Rozena

Bylo mi teprve sedmnáct a já už byla až po uši zamilována do muže, jehož rodina neměla s chudobou nikdy co do činění. Obchodovali s kávou a čajem, vlastnili plantáže těchto plodin a zaměstnávali téměř polovinu obyvatel mého rodného městečka. On se jmenoval Robi, bylo mu čtyřiadvacet let a pokaždé, když jsme měli tu možnost být spolu, přáli jsme si ten jeden den prožít dvakrát.

Nemohu říci, že bych pocházela zrovna z chudé rodiny. Můj otec vlastnil farmu a malé stádo dobytka a vždy když měl to štěstí prodat na trhu alespoň pár zdatných býčků, šel a mojí mamince nakoupil ty nejkrásnější a nejdražší látky, protože věděl, že její šikovné ruce z nich dokážou ušít to, co bylo na trhu žádáno a co se až na pár výjimek prodávalo téměř samo. Společenské šaty pro dámy, obleky pro pány, ale taky něco pro ty, co si tak drahého oblečení dovolit nemohli.

Jenže Robiho rodina, a to se nedalo přehlédnout, byla nejbohatším klanem v širokém okolí. Oba jsme si na sebe mysleli celá léta, ale ani jeden z nás jsme neměli odvahu o našem vztahu mluvit na veřejnosti. Scházeli jsme se tajně a slíbili si, že jednoho dne si i navzdory ostatním svůj sen splníme.

Stalo se tak, až když Robi dovršil svých dvaatřiceti let. Po osmi letech se rozhodl nenechat si dál už do života mluvit a k naší lásce se konečně postavil jako muž. Celých osm let jsem čekala na to, až se stanu jeho ženou, ženou, která byla nejšťastnějším člověkem na celém světě. Na druhé straně byl ze mě vetřelec, kterému šlo pouze o jmění jeho rodiny, nikoli o Robiho, jakož to o člověka samého.

Přes všechen ten vzdor a nátlak, kterému jsme museli den co den oba čelit, jsme byli šťastným párem, kterého nemohlo nic a nikdy rozdělit.

Robi i já jsme o tom byli přesvědčeni až do chvíle, kdy se ozvaly mé mateřské pudy.

Tehdy u mě lékaři zjistili, že mé tělo není schopno přivést na svět naše vytoužené děťátko.

A že nejinak tomu bude i po zbytek mého života. Na něco takového jsme ani jeden z nás nebyli připraveni. Stáli jsme tváří v tvář skutečnosti, která mezi nás umístila klín a Robimu rozdělila srdce na dvě poloviny.

V duchu jsem si říkala, že je to možná trest zato, že jsem si vzala muže z lepších poměrů, muže, kterému jsem se, jak ostatní tvrdili, nemohla nikdy vyrovnat.

Zastaralý úsudek, podle něhož žili ti, co si mysleli, že peníze dělají z člověka někoho jiného, někoho mnohem lepšího než byli ti, co o bohatství jen neustále snili.

Robiho  láska ke mně se začala pomalu vytrácet. Touha po dítěti jeho city velmi ochladila. Mluvili jsme spolu jen zřídkakdy, a když jsme se jeden druhému odcizili natolik, že jsme se už nedokázali ani milovat, Robi si pro své ukojení vyhledával jiné ženy, o nichž jsem věděla pouze já. Nikdy jsem se o tom před ním ani slovem nezmínila, nevyčítala mu to, nevyptávala se, proč se k něčemu takovému snižuje. Jen jsem v tichu své bolesti čekala, zda dokáže ještě naši lásku zachránit. Stále jsem ho milovala. Stále pro mě byl tím, kým býval před osmi lety.

Nedokázal už vůbec nic. Jeho čas byl vyměřen.

Po pěti letech našeho společného soužití zemřel. Jednoho dne brzy po ránu, našli ho polomrtvého ležet uprostřed silnice. To když se vracel od jedné ze svých milenek, srazilo ho auto, které se nakonec nikdy nepodařilo identifikovat, natož dopátrat. Viník tedy unikl trestu a můj muž vzdal po dvou dnech boj o své vlastní přežití. Ve svých třiceti letech jsem se stala vdovou a zároveň velmi bohatou ženou.

Polovina Robiho majetku připadla mě, i když jeho rodina se zprvu velmi zdráhala mi tak velký obnos vyplatit. Soud trval přes půl roku, ale nakonec jsem dostala vše, co mi právem náleželo. Od té chvíle na mě všichni pohlíželi, jako bych za Robiho smrt byla zodpovědná jen já a nebýt mě, zcela jistě by tu mezi námi ještě byl. Nacházela jsem se na okraji propasti, jíž byla jen nicota zbavena všeho, co jiným život nabízel, pustina, po níž můžete kráčet, jak dlouho se vám bude chtít, protože na čase vůbec nezáleží. Záleží jen na tom, kdy zahlédnete znovu světlo, aby se vaše duše mohla probudit a srdce pookřát.

Odešel ten, jehož jsem nadevše milovala, přestože on byl schopen se o svoji lásku podělit i s jinými ženami. Pět let, na které mi zbyly ty nejkrásnější, ale i nejtrpčí vzpomínky.

Mnohdy jsem se probouzela ze spaní a chtěla uvěřit, že leží vedle mně, že stačí, abych ho chytla za ruku a že se zase navzájem obejmeme, ale místo toho mě objímala maminka a utěšovala mé bolavé srdce.

Mohlo by se zdát, že ve třiceti jste už zcela dospělými, zodpovědnými za svůj život, připraveni se vyrovnat s jeho nástrahami a že rodičovská láska vám již nemůže nahradit lásku milujícího partnera.

Opak byl však pravdou. Maminčiny doteky byly hřejivé a zároveň se staly tím nejlepším lékem na můj žal. Skoro rok mi pak ještě trvalo uvědomit si, že život pro mě tím nekončí a že je třeba jít zase dál. Ale kam dál? Co dělat, aby to mělo všechno nějaký smysl?

Tady jsem rozhodně zůstat nechtěla. Rossovým jsem se vyhýbala, jak jen to šlo. Alespoň tak si to přáli a ostatní se nemohli smířit s tím, k jakému bohatství jsem si díky Robimu přišla.

Závist není lidská vlastnost, je to jen choroba těch, co jsou nešťastni sami ze sebe. Lépe řečeno těch, co si sami se sebou nevědí rady. Své rodiče jsem náležitě zaopatřila pro případ, že bych se rozhodla odtud odejít ze dne na den. Netušila jsem, že mě mé podvědomí připravuje právě na takovou situaci. S něčím takovým jsem popravdě ani nepočítala.

Jenže….

Jednoho dne jsem se setkala na trhu s otcem Robiho a musela si vyslechnout něco, co mé plány rázem uspíšilo.

Okamžitě na mě spustil.

„Kdybys neměla naše peníze, byla by si k ničemu! Nejsi schopna ani rodit! Kdyby nebyl můj syn po mně, spal by jen s tebou a svého mizerného života by si ani trochu neužil!“

Pak se zašklebil jako shnilé rajče a raději zmizel v davu.

Toho dne jsme měli k obědu kukuřičné placky a já musela rychle utíkat za roh nejbližší budovy, malé krčmy, protože právě tohle chtělo ze žaludku co nejrychleji ven. Zvracela jsem, svíjela se v křečích a přes slzy neviděla ani před sebe. Tlukot mého srdce byl teď až v žaludku a přestože byl už pár minut prázdný, byla v něm hniloba slov, které se jen těžko daly strávit.

Věděl, že mě Robi podvádí, věděl to celý ten čas a ještě na to byl hrdý. Hnus, kterému jsem nemohla uvěřit. A to si říkal vážený občan, nedotknutelný jako sám Bůh, přestože jeho moc byla odjakživa jen v penězích.

Vrátila jsem se domů a bez vysvětlení začala okamžitě balit. Řekla jsem jen to, že chci poznat nové lidi, začít cestovat a zkusit své štěstí daleko odsud.

Několik let jsem pak skutečně jen cestovala, nechala se unášet krásami jiných zemí, jejich zvyklostmi a naslouchala těm, jenž byli svým osudem hluboce poznamenáni, a přesto dokázali svoji bolest proměnit v novou sílu, v mnohem větší než tu, kterou měli předtím. Bylo zajímavé všímat si toho, co všechno může jediný člověk za svůj život prožít.

Bylo toho tolik, že jsem si začala pořizovat poznámky, aniž bych přemýšlela, k čemu mi to vlastně bude. Možná jsem v nich hledala odpověď na můj mnou nepochopený život. Stále jsem měla v hlavě Robiho, stále jsem se v duchu ptala, jak mi něco takového mohl udělat. Nemyslela jsem na jeho nečekaný odchod, nýbrž na nevěru, na tu ohavnou podlost, kterou mi jeho otec s klidným srdcem vpálil přímo do očí.

Vždy jsem věřila, že opravdová láska je na celý život a že tak je každému souzeno, dokud z tohoto místa navždy neodejde.

Ale potom, co jsem procestovala téměř polovinu světa a setkala s těmi, jejichž životy byly tolik podobný mému, musela jsem své přesvědčení chtě nechtě přece jenom pozměnit. Skutečnost, že opravdová láska existuje, je jen tehdy, milujeme-li především sami sebe a přitom se dokážeme o tuto vzácnost podělit i s ostatními. Dávejme ji každému, kdo nás o ni požádá, ale nikdy za ni nic nechtějme víc, než jsme schopni dávat my sami. Jedině tak budeme šťastni, jedině tak nás nic nezlomí.

Byl to nový poznatek, protože jak se zdálo, lidé se začínali měnit a tak jako kdysi byl muž lovcem divé zvěře, dnes se z něho stával lovec žen. Vše co dělal, dělal jen pro sebe a pro svoji slávu. Proto někdy docházelo k boji mezi mužem a ženou, přestože by se ti dva měli spíše navzájem doplňovat. Láska je střídání stráží, jak pro muže, tak i pro ženu. Ne žádné bitevní pole.

Šaman jménem Zembro byl starousedlíkem domorodé Brazílie a když jsme se poprvé setkali, působil na mě dojmem velmi zatrpklého, jen těžko přístupného muže. Bylo mu osmdesát let a komunikace s ním spočívala v tom, že seděl proti vám, zaujatě si vás prohlížel a pokud jste o své identitě jen na okamžik zapochybovali, nezbývalo vám nic jiného než vstát a zase odejít. Jeho pokyn rukou směřující do dáli, bylo dost srozumitelné gesto nato, abyste pochopili, že tu s vámi dál nehodlá ztrácet svůj čas. Nerad plýtval slovy, nerad mluvil do větru.

Za těch pár let strávených na cestách jsem konečně poznala, kdo vlastně jsem. Uvědomila jsem si, že má moc nevězí v penězích, které jsem díky Robimu získala, ale v bohatství, které ze mě dělalo člověka, který ctil svůj vlastní život a snažil se o něj podělit i s ostatními.

Přišel čas, kdy jsem usedla tváří v tvář šamanovi a čekala, až zvedne ruku směrem ke vchodu svého stanu, ale nic takového se nestalo. Naopak. Seděl v tureckém sedu, cosi mnul v rukách a pak se rozmluvil.

„Tvá Země ti odmítla dát tvé vlastní dítě.“ Nato foukl do prachu ve své dlani a zbytek hodil za sebe.

Žasla jsem! Nic o mně nevěděl! Nevěděl nic o mém životě, nic o dítěti, které jsem si tenkrát tolik přála. A přece o něm mluvil.

Nespouštěl ze mě oči ani na okamžik a pak řekl: „měla jsi jí to za zlé. Pokořila tě a zostudila lásku, kterou jsi k ní cítila.“

Na něco takového jsem nikdy nepomyslela. Vinu dávala jsem muži, jehož jsem nadevše milovala. Ale své Zemi? Dávat vinu své Zemi? Proč bych měla? Opravdu za tím vším stála ona?

Pokračoval.

„Ale Země musela tak učinit, abys poznala, kdo vlastně jsi. To ona ti dala život a ty jí na oplátku dáváš své srdce, bez něhož by ztratila svoji rovnováhu.

Není člověka, jemuž by Země nedala své dary. Ale je mnoho těch, kteří si těchto darů ani nevšimnou. Natož, aby si jich vážili.

Bože! Byl tak pravdomluvný. To, co říkal, bylo tak úžasné, že jsem se cítila jako znovuzrozena. Mělo to svoji váhu, myšlenku, nad níž by jiná neměla už žádný smysl. Moje Země mě milovala zrovna tak, jako Robiho, zrovna tak, jako jeho otce. Jen naše srdce si nedokázaly připustit, že tu nejsme jen proto, abychom byli milováni, ale i proto, abychom milovali. Kdykoli, kohokoli, cokoli. Tak jako Země milovala všechny ty, co tuto planetu kdy obývali a ještě obývat budou.

Zdálo se mi, že jsem na chvíli opustila tenhle svět. Že v duši šamana je ukrytý Bůh a snaží se mi říci, že má bolest bude vyléčena pouze mou vlastní láskou.

Toužila jsem ho uvidět. Chtěla jsem mu poděkovat, ale stařec se znova rozmluvil.

„Ovšem Země nezapomněla na to, že jsi ženou, matkou, tak jako je ona. Dává ti tvé vlastní dítě každý den. Můžeš se stát matkou kdykoli na to jen pomyslíš. Běž a najdi si k němu cestu. Máš její svolení. Všichni ho mají“, pousmál se a tím také domluvil. Vtom jsem si uvědomila, že jsem opět ve svém světě, a že i když budu děkovat Bohu, stále to budu já, mé vlastní poznání, které by mě mělo dovést k moudrosti, s kterou ke mně šaman promlouval.

Konečně nastal čas, kdy jsem se ho mohla zeptat, co si pod tím vším mám vlastně představit. Jak mohu být matkou, když mé tělo není stvořeno pro zrození nového života, ale ještě než jsem si k tomu dodala odvahy, jako by tušil, že mé myšlenky nejsou zdaleka ještě uceleny, vstal a ze svého stanu odešel. Nechal mě tam samotnou, a přestože jsem byla jen o něco málo moudřejší, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tenhle člověk mi přišel do cesty jen proto, abych v budoucnu našla odpověď na svůj vlastní osud.

Cosi mi říkalo, že musím najít klíč k jeho tajemnu, abych si dokázala svoji identitu udržet. Čím víc jsem pak na něho myslela, tím víc mě mé nitro nutilo, abych napsala knihu o poznání ze svých cest. Bylo toho tolik, že jsem nakonec napsala dvanáct knih, v nichž jsem se snažila dopodrobna vylíčit nejenom tradice a způsoby života v různých zemích světa, ale i osudy těch, co mě natolik zaujaly, že posléze ovlivnily i celý můj život.

Mohu říci, že o mé knihy byl od prvopočátku velký zájem. Měla jsem dost peněz nato, abych vydavateli dobře zaplatila a ušetřila si tak věčného přesvědčování, že na mé práci rozhodně prodělat nemůže. Samozřejmě, že jsem si tím nikdy jista nebyla, ale bylo to to jediné, co chtěli všichni slyšet. V lepším případě i to, že veškeré zisky půjdou do kapsy právě jim.

Zisky šly na můj účet, který se za pár let zdvojnásobil, a knihy se četly téměř po celém světě.

Vrátila jsem se do svého rodného města, které se za ta léta změnilo k nepoznání. Modernizace a nová konkurence ze západu přivedla rodinu Rossových na mizinu. Ze dne na den odtud zmizeli a nikdo nevěděl kam.

Na místo kávy a čaje se tu teď pěstovala bavlna, o níž rostl stále větší zájem a ti, co kdysi pracovali pro nejbohatší klan ve městě, nyní obsluhovali stroje v továrnách bez klimatizací, s výpary zdravím škodlivé, s dvanáctihodinovou pracovní dobou včetně sobot a neděl a nikdo neměl odvahu postavit se novodobému otroctví.

Město bylo plné moderních budov, říkali jim mrakodrapy a místo malých krámků s usměvavými prodavači tu stála obrovská obchodní střediska zaplněna tolika různým zbožím, které člověk k životu snad ani nepotřeboval. Prodavači měli na sobě firemní oděvy s velkými vizitkami, vzhledově to vypadalo téměř dokonalé, až na jednu podstatnou věc. Zapomínali se usmívat a taky za vámi běhali jako vycvičení psíci, nutili vám kdeco a pokud jste náhodou odcházeli rozčarováni, bez zájmu si přece jenom něco koupit, z psíka byl rázem pes útočník, který by vám nejraději skočil po krku.

Mé dojmy byly smíšené, přestávala jsem rozumět těm, kteří dříve oplývali přívětivým srdcem, a začínala mít obavy, zda vůbec mohu po patnácti letech zapadnout mezi ten dav, jenž byl tak jako toto město, zcela k nepoznání.

Ty samé obavy měli zřejmě i moji rodiče a tak farmu i s dobytkem raději prodali a rozhodli se zbytek života strávit na venkově, nedaleko za městem. Malý domek, který si pak koupili, byl pro ně oázou klidu a spokojeného stáří.

Strávila jsem s nimi nejkrásnější dva měsíce mého života, ale pak mi přišlo na mysl pořídit si svůj vlastní dům, o němž jsem celá ta léta snila. V té době byl na opačném konci vesnice na prodej dům přesně podle mých představ. Rodina se stěhovala do města, aby si konečně mohla užívat svého života. Byli velmi srdeční, přívětiví a skromní a já si v duchu přála, aby jim to vydrželo co nejdéle.

Dřevěný dům, usedlost s pavlačemi, dvůr a ovocný sad, to všechno bylo dokonalé, okouzlující a inspirující k napsání mé další knihy. Začala jsem nad ní trávit mnoho dní i večerů a občas musela zajet i do města, abych zde nasbírala poznatky týkající se rozdílu mezi městem a venkovem. Rozhlížet se kolem sebe a pozorovat veškeré to dění nedá zrovna velkou námahu. Ale vidět na vlastní oči to, co se týká ztráty lidské důstojnosti, stojí někdy hodně sil.

Byl právě podzim a uprostřed jedné z těch mnoha ulic jsem ji uviděla.

Celá se třásla zimou, v očích měla strach a hlavu vyholenou dohola. Tipovala jsem jí tak něco kolem sedmnácti let. Vyhublá, samá kost a na obou ramenech tetování. V ulici, kde se malé krámky stále ještě snažily odolávat konkurenci, stála nad kanálem a snažila se odkrýt poklop. Dalo jí to velkou námahu, ale byla statečná a nemajíc zrovna moc sil i přesto vybojovala to, co ji nutilo skrýt se do podzemí a já se v duchu ptala…proč?

„Počkej! Stůj!“, křikla jsem na ni na poslední chvíli a chytla ji za ruku.

„Pusťte mě! Co to děláte?“, vzdorovala, ale zas až tak moc se nebránila.

„Proč to děláš? Proč lezeš do té stoky?“, zajímalo mě.

Strnulý pohled, namířený přímo na mě.

Výčitka? Opovržení? Bolest, nebo zmatek, že tohle někoho vůbec zajímá? Drkotala zuby, v tílku a džínách a dívala se na mě jako na nějaký přízrak.

„Tak odpověz mi!“, zvýšila jsem na ni hlas.

„Pusťte mě! Pusťte mě! Nechte mě jít!“, škubala sebou.

„Musím dolů! Čekají tam na mě.“

„Kdo? Kdo tam na tebe čeká?“, byla jsem zvědavá.

„Přece ti, co mají hlad. Kamarádi“, koktala a dál drkotala zuby.

„Hlad?“, zírala jsem na ni teď zase pro změnu já. Nepamatuji si, že by kdo kdy v našem městě trpěl hlady. Jistě, byli tu bohatí i chudí, ale i ti chudí vždy mívali co do úst.

Najednou se mi vytrhla z ruky a zmizela v kanálu dřív, než jsem stačila cokoli udělat. Byla pryč. A já? Stála jsem nad otevřeným kanálem a hned se stala středem pozornosti kolemjdoucích lidí. Kdyby jenom středem pozornosti. Cenili na mě zuby, vysmívali se mi a začali pokřikovat: „tak skoč! Skoč už konečně! Krysí máma na tebe už čeká!“

Zase se smáli, popadali se za břicha, strkali jeden do druhého a já jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo to, že jsem vzteky nadzvedla poklop a jen stěží jím kanál zakryla.

Krysí máma? Znělo mi v uších stále dokola. Co to mělo znamenat? Kanály jsou dozajista plné krys, ale proč právě krysí máma? Vběhla jsem do protějšího krámku, už se schylovalo k večeru a za pultem uviděla muže, na něhož jsem si i po tak dlouhé době bez pochyb vzpomněla. Usměvavý stařík, za kterým se před patnácti lety otočila nejedna žena, protože vždy býval elegán, šarmantní, dobře vypadajíc a nejinak tomu bylo i teď.

„Madam si bude přát?“, zeptal se a uhladil si svůj hustý vous.

Nepoznal mě. Netušil, že jsem ta Valérie, které kdysi dával k sypanému kakau ještě zadarmo i čokoládové bonbóny. Byla to malá pozornost, avšak velká úcta k nakupujícímu. Nebyl to žádný cvičený psík, ani pes útočník, byl to obchodník, pro něhož byla čest, vstoupil-li zákazník do jeho krámku.

Jenže já nechtěla nakupovat, chtěla jsem jen něco vědět. Přesto se na mě stále usmíval.

„Můžete mi říci něco o tom kanálu? Kdo je krysí máma? A co ta holka? Kdo je to?“, spustila jsem na něho.

„Vidím, že madam je poněkud nervózní. Ale jestli vám jde jen o tohle, klidně vám odpovím“, řekl s úsměvem na tváři. Jeho úsměv nemizel. Byl tam, i když mně zrovna do smíchu nebylo.

„Je to hodné děvče. Měla jen matku. Ale ta před dvěma lety zemřela. Zůstala sama…docela sama. Teď má jen je. Krysí děti.“

„Krysí děti?“ Byla jsem jako omráčená. „Žijí tam děti?“

„Ne. Jen pár bezdomovců. Už mají kus života za sebou, ale jsou jako malé děti. A ona je teď jejich krysí mámou. Tak jí tu říká skoro každý.“

Oddychla jsem si. Ne….děti tam nebyly. Ještě že tak.

„Tohle město se hodně změnilo“, pokračoval.

„Kdysi tu vládla rodina Rossových. Ale teď tu vládne jen lidská chamtivost. A ta žádné přátele nemá. Zřejmě nebudete zdejší. Že?

„Ne…nejsem“, zalhala jsem a vyběhla ven. Už se začalo stmívat a taky se spustil hustý déšť a já se musela vrátit domů.

Tu noc jsem oka nezamhouřila. Před očima jsem měla dívenku…krysí mámu a nechtělo se mi věřit, že tahle žena přišla o svoji důstojnost jen proto, že přišla o svoji vlastní matku. Lhostejnost všech těch lidí kolem mě začínala děsit.

Chápala jsem, že civilizace touží být stále vyspělejší, ale mění-li se člověk v monstrum nepoznávajíc citů a soudnosti, pak se o žádné vyspělosti rozhodně mluvit nedá. Ba naopak. Nemohla jsem spát ani následující noc a rozhodla se do města zajet ještě jednou.

Brzy po ránu byly ulice liduprázdné, ale dívenka starajíc se o krysí děti už seděla na chodníku před krámkem starého elegána a bílou křídou malovala na kamennou dlažbu nerovnoměrné srdce. Ten zápach, co čpěl z kanálu jen pár kroků od ní, byl nesnesitelný. Všude pobíhaly kočky a dost možná i zatoulaní psi a sluneční paprsky se pomalu začínaly opírat o střechy poloprázdných a polorozpadlých domů. Už tu nebylo živo tak, jako kdysi, protože většina lidí zatoužila žít v mrakodrapech, aby měla k pánu Bohu zase o něco blíž.

Romantika těchto kdysi kouzelných uliček se teď utápěla v blahobytu těch, co jezdili výtahy až před vchod svého vlastního bytu a z oken pak hleděli do ulic plných aut, vdechovali nové vůně benzínu a měli pocit, že se konečně štěstí usmálo i na ně. Možná lidem stačí ke štěstí opravdu málo.

Schovávala jsem se za kontejnerem plným odpadků a sledovala to děvče, co si najednou začalo vydobývat z kapsy těsných a roztrhaných džínů malý zápisník a po chvíli si do něho začala cosi zapisovat.

Mezitím začali kolem mě procházet lidé, co měli namířeno do nových továren a já musela svůj úkryt opustit a udělat to, na co jsem myslela celou noc. Poznat blíže tu, co si ani nevšimla, že teď už stojím jen pár kroků od ní, protože byla zabrána do svého psaní a já začínala být zvědava, co se této dívce může tak brzy po ránu honit hlavou.

Bez slova omluvy za předešlý den jsem jen řekla: „proč jsi mi utekla? Nechtěla jsem ti ublížit.“

Lekla se. Rychle vstala, křečovitě svírala svůj zápisník, prohlížela si mě od hlavy až k patě a s opovrhujícím pohledem mě odsekla: „to jste zase vy? Co po mě chcete?“

Bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět, že jsem chvíli přemýšlela, kde mám vlastně začít.

„Ten zápisník“, napadlo mě nakonec, protože v tomto směru mi tak trochu připomínala mě samotnou.

„Co je s ním? Je můj! Do něj vám nic není!;“ mluvila vzpurně a přitom si začala okusovat nehty.

„Ráda bych věděla, co jsi do něho napsala.“

„Proč? O co vám jde?“

„Měla jsem taky takový. Hodně jsem cestovala a zapisovala si všechno, co mi přišlo zajímavé, jiné, než na co jsem byla odmalička zvyklá“, odpověděla jsem a sedla si na místo, kde ještě před malou chvílí seděla ona.

Udivena, že já v dlouhých bleděmodrých šatech sedím na okraji chodníku plném špíny, přestala si okusovat nehty a se strachem….zřejmě mi ani trochu nedůvěřovala, si nakonec přece jenom sedla vedle mně.

Bylo to vítězství. Mohla zase utéci, ale neudělala to. Snad chtěla vědět, kdo jsem a proč o ni projevuji takový zájem. Nikomu jinému na ní nezáleželo.

„Já si žádné poznámky nedělám“, promluvila, když jsem se jí svým úsměvem snažila přesvědčit, že z mé strany jí žádné nebezpečí nehrozí.

„Když neděláš, co si tam potom píšeš?“

„Skládám verše. Jen tak, aby čas nestál.“

„Verše?“

Nečekala jsem, že by právě ona mohla skládat verše, ale o to více jsem byla mile překvapena.

„Tedy…mohu alespoň nahlédnout?“, zeptala jsem se.

„To vás nebude zajímat. Ale prosím…když chcete.“

„To víš, že chci“, usmála jsem se a snažila si tím tak získat její důvěru.

Nato mi podala svůj zápisník a já začala číst.

Jdi a pověz těm, co tě tolik zostudili,
že bez domova a důstojnosti
ti bolest v duši probudili,
že s tvojí matičkou
umřela i tvoje naděje,
a že srdce co maluješ si tu na zem
je to jediné, co tě ještě zahřeje.
Že uléháš v kanálu, kde černé jsou všechny dny
a že ještě než zaspíš
ptáš se, kam ztratily se tvoje sny,
že čekáš, až ti tvá Země dá znamení
že život je…………..

Chtěla jsem číst dál, ale ona mi ho najednou vytrhla z ruky. Celá vyděšená rychle vstala a tiskla si ho k hrudi, jako by v něm držela celý svůj život. Zrovna přicházeli dva muži. Už zdáli k nám doléhal jejich smích a já musela vstát, aby mi to ubohé děvče zase neuteklo. Strach, který měla v očích, jsem přisuzovala k těm dvěma mužům, jenže když pak procházeli kolem nás, aniž by si nás všimli, nebylo mi jasné, čeho se tak bojí.

„Co se děje? Proč jsi mi ho vzala? Přečetla jsem jen pár řádků;“ vyčetla jsem jí.

„To stačí! Neměla jsem vám to dovolit!“, hněvala se sama na sebe.

„Je v tom zrada! Víc než zrada! Nic, čemu byste vy mohla rozumět.“

„Chápu“, řekla jsem po chvíli, kdy jsme obě jen mlčky stály proti sobě a přemýšlely, co můžeme jedna od druhé asi tak čekat.

Snažila se tvářit, že si je svým úsudkem o mně naprosto jista, ale cosi mi říkalo, že by byla ráda, kdyby tomu tak nebylo.

Přišlo mi jí líto, ale zároveň mě to uráželo.

„Vidím, že si se rozhodla dát na první dojem“, vytkla jsem jí a pokračovala.

„No dobře. Ale řekni…mohou za to mé šaty? Nebo snad můj účes? Anebo mé upravené nehty? Protože ty tvé se nehtům už dávno ani nepodobají;“ Vážně je měla okousané jako nějaká malá veverka.

„Co z toho ti stačí k tomu, aby sis myslela, že je mi tvůj svět zcela cizí? Odpověz mi.“

„To…to já nevím. Jste přece…..dáma. To je vidět. Opravdová….. dáma“, soukala ze sebe slovo po slovu.

„Bože! Tak tohle mě vážně ještě nikdy nenapadlo. Dáma! Dáma!“, začala jsem se smát. Musela jsem se smát. Být dámou? A k čemu to? Koho to vlastně zajímá? Možná jen ti, co se dívají na krásu, která je vidět na první pohled. Okamžitě strčila svůj zápisník do kapsy. Pochopila jsem, že mé chování ji vylekalo. Styděla jsem se za svůj smích, zato, že jsem se nedokázala ovládnout. Musela jsem to rychle napravit, aby mi zase neutekla.

„No tak jo“, začala jsem.

„Tobě tedy připadám jako opravdová dáma. Je to tak?“

„Ano“, odpověděla.

„Povím ti něco, co možná ještě nevíš. Každá žena je svým způsobem dámou. Ale v tom, to není. Jde o to, kým se cítíš být doopravdy. Kým ve skutečnosti jsi. A to víš pouze jen ty. Nikdo jiný nemůže vědět, kdo vlastně jsi. Rozumíš mi?“

Pokrčila rameny. Pak se zeptala.

„A kdo tedy jste?“

„Jsem Valerie Zembro. Nic víc, nic míň. Ta, co procestovala téměř celý svět, aby přišla nato, kdo vlastně je. A abych ti pravdu řekla, neobjevila jsem nic, co bych předtím nevěděla. Jen jsem si uvědomila, co vlastně od života chci a co chce on na oplátku ode mne. Tak se z nás stali ti nejlepší kamarádi. A věř nebo ne, ani jeden z nás nemáme potřebu být někým jiným.

A pak…“

„Vážně jste procestovala celý svět?“, skočila mi do řeči a její oči se rázem rozzářily.

„Téměř celý svět“, poopravila jsem ji.

„Bože! To byl vždycky můj sen! A jaké to je? Jaké to je jinde?“, ptala se s takovým nadšením, že byla skoro k nepoznání.

„Jaké? Myslím, že stejné. Lidé jsou všude stejní, jen mají odlišné zvyky, jiný způsob života. A někteří mají dokonce i jinou barvu pleti. Snědou, mnohem tmavší než je ta naše. A někde mají dokonce i bělejší zuby. Bílé jako sníh. V podstatě jsme si všichni podobni. Až na jednu věc. Není mnoho takových míst, ale přece jenom…někde dokážou žít lidé stále ještě v souladu s přírodními zákony. Ale to je na dlouhé vyprávění“, pověděla jsem jí a ona se jen usmívala, cenila na mě zuby bílé jako perličky a já si najednou uvědomila, jak je krásná, oduševnělá a přirozená svým vlastním pocitům. Měla jsem dojem, že čeká na to, až ji obejmu, až ji řeknu, že v tomto světě jsou si všichni rovni a že i její utrpení jednoho dne skončí.

Jenže, než sem se k tomu odhodlala, začali z kanálu vylézat ti, pro něž byla krysí mámou, ti, jenž se sotva drželi na nohou, zesláblí a špinaví v roztrhaných hávech, vyděšeni zrovna tak, jako byla ona předešlého dne. Všech pět se stavělo hned za ni, vypadalo to, že se ji chystají bránit, ale nebylo proti komu.

„To je paní Valerie Zembro;“ řekla jim a hned je zastavila.

Málokdo však věděl, kdo je Valerie Zembro. Své příjmení jsem si změnila a převzala po moudrém šamanovi…samozřejmě s jeho svolením, protože byl to právě on, co vyléčil moji bolest a dal mi nový podnět k životu, aniž by tušil, že tím se naše cesty rozhodně nerozchází.

„Procestovala celý svět a všude je to prý stejné“, sdělovala jim.

Postarší muži se začali uculovat, ale žena, jediná z nich, se do mě ihned pustila.

„Všude jsou takové dámy, jako jste vy? No jen řekněte! Jsou?“

Ani mě to moc nepřekvapilo. Už jsem něco takového dnes slyšela. Muži ji okřikovali, aby byla raději zticha a mě přišlo na mysl, že tihle lidé žijí jen v zoufalství, ve strachu, že jsou od jiných odlišní tím, že žijí v kanálech. Že nemají nikoho, kdo by je pohladil na duši a zahřál u srdce. Připadali si bezvýznamní. Otrapové, o něž společnost nestála, zapomenuti světem, do něhož je přivedlo samotné lůno jejich Země a s níž teď kráčeli bok po boku jako málokdo v tomto městě. Měli totiž mnohem vyvinutější intuici, než všechny ostatní. To jsem se dozvěděla až o něco později. Můj pohled na ně byl však přesně takový jako na lidi všude kolem mě.

„Ne. Všude takové dámy nejsou;“ odpověděla sem jí.

„Ale všude jsou lidé jako já. Nejsem žádná dáma, jsem jednou z vás. Jen jsem měla o něco více štěstí než vy.“

„Tak o něco více štěstí než my?“, ozvala se znovu.

„Ano. Věřte mi. Ani já neměla lehký život. Ale peníze, které jsem zdědila po mém zesnulém manželovi, mi ho pomohly změnit.“

„Jenže my žádné nemáme!“

„Buď už konečně zticha!“, strkali do ní muži, ale to už se děvče postavilo před ni a řeklo: „to stačí, Sáro. Měla by si se zamyslet nad tím co říkáš. Naše Země jí přisoudila být tím, kým je. Chceš jí to mít snad za zlé? Chceš, aby tě Země připravila i o ten trošek důstojnosti, který ti ještě zůstal?;“ stála kupodivu při mně.

Žena sklopila hlavu. Zřejmě se před dívkou styděla. Zato já jsem nevycházela z údivu. Jako bych slyšela samotného Zembra. Šamana, na něhož jsem častokrát vzpomínala. Bylo to až neuvěřitelné, jak člověk nacházející se na pokraji své ztracené existence si může být vědom, že život není jen o nás samých, ale i o Zemi, s níž jiní začínali pomalu ztrácet kontakt.

A tato dívka se domnívala, že ji lidé připravili o její důstojnost, o vše, co kdy měla. Jenže až teď jsem přišla na to, že opak je pravdou. Ztratila svoji matku, přišla o domov i střechu nad hlavou, ale to podstatné si dokázala uchránit, i když o tom zřejmě neměla ani zdání. Prozatím. Byla mladá, štíhlá a vysoká, zatím co Sára byla velmi drobné postavy, prošedivělých a mastných vlasů stažených do útlého culíku. Měla tvář plnou hlubokých vrásek, ale stále ještě měla před sebou kus svého života. Dalo-li se tomu vůbec život říkat.

Začala se mi omlouvat a pak řekla, že má Rozena pravdu.

„Rozena?“, zeptala jsem se a pohlédla na dívku.

„Tak ty jsi Rozena?“

„Ano paní“, odpověděla mi.

Muži se mezitím začali znovu uculovat a ji napadlo, že bych zřejmě měla znát i ostatní členy její rodiny.

„Tohle je Tom, to je Vilém a tady to je Pett a taky je tu s námi Derkul“, představovala mi jednoho po druhém a každý mi pak zdvořile podával ruku. Bylo příjemné vidět, jak jsou v tu chvíli šťastni, vděčni za to málo, co jim má ruka mohla na oplátku nabídnout.

Byl to jen vřelý stisk, pro ně však mnohem víc, než by si kdo uměl představit.

Zrovna jsem se podívala na hodinky a vzpomněla si, že dnešní dopoledne jsem měla trávit se svými rodiči, a tak mi nezbylo nic jiného, než se co nejrychleji rozloučit.

Rozena měla obavy, zda se tu ještě někdy ukážu, a když jsem ji nakonec objala jako svoje vlastní dítě, řekla jsem, že určitě ano.

Cesta z města na venkov mi trvala ani ne hodinu, a přestože mě čekala oáza klidu, byla jsem poněkud nesvá, plna smíšených pocitů o tom, čím se asi tak musí člověk provinit, aby ho ostatní přehlíželi jako hromady odpadků, které tu teď hojně rostly pomalu na každém rohu. Kontejnery byly přeplněné a vše nepotřebné končilo v kdysi malebných uličkách. Připomínalo mi to chaos v lidských srdcích, neuvážené chtění nabýt všeho co bylo k mání na úkor těch, co se za ničím takovým nehnali. Ti se pak stávali oběťmi davu, protože jak se teď mezi lidmi říkalo….oni zaspali dobu.

Byla jsem přesvědčena, že samotná existence se nijak zvlášť nemění, ale člověk začal z ničeho nic ztrácet důvěru v Boha, ale co na tom všem bylo nejhorší, že začal ztrácet i sám sebe. Člověčí pudy byly vykoupeny pudy zvířecími, kde mohl přežít jen ten nejsilnější. A že jich tu najednou bylo dost, o tom svědčil i rozkvět našeho města.

Vyšlechtěné kmeny naší společnosti už nesídlily v džungli mezi divou zvěří, ale v prosklených patrových budovách s nejmodernějším vybavením této doby a každý ten kmen nazýval se Bankou. Přibývaly tu jako houby po dešti a i když se zdálo, že jsou od sebe naprosto odlišné, jedno měly přece jenom společného. Své klienty si hýčkaly jako v bavlnce a s pochopením nad jejich životními útrapami je zasvěcovaly k podepsání ďábelských smluv, aby mohli být všichni ti zoufalci konečně šťastni. S úpisem do konce života se nikdo ani nepozastavoval nad tím, že ďábel si může mnout ruce a člověk se tak stává otrokem svého vlastního kmene. Velké částky peněz bez vlastního přičinění bylo opravdovým lákadlem pro ty, co nechtěli zaspat dobu, avšak mnohdy i s katastrofickými následky.

K neuvěření až bylo to, co lidé dokázali obětovat jen proto, aby se mohli cítit zcela někým jiným, než ve skutečnosti byli. Ne dobře si vyložili cítění, které jim v této době jejich duše vnukla. Změny nepřicházely tam, kde jich bylo třeba, ale tam, kde za těch pár let zakořenil rozmar, nenasytnost již nasycených a nepochopení své vlastní existence. Cestou z města mě ale napadlo ještě něco.

Dává-li nám naše Země každý den své vlastní dítě….jak pravil šaman, nemůže být už nic, co by nám ještě kdy mohla dát. Jenže my jsme naopak dávat přestali. A za to nás zřejmě v budoucnu nic dobrého nečeká.

Byla to nová myšlenka, kterou jsem si musela zapsat, abych ji později uvedla do své další knihy.

Celý den jsem pak strávila na venkově u rodičů a snažila se na ty ubohé lidi z kanálu nemyslet. Mluvila jsem o nastávajícím podzimu, o krásách tohoto období, v němž se rok co rok probouzela bohyně Kala, aby nám ukázala všechny své barvy ve své vlastní dokonalosti, ale i o sklizni ovoce v mém úžasném sadu, který mi občas jako jediný připomínal ráj na Zemi.

Domů jsem odjížděla až pozdě večer a cestou si znovu vzpomněla na Rozenu. Nemohla jsem jinak. Jenže vzpomínky na ni se najednou začaly prolínat s myšlenkami, které mě zaváděly k šamanovi, a vtom okamžiku projela mým celým tělem nepochopitelná zimnice.

 

„Mé vlastní dítě. Tvá Země ti ho dává každý den. Každý den“, opakoval stále dokola ten, kdo v tu chvíli ovládal mé myšlenky. Pochopitelně, že jsem to byla já, jen toho večera jsem poprvé v životě zaslechla hlas své duše. Najednou jsem si uvědomila pravý význam slov, které jsem už dávno znala.

„Mé vlastní dítě. Dává ti tvé vlastní dítě.“

„Ale kdy? Kdy? Kdy už?“, ptala jsem se.

„Teď!“, zněla okamžitá odpověď.

„Teď? Rozena!“, napadlo mě. Musela jsem rychle zastavit. Můj vnitřní hlas byl zároveň hlasem šamana. Komunikovaly spolu a já jen naslouchala a měla pocit, že jsem se do své vlastní duše přímo ponořila a nechala se jí vést, aby mi ukázala místo, kde se mé srdce bude moci znovu naplnit. Konečně jsem se donutila vystoupit z auta. Světelné tečky na nebi, místy zářící, místy tak vzdálené, že vypadaly jako zrnka hrachu, byly mým doprovodem na cestě, na níž mi nemohlo uniknout tak důležité sdělení. Proto jsem musela zastavit, z auta vystoupit a vzhlédnout ke hvězdám, abych znovu zaslechla to jediné jméno. Rozena. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla být konečně matkou.

Rozena téměř nikoho neměla, byla tak mladá a žila si jen ve svém světě, protože svět, po kterém tolik toužila, v ní neviděl už sobě rovnou. Ona však nepotřebovala žádného přijetí. Země jí věřila a ona věřila jí. Jediné co potřebovala, byl domov, aby znovu našla svoji identitu a důstojnost, o kterou ji společnost připravila.

A já? Měla jsem vše. Rodinu, domov, své knihy, ale to co mi život odepřel, to zůstávalo stále jen mým snem. A šaman mi teď nabízel Rozenu a já se v duchu musela ptát, zda by na něco takového přistoupila i ona.

Možná ne. Měla své přátele, s nimiž se o svůj svět dělila. Byli pro ni vším, zatím co já byla cizí žena, které dovolila nahlédnout jen do svého zápisníku, Valerie, o které teď už věděla, že procestovala téměř celý svět a že penězi rozhodně nestrádá. Ale to bylo asi tak vše. Poněkud málo k tomu, aby ke mně ze dne na den přilnula, jako ke své vlastní matce.

Možná. A možná taky ne. Byla tu přece ještě jedna možnost.

Vrátila jsem se do auta a rozhodla se, že se jí nato druhého dne zeptat. Musela jsem poslechnout svůj vnitřní hlas a potlačit obavy, že se nakonec dočkám odmítnutí a má touha zůstane zase jen pouhým snem.

Dojela jsem domů, ale usnout se mi podařilo až k ránu. Srdce jsem měla otevřené dokořán a rozum dával za pravdu starému šamanovi, jehož dávná slova pro mě nabrala toho pravého významu až dnešní noci. Škoda jen, že jsem mu za jeho radu nemohla poděkovat osobně. Ale teď víc než na něho, myslela jsem na Rozenu.

Po dvou hodinách spánku jsem vstala, znovu usedla do auta, abych mohla učinit nejdůležitější krok ve svém životě.

Do města jsem dojela ani nevím jak, a najednou jsem se ocitla v ulici, kde tak jako včera i dnes seděla má Rozena a se zaujetím si listovala ve svém zápisníku.

„Buď zdráva Rozeno“, oslovila jsem ji a cítila, jak se mi podlamují kolena. Tolik jsem si přála slyšet její ano.

„Paní! Co tu děláte?“, zeptala se a já poprvé zaváhala. Jenže ten první krok jsem musela udělat dřív, než se tu objeví její přátelé. Nemohla jsem jinak. Chtěla jsem jí to říci mezi čtyřma očima.

„Děvenko…nevím jak začít“, odvážila jsem se říci i přes strach, kterého jsem se nemohla stále zbavit.

„Vlastně ani nevím, jestli mám právo ti něco takového povědět. Jde o pocit mé duše, o vnuknutí, kterého se mi včera večer dostalo“, vysvětlovala jsem jí.

Jenže ona se na mě dívala, jakoby mě dnes viděla poprvé v životě.

„Co tím myslíte?“, řekla mi nato. „Stalo se vám něco?“

„To ne…ne…ne. I když …možná ano. Ano….stalo. Má Země mě žádá, abych měla své vlastní dítě.“

„Opravdu? To je skvělé! Rozumíte své Zemi i její řeči? Pak tedy…proč vaše oči nezáří štěstím? Měla byste se přece radovat. Své Zemi poděkovat“, radila mi a přitom byla plná elánu.

„Již jsem tak učinila. Ale není to tak snadné. Nemohu mít své vlastní dítě. Mé tělo není dost silné na to, aby ho dokázalo přivést na svět. Musím tedy volit jinou možnost.“

„Jinou možnost? Ale jakou? Copak to jde i jinak?“, divila se.

„Ano…jde. Mělo by to jít. Jenže to by si s tím musela ty souhlasit.“

„Já? Proč právě já? Na mně přece nezáleží. Země vám dala svoji důvěru. Můj souhlas k tomu nepotřebujete.“

Stále nic nechápala. Neměla ani tušení o čem tu vlastně mluvím. Bože…jak jí to jen říci. Jak?

„Paní Valerie je vám něco? Jste celá bledá“, dělala si starosti a to mi dodalo odvahy. Teď nebo nikdy.

„Rozeno…musím ti něco říci. Něco velmi důležitého. Něco, co by mohlo změnit celý tvůj život“, pokračovala jsem.

„Můj život?“, ptala se a tvářila se velmi nevěřícně.

„Ano. Tvůj život. Rozhodla jsem se oplatit své Zemi důvěru, kterou do mě nepřestala vkládat. Chci ti nabídnout jiný domov. Lepší domov. Můj domov. A zároveň i tvůj. Můj dům, místo u mého stolu, vyhřátou postel a vše, co ti kdy život vzal. Nic za to nežádám. Jediné co si přeji je, aby si mi řekla ano.“

Znovu se na mě dívala, jako by mě dnes viděla poprvé v životě. Stála proti mně s otevřenou pusou, snad přestala i dýchat. Vypadala jako socha, jako kus vytesaného kamene, který se nemůže ani pohnout.

Jistě že. Jsem naivní…pomyslela jsem si. Proč jsem jí vůbec něco takového říkala? Jen abych si splnila svůj sen? Abych dosáhla toho, po čem jsem tolik toužila? Myslela jsem jen na sebe. Mohla jsem jí dát alespoň více času nato, aby mě lépe poznala. Mnohem více času. Neměla jsem tolik spěchat…vyčítala jsem si v duchu, když tu se Rozena ode mne odvrátila a dobu hleděla směrem ke kanálu. Byla to věčnost. Nekonečná věčnost a pro mě to znamenalo, že je již vše ztraceno. Sen zůstane navždy snem a já? Ale Rozena se najednou otočila, v očích měla smutek a radost zároveň a jen řekla: „ ano.“

„Ano!“, vykřikla jsem.

„Ano? Říkáš mi své ano?“, opakovala jsem a nemohla uvěřit, že se tak rozhodla. Už jsem téměř nedoufala. A ona nakonec řekla své ano. Bože! Zembro měl pravdu. Pravdu, o níž jsem teď už neměla žádných pochyb.

„Ano“, řekla znovu.

„Říká-li vám Země, že to tak má být, pak jistě ví proč. A já jsem jí za to velmi vděčna;“ pokračovala. Najednou jsem měla oči plné slz. Téměř nic jsem neviděla a Rozena mluvila dál.

„Každý den cítím její dech, tep jejího srdce i lásku, bez níž bychom tu všichni zemřeli. A i když jsem musela žít v kanálu, nikdy jsem jí to nezazlívala. Proč taky? Vždyť mi dnes přišla nabídnout mnohem víc, než jen své vlastní dítě.“

„Víc než to?“, zeptala jsem se a možná tak vypadala i hloupě, protože jsem věřila, že Země víc nenabízí. Ale Rozena cítila něco jiného. Řekla mi.

„Paní Valerie….Země mi dnes nabízí sebe samotnou. Nabízí mi domov. Tak jako kdysi Bůh nabídl ve Vesmíru domov své Zemi, ona teď nabízí to samé mně. Jednou mi má matka řekla, že člověk bez domova je jen napůl člověkem a napůl něčím, čemu ani sám nerozumí. Měla pravdu. Nikdo z nás by neměl zůstávat sám. Svět se nám pak zdá nespravedlivý, zlý a my si myslíme, že přicházíme o svoji vlastní důstojnost. Ale tak tomu není. Přicházíme jen o to, co jsme ochotni sami ztratit“, zasmála se a já si poprvé v životě uvědomila, že i když jsem procestovala téměř celý svět, odpověď na svoji vlastní existenci jsem našla ve svém rodném městě. Možná právě proto jsem se narodila zde. A bylo toho víc. Rozena na mě působila dojmem starého šamana, protože v její mysli proudilo to, co on považoval za lidskou identitu. Bylo až k neuvěření, jaké moudrosti se v ní skrývalo, i když společnost ji jako krysí mámu dávno zavrhla. Cítila jsem obrovské štěstí, radost, kterou mohu jen těžko popsat. Už jsem to nemohla vydržet, protože má duše byla blahem bez sebe a mé srdce mě vyzývalo k činu.

„Ach Rozeno! Rozeno…děvče moje“, řekla jsem a pak ji celou objala, jako objímala má maminka mě. V duchu mi děkovala. Cítila jsem to a ani ona se teď už slzám neubránila. Tiskla se na moji hruď a já věděla, že dneškem můj život nabírá ten správný směr. Byl to nejkrásnější pocit, pro něhož tu celá ta léta stálo zato žít. Žádná popularita, žádné peníze nemohou člověku dát to, co mu dává láska druhého. Proto žijeme na Zemi, proto žije ona s námi a my bychom měli žít s ní. Vzdalujeme-li se od domova, který nám Země nabízí, pak se vzdalujeme především sami od sebe.

Brzy nato se Rozena nastěhovala do mého domu i se svými přáteli. Nemohla jsem ji přece odepřít ty, na kterých jí tolik záleželo. Všichni mi neustále děkovali a snažili se dělat vše proto, aby o své důstojnosti nemuseli již nikdy pochybovat.

Rozena se i nadále věnovala psaní veršů, které jsem postupně začala publikovat ve svých nových knihách. Byla to pro ni čest a pro mě bylo zase ctí starat se o dívku, která byla tou nejúžasnější dcerou, kterou jsem si kdy mohla přát. Mimochodem….bylo jí teprve patnáct let. Nechala si narůst dlouhé vlasy, blonďaté lokny, které měla dané od pána Boha a kvůli nimž byla ve škole vedena jako jedna z nejhezčích žákyň. Ty dva roky, které jí chyběly do ukončení základního vzdělání, utekly jako voda. Mezitím se stala oblíbenkyní mých rodičů, na jejichž popud si nakonec nechala odstranit své tetování. Horu a slepého orla přikovaného k ní. Prý netoužil po kořisti, i když umíral hladem, ani po dosažení vrcholu, na němž by se mohl cítit jako král. Jediné, po čem tolik toužil, bylo znovu uvidět a získat svobodu.

Rozena ji teď měla. Svobodně se rozhodla pro studium žurnalistiky, aby mohla psát o lidech z celého světa a splnit si tak svůj sen. Sára se stala hospodyní v mé domácnosti a výbornou kuchařkou, na jejíž umění jsem nedala dopustit. Tom se během dvou let projevil jako velmi schopný zahradník a pro můj sad byl tím nejkrásnějším stromem. Můj ráj na Zemi každým rokem jen vzkvétal. Vilém byl vyučený řemeslník a o náš dům se staral, jako o svůj vlastní. Z Derkula se stal ochránce naší rodiny téměř na každém kroku. Později se mi svěřil, že býval učitelem bojového umění. Ale ztráta jeho rodiny, při vlakovém neštěstí mu vzala veškerou chuť do života. Přestal pracovat, přišel o své dlouholeté úspory a nakonec i o střechu nad hlavou. Nebýt Rozeny, možná by tu prý už mezi námi ani nebyl. Vždy jim dodávala tolik sil, aby měli chuť alespoň přežít. Když bylo třeba, vypomáhala v krámku starého elegána, jehož součástí bylo i cukrářství s nejlepšími dorty v širokém okolí. Odnášela si od něho vždy tolik jídla, aby uživila celou svoji rodinu. Nikdy se mi o tom nezmínila a já se jí nato ani ptát nechtěla. Byla to minulost a ona teď vedla zcela jiný život. Občas mi však vyprávěla o své matce, o tom, jak statečná to byla žena, když se rozhodla ji vychovat, i přestože muž, kterého tolik milovala, ji opustil právě proto, že s ním čekala Rozenu. Odešel za jinou a již nikdy se k nim nevrátil.

Vzpomněla jsem si na Robiho, na jeho nevěry, které jsem mu vždy jen tolerovala, a najednou mě napadlo, že něco takového mohlo klidně potkat i mě. Možná jsem měla přece jenom štěstí. Možná mě má Země jen chránila, zatím co já jsem byla plna bolesti a nepochopení mě samotné.

Mnoho let uteklo od té chvíle a já toužila žít přítomností, okamžiky prožité právě teď, abych si své milované Rozeny užila co nejvíce. S námi všemi tu byl ale ještě i Pett. Zprvu byl velmi zamlklý. Jako by se mu v mém domě ani nelíbilo. Sedával u okna s výhledem na hory a často si mluvil jen sám pro sebe. Občas pomáhal Tomovi v zahradě a zbylý čas proseděl nad mými knihami.

Jednou se mě zeptal: „proč jsi nikdy nenapsala nic o klášterech?“

„O klášterech? Nevím. Měla bych?“, zajímala jsem se, protože spolky zavřené mezi kamennými zdmi mi vždy naháněly jen hrůzu. Nikdy nežily svobodně, nikdy se nezajímaly o Zemi jako takovou a spojení muže a ženy braly jako neodpustitelný hřích, přestože

bez něho by se tu nikdo z nich nikdy nenarodil. Vlastně tím zavrhovaly svoji vlastní existenci. Vyznávaly Boha, ale o podstatě života nevěděli téměř nic.

„Když ti budu vyprávět jaké to tam je, napíšeš o tom knihu?“, zeptal se mě a to už jsem ho začínala podezírat.

„Žil jsi tam?;“ napadlo mě.

„Ano…žil. Mnoho let…daleko od tohoto města. Ale jednoho dne tam kdosi založil požár. Využil jsem té situace a uprchl. Skrýval jsem se, kde se jen dalo. V lesích, v opuštěných domech a nakonec došel až sem. Ale neumím žít tak, jako ostatní. Neumím vůbec nic. To Rozena mi otevřela oči. Jí vděčím za to, že je ze mě zase člověk. Léta jsem se tam modlil k Bohu, ale každý den byl stále stejný. Nic zvláštního se v mém životě nedělo.“

„Bože! A jak si se se tam vůbec dostal?“

„Byl jsem mladý a taky velmi zamilovaný. Ale má dívka zemřela. Utopila se v moři při bouři.  No a já přežil. Chtěl jsem prosit Boha, aby mi ji vrátil, abych mohl být zase s ní. Myslel jsem si, že v klášteře můj hlas uslyší, anebo že mi dá alespoň vědět, jak se jí daří. Ale nic z toho se nestalo. Jen…jedné noci měl jsem sen. Viděl jsem jeho ruce, bílé jako sníh a v nich držel malé děvčátko. Smálo se na mě, natahovalo ke mně ručičky a pak řeklo: „neboj se o mě. Tohle je můj domov. Budu tu na tebe čekat jako tvoje žena, tvá matka i tvá sestra. Jsme duše mnoha tváří. Tak je to Pette.“ Nato jsem se probudil. Časem jsem pochopil. Měl jsem jedinečnou možnost tu žít jako muž, jako Pett Renér…jen jsem stále nevěděl jak.“

„To je neuvěřitelné! Viděl jsi Boha? Viděl jsi jeho tvář? Jak vypadá?“, zajímalo mě.

„To ne. Jeho tvář jsem neviděl. Jen jeho ruce. Vím, že to byly jeho ruce. Tady uvnitř…cítil jsem to. Jsem o tom přesvědčený.“

„Zvláštní…ještě nikdy ho nikdo neviděl a přesto, někde hluboko v našem podvědomí existuje. Také jsem už takový pocit měla, ale je to už dávno;“ řekla jsem mu a v duchu si vzpomněla na šamana. Na jeho slova, při nichž mi přišlo na mysl, že skrze jeho duši ke mně promlouvá samotný Bůh.

„Víš Pette…myslím, že vše, co se nám děje, děje se pro určitý záměr. Bez něho bychom nikdy nepochopili svoji vlastní existenci ani to, proč tu vlastně jsme.“

Usmíval se, nic na to neříkal a pak mě objal. Druhého dne mi přišel oznámit, že na klášter chce jednou provždy zapomenout. Že i kdybych o něm napsala, v jeho životě by se tím nic nezměnilo. Nakonec…bylo to jeho rozhodnutí, jeho osud, který ho přivedl až ke mně.

Od té chvíle byl téměř k nepoznání. Snažil se zapojit do všech činností v našem domě. Překypoval takovou pílí, že se dokonce začal od Rozeny učit věci týkající se žurnalistiky.

Stále měl chuť poznávat něco nového. Bylo obdivuhodné pozorovat, jak se může člověk den po dni měnit.

Prožívali jsme šťastné chvíle, protože každý z nich, tu našel svůj ztracený domov.

Můj sen už nebyl jenom snem, ale skutečností, která dala omládnout mé duši. Přesto…měla jsem ještě jeden sen.

Vrátit se do Brazílie, navštívit starého šamana a osobně mu poděkovat. Pochopitelně…. za doprovodu mé dcery. Až se tak stane, už nebudu Valerií Zembro, ale postačí mi být zase jen Valerií. Ale o to vlastně ani nejde.

Jde jen o to, abych nikdy nezapomněla, kdo doopravdy jsem. A jsem si jista, že teď už to vím. Tak jako má Země nikdy nezapomněla na mě, nezapomínám ani já na ni. Jsem jí vděčna.

Za každý den, který tu mohu prožít a s láskou přijímat její otevřenou náruč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.