Naučíme se někdy věcně a konstruktivně diskutovat?

Jako by se s naší schopností vnímat pojem „demokracie“ stalo něco zvráceného. Jako by si nikdo neuvědomoval její skutečný význam. Nejsme schopni přijímat jiné názory, diskutovat a hledat kompromisy. Osoby s odlišnými pohledy na věc odsuzujeme. Škatulkujeme. Většinová společnost by jim nejraději zavřela ústa. Vyhostila je ze země. S člověkem mající jiný názor bychom si pomalu nepodali ruku. Můžeme to pozorovat v internetových diskuzích, diskuzích na televizních obrazovkách, v parlamentě … napříč společností.

Vlastně se tomu ani není pořádně proč divit, když již od základních škol se učíme, že demokracie je vládou většiny. Že menšina se přizpůsobí. Tenhle pohled je předkládán pomalu jako jediná definice demokracie. Právě tahle základní definice, ať už je jakkoli zcestná a zvrácená, pak lidem zjevně utkví v paměti. Proto nejsou schopni přijímat jiné názory. Jejich argumentem většinou bývá, že „když jsou (ti druzí) takoví demokrati, měli by mlčet a přizpůsobit se vůli většiny.“ Jako by názor jen o něco málo menší poloviny nehrál žádnou roli. Jako by lidé s odlišnými postoji ztráceli veškerá práva.

Avšak může tohle fungovat? Budeme-li neustále hledět jen na „své“ zájmy a zájmy těch druhých budeme neustále odmítat, nezačne to prohlubovat rozdělení společnosti? Neodsuneme tak značnou část společnosti na druhou kolej? A může tohle vést k něčemu dobrému? Pokud vytvoříme z protistrany obraz nepřátel? Zrádců národa.

Nemyslím si. Obávám se opaku.

Přitom by demokracie přeci neměla být vládou většiny nad menšinou. Měla by být správou. Správou na níž se podílí všichni. Každý máme přeci nějaké potřeby, zájmy ale i idee. Dobrý nápad může přijít zleva i zprava. A vylepšen a přizpůsoben všem jen na základě diskuze. Skutečné věcné a konstruktivní diskuse, která přinese kompromis. Která se sice povede dlouho, ale zohlední všechny připomínky. Aby se jedněm jen nebralo a druhým jen nedávalo. Jen tak může být každý návrh vybroušen k dokonalosti. Posadíme-li před sebe dva lidi s naprosto odlišným názorem, musí vždy přeci dojít k něčemu, na čem se nakonec shodnou.

Avšak jsme takové diskuse schopni? Střet názorů je určitě důležitý a nevyhnutelný. Není možné, abychom měli všichni stejné postoje a zájmy. Tedy pokud se těch „nespokojených“ a nesouhlasících nechceme zbavit a někam je odklidit. Jen během konstruktivní diskuse, kdy dojde ke skutečné výměně názorů, kdy nasloucháme i argumentům oponenta, můžeme vždy dojít k závěrům, na kterých se shodneme. K pochopení. A právě ty by měli být těmi body, z nichž budeme vycházet. Kameny, na nichž můžeme stavět. Vždyť i Tomáš Garrigue Masaryk pravil, že demokracie je diskuze. A měla by jí být.

Ale jsme ji skutečně schopni? Jsme schopni takto diskutovat? Nezdá se mi. Kdykoli vidím nějakou debatu, čtu diskusi, vidím jen snahu za kažfou cenu prosadit vlastní názor. Naprostý nezájem k potřebám druhé názorové skupiny. Neochotu k ústupkům. Vše musí být prosazeno právě a přesně tak, jak si dotyčný přeje. Jiná cesta není. Místo naslouchání ignorace, překřikování. V parlamentě, v internetových diskuzích, v televizních debatách … napříč společností. „My jsme ti, kteří mají patent na absolutní pravdu, my jsme v právu a vy o tom vůbec nic nevíte“ jako by si zde myslel každý.

Zamyslíme se však někdy na sebou? Nad nesmyslností tohohle přístupu? Dojde nám, že musíme především diskutovat, hledat cesty, jak vyhovět všem, hledat společné a na tom stavět? Docházet ke kompromisům? Budeme někdy schopni vést skutečnou diskuzi?

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od jsk

    Odpovědět

    • Od kamil

      Odpovědět

  3. Od JM

    Odpovědět

    • Od Davis Wiltsch

      Odpovědět

  4. Od Ivoš

    Odpovědět

    • Od Jan

      Odpovědět

      • Od JM

        Odpovědět

        • Od Jan

          Odpovědět

          • Od Ivoš

            Odpovědět

            • Od kamil

              Odpovědět

          • Od kamil

            Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.