupil na univerzitu v Cambridgi, kde získal Bowlby několik ocenění, včetně červeného diplomu z přírodních věd a psychologie. Po ukončení studií nastoupil do nemocnice Maudsley, kde pracoval s duševně chorými pacienty a v roce 1936 nastoupil doLondýnské dětské poradenské kliniky. O rok později získal oprávnění k vykonávání psychoanalytické praxe a vybral si za svou supervizorku Melanii Kleinovou.

Od začátku byl proti ortodoxnímu přístupu v psychoanalýze a na svou supervizorku Kleinovou vzpomíná tak, že především odmítal být ovládaný. Nadšení z teorie Kleinové z něj oprchalo, neboť Kleinová kladla důraz jen na vnitřní svět dítěte, zatímco Bowlby se přikláněl spíše k darwinismu a pudové teorie si vykládal jako nezbytné pudy vyvinuté evolucí pro přežití. Z dnešních poznatků víme, že Bowlby měl částečně pravdu. Novorozenec totiž není absolutně nevyvinutá bytost čekající na formování – jakási Lockova tabule rasa – , za což ho většina psychoanalytiků té doby považovala. Je vybaven základním reflexy a motorickými koordinovanými reakcemi. Novorozenec také vycítí, je-li obklopen citovou náklonností či nikoliv. Při pozorování jeho obličeje je zřetelně rozpoznatelný strach, zvědavost, frustrace, zmatenost i radost. Je nepochybné, že u novorozenců tedy existuje silná citová interakce s matkou. Jeho slova potvrdil i méně známý citát Donalda Winnicotta: „Neexistuje nic takového jako nemluvně, je jen dvojice matka a dítě.“ Jeho názory byly neslučitelné s názory Kleinové a bylo nezbytné, aby se od ní odloučil. Zalíbení našel na chvíli v Anně Freudové. Jedním z důvodů mohlo být i to, že„Anna Freudová byla žena, kterou je snadní mít rád. Melanie Kleinová byla žena, již bylo snadné nenávidět.“[25] Přesto ani on, ani nikdo z jeho kolegů neušetřili Annu kritiky, že nikdy nepochybovala o otcových teoriích a nikdy si nepustila k tělu alternativní teorie, které se s postupem času a nahromadění empirických důkazů mohly stát regulérními teoriemi.

Bowlby nenašel zastání ani u Anny a stal se odpadlíkem, který dával přednost vnějším faktorům ve prospěch vnitřního světa dítěte a který tvrdil, že je možné sloučit pudy a objektní vztahy rozšířením pudů o pud citové náklonnosti. Právě tento pud citové náklonnosti, neboli Attachment, se stal Bowlbyho největším přínosem, který popsal v trilogii Citové přimknutí a ztráta.

Britská škola objektních vztahů
Ronald Fairbairn

Spory se opět stupňovaly, tentokrát kolem zdroje silného internalizovaného utrpení ve vnějším světě. Tento zdroj odhalil Ronald Fairbairn, na nějž navázal Heinz Kohut. Fairbairn vystudoval filosofii na Edinburské univerzitě a při psychoanalytickém výcviku i během Kontroverzních diskuzíse přidal ke straně středu – nezávislých, kde patřil i Winnicott, Guntrip a později Bowlby. Jelikož byl ale celý život nemocný, vyhnul se londýnským sporům v pokojném Skotsku a zůstal nezasažen politickým snažením Kleinovců a Freudovců. Stejně jako Sullivan v USA i Fairbairn došel k názoru, že psychický stav osobnosti je úzce svázán s mezilidskými vztahy. K dokonalosti tuto teorii přivedl v proslulém článku z roku 1946, ve kterém tvrdí, že lidská bytost nehledá slast, ale vztahy – neboli takzvané objekty. Mezi jeho prvními argumenty byl i slavný výkřik jeho pacienta: „Pořád mluvíte o tom, že chci uspokojit to či ono přání, ale já chci ze všeho nejvíc otce!“ Tím opustil definitivně od Freudovského pohledu na osobnost a pomohl vytvořit spolu s Winnecottem Britskou školu objektních vztahů.

Podle jeho teorie všichni usilujeme o hledání vztahů. Lidská bytost se narodí s určitým self (já) a podle určitého stupně tělesného i duševního vývoje tohoto self se snažíme vyhledávat vztahy i za cenu bolesti. Na příkladu kojence popisuje první mezilidský vztah dítěte. Sání z prsu Fairbairn nevidí jako ukájení slasti, nýbrž jako první vztah s matkou a jeho neustálé odloučení vyvolává v dítěti zklamání a první úzkosti. A na příkladu týraných dětí poukazuje na snahu vytváření vztahů i za cenu bolesti. Děti často milují své rodiče i přes jejich despotickou výchovu a způsob, jakým si k nim děti vytváří vztah – tedy cestou bolesti – děti v budoucnu aplikují na vytváření svých vlastních vztahů a stávají se obvykle agresory.

Fairbairn byl ale úctyhodný neegocentrický psycholog a nestačilo mu tvrzení, že lidská bytost v podstatě hledá vztahy. Chtěl také pochopit, proč se Freud domníval, že se lidská bytost snaží o dosažení slasti. Dospěl k jednoduchému závěru, že vyhledávání slasti znamená zhoršení vztahů – podobně je tomu podle Fairbairna u nutkavé sexuality, kdy vyhledávání pohlavního styku, lze považovat pouze za hledání slasti a dotyčná osoba se stává nedůležitá.

Další Fairbairnův poznatek tak trochu připomíná laciné rady v poradnách časopisů pro mladistvé, nicméně mu to neubírá na platnosti: neuspokojivé vztahy mají pro lidskou psychiku komplexní důsledky, a když tyto vztahy nejdou napravit, vytváří si člověk iluzi, že vztah bude přece jen lepší.

Opakované neuspokojené vztahové potřeby v lidské duši mohou vyvolit přehnaný smysl pro správné chování – tzv. ego-ideál, tvrdící, že se musíme zlepšit, aby nás měli rodiče radši nebo abychom byli schopni nalézt lepší vztah. V dnešní moderní době pak nachází v takovémto schématu zvláštní místo láska. Dnešní ideální člověk by měl být nezávislý a samostatný, což se dá považovat za největší sociální omyl našeho století, který by měla psychologie řešit, protože tento ideál je nejenom nesprávný, ale i nebezpečný a vede pouze k frustracím. O tom ale v dalších částech.

Na konci padesátých let se ve Velké Británii tedy postupně začaly přijímat objekty v lidském vědomí. Agrese a nenávist se stala reakcí na frustraci. Dětskou sexualitu jako hnací sílu při střetech s civilizovaným světem nahradila potřeba attachmentu. A opakované selhání rodičovské lásky vyžadovalo po dítěti, aby našlo způsob zvládnutí vznikající bolesti. Tyto vnitřní objekty vytvářely v osobnosti složité struktury analogické se svědomím. Vznikla tak komplexní teorie lidské osobnosti a jejího vývoje, která se stala další paradigmatem v psychoanalýze soupeřícím s paradigmaty egopsychologie Freudové a vnitřním světem dítěte Kleinové. Nestalo se však to, co předpovídal výše zmíněný Thomas Kuhn. Nestřetla se zde dvě paradigmata v přímém boji, nicméně došlo k jakémusi obklopení starého paradigmatu novým, přičemž v novém se vytvořilo paradigma třetí. Pro tento složitý vývoj v exaktní psychoanalytické disciplíně měl zásadní vliv Donald Winnnicott se svými pořady pro veřejnost, které vysvětlovaly rodičům potřebu všímat si citových potřeb svých dětí a který dokázal restaurovat terapeutický vztah ze zastaralého pohledu do naprosto nového přístupu.

Donald Winnicott

Schwartz označil právem Winnicotta za básníka psychoanalýzy. Jeho pojmy jako primární mateřské zaujetí, normálně oddaná matka, dostatečně dobrá mateřská péče, usnadňující prostředí se sice nestaly základními pilíři filosofů 20. století, nicméně ukázaly nejen odborné veřejnosti, ale i laikům-rodičům, že není důležitá snaha o ideální výchovu, o ideálního jedince. Možná, že to zní poněkud absurdně, ale jsou to dnes až příliš opomíjené aspekty na to, aby byly jen tak přehlíženy. Svou reputaci u intelektuálních polemik si Winnicott zase napravil světoznámými pojmy pravého a falešného self.

Donald Woods Winnicot se narodil roku 1896. Winnicott si získal svými knihami i pořady široké spektrum veřejnosti. Mezi léty 1939 až 1962 měl na BBC cca. 50 pořadů s tématy jako jedináčci, problémy adopce, psychologie nevlastních rodičů, příspěvek otců k výchově dětí či důležitost navštěvování dětí v nemocnicích.

I Winnicott se stal odpadlíkem. Měl problémy s londýnskými psychoanalytickými institucemi a Kleinová s Rivierovou ho opakovaně kritizovaly za to, že nepřichází s ničím novým a že jen nesprávně interpretuje jejich vlastní teorie. Winnicotta začaly lákat myšlenky Kleinové v době, kdy z vlastních pozorování věděl, že k důležitým bodům vývoje dítěte dochází mnohem dřív, než tvrdil Freud – tedy mnohem dřív, než se začne projevovat Oidipovský komplex. Od Kleinové se začal oddalovat, když pochopil, že nebude nikdy schopná přijmout složitý vztah matky a dítěte a přikláněl se k Fairbairnovu názoru, že prs není prostředkem k ukojení slasti, nýbrž jakýmsi kanálem, skrze který probíhá první mezilidský vztah. Odloučení od Melaine ho mrzelo, neboť si ji velmi vážil, přesto pochopil, že neslučitelnost jejich teorií a povaha Melanie znemožňuje vzájemné diskuze a rozšiřování jejich myšlenek. Díky tomu se ale Winnicott zapsal do dějin psychologie hrubým písmem a svým jednoduchým a srozumitelným vyjadřováním se stal nepřekonatelným. Do opozice Freuda se postavil i ve své psychoterapeutické praxi, ve které se zabýval především psychózami. Tvrdil, že terapeut by mě zastávat roli dostatečně dobré matky a vytvořit pacientovi podpůrné prostředí, které v dětství neměl. Jeho přínos psychologii popisuje Schwartz velmi jednoduše: „Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století studoval každý psychoanalytik svého Freuda. V šedesátých a sedmdesátých letech četl každý psychoanalytický psychoterapeut Winnicotta.“[26]

Posun paradigmatu konsolidovaný v dílech Fairbairna, Bowlbyho a Winnicotta tak předčil své předchůdce egopsychology i kleinovce a uchytil se nejen v Británii, ale i ve Spojených státech. Klasická psychoanalýza se tak stala jakousi zastaralou středověkou teorií potřebující pudy ke své existenci. Zatímco britská škola objektních vztahů byla naprosto nová moderní teorie vyzdvihující potřebu vytváření uspokojivých vztahů.

60. a 70. léta 20. Století: Feminismus v psychoanalýze
Feminismus v Evropě a Severní Americe

Světu vládla průměrná buržoazní rodina, v níž zastával roli živitele rodiny otec, který pracoval, a citovým potřebám své ženy i dítěte se vzdaloval a roli pečovatelky o domácnost a děti zastávala matka. Nejen Freud, ale i převážná část veřejnosti věřila v dělbu práce. Izolovanost mužů od svých rodin začala nabírat na váze. Dívky byly vychovávány k přizpůsobivosti i na úkor vlastních potřeb a chlapci zase k soupeřivosti a potlačení vyjadřování citů – další stín dvacátého století, který se zachoval do dneška jako jedno ze společenských tabu, které je potřeba prolomit. Veškeré pracovní i společenské aspekty zastávali muži, kteří po vzoru exaktních věd sedmnáctého století oslavujících vnější svět začali odsuzovat svět vnitřní, tedy ženský úděl ve společnosti. Není proto divu, že přišla druhá vlna feminismu v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, která odmítala přehlížení ženské práce, zvyšovala sebevědomí žen a požadovala rovnost příležitostí i změnu fungování společenských institucí. Ženy přestaly vykonávat domácí práce a postavily se do opozice mužů tím způsobem, že začaly prosazovat psychoanalýzu vyzdvihující vnitřní svět a mezilidské vztahy.

V psychoanalýze sice měly ženy od začátku své místo, významně se na jejím rozvoji podílely např. Hermina Hug-Hellmutová, Anna Freudová, Melanie Kleinová, Helena Deutschová nebo Karen Horneyová – zakladatelka Amerického ústavu pro psychoanalýzu, nicméně se jim dostávalo ocenění jen jako ženám terapeutkám. O ženy teoretičky muži nejevili zájem. Právě Karen Horneyová předpověděla feministickou událost šedesátých a sedmdesátých let a označila teorii ženské závisti mužského penisu za nesprávně pochopenou metaforu, kterou nahradila ženskou závistí mužské moci nepraktikovatelnou jako univerzální ženskou zkušenost. Horneyová také přirovnala tehdejší psychoanalytický pohled na ženy k pohledu malých chlapečků na holčičky a k následnému kastračnímu komplexu – chlapci si myslí, že všichni mají penis. Když však zjistí, že dívky jej nemají, předpokládají, že holčičkám někdo penis vzal a že by stejný trest mohl stihnout i je. Chlapci se také obávají, že jim budou holčičky závidět penis, neboť o něj samy přišly.

Horneyová předběhla svou dobu a snažila se znovudefinovat roli ženy. To se však povedlo až jejím pokračovatelkám v šedesátých letech. Ženy se snažily pomocí psychoanalýzy objasnit vývojový proces, během něhož se osvojuje pohlavní identita a sexuální role a jak se odrážejí fyziologické rozdíly v lidském psyché. Znovubjevily analytické sezení, přenos i protipřenos a spoustu teoretiků – Kleinovou, Winnicotta, Fairbairna, Bowlbyho a Michaela Balinta ve Velké Británii, Karen Horneyovou, Claru Thompsonovou, Sullivana a Ericha Fromma v USA a Jasquese Lacana ve Francii – , jejichž teorie se jim zdály pro feministické hnutí nejvhodnější.

Feministky si uvědomily svou převahu v boji ve vnitřním světě s muži. Jejich babičky i matky jim neustále opakovaly, že se musí naučit postarat o problémy mužů, o kterých ani muži sami často nevěděli. To udělalo z žen expertky na terapii, které dokázaly řešit hluboké konflikty svých vlastních potřeb.

Nejen ženy, ale i muži z generace roku 1968 se vydali do ulic a odmítali již nadále mýtus západní společnosti nezávislého chrabrého statečného muže a závislé ženy, jež hledá útočiště po jeho boku. Postavili se tak naproti svým otcům i matkám a ukázali jim, že muži jsou závislí na ženách. Ženy začaly odmítat sex s muži jako usnadňování sociálních situací a začaly vyhledávat intimní kontakt s jinými ženami. Odmítaly nadřazenost mužů nejen v práci, ale i v osobním životě. Teorie vrozené heterosexuality se ocitla na tenkém ledě a postupně ztrácela své hegemonní postavení. Ženský přístup k mužům v tomto feministickém období perfektně charakterizují nezapomenutelná a relativně dekadentní slova Florence Kennedyové, na které si může udělat názor každý sám: „Žena potřebuje muže asi tolik, jako potřebuje ryba jízdní kolo.“

Feministkám se podařilo ukázat, že udržovat vztahy dá práci a potvrdily tak Fairbairnovu teorii o lidském vývoji zformulované o třicet let dříve: „Lidská bytost se vyvíjí od stadia dětské závislosti přes přechodné období ke stadiu zralé závislosti, tedy ke stadiu trvalé potřeby vztahu v dospělosti.“[27]

Feministkám se podařilo nahradit pohled klasické psychoanalýzu na ženu jako na nepovedeného muže. Psychoterapeuti té doby také zjistili, že ženy se zříkají svých vlastních potřeb ve prospěch terapeuta a bojí se, že jejich neuspokojené touhy po citové náklonnosti ve vztahu terapeuta buďto zaplaví a ten je odmítne a izoluje, nebo pohltí, což povede ke splynutí a ztrátě identity. Hlavním rysem ženské psychologie v sedmdesátých letech tak nebyla ženská závislost, nýbrž ženské potíže s citovým přimknutím.

Nejdůležitějším objevem feministické psychoanalýzy byl poznatek, že rodiče v dětské mysli nezastávají roli pouhých objektů, ale roli specifických subjektů. Freudismus byl založen na jednoosobnostní psychologii – analytik odráží analyzandův materiál. Winnicott přišel s tím, že existuje skutečný vztah mezi terapeutem a analyzandem. Jednalo se tedy o dvouosobnostní psychologii. Feministky přijaly Winnicottův názor za svůj a aplikovaly ho na vztah matka-dítě. Tvrdily, že matka má také svou subjektivitu a že předmětem analýzy má být intersubjektivní pole mezi analytikem a analyzanda, v němž je vyjádřena subjektivita obou zúčastněných. Analytik se tak mění z odborníka s obrovským množstvím poznatků o struktuře lidské mysli na zkušeného průvodce neznámým vnitřním světem.

Jacques Lacan

V revolučním roce 1968 byl ve Francii Lacan již uznávanou osobností. Veřejně podpořil protestující studenty a stal se tak atraktivním pro mladou levicově orientovanou mládež. Než se však stal veřejně známým, musel projít nejprve zákazem Mezinárodní psychoanalytické asociacevýcviku budoucích analytiků, který navíc zakazoval studentům navštěvovat jeho přednášky. Proto také založil v roce 1964 vlastní skupinu nazvanou École Freudienne de Paris.

Lacan byl ve třicátých letech silně ovlivněn surrealismem a spíše než přínosný psycholog byl v podstatě filosof. V roce 1931 se sekal se Salvadorem Dalím a napsal několik článků pro surrealistický časopis Minotaure. Začal se zajímat o psychotické stavy, zkoumal dezintegraci a inverzní procesy, pomocí kterých se vytváří lidský subjekt. Jelikož odmítal obecně přijímané sociální struktury, musel si vytvořit specifický osobní psychoanalytický slovník, ve kterém některé termíny přebral z lingvistky, topologie a algebry. To vyvolalo rozhořčení ze strany matematiků i fyziků a samotné Lacanova díla se stávala spíše nepochopitelnými z důvodu nemožné snahy vytvořit jazyk oproštěný od společenského uspořádání. Zalíbení v jeho dílech nacházeli především literární kritici, pro které se luštění jeho textů stalo výzvou.

Lacan se v začátku své kariéry zajímal o nesouvislé vyobrazení duševních stavů, které znázorňoval surrealismus. Logicky proto začal zajímat o nevědomí. Originální byl ale především tím, že odmítl vrození lidské subjektivity. Biologii nechal daleko za sebou a předpokládal, že subjektivitu muže i ženy vytváří sociální prostředí. Lacan je asi nejznámější svým aforismem, že nevědomí je členěno podobně jako jazyk. Doopravdy to připomíná spíše filosofii, než psychologii a interpretace tohoto výroku je velmi složitá – jelikož je nevědomí jakýmsi katalyzátorem pro vznik lidské subjektivity, který je strukturován jako jazyk, jenž dítě neovládá od narození, není lidská subjektivita vrozená. Metaforicky to popsal filosof Richard Lichtman:„Přesvědčení, že seberealizace může člověk dosáhnout mimo společnost, je jedním z nejzávažnějších principů buržoazní ideologie.“ Obě interpretace říkají v podstatě to, že lidská subjektivita není vrozená, nýbrž získaná společností a je právě na společnosti závislá. Navíc také tvrdí, že individualita taková, jakou ji známe – čili naše nevědomí, tělo, sexualita, inteligence i podstata neleží v nás samých a tudíž že vlastně vše co jsme, je společnost. Postavil se tak do opozice Junga, a jestliže Jung přišel s teorií kolektivního nevědomí, dá se říct, že Lacan přišel s teorií „kolektivního vědomí“.

To vše lákalo nejen revoltující studenty ale i feministky. Snažil se oprostit lidskou individualitu od procesů, které ji formují neuvědomujíce si, že pokusy o izolaci jedince od společenských vazeb vedou k dezintegraci a duševním nemocím a nikdy ne ke svobodě. Lacan tak podle Schwartze věděl více, než dokázal pochopit. Přesto pomohl vytvořit prostředí pro inter-subjektivismus tvrdící, že přenos je dvousměrná cesta zahrnující i subjektivitu analytika. Jelikož ale Lacan šel svou naprosto originální cestou se svou vlastní terminologií, nepodařilo se mu tuto problematiku objasnit – de facto napomohl odborné veřejnosti k větší míře zmatení.

Heinz Kohut

Lacanovské teorie o lidské subjektivitě měly ve Spojených státech svou vlastní paralelu. Byl jí psychoanalytický směr selfpsychologie spojený se jménem Heinze Kohuta, který definitivně rozdělil pochybnosti mezi pojmy ego a self, které se často pletly. (A pletou dodnes.)

Heinz Kohut se narodil v roce 1913 ve Vídni židovskému spoluvlastníkovi papírnictví. Jeho rodina byla typickou tehdejší střední třídou. Studoval na Döblingerově gymnáziu a maturoval v roce 1932. V roce 1938, rok po Anschlussu a smrti svého otce, dokončil studium medicíny na Vídeňské univerzitě a v roce 1939 prchá do Anglie. Se svou matkou se o rok později přestěhoval do Chicaga, kde studoval neurologii. V roce 1945 získal americké občanství a začal vyučovat psychiatrii a neurologii. Díky nacistům přišel téměř o celou rodinu.

Klasická psychologie chápala příčinu neurotických poruch jako nezvládnutí pudů egem a jeho následné vytěsnění do idu. Kohuta ale zajímalo, proč ego nezvládlo pudový konflikt. Dospěl k závěru, že poruchy self vyvolávaly neúspěšné vztahy. A neomezoval se jen na vztahy dětského světa, jak tomu bylo do teď. Kladl důraz na potřebu citového přimknutí i v dospělosti. Jeho teorie však přijaty nebyly a po vydání knihy Obnova self byl Kohut na základě hlasování odvolán z vedení Chicagského institutu psychoanalýzy. I Kohut se stal odpadlíkem, bývalí přátelé jej nezdravili, kolegům, které zajímala selfpsychologie, bylo bráněno stát se výcvikovými analytiky a příspěvky jeho přátel byly přijímány do časopisů jen tehdy, když necitovaly jeho práce.

Kohutovo prosazování nadřazenosti lidského subjektu mu sice přineslo celostátní popularitu – psaly se o něm články v časopisech People Magaizen, New York Times Sunday Magaizine a Time Magazine – , ale jeho postavení mezi psychoanalytiky se nezlepšilo. Kohut však nebyl radikální povahy a byl příliš oddaný klasické psychoanalýze. O jeho umírněnosti svědčí i dopis jeho synovi 17. listopadu 1968, ve kterém ho prosí, aby ustoupil od radikálních forem protestů proti válce ve Vietnamu. Kdyby ale Kohut byl radikální povahy, mohlo dojít k dalšímu rozkolu americké psychoanalýzy – možná tak velkému, jako byl rozkol, na jehož troskách vznikla Britská škola objektních vztahů.

Podle Anny Freudové byla nejhlubší úzkost u dětí způsobená strachem, že budou nechráněné proti nátlaku pudů. Podle Sullivana to byla zase hrozba ztráty vztahu. Kohut se snažil tyto dva názory sloučit a přišel s tvrzením, že „nejextrémnější lidská úzkost je způsobena pocitem rozpadajícího se self, porušeného self, self roztříštěného na kousky.“[28] Povedlo se mu něco podobného, co Lacanovi ve Francii. Zkomplikoval pohled na proces vývoje a formování self i celého lidského subjektu.

Feminismus v Latinské Americe

Mnohem bolestivější zkušenost s tímto feministickým převratem měly feministky v latinské Americe zužované válkami. Utrpení lidí v Argentině, Uruguaji a Chile si vyžadovalo rozšíření působnosti psychoanalýzy o léčbu následků zanechané na lidské psychice státním terorem podobně, jako si vyžádala v Evropě druhá světová válka potřebu léčby post-traumatu. Typickým příkladem nutnosti aplikace rozšíření psychoanalýzy byl systém používaný tehdejším vojenským režimem. Bezdětným párům nabízeli děti zavražděných rodičů, přičemž adoptivní rodiče často neměli sebemenší tušení o původu těchto dětí nebo o něm mlčeli. Následná léčba těchto dětí znamenala pro psychoterapeuty obrovské problémy.

Hlavní osobností této doby se stala rakousko-argentinská psychoanalytička Marie Langerová, spoluzakladatelka Argentinské psychoanalytické asociace. Právě ona upozornila latinskoamerické psychoanalytiky na dílo Melanie Kleinové, která kladla důraz na reproduktivní schopnosti žen a odmítala Freuda, protože byla přesvědčena, že neví nic o ženském myšlení.

Marie Langerová

Marie Langerová se narodila v roce 1910 ve Vídni v bohaté židovské rodině. Vyrůstala v sociálně demokratické Vídni dvacátých let dvacátého století, ve které navštěvovala soukromou dívčí školu. Nakonec přemluvila matku, aby mohla studovat střední školu, kde by se připravila na studium univerzity. Začala navštěvovat Schwartzwald Schule vedenou doktorkou Eugenií Schwartzwaldovou. Na ni vzpomíná Langerová jako na emancipovanou ženu vdanou za vedoucího bankovní pobočky, která si vodila do školy své milence a zaměstnávala několik politicky uvědomělých marxistických odborníků. Jednou z nich byla Aline Klatschková Furtmüllerová, členka městské rady za sociální demokracii. Tato žena měla na Marii zásadní vliv. Když šla Marie jednou za školu kvůli chlapci a vymluvila se na menstruační potíže, Aline ji řekla, že pokud chce studovat a pracovat tak jako muži, pak si nesmí stěžovat na potíže tohoto druhu. To udělalo na Marii nesmírný dojem a zasadilo to semínko feminismu, který měl vyklíčit o několik let později.

Když v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany, odůvodnila to tím, že jako jediná strana deklarovala revoluci. Politická situace ale začala být nepříznivá. O pouhý rok později se k moci dostali nacisti v Německu a v roce 1934 obsadili fašisti v Rakousku všechny důležité socialistické budovy. Téhož roku byla Marie svědkem vtrhnutí fašistů do její školy.

V roce 1935 začala pracovat jako lékařka, začala chodit na analýzu k Richardovi Sterbovi a o rok později byla přijata po pohovoru u Anny Freudové do výcviku. Když ale v červenci 1936 vpadli do Španělska z Maroka fašisté, potřebovala britská Labour Party lékařský tým. Pro nedostatek lékařů tam odjel Mariin manžel a ona se rozhodla, že pojede s ním. Langerová byla lékařkou v předních bojových liniích a dokonce někdy léčila i za frontovou linií. Společně se svým manželem se snažila vyrábět protézy pro vojáky. V roce 1937 odjeli do Paříže, kde měli dostat peníze na továrnu, ve které by se protézy vyráběly. Z Paříže je ale poslali do Nice, kde Langerová v sedmém měsíci předčasně porodila a její dítě o tři dny později zemřelo. O rok později se situace ještě víc zhoršila. Vídeňská psychoanalytická asociace prohlásila, že by každý, kdo může prchnout, by prchnout měl a že by se sídlo mělo přesunout kamkoli, kde půjde Freud. Langerová prchla do Uruguaje a následně do Buenos Aires, kde od roku 1939 pracovala jako psychoanalytička.

V roce 1984 sestavila Langerová pro potřeby společenské obnovy v Nicaragui velmi přehledné, výstižné a jednoduché směrnice o deseti bodech, které lze de facto aplikovat na celé poznání psychoanalýzy, jež jsem zde popsal a které je samo o sobě jejím nejlepším shrnutím:[29]

  • Musíte se naučit, jak naslouchat a jak klást otázky. Musíte si také uvědomit, jak důležitá je katarze.
  • Nevědomí existuje. Sny, falešné představy, to všechno má svůj význam.
  • Naše postoje a činy i naše ideologie, to vše je částečně určováno nevědomými motivy.
  • Neustále prožíváme konflikty a bojíme se změny, stejně jako se bojíme neznámého.
  • Vždycky jsme rozpolcení. Není lásky bez nenávisti. Dokonce i matka může nenávidět své dítě, je-li unavená a přetažená.
  • Minulost našich pacientů a s ní spojená infantilní sexualita jsou důležité, protože lidé jako dospělí opakují to samé, co prožívali jako děti.
  • Opakujeme také své dětské lásky a nenávisti. Když je projevujeme vůči terapeutovi, hovoříme o přenosu.
  • To, co terapeut vědomě či nevědomě cítí ke svému pacientovi, nazýváme protipřenosem. Nikdo není neutrální. Dělat psychoanalýzu je politický úkol.
  • My všichni jsme výsledkem konstitučních faktorů a raných i pozdějších zkušeností. Kombinace těchto činitelů a ideologických faktorů určuje naši odolnost či křehkost ve chvílích, kdy musíme čelit traumatickým situacím.
  • Všichni jsme báječní i potrhlí, hrdinové i zbabělci (což je důležité vědět, když se učíme zvládat strach). Milujeme, ale máme také sklony ke zvrácenosti. Je důležité snížit pocity viny, protože ty nám obecně nijak nepomohou, ale naopak nás ochromují.

Feministické hnutí se tak stalo posledním velkým hnutí v psychoanalýze, které nahradilo mužskou představu o ženě nezávislým subjektem schopným se vyjádřit a obhájit svou zkušenost. Domnívám se, že na další velké hnutí, či dokonce další změnu paradigmatu teprve čekáme. Změna je totiž nutná, pokud chceme aplikovat psychoanalytickou terapii i do praxe 21. století. Do století uspěchaného, chaotického, s přeházeným žebříčkem hodnot a především do století nedbajícího na duševní hygienu.

Poznámky pod čarou:

[1]Dodnes fungující jako New York State Psychiatric Institute. Ředitelem je Jeffrey Lieberman (pozn. autora)

[2]White, William Alanson (1909), The Relation of the Hospital for Insane to the Medical Profession and to the Community, Bulletin of St. Elizabeths Hospital, no. 1, s. 7

[3] V roce 1921 byl název změněn na Journal of Abnormal Psychology and Social Psychology. Po čtyřiačtyřiceti letech byl však název změněn zpět na Journal of Abnormal Psychology (pozn. autora)

[4]Paskauskas, Andrew R (Ed.). (1993),The Complete Correspondence of Sigmund Freud and Ernest Jones, 1908-1939, Introduction by Riccardo Steiner, Cambridge, Mass/London: Belknap Press

[5] Patřili tam Trigant Burrow, Ralph C. Hamill, August Hoch, Ernest Jones, John Thompson MacCurdy, Adolf Meyer, James J. Putman, G. Lane Taneyhill a G. Alexander Young (pozn. autora)

[6]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 154

[7] Dnes se jeho překlady nepoužívají, protože za kvalitnější překlady jsou považovány překlady Sebraných spisů od Joan Riviereové a SE od Stracheyové (pozn. autora)

[8]Paskauskas, Andrew R (Ed.). (1993),The Complete Correspondence of Sigmund Freud and Ernest Jones, 1908-1939, Introduction by Riccardo Steiner, Cambridge, Mass/London: Belknap Press, korespondence s Jonesem 2. Března 1911

[9]Paskauskas, Andrew R (Ed.). (1993),The Complete Correspondence of Sigmund Freud and Ernest Jones, 1908-1939, Introduction by Riccardo Steiner, Cambridge, Mass/London: Belknap Press, korespondence s Jonesem 22. Února 1914

[10]Paskauskas, Andrew R (Ed.). (1993),The Complete Correspondence of Sigmund Freud and Ernest Jones, 1908-1939, Introduction by Riccardo Steiner, Cambridge, Mass/London: Belknap Press, korespondence s Jonesem 25. Prosince 1914

[11]Oberndorf, Clarence P. (1949), Forty Yearsof Psycho-Analytic Psychiatry. The Paul Schilder Memorial Lecture, International Journalof Psycho-Analysis, v. 30, s. 159

[12]White, William Alanson (1938), The Autobiography of a Purpose, New York: Doubleday, s. 41

[13] O slavnosti těchto případů svědčí i natočené filmy. Podle Jellifeho  případu vznikl film The Girl in the Red Velvet Swing a podle Whiteho případu vznikly filmy Rope a Compulsion (pozn. autora)

[14]Schwartz, Joseph(2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 167

[15] Jenom pro představu, Henry A. Cotton nechal mezi léty 1919-1921 vytrhnout zuby 10.000 pacientům (pozn. autora)

[16]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 178

[17] Tamtéž, s. 186

[18] Melánie Kleinová [online], poslední aktualizace 19. 9. 2012 [cit. 9. 10. 2012], Wikipedie, dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Melanie_Kleinov%C3%A1>

[19] Na nebezpečnost používání této metody ukazuje i vražda dětské psychoanalytičky Hermíny Hugh-Hellmuthové spáchaná jejím synovcem, kterého analyzovala (pozn. autora)

[20]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 196

[21]Segal, Hanna (1973), Introduction to the Workof Melanie Klein, London: The Hogarth Press, s. 5

[22]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, str. 211

[23]Klein, Melanie (1927), Symposium on Child Analysis, International Journalof Psycho-Analysis, v. 8, s. 337

[23]Klein, Melanie, Melanie Klein Papers, uloženo ve Welcome Institute for the History of Medicine, London, D33

[24]Schwartz, Joseph (2003), Dějiny Psychoanalýzy, Praha: Triton, s. 221

[25] Tamtéž, s. 226

[26] Tamtéž, s. 241

[27] Tamtéž, s. 248

[28] Tamtéž, s. 259

[29] Tamtéž, s. 267

Poznámka autora:

Článek je součástí jedné mé starší seminární práce ze střední školy. Seminární práce je proto silně ovlivněna nejenom mou odbornou neznalostí (v té době jsem se o psychologii zajímal pouze jako laik, proto některé citace pocházejí dokonce z wikipedie a mnohé poznatky postrádají komplexnější nečernobílý pohled), ale především tajemností temné psychoanalýzy, která nahlíží na život svým originálním a často absurdním a nevědeckým přístupem. Seminární práce je rozdělena do několika částí: Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část II.; Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část III.; a Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Komentář

  1. Od mrvoslik

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.