Dialog mezi libertariánem a socialistou, aneb proč odmítnout rovnost majetku i jakoukoli regulaci?

Tvrzení libetariána: jakýkoli rovnostářský model distribuce majetku, pokud chce zůstat stabilní, musí nutně omezit svobodu člověka, protože musí bránit transakcím, které by tento systém nutně vyvrátily, a on by popřel sám sebe. Jakákoli svobodná transakce prostředků od jednoho k jinému výměnou za službu totiž může vytvořit či posilovat nerovnost. Představme si například, že milion doposud si majetkově rovných lidí každý přispěje několik korun koupí vstupenky, aby viděli hrát svého oblíbeného hráče basketbalu. Pak oni si svobodně a dobrovolně zaplatí za svůj zážitek, ale způsobí tím to, že z basketbalisty se stane miliardář a rovnostářský model bude zničen. Aby tedy rovnostářský model mohl fungovat, musí popřít přinejmenším ekonomické svobody jednotlivců a to je neospravedlnitelné, neboť k tomu neexistuje relevantní důvod.

Protiargument socialisty: Co když mi o svobodu nejde a jde mi o rovnost? Všichni lidé jsou si morálně rovni, protože jsou lidé a to se má promítnout v materiální rovnosti. Všichni mají mít stejně. Svobodné transakce toto porušují a tak je musíme zakázat. Chce-li občan vidět basketbalistu, protože mu to přináší radost a relax, ospravedlňuje to basketbalistu jako povolání, ale nikoli jeho vyšší příjmy. Za basketbal se nemá platit, má být zdarma. Všichni mají nějakou práci pro stát (včetně basketbalisty) a produkují hodnoty (zboží a služby) a za to od státu dostávají všichni stejné peníze. Každý je pak za jakékoli zboží či službu může utratit a zaplatí za to opět státu, nikoli přímo tomu, kdo tu práci dělá. Ničí práce není cennější než jiného, protože všichni jsou lidé a mají stejnou morální hodnotu a veškeré jejich příspěvky jsou stejně hodnotné (inteligence, vzdělání, morálněvolní vlastnosti nejsou vlastnictvím jednotlivce, ale jsou buď náhodné, nebo společensky vygenerované a tak patří státu).

Replika 1: tento systém vede ke stagnaci či rozpadu společnosti či přinejmenším k nižšímu celkovému užitku (všichni se mají stejně špatně, protože nikdo není motivován se zlepšovat, zdokonalovat, je zde uniformita zabíjející rozmanitost a kreativitu a tudíž vývoj a zlepšování sociální situace)

Duplika 1: to je utilitaristický přístup a ten nelze přijmout, protože v jiných sférách dělá obrovské problémy (viz trestní právo, kde nevinného obětuji, abych uklidnil rozběsněný dav, protože to celkově vede k vyššímu užitku). Toto porušuje princip morální rovnosti lidí, který je přeci hlavní.

Replika 2: utilitarismus má skutečně své chyby, a proto jej nelze aplikovat na celou sféru sociálního bytí (někde je potřeba Kant), ale v případě ekonomické sféry je to legitimní přístup, který generuje nejlepší výsledky

Duplika 2: takže necháme někoho umřít hlady, nebo žít pod hranicí chudoby, když to zvýší celkový užitek?

Replika 3: ano, raději toto, než aby všichni lidé (bez vyhlídek na jakékoli zlepšení) žili až do konce věků na hranici chudoby a v nesvobodě při pracovní povinnosti bez možnosti být uznáni za své zásluhy, seberealizovat se, dosáhnout svých cílů a naplnit tak smysl svého života

Duplika 3: to není pravda, seberealizace je možná i v rovnostářském režimu, pocit uznání některých není důležitější než pocit odcizení a méněcennosti jiných, kterou by způsobil libertariánský systém. Seberealizace přeci není závislá výlučně na ekonomických faktorech, ale spíše na nakládání se svým volným časem různými způsoby, který rovnostářský systém umožňuje také a navíc s respektem k morální rovnosti všech lidí a tedy pro všechny stejně. Nelze přeci zabít či obětovat nikoho jen proto, aby na tom ostatní byli celkově lépe.

Replika 4: striktně omezená seberealizace ve stagnující či krachující společnosti (byť pro všechny), kterou lze uplatnit jen státem schválenými a poskytovanými způsoby či způsoby, které nevyžadují žádné finance, není skutečnou možností seberealizace. V ekonomicky nesvobodné společnosti se skutečně seberealizovat nemůže nikdo. Lidé si sice jsou morálně rovni, odtud ale není možné vyvozovat rovnost ekonomickou. Proto je možné použít Kantovský přístup v některých otázkách, ale přístupy jiné v otázkách ekonomických. Ocenit někoho za větší přínos pro společnosti (jiné lidi) je přeci žádoucí i přesto, že jiní oceněni nebudou, protože takový větší přínos nemají. Jejich pocit méněcennosti je legitimní, neboť oni za svůj průměrný či podprůměrný přínos nejsou potrestání, jen za něj nemohou legitimně čekat odměnu a musí přihlížet tomu, jak ti, co mají vyšší přínos pro ostatní, jsou lépe oceňováni. Na tom není nic nelidského ani nedůstojného. Nikoho tedy neobětováváme či nezabíjíme, naopak odmítáme trestat (odebírat možnost prožít plný život) všem ostatním a celé společnosti za to, že daný člověk nechce či není schopen k této prosperitě přispívat. Zároveň nikomu nebráníme být altruistou a takovýmto lidem dobrovolně pomáhat (zejm. ve chvíli, kdy díky našemu systému na to mají prostředků víc než dost a pro mnohé z nich to právě může být cesta k uznání a seberealizaci). Morální rovnost lidí ctíme v ekonomické rovině pouze v podobě jejich svobodné možnosti brát se všemi svými silami a prostředky neomezující práva jiných o své vlastní štěstí a dosahovat tak smyslu svého života.

Duplika 4: I přes všechna tato tvrzení, ale věřím, že jsme schopni dojít kompromisu, v jehož rámci budeme regulovat libertariánský systém alespoň do té míry, abychom vytvořili žádoucí záchrannou síť pro osoby, které bez své viny (či ideálně i, byť jen částečně, vlastní vinou) budou vrhnuty do nelidské životní situace. Takovýto systém částečně korekce přílišných nerovností znemožňující právě i libertariány hájený princip rovné možnosti brát se o své vlastní štěstí je přeci nutný.

Replika 5: již na počátku libertariánské argumentace však stojí myšlenka, že jakýkoli systém snažící se arbitrátně nastavit určitou míru rovnosti však nutně selhává, ledaže by omezoval svobodu občanů, jejíž převahu jsme právě obecně dokázali.

Duplika 5: Ale co když omezení svobody (i kdybych přistoupil na tvrzení, že je obecně silnější hodnotou) není pociťováno tak silně negativně a nemá natolik negativní důsledky ve chvíli, kdy jí ztrácíme pouze drobný kousek ve prospěch získání určitého kousku rovnosti? Využijme k tomu vámi prosazovaný utilitarismus a hledejme bod, kdy další omezení svobody ve prospěch rovnosti přinese celkově menší užitek. Jinými slovy, najděme bod, kdy se protne klesající mezní užitek svobody s klesajícím mezním užitkem rovnosti. Nemůžete přeci tvrdit, že ve stavu absolutní svobody a nulové rovnosti je každá pomyslná jednotka svobody hodnotnější (užitečnější) než ekvivalentní jednotka rovnosti

Replika 6: To tvrdit mohu, neboť váš úhel pohledu na celý problém je striktně omezen, vidíte přesně jen polovinu celého problému. Sledujete příjmovou stránku věci, ale nikoli již ty, co vlastní a dávají. Celou dobu se zaměřujete na práva lidí, kteří dostanou málo vůči lidem, kteří dostanou více. Vaše argumentace tak v podstatě neříká nic víc, než že nějaké drobné omezení někoho, kdo získává miliardy, přinese užitek stovkám či tisícům chudých a celkový užitek společnosti jako celku se zvýší, protože miliardáře těch pár milionů nezabolí tolik, příspěvek pár tisíc těm, kteří nemají nic. Co však ignorujete, jsou práva lidí, kteří něco vlastní (a poctivě a spravedlivě to získali) nakládat se svým majetkem, jak uznají za vhodné (pokud tím nezasáhnou do práv jiných). Lidem nelze diktovat, co mají činit se svým majetkem a trestat, je když neposlechnou. Na to nemáme právo bez ohledu na utilitaristické principy. Právě zde vstupuje do hry opět Kant. Tím, že někoho obdarovávám, odkazuji mu dědictví, něco si od něj kupuji či někam investuji, přeci ničí práva neporušuji a nemůžu tak být za to sankcionován. Stejně tak ničí práva neporušuji, pokud něco vlastním a už vůbec ničí práva neporušuji ve chvíli, kdy si pokouším si na svůj majetek vydělat prací.

Duplika 6: ale zdanění finanční transakce, majetku či příjmu přeci není sankce. Není to trest, nýbrž nástroj pomoci potřebným. A Kanta do hry nevracejte. I kdyby existovalo nějaké inherentně lidské právo vlastnit majetek, nikdy nemůže převážit inherentně lidské právo na důstojný život, na to netrpět, nehladovět, na uspokojení základních životních potřeb

Replika 7: ale my takové právo člověka nezpochybňujeme a nijakým způsobem neporušujeme. Každý člověk má skutečně nedotknutelné právo brát se svými silami a svým potenciálem o svůj důstojný život, pokud po své cestě nebude zasahovat do práv ostatních. Ale váš systém jej právě nutí práva ostatních porušovat. Odvoláváte se totiž právě na něj a v jeho zájmu omezujete práva jiných lidí nakládat se svým majetkem. Tvrdíte, že se nejedná o trest? A co jiného je nucená práce? Pokud někomu zdaníte jeho příjem, nutíte jej, aby několik hodin své práce dřel zadarmo ve prospěch jiného. Dáváte mu v podstatě Sofiinu volbu mezi životem z minimálního nezdanitelného příjmu a nucenou prací. Stejně tak tomu je, pokud zdaňujete majetek či dispozice s ním. Každý vlastník si totiž nejprve musel na svůj majetek vydělat tím, že obětoval svůj volný čas ve prospěch práce, aby vydělal peníze na pořízení tohoto majetku. Zdaněním příjmů, majetku či dispozic s ním tak v zásadě ukládáte nucenou práci lidem, kteří však ničí práva neomezili, nikomu neublížili a za situaci jiných lidí nejsou odpovědní. Takže ano, jakoukoli redistribucí, která bez legitimního důvodu omezuje jejich svobodu, je bezprávně trestáte. Navíc, pokud vám daně odmítnou zaplatit, velmi pravděpodobně si jejich zaplacení vynutíte, či jejich neplacení budete opět trestat. Takovýto systém považuji za nepřijatelný a jakékoli bezprávné trestání nevinného člověka bez ohledu na principy užitku striktně odmítám. K tomu je ještě potřeba dodat, že tím, že lidi bezprávně trestáte, či je vystavujete nucené práci a přivlastňujete si výsledky této jejich práce, z nich děláte pouhé nástroje vaší vlády. Přinejmenším částečně je používáte jako prostředky a nehledíte na ně, jako na účely samotné, takže poručujete jejich lidskou důstojnost, což ale přeci byla vaše základní hodnota. Navíc jste při vší té starosti o lidi zapomněl na člověka. Jak jsem uváděl již výše, mnoho lidí bude svůj majetek dobrovolně užívat ku prospěchu potřebných, protože si tím získávají své uznání a pocit seberealizace a naplnění smyslu života. Pokud, jak říkáte je pravda, že ztráta pár milionů miliardáři nikterak neuškodí a naopak mnohým pomůže a učiní to je i miliardáře šťastnějším, není třeba to nikomu nařizovat a trestat za případné porušení těchto nařízení. Miliardář navíc nemusí peníze pouze rozdávat, ještě vhodnější bude, když potřebným poskytne pracovní příležitosti, čímž uspokojí nejen svůj altruismus, ale získá za něj i další protihodnoty.

Duplika 7: Takže všichni chudí lidé se budou dřít u miliardářů za almužnu, aby neumřeli hlady, to je váš ideální systém?

Replika 8: Tohle bylo přílišné zjednodušení. Altruista miliardář byl jen jeden příklad řešící problémy, které jste nastolil. Nikdo samozřejmě nebrání těmto lidem nečekat na almužnu či nabídku práce od miliardáře. Každý přeci může začít podnikat či si z peněz vydělaných v zaměstnání šetřit, investovat a postupně zvětšovat svůj majetek. Nikomu v tomto nebráníme, vždyť je to jeho přirozené právo, do něhož nesmíme zasahovat.

Duplika 8: Sice nebráníte, ale situace, která v důsledku fungování vašeho systému vzniká, mu tyto snahy naprosto znemožňuje. Takovýto stav je nespravedlivý a nemorální, protože neposkytuje člověku rovnost příležitostí. Miliardář se těžko dobrovolně vzdá svého majetku ve prospěch vytvoření situace rovných podmínek, aby závod o úspěch mohl skutečně férově začít nanovo. Jakmile váš systém jednou vygeneruje miliardáře a nebude je nijak regulovat, rovnost příležitostí a tudíž i svoboda podnikat fakticky zmizí. Začínající podnikatel nemůže bojovat proti monopolům a oligopolům. Vždycky bude poražen.

Replika 9: My libertariáni ale neprosazujeme rovnost příležitostí. Je nemyslitelné, abychom pořád dokola v pravidelných intervalech srovnávali startovní čáru, protože se vždy objeví několik jednotlivců, kteří by právě teď rádi vstoupili do závodu. Vaše představa rovnosti příležitostí není totiž ničím jiným než převlečenou rovností majetkovou, kterou jste prosazoval na počátku. Jediný rozdíl je v tom, že stát zde již (naštěstí) vše nevlastní, ale „pouze“ vše reguluje. V pravidelných intervalech ve jménu toho, co nevhodně nazýváte rovnost příležitostí, zhasne světla, všechny peníze na účtech převede do centrálního depozitáře, všechen ostatní movitý majetek odnese do obřích skladišť a všechny zápisy o vlastnictví nemovitostí spálí. Pak rychle všechno znovu rozdělí tak, aby všichni dostali stejně (či co nejpodobněji), světla rozsvítí a můžeme startovat. Něco takového už není jen bezprávné trestání vlastníků a pracujících, to už je v zásadě krádež a tak se na mne, doufám, nebudete zlobit, když vaši argumentaci odmítnu. My libertariáni ctíme morální rovnost lidských bytostí, ale její promítnutí nespatřujeme ani v rovnosti majetku ani v rovnosti příležitostí tak, jak ji charakterizujete vy. Ale ve svobodě každého jednotlivce bez rozdílu usilovat všemi svými dostupnými prostředky (ať už sám, a pokud na to nestačí, tak společně s jinými či s jejich dobrovolnou podporou) o své štěstí. To už jsem ale tvrdil výše a myslel si, že je to jasné. Existující miliardář či dokonce jejich skupina v tom jedinci vůbec nebrání, a to ani v případě, že v daném odvětví v daném teritoriu a v daném čase bude mít monopol. Vždy budou existovat odvětví jiná, žádný monopol navíc netrvá věčně a jen málo z nich jsou globální. A pokud by globální přesto byl, je velmi pravděpodobné, že by vůbec nezaznamenal, že někde v malém městečku někdo vytváří konkurenční podnikání a těží například z lokálních známostí a solidarity místních a tím si na úrok monopolu získává určité zákazníky. Globálně máme stále monopol. Lokálně však již existuje přirozená tržní konkurence. Jinými slovy stačí mít nápad hodný realizace. Tento nápad můžete realizovat sám, či jej prodat miliardáři nebo skupině obyčejných lidí jako vy, kteří se stanou vašimi akcionáři. Možností je mnoho, neboť náš systém je svobodný a rozmanitý.

Duplika 9: Ale co když člověk žádný nápad nemá, co když jeho nápad není dobrý a on se jej přesto pokusí zrealizovat a neuspěje? Co s člověkem, který ztroskotal, závod prohrál, je předlužený a jeho rodinu nemá kdo živit? Jemu skutečně nezbude než čekat na altruistický záchvat miliardáře nebo se nechat zaměstnat za otrockých podmínek, aby jiní mohli z jeho práce ještě více bohatnout. To je přeci nespravedlivé.

Replika 10: Nespravedlivé? Měl jsem za to, že nespravedlivá je situace, kdy jsou bez kompenzace či bez informovaného svobodného souhlasu porušená něčí práva. Jaká práva byla v situaci, kterou líčíte porušena a kdo je viníkem, který by se měl zodpovídat? Jsem nicméně rád, že od obhajoby rovnosti jsme se již dostali ke spravedlnosti.

Duplika 10: S vaší definicí spravedlnosti nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že neopodstatněná nerovnost je sama o sobě nespravedlivá, aniž by muselo dojít k porušení něčích práv. Nespravedlnost lze spatřovat již jen v samotné výsledné situaci. Pokud se však ptáte, jaké právo bylo porušeno, tak právo na důstojný život a pokud se ptáte kým, tak těmi, kteří na úkor těchto nešťastných lidí bohatnou a tím je vykořisťují.

Replika 11: Trochu jsem doufal, že se směšování různých hodnot dohromady dokážeme vyvarovat. Rovnost přeci není spravedlností a nerovnost nespravedlností. To by znamenalo, že jakákoli rovnost je spravedlivá a jakákoli nerovnost nespravedlivá. Pokud byste měl pravdu, znamenalo by to, že chudý zloděj, který ukradl farmáři polovinu jeho úrody, se zachoval spravedlivě, neboť teď mají oba stejně. Nebo jiný příklad. My oba budeme relativně stejně bohatí, ale já zítra v důsledku své nepozornosti ztratím diamantový prsten, který jsem v důsledku své nezodpovědnosti neměl ani pojištění a do něhož jsem v důsledku své iracionality vložil velkou většinu svého jmění. A tak za vámi přijdu a budu po vás chtít polovinu vašeho poctivě a těžce vydělaného majetku, protože nerovnost mezi námi, která v důsledku mého jednání vznikla, je (vašimi slovy) přeci nespravedlivá. Navíc já bych skončil pod postem, kdežto vám ještě polovina majetku zbude a tak celkový užitek bude vyšší a můj důstojný život zachován. Předpokládám, že kdybyste znal celý příběh, nejspíše byste zloděje potrestal a úrodu farmáři vrátil a stejně byste se nejspíše zdráhal převést na mě zítra polovinu vašeho majetku. A ani bych se vám nedivil, neboť rovnost a spravedlnost nejsou totéž, stejně jako nerovnost a nespravedlnost. Když dovolíte, přidržím se tedy vlastní definice, neboť tu považuji za šťastnější. A nyní k druhé vaší námitce. Tvrdíte, že je porušováno právo na důstojný život lidí, kteří jsou nuceni pracovat za malé peníze v nelidských podmínkách vykořisťováni jejich zaměstnavateli. A tvrdíte, že pachatelem tohoto bezpráví jsou právě zmínění zaměstnavatelé. Dovoluji se nesouhlasit ani s jedním z vašich tvrzení a pokusím se to ukázat opět na našem příkladu s diamantovým prstenem. Byl jsem nepozorný, nezodpovědný a iracionální, v důsledku čehož jsem nejprve investoval celý majetek do prstenu, čímž udělal pravý opak toho, čemu ekonomové říkají diverzifikace rizika, a ten prsten jsem poté ztratil a to v situaci, kdy jsem předmět velikosti jednoho palce, v němž se ukrývá finanční ohodnocení mé celoživotní práce ani nepojistil. Tím jsem sám sebe přivedl do situace, kdy nemám žádný majetek a musím, živit sebe (a popř. i celou svou rodinu). Kdo porušuje má práva? Kdo je v této situaci pachatelem? No vůči mně nejspíše nikdo, pokud budeme předpokládat, že sám sobě bezpráví učinit nelze a vůči mé rodině nikdo jiný než právě já! Dostal jsem se do situace, kdy nemám na pokračování svého podnikání, nemám žádný majetek a je velmi pravděpodobné, že se dřív nebo později začnu zadlužovat, nezískám-li příjem. V reakci na tyto problémy tedy začnu na trhu práce nabízet svůj volný čas a schopnosti (to jediné, co mi zbylo) jako práci výměnou za peníze a protože jsem zoufalý (v důsledku situace, do které jsem se sám přivedl), budu nejspíše ochotný pracovat i za velmi málo peněz ve značně náročné práci. Můj nový zaměstnavatel mi dal všechny informace a podmínky předem a já je vědomě a svobodně akceptoval. Byla tímto kontraktem porušena má práva způsobem, který vyvolává nespravedlivou situaci? Nikoli, neboť k porušení práv přeci v případě informovaného svobodného souhlasu může dojít a nelze to považovat za nespravedlivé. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom spolu s anarchisty tvrdit, že existence státu je vždy nutně nespravedlivá, neboť porušuje či omezuje práva lidí (i když s tímto porušením či omezením souhlasí či souhlasili). Nic nespravedlivého tedy v této situaci nelze spatřovat.

Duplika 11: Ale do takovéto situace se mnoho lidí nedostane vlastními chybami, ale v důsledku protiprávního jednání proti jejich osobám či v důsledku náhody. Potom vzniklá situace nespravedlivá přeci být musí.

Replika 12: Ani v takovém případě nedochází k nespravedlnosti. V případě prvním (tj. pokud se někdo stal obětí protiprávního jednání jiného) totiž vzniká právo na kompenzaci vzniklé újmy ideálně prostřednictvím principu restitutio integrum, takže byť bylo učiněno bezpráví, problematická situace vůbec nevznikne. V případě náhodných událostí pak sice může problematická situace vzniknout, ale opět za ni nikdo nebude odpovědný. Přeci nemůžeme po našich sousedech, kamarádech či úplně cizích lidech vynucovat kompenzaci za to, že se nad naším majetkem prohnalo tornádo. Navíc, pokud náš majetek mohl být a nebyl pojištěn, odpovědnost za náhodu se opět obrací směrem k nám. Takže ani zde jste nedokázal vytvořit nespravedlivou situaci. Nespravedlivá situace vzniká až ve chvíli, kdy tito lidé samotní či kdokoli jiný jejich jménem uzurpuje majetek či svobodu nevinných jiných osob, aby jim pomohl ze situací, za které tyto jiné osoby nejsou odpovědny.

Duplika 12: Vy tedy skutečně tvrdíte, že jakákoli regulace či sebemenší snaha o rovnost mezi lidmi je nespravedlivá, nelegitimní a nežádoucí?

Replika 13 (závěr): Ano to tvrdím a právě jsem vám to dokázal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.