O svobodě

Člověk se rodí s potenciálem být myslící bytostí nadanou racionálním uvažováním a schopností činit samostatná rozhodnutí při reakci na rozmanité vnitřní i vnější podněty. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by nedisponoval svobodnou vůlí. Ve chvíli, kdy má člověk přirozeně možnost svobodně myslet a tedy i svobodně konat, bylo by nelogické, aby jej v tomto společnost nebo stát omezovali bez zjevných relevantních důvodů. Z této kratičké úvahy tedy většinou pramení vysvětlení svobody jakožto přirozené vlastnosti člověka.

Na druhou stranu musím podotknout, že takto nadefinovaná svoboda má často sklon jevit se ve své absolutnosti a neomezitelnosti, to ovšem není ani zdaleka pravda. Naši absolutní svobodu omezují přinejmenším všechny fyzikální, chemické, biologické a další přírodní zákony. Neumíme létat, nežijeme věčně, podléháme nemocem a podobně. Tato omezení zde byla vždy a lidstvo se z nich nedokázalo a nejspíše v určité míře ani nikdy nedokáže vymanit.

Představíme-li si prvobytně pospolnou společnost, tedy jakýsi primitivní kmen nebo ještě dříve i společenství zvířat, musíme konstatovat, že kromě těchto přírodních zákonů můžeme již zde pozorovat i nějaká další omezení svobody, která vycházejí již ze samotné podstaty společenství. Aby se vůbec existence ve společenství někomu vyplatila, musí zde dojít jednak k určité spolupráci mezi jednotlivými členy, jednak také k respektování určitých pravidel soužití, aby se předešlo vnitřním konfliktům. Známe určitá primitivní společenská pravidla určující, kdo bude kde spát, kdo bude lovit, kdo se první nají a mnohé další okolnosti života primitivní společnosti. Tato druhá linie omezení svobody je typická pro celou zvířecí říši, je však pravdou, že s růstem komplikovanosti a tedy i vyspělosti společenství se míra omezení svobody neustále zvyšuje. Není tedy překvapením, že právě lidská společnost obsahuje ucelený, poměrně rozsáhlý a z těchto důvodů často i sepsaný systém omezení svobody, který nazýváme právem v objektivním slova smyslu.

Právo vzniklo jako nutnost. Byla to reakce na chaos, který se při postupném rozšiřování a zhušťování lidského společenství rozmohl na většině životních rovin. Jeho cílem původně bylo a v podstatě i dnes zůstává definovat a upravit nejtypičtější a nejvíce konfliktní společenské vztahy tak, aby se předešlo případnému násilí a svépomoci ze strany členů společnosti a zároveň definovat a řešit nejtypičtější krizové situace, s nimiž se společnost jako celek může potkat. Jelikož se lidská společnost propojila zejména kvůli vzájemné spolupráci, obchodu, soužití a v neposlední řadě vzájemnému zajišťování bezpečí, je logické, že takováto společnost nemůže uvnitř sebe sama ani z vnějšku tolerovat násilí, protože by se tak zpronevěřila jednomu ze svých primárních cílů.

Moderní právo však dospělo na takovou úroveň, že kromě omezování svobody na druhé straně vyjmenovává a chrání i určitá subjektivní práva a svobody všech členů společnosti, které na základě společenského konsensu hodlá ochraňovat. Zároveň pak zakazuje státu a jeho orgánům zasahovat do těmito právy vymezené sféry. Tak se postupně dospělo k jednomu ze základních právních principů definujících a upravujících osobní svobodu v lidské společnosti. Tento princip bývá někdy nazýván jako zásada legální licence a zní: Každý může činit to, co zákon nezakáže a nikdo nesmí být nucen činit to, co mu zákon neukládá. Jinak řečeno, lidskou svobodu lze dnes z pozice společnosti omezit jen na základě a v mezích zákona. V oblastech, kde právo mlčí, je člověk společensky svobodný. Zároveň se došlo k přesvědčení, že jakýkoliv zásah do svobody člověka musí být nejen legální (tedy v souladu se zásadou legality), ale i legitimní, tedy musí být ospravedlněn a vyvážen racionálně ospravedlnitelnou společenskou potřebou či alespoň stejně důležitým právem jiného člověka. Toto přesvědčení vychází z poznatku, že člověk, jakmile jednou zakusí svobodu a zvykne si na ni, nepříliš rád se jí vzdává a ve chvíli, kdy by mu společnost odebrala část jeho svobody, aniž by to ospravedlnila racionálním a dostatečně opodstatněným důvodem, nahlodala by jeho nespokojenost s tímto počinem jeho důvěru ve společnost a ve výhody, které život ve společnosti přináší. Takováto ztráta konsensu lidí na benefitech společenství může vést k vnitřním konfliktům a v extrémních případ i k destabilizaci společenských institucí.

Existuje však i třetí a možná nejpodstatnější linie omezení svobody a to je linie morální a mravní. Stejně jako jsme byli nadání rozumem a možností svobodně se rozhodnout, byli jsme nadáni i svědomím, lítostí a určitými morálními standardy. Právě tyto nám logicky odůvodňují i třetí limit svobody. Nikdy nesmíme zapomínat, že i maximálně svobodný, před právem utíkající, nezávislý člověk musí nést morální a mravní odpovědnost za své činy. Z jakéhokoliv jednání vždy plynou určité důsledky a nevýhoda svobody jednat je v tom, že v té chvíli není pochyb o tom, kdo je z daného činu zodpovědný a kdo ponese jeho následky, neboť svobodný člověk přebírá a priori morální a mravní odpovědnost za své svobodné činy. Tyto následky neseme i v případech, kdy zákon mlčí. Již jen to, že se na nás někdo pohoršeně podívá, je morální následek nevhodného činu, který jsme spáchali. Výčitky našeho svědomí jsou pak nejtypičtějším následkem mravním. Právě této oblasti omezení svobody se nejčastěji věnovali nejvýznamnější filosofové. Tak se k nám dostaly průpovídky jako například „Svoboda jedince končí právě tam, kde začíná svoboda jiného.“ Tato věta byla poprvé zaznamenána již v rámci antiky. Na morální aspekty svobody myslel ve svých pracích i jeden z nejvýznamnějších osvícenců, John Locke, když napsal, že „Svoboda je pořizovat a nakládat se svou osobou, činy, majetkem a celým svým vlastnictvím, jak se člověku zlíbí, pokud mu to povolují zákony rozumu a etiky.“ nebo jeden z nejslavnějších filozofů novověku, Immanuel Kant, jehož kategorický imperativ se stal nejlépe formulovaným morálním apelem, jaký lidstvo zná: „Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo státi obecně platným zákonem.“ Tato věta platí za všech okolností a mohla by nahradit celý právní systém za předpokladu, že by všichni lidé měli dostatečně silné morální cítění, což se však bohužel nikdy nestane.

Právě nedostatek určitého morálního a mravního cítění zapříčinil existenci násilí a kriminality ve společnosti a vynutil si ve svém důsledku vznik práva v objektivním slova smyslu, které se abstraktní pojem svobody na straně jedné a abstraktní apel morálky na straně druhé snaží konkretizovat a dát mu jasnější a pro většinu lidí pochopitelnější podobu. Takto vznikají v objektivním právu koncepty a soubory lidských, občanských a dalších práv a svobod, které pojem svobody konkretizují a také soubory příkazů a zákazů, které pak konkretizují pojem morálního a mravního apelu.

Závěrem tedy již jen shrnu smysl předchozích řádků. Přirozený stav člověka je svoboda, která je následně na určitých rovinách omezována. Některá omezení svobody jsou přirozená (viz přírodní zákony), některá vznikla uměle jako výdobytek společnosti. Co se týče umělých omezení svobody, platí, že musí být deklarovány právem, které uznává celá společnost, což je formální podmínka jejich oprávněnosti. Dále však také platí, že každé takové omezení svobody musí sledovat racionální, nezbytný a společensky prospěšný cíl, který toto omezení vyváží, což je materiální podmínka omezení svobody. Rozhodně však neplatí a nikdy platit nebude opačný scénář, poukazující na to, že přirozený stav člověka je nesvoboda a až stát či společnost svobodu milostivě uděluje jednotlivci. To koneckonců neplatí ani u zvířat, jinak by se přirozeně musela rodit v našich klecích. U člověka je pak toto tvrzení ještě absurdnější, neboť by jeho nadání rozumem a svobodnou vůlí bylo zbytečné a nepoužitelné, čímž by ztratil tu největší výhodu, která ho odlišuje od ostatních živočišných druhů.

Připuštění takového scénáře by navíc mělo i významné negativní reálné dopady. Vyjdeme-li z předpokladu nesvobodného člověka, musíme se nutně ptát, kdo je ten svobodný a tedy oprávněný člověku vládnout. Za předpokladu, že jsme všichni lidé a již tímto statusem jsme si nezávisle na tělesných či rozumových dispozicích všichni podobni, nelze na tuto otázku odpovědět, že jiný člověk, neboť by byl zjevný protimluv tvrdit, že jeden příslušník lidského druhu je přirozeně nesvobodný a jiný příslušník stejného druhu je přirozeně svobodný a je oprávněn mu vládnout. Jinak řečeno právo k vládnutí nad jinými lidmi nezíská nikdo přirozeně, nýbrž je zde nutné, aby ostatní toto právo uznali a dobrovolně se mu podřídili. A tento akt uznání vlády někoho jiného je přeci již aktem svobodného jedince. Nesvobodný by neměl vůbec právo něco uznávat. Odtud pak také plyne vcelku jednoduchý závěr, že právo k vládnutí, kterým disponuje stát či vláda, je právem propůjčeným od svobodných jedinců a že tedy společnost je vystavena od jednotlivce směrem k vyšším sférám, nikoliv z centra moci směrem dolů. Přirozený princip pojící se se svobodou člověka je tedy princip subsidiarity a decentralizace. Tato logická úvaha tedy staví do centra suverenity jednotlivce, člověka, který na základě své svobodné vůle propůjčuje pouze část své suverenity, svobody a moci společenství potažmo státu, a to s tou podmínkou, že v případě snahy státu o jakékoliv další avšak ne nezbytně nutné omezení jeho svobody si vše, co jednou propůjčil, vezme zpět. Právě odtud jsme schopni dovodit další podstatný přirozený princip svobodné společnosti, kterým je právo jednotlivců ji tvořících rozhodovat o zásadních záležitostech svého státu ať už přímo či zprostředkovaně. Tento princip je někdy nazýván principem suverenity lidu.

Zde ještě chci varovat před špatným pochopením a interpretací principu suverenity lidu. Pokud se tohoto pojmu použije bez patřičného vysvětlení lze jej vykládat dvěma možnými způsoby, které však vedou k protichůdným závěrům. Slovo suverenita a jeho použití je zdá se jasné. Lid propůjčuje, jak již bylo uvedeno, část této své suverenity státu (resp. jeho vládě) s tím, že bude použita k ochraně a podpoře tohoto lidu a v případě nenaplnění těchto podmínek si ji může vzít zpět. Klíčová však je definovat slovo lid. Na lid lze pohlížet jako na soubor individuí, z nichž každé je svým vlastním suverénem, či jako na jakýsi živoucí celek, který teprve dohromady získává tuto suverenitu, kterou následně propůjčuje státu. Při pohledu na společenské těleso se jako přirozenější jeví pojetí druhé, které je však ze své podstaty nesprávné a nebezpečné. Je naprosto logické, že uvnitř lidu bude platit zásada majority, tedy princip, který společenské těleso potáhne vždy tím směrem, kterým jej bude tlačit největší síla. Touto silou je za předpokladu, že jsme ochotni uznat bez rozdílu status každého člověka jako zplnomocněného rozhodovat o osudu státu, jemuž dal část své suverenity, stejnou měrou jako všichni ostatní, většina. Tento princip totiž nabízí logicky nejlepší možný kompromis mezi spravedlností a efektivitou rozhodování. Jediný spravedlivější způsob je snaha dosáhnout vždy konsensu, tedy shody všech, avšak čekat než se zkonsolidují zájmy všech členů společnosti, může být nekonečné a rozhodování tedy ztrácí veškerou efektivitu. Princip majority však v žádném případě neznamená, že ta část lidu či společnosti, která není součástí většiny, automaticky nemá žádnou suverenitu. Jejich svobody, definované zejména soubory lidských, občanských a dalších práv musí být dbáno s naprosto stejnou intenzitou, jako u většiny, neboť i oni byli původně svobodnými jedinci, kteří dobrovolně vstoupili do společnosti a část své suverenity si ponechali. Tvrzení, že se menšina vždy a za všech okolností musí podřídit většině je tedy nesprávné. Abychom tuto úvahu shrnuli, princip majority může vést k nesprávnému a nebezpečnému přesvědčení, že lid je jakýsi homogenní odindividualizovaný útvar, který funguje jen jako celek. Nebezpečnost tohoto přesvědčení popsal zcela přesně Alexis de Tocqueville, jehož slova si zde dovolím citovat: „Čím více se v některém národě životní podmínky vyrovnávají, tím jsou v něm jednotlivci menší a společnost větší, nebo spíše všichni občané, když už jsou si ve všem podobní, se ztrácejí v davu a je možné vnímat pouze obrovský a velkolepý obraz celého národa. To dává přirozeně lidem demokratických epoch velmi vysoké mínění o výsadách společnosti a velmi skrovnou představu o právech jedince. Snadno uznávají, že zájem společnosti je vším a zájem jednotlivce ničím. Připouštějí také ochotně, že moc, která reprezentuje společnost, je daleko osvícenější a moudřejší, než kterýkoliv z lidí, z nichž se společnost skládá, a že její povinností, právě tak jako jejím právem, je vzít každého občana za ruku a vést ho.“ Jinými slovy, pokud bychom přijali představu lidu jako jednotného celku, hrozí nám nebezpečí, že ztratíme ze zřetele jednotlivce, který tento celek tvoří a budeme ignorovat jeho svobodnou vůli a jeho zájmy. Špatně definovaný pojem suverenity lidu tedy může paradoxně vést směrem od svobody k uniformitě a totalitě, a popřít tak původní princip, z něhož se zrodil.

Z tohoto důvodu úplným závěrem ještě jednou kladu velký důraz na to, že základním stavebním kamenem a zároveň i středem zájmu společnosti a státu není a ani nemůže být nic jiného, než samostatný, suverénní a svobodně jednající člověk. Dokonalost společenství pak lze nalézt jen v rozmanitosti jednotlivých zájmů, potřeb a činností lidí, z nichž se toto společenství skládá. Stát má za úkol ponechat každému z nich jeho prostor svobody, chránit a opatrovat jej a zasáhnout do něj pouze v případech, kdy se protichůdné zájmy jednotlivců střetnou a vyvolají konflikt, který nebudou jednotlivci schopni vyřešit legitimním kompromisem sami, či v případech, kdy budou legitimní zájmy jednotlivce v bezprostředním ohrožení. Pokud tedy stát (resp. jeho představitelé) tvrdí, že jedná ve veřejném, obecném či společenském zájmu, má pravdu pouze v případě, kdy nejedná v zájmu společnosti jako abstraktního celku, nýbrž v zájmu jednotlivce či jednotlivců, jejichž legitimní zájmy byly ohroženy a kteří si nejsou schopni pomoci sami. V opačném případě by se veřejný zájem stal pouhou frází, kterou by se stát zaštiťoval, kdykoliv by nelegitimně zasahoval do svobody jednotlivců, což je nejrychlejší a nejjednodušší cesta k totalitě a nesvobodě, jakou si umím představit.

Tags:

Komentář

  1. Od Ivoš

    Odpovědět

  2. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

    • Od Ivoš

      Odpovědět

      • Od Martin Koloušek

        Odpovědět

        • Od Ivoš

          Odpovědět

          • Od Martin Koloušek

            Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.