O Václavu Havlovi

18.12. 2015 to byly čtyři roky od úmrtí posledního československého a prvního českého prezidenta, Václava Havla.

Mám dojem, že zatímco v mé generaci a generacích starších vzbuzuje toto jméno pocit úcty na straně jedné, či potřebu se proti němu vymezit na straně druhé, ty mladší nechává jeho jméno klidnými. Nevztahují se k němu příliš, neadorují jej a stejně tak se proti němu ani nevymezují. A není vlastně ani divu.

Jejich životní realita či zkušenost je jiná. Žijí ve svobodném světě, v otevřené a propojené Evropě. Narodili se do světa, ve kterém je totalitní zkušenost sice nepříliš vzdálenou, přesto ale historií a jméno posledního československého prezidenta pojmenováním pražského letiště.

Ale to není špatně. Každá generace žije svými vlastními problémy v neopakovatelné době.

Ani já nejsem velkým příznivcem vyvolávání ducha dob minulých a nostalgického vzpomínání na „zlatá devadesátá“ a stavění mrtvých velikánů na nedobytný morální piedestal.

Zapomenuty by ale neměly být činy, které Václav Havel vykonal pro svobodu a demokracii, a zapomenuto by nemělo být ani jeho lidství, k němuž patří i lidské slabosti a nevyhnutelné chybování.

Proč o tom ale mluvím:  Havlovým poselstvím o světě, ve kterém stojí za to žít, bylo, jak prohlásil ve svém prvním prezidentském novoročním projevu, že sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. Také řekl, že by bylo i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.

Žijeme v turbulentní době, kdy se může zdát, že věci nejsou na svém místě. Že se svět proměňuje a my nemáme na jeho podobu žádný vliv. Že se politika vymkla a vzdálila lidem. Tak to ale není. Demokratickou společnost tvoříme my všichni.

Mám za to, že není lepšího způsobu, jak připomenout a uctít Václava Havla, než se znovu zasadit za svobodu a demokracii tím, že se pokusíme převzít za ně spoluzodpovědnost.