Naučíme se někdy věcně a konstruktivně diskutovat?
Jako by se s naší schopností vnímat pojem „demokracie“ stalo něco zvráceného. Jako by si nikdo neuvědomoval její skutečný význam. Nejsme schopni přijímat jiné názory, diskutovat a hledat kompromisy. Osoby s odlišnými pohledy na věc odsuzujeme. Škatulkujeme. Většinová společnost by jim nejraději zavřela ústa. Vyhostila je ze země. S člověkem mající jiný názor bychom si pomalu nepodali ruku. Můžeme to pozorovat v internetových diskuzích, diskuzích na televizních obrazovkách, v parlamentě … napříč společností.
Vlastně se tomu ani není pořádně proč divit, když již od základních škol se učíme, že demokracie je vládou většiny. Že menšina se přizpůsobí. Tenhle pohled je předkládán pomalu jako jediná definice demokracie. Právě tahle základní definice, ať už je jakkoli zcestná a zvrácená, pak lidem zjevně utkví v paměti. Proto nejsou schopni přijímat jiné názory. Jejich argumentem většinou bývá, že „když jsou (ti druzí) takoví demokrati, měli by mlčet a přizpůsobit se vůli většiny.“ Jako by názor jen o něco málo menší poloviny nehrál žádnou roli. Jako by lidé s odlišnými postoji ztráceli veškerá práva.
Avšak může tohle fungovat? Budeme-li neustále hledět jen na „své“ zájmy a zájmy těch druhých budeme neustále odmítat, nezačne to prohlubovat rozdělení společnosti? Neodsuneme tak značnou část společnosti na druhou kolej? A může tohle vést k něčemu dobrému? Pokud vytvoříme z protistrany obraz nepřátel? Zrádců národa.
Nemyslím si. Obávám se opaku.
Přitom by demokracie přeci neměla být vládou většiny nad menšinou. Měla by být správou. Správou na níž se podílí všichni. Každý máme přeci nějaké potřeby, zájmy ale i idee. Dobrý nápad může přijít zleva i zprava. A vylepšen a přizpůsoben všem jen na základě diskuze. Skutečné věcné a konstruktivní diskuse, která přinese kompromis. Která se sice povede dlouho, ale zohlední všechny připomínky. Aby se jedněm jen nebralo a druhým jen nedávalo. Jen tak může být každý návrh vybroušen k dokonalosti. Posadíme-li před sebe dva lidi s naprosto odlišným názorem, musí vždy přeci dojít k něčemu, na čem se nakonec shodnou.
Avšak jsme takové diskuse schopni? Střet názorů je určitě důležitý a nevyhnutelný. Není možné, abychom měli všichni stejné postoje a zájmy. Tedy pokud se těch „nespokojených“ a nesouhlasících nechceme zbavit a někam je odklidit. Jen během konstruktivní diskuse, kdy dojde ke skutečné výměně názorů, kdy nasloucháme i argumentům oponenta, můžeme vždy dojít k závěrům, na kterých se shodneme. K pochopení. A právě ty by měli být těmi body, z nichž budeme vycházet. Kameny, na nichž můžeme stavět. Vždyť i Tomáš Garrigue Masaryk pravil, že demokracie je diskuze. A měla by jí být.
Ale jsme ji skutečně schopni? Jsme schopni takto diskutovat? Nezdá se mi. Kdykoli vidím nějakou debatu, čtu diskusi, vidím jen snahu za kažfou cenu prosadit vlastní názor. Naprostý nezájem k potřebám druhé názorové skupiny. Neochotu k ústupkům. Vše musí být prosazeno právě a přesně tak, jak si dotyčný přeje. Jiná cesta není. Místo naslouchání ignorace, překřikování. V parlamentě, v internetových diskuzích, v televizních debatách … napříč společností. „My jsme ti, kteří mají patent na absolutní pravdu, my jsme v právu a vy o tom vůbec nic nevíte“ jako by si zde myslel každý.
Zamyslíme se však někdy na sebou? Nad nesmyslností tohohle přístupu? Dojde nám, že musíme především diskutovat, hledat cesty, jak vyhovět všem, hledat společné a na tom stavět? Docházet ke kompromisům? Budeme někdy schopni vést skutečnou diskuzi?
…..Budeme někdy schopni vést skutečnou diskuzi?….Je to možné za předpokladu, že obě strany budou mít s předmětem diskuze OSOBNÍ zkušenost. Pokud to není splněné mají pravdu ti, kteří mají osobní zkušenost na rozdíl od těch, kteří mají vědomost o předmětu diskuze jen převzatou.
Pane Ivoši, vy si jenmyslíte, že jste žil v socialismu, ale nikdy jste v něm nežil. Socialismus nebyl nikdy u nás (pod ruskou kuratelou) ale dodnes dobře funguje např. ve Švédsku i jiných zemích. Jendá se o zmatené pojmů z dob komunismu..
A slavný hayek je jen apologetik mocných a bohatých, ono se to dnes vyplácí..
Zábavná hra se slovy. Nicméně, máte ji domyšlenou? – Jak byste nazval to, co v téhle zemi bylo za vlády komunistů?
Nesouhlasím. demokracie není diskuse, demokracie je forma nadvlády. Násilné a agresivní nadvlády. Můžeme si sice hrát na vznešenou společnost, která diskutuje, argumentuje a vede věcnou racionální debatu, ale ve výsledku vždycky rozhoduje jen a jen síla, násilí.
Všechny ty výzvy k diskusi jsou sice moc hezké, ale jeví se mi naprosto absurdní, když má např. socialista názor, že mu lidé mají odevzdat část svého majetku. Nezlobte se na mě, ale zlodějům se brání, s těmi se nediskutuje. Diskuse v demokracii vypadá následovně „no sice jste si v diskusi vedl lépe, přednesl jste argumenty, které protistrana nedokázala vyvrátit, ale víte co, nás je víc, takže smolík a podřídíte se nám.“ Nač ctít takovou demokracii? Proč si jí vážit? Se svobodou či slušností nemá nic společného. Je to jen další forma násilné nadvlády v řadě.
Dovolim si nesouhlasit. Myslim, ze chybu dela Uz jen kzdy, Kdo chape vladu jako vladu. Jeste hure pak jako nadvladu. Vlada by se mela chovat predevsim jako sprava. A naopak dohoda mezi levici a pravici neni nemozna. Je naopak nutna a potrebna. Tim ze se jednem bude davat a druhym jen brat, se nic nezmeni. A cemu je nam zakon, o kterem okamzite opozice prohlasi, ze jakmile vyhraje volby, tak jej opet zrusi a pak takto i ucini? K nicemu. Jen zbytecne zmatky a zbytecne vyhozene penize. O svem pohledu na demokracii jsem se trosku vic rozepsal vlastne i v otevrenem dopise pro pana Babise, pokud by Vas to zajimalo …
http://blog.idnes.cz/blog.aspx?c=567344
Demokracie je nejlepší způsob pro správu veřejných věcí. VEŘEJNÝCH!
A protože naše forma demokracie je zastupitelská, volíme si zastupitele, kteří nejlépe plní naše představy; třeba ty, kteří jsou ochotní vést skutečnou diskuzi o veřejných záležitostech: infrastruktura, bezpečnost vnitřní a vnější, řešení sporů, ochrana přírody … prostě vše, co nelze řešit individuálně.
A pak zde máme věci individuální a bilaterální, kde demokracie je špatný způsob. O individuálních věcech, ať si každý rozhodne sám. O bilaterálních ať se vzájemně dohodnou subjekty, kterých se věc týká a ostatní, i kdyby jich bylo 90%, do toho nemají co mluvit. Je zcela irelevantní, co je správné, kdo má pravdu, jaké je obecné mínění. Prostě většina nemá právo rozhodovat o věcech o kterých se může rozhodnout každý sám, a které nemají na ostatní vliv.
Naše stávající západní demokracie do soukromých a bilaterálních dohod hrubě a velmi zasahuje. Je mnoho případů méně, či více sporných (očkování, povinná předškolní docházka, povinnost nakupovat od vybraného dodavatele (takzvaná zelená energie), minimální mzda, …)
a jeden čerstvý nesporný: je zcela na dohodě mezi prodejcem, kdy bude prodávat a kupujícím, kdy bude nakupovat. Kdo se nechce účastnit, nemusí. A přesto demonstrovali demokraticky zvolení politici svou MOC zákazem prodeje o některých svátcích.
Jen netuším, jakou formou přesvědčit démos, aby jiným nekecal do života 🙁
Jak antidemokratickou pojistku, zakazující zasahovat do soukromých a bilaterálních věcí, uvést do praxe?
Souhlasím s tebou v tom, že demokracie je nejlepší pro správu veřejných věcí, nicméně věci které považuješ za soukromé,tak úplně soukromé nejsou.
Např. očkování – je zcela v kompetenci rodiče, zda nechá své dítě očkovat, avšak musí počítat s tím, že toto jednání má své dopady – dítě, které není očkováno proti obrně nesplňuje podmínky pro nástup do školky (prevence nemoci). Tím chci říct, že tvá svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Pokud se rodič rozhodne nerespektovat většinu, musí mít připraven individuální plán. Takže očkování není sporné – tvoje rozhodnutí má nezanedbatelný vliv na ostatní, proto ti nezbývá než respektovat obecné mínění. Navíc, jsou zde děti ,které očkovány být nemohou – pro ty je obzvláště důležité,aby byla proočkovanost co nejvyšší = NENÍ TO JEN TVÁ VĚC – pokud tedy nežiješ stranou civilizace 🙂
Minimální mzda – nikdo přece nebrání zaměstnavateli zaplatit zaměstnanci víc, něž je min. mzda, ale nesmí zneužívat svého postavení – práce se ti přece musí vyplatit
Svátky – kupující si může vybrat, kdy půjde nakupovat, to samé se ale nedá říci o prodavačce, kdy půjde prodávat. Pochop, prodejci (podnikatelé ) mohou podnikat dál, protože prodejny, jejichž prodejní plocha nepřesahuje 200 m2 jsou z tohoto zákona vyňaty – toto je především pro zaměstnance velkých obchodních řetězců – věř mi, na Štědrý den a na Silvestr je každý rád s rodinou/ přáteli a ne v práci…
Zjisti si o těch věcech víc: http://www.vakcinace.eu/otazky-a-odpovedi-blue
http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/nove-prijaty-zakon-o-zakazu-prodeje-o-statnich-svatcich
„práce se ti přece musí vyplatit“ – Každá práce, kterou dotyčný vezme, se mu vyplatí. I kdyby to byla polovina minimální mzdy. Kdyby se mu totiž nevyplatila, nikdy by ji nepřijal. Proč by měl někdo třetí určovat, kdo má mít jakou cenu práce? To ví přece nejlépe zaměstnavatel a zaměstnanec. To je přesně to, o čem psal Ivoš. Lidé se demokraticky pletou do soukromých vztahů mezi dospělými svéprávnými lidmi, do kterých jim vůbec nic není.
„kupující si může vybrat, kdy půjde nakupovat, to samé se ale nedá říci o prodavačce“ – Nepravda. Žádná prodavačka není nucena do práce chodit, může dát výpověď, pokud usoudí, že jí to za těch pár dní volna stojí.
Každá práce, kterou dotyčný vezme, se mu vyplatí? – To není přesné. Za každou práci by jsi měl dostat odpovídající finanční hodnocení – snem zaměstnavatele je ale maximalizace zisku – Proč platit uklízečce 10 000 Kč, když bude dělat i za polovic?
Je samozřejmé, že lékař má vyšší plat než uklízečka, protože kvalifikace, náročnost a odpovědnost těchto profesí je téměř neporovnatelná, ale pracují oba, tudíž i uklízečka musí dostat zaplaceno. A v ČR je minimální hodnota lidské práce 66 Kč na hodinu, pokud vím. Pokud uklízečka neplní dobře svou práci – zaměstnavatel ji může propustit. Ta cena práce nemůže být levnější, protože i uklízečka musí vydělat nějaké peníze na živobytí.
Navíc, jestliže by minimální mzda klesla, množství lidí by raději šlo pobírat podporu v nezaměstnanosti, protože by se jim nevyplatilo pracovat – nebo by pracovali na černo..
Závěrem, snížení min. mzdy doplatí všichni ti, co pracují, tedy daňoví poplatníci..
Jane,
já očkování zařadil mezi sporné. Nejsem expert na zdraví a jsem příznivce očkování (těch klasických dětských), jen se mi nechce věřit, že neočkované dítě závažně ohrožuje očkované, tedy nenakazitelné děti.
U obchodů to napsal JM.
Já vím, že na trhu práce jsou zranitelnější lidé, které se socialisté snaží chránit. Kdyby to fungovalo, tak bych se nebránil. Ale ono to nefunguje. Socialismus měli v 30. letech minulého století Němci, po válce Angličané (prakticky zanikl britský automobilový průmysl), stále je v Korejské lidově demokratické republice, na Kubě, v Bolívarovské republice Venezuela. Já taky 20 let prožil v socialismu. Nikde to nefungovalo a nefunguje. Proč to nemůže fungovat popsal Friedrich von Hayek v The Road to Serfdom. Moc doporučuji.
Socialismus v bývalém ČSSR ale fungoval. Nerozpadlo se to proto, že to nefungovalo, rozpadlo se to proto, že to ztratilo podporu mocných shora.
Anebo chceš-li být idealista, rozpadlo se to proto, že někdo měl myšlenku, že by něco jiného mohlo fungovat lépe. Ne proto, že to nefungovalo – přes spoustu zjevných chyb, ten režim nedojel na ty chyby, ale skončil z jiných důvodů.
Jo a očkování – to, že neočkované dítě ohrožuje své okolí, je prostý fakt. Očkování totiž nedává 100% ochranu před nemocí, jen, dejme tomu, třebas 90%. Díky tomu se nemoc v očkované populaci sice nemůže příliš šířit, ale očkovaný jedinec, který se s nemocí setká, nemá plnou jistotu, že se mu nic nestane. No a samozřejmě – když je neočkovaných dětí jen pár, nic to na schopnosti šíření nemoci sice nezmění, ale je nefér, nechat pár dětí bez očkování, aby si užívaly výhodu toho, že zbytek jejich okolí očkovaný je. Tohle je opravdu věc, která se musí řešit kolektivně, protože individuální řešení je horší pro všechny. Já osobně myšlenku povinného očkování sice nesnáším, ale pokládám je za nutné zlo.
U té minimílní mzdy je to všechno jen volba, jak peníze přelévat. Pro začátek, pokud se shodneme, že všichni mají právo na život a tedy že budeme budovat nějaký sociální systém. Tak následně nám může být skoro jedno, jestli ten sociální systém se projeví dávkami v nezaměstnanosti tak velkými, aby z nich šlo (pře)žít. Na to doplatí všichni kdo práci mají, protože systém se financuje z jejich daní.
Anebo tím, že stát donutí zaměstnavatele platit za něco o kus větší mzdu, než by byla tržní hodnota té práce – bude tedy možná míň lidí na podpoře, ale podnikatel bude o něco méně prosperovat (zaplatí za práci víc, než by byla její skutečná hodnota a navíc zaměstnanci se budou o něco míň snažit). To v důsledku povede k snížení domácí produkce v dané zemi a opět na tom prodělají všichni, včetně státu, který získá méně z daní.
Tedy stát a) peníze získá a „vyhodí“ je na štědřejší podpory, nebo b) získá méně peněz na daních a ušetří to tím, že vyplatí méně podpor.
( A vydělá země sociálně bezohledná, která dokáže produkovat komodity levněji, třebas Čína). Otázka jen je, co je horší a případně, jak a kde ustálit rovnováhu mezi oběma cestami.