To však vychází z pohledu do budoucna, jenž předpokládá další nárůst muslimských menšin, autor předpokládá 10 procent v západoevropských zemích v roce 2030, které následně budou reprezentovány ve státním zřízení, kde budou prosazovat zákony podle své chuti. To je jako věštění z křišťálové koule. Jelikož je ale podobné strašení nejúčinnější zbraní, jak přimět čtenáře, aby s vámi souhlasil, lze chápat použití tohoto argumentu jako účelové.
Stejně jednoduše tak lze oponovat, že nikdy k něčemu podobnému nedojde. Všechny jím zmiňované státy mají nějakou imigrační politiku a ta se navíc dá více či méně zpřísnit. Pokud by nějaká „Muslimská strana“ vůbec vznikla a měla ambice vstoupit do státního zřízení, voliči by jí něco podobného neumožnili. Jsou si totiž přesně vědomi toho, co Grohmann zmiňuje, že naše tradice sekulární moci slouží k tomu, aby si kdejaká sekta, ale třebas i velmi mocná instituce typu církve, nemohly jednoduše nastolovat své pořádky.
Demokratické instituce jsou prostě spletité, melou pomalu a jistě, a něco efektivně skrze ně prosadit trvá roky, ne-li dekády. Však s tím máme v Česku (většinou neblahé) zkušenosti. Grohmann ještě k tomu cituje data ze západní Evropy. Jak tím tedy vyvrací Bilerovo tvrzení, že v českém kontextu, kde žádné početné islámské menšiny nežijí, se jedná o fiktivní problém? Navíc jsme jako západ de facto ve válce s Islámským státem a už nějakou tu dekádu bojujeme proti terorismu jako takovému. Pokud tedy takto rázně obhajujeme svou euroamerickou kulturu v globálním měřítku, proč bychom pak měli upadat do nejistot, že na domácí půdě něco podobného nezvládáme také?
Druhý závěr článku, který je chybný, je výrok o selhání multikulturalismu. Naše společnost je multikulturní, protože je liberální. My co žijeme v Evropě, kde jsme si zrušili hranice mezi jazykově a kulturně naprosto rozdílnými celky a tím odstranili překážky pro pohyb obyvatel, bychom si toho měli být nejlépe vědomi.
Článek totiž chybně předpokládá, že multikulturalismus spočívá v jakémsi vřelém opečovávání muslimských menšin na území svých států. Snažit se podobný výrok podpořit pouze poukázáním na obavy (opět ten strach!), které panují ohledně arabských imigrantů, těžko ohrozí již dávno existující koncept, který navíc funguje v daleko širším záběru.
Multikulturalismus je respektování různých národností, ras nebo vyznání reprezentovanými jedinci, kteří se přesouvají tam, kam chtějí, tak jak to už dávno v našem globalizovaném světě praktikujeme. V Praze tak určitě žijí nějací Angličané, Španělé, možná Norka a Egypťan, rodina z Ruska. Také tam třebas bude student ze Slovenska, Australan s rakouskými předky, člověk narozený v Londýně čínské matce a nizozemskému otci.
Alespoň v tom našem civilizovaném světě jsou všichni tito přijímáni jako lidské bytosti a jsou jim podle toho garantována stejná práva jako všem ostatním. Vtip je v tom, že o nich často neslyšíme a nevíme, statisticky nepřevažují nad „původním“ obyvatelstvem, netvoří žádné segregované menšiny, a v podstatě tak s nimi nevědomky naplňujeme onu ideu svobodného liberálního světa. Grohmannův závěr že „multikulturalismus selhal“ je tak vyvrácen každým takovým cizincem a člověkem jiného původu, který pokojně pobývá v jakékoli dané zemi.
Celkově vzato si Grohmann zbytečně bere ideu multikulturalismu jako rukojmí, přitom problém, na nějž poukazuje, je spíše nesprávně nastavená imigrační a sociální politika vůči specifickým skupinám přistěhovalců západoevropských zemí. To že nechybí fráze o obligátní politické korektnosti, kterou autor vyvolává falešný dojem, že o soužití s těmito lidmi se nemluví (přitom o tom právě teď otevřeně polemizujeme na internetu…), je už taková třešnička na dortu.