Povídka Archív

Chodec

Člověk. Prý inteligentní tvor a nositel civilizace. Alespoň tak si ve svých očích stojí. Je tomu ale skutečně tak? Pokud je člověk skutečně civilizovaným a inteligentním tvorem, neměl by vším svým konáním směřovat ke zodpovědné správě světa, který je mu domovem. Bedlivě opečovávat půdu, aby nikdy neztratila na síle plodit životadárné plodiny. Chránit vody, které

Vajíčko (The Egg)

Byl jsi na cestě domů, když jsi zahynul. Byla to bouračka. Nic zvláštního, nicméně smrtelná. Zůstala po tobě manželka a dvě děti. Ta smrt byla bezbolestná. Záchranáři dělali co mohli, aby tě zachránili, ale marně. Tvoje tělo bylo úplně rozmlácené, takže můžeš být rád, věř mi. A tehdy ses setkal se mnou. „No… a co

Mistři nebes

Je to už dávno, co mi někdo řekl, že nad naší pozemskou plání létají andělé, aby naší zemi žehnali klid. Těžko něčemu takovému věřit. Jenže ten starý muž, který se podobal  Mágovi, mi k tomu všemu ještě kladl na srdce, že přijde čas a mé obrazy promluví.  Že jejich hlas bude tišší než tlukot mého srdce,

Rozena

Bylo mi teprve sedmnáct a já už byla až po uši zamilována do muže, jehož rodina neměla s chudobou nikdy co do činění. Obchodovali s kávou a čajem, vlastnili plantáže těchto plodin a zaměstnávali téměř polovinu obyvatel mého rodného městečka. On se jmenoval Robi, bylo mu čtyřiadvacet let a pokaždé, když jsme měli tu možnost být spolu,

Vlk a drak

Vyrůstala jsem v zemi tak krásné, až se tajil dech. Obklopovala mě příroda; lesy někdy temné a neproniknutelné, jindy laskavé a zvoucí. Stromy mi za líných odpolední vyprávěli ševelivými hlasy příběhy svých dlouhých životů. V létě jsme se vyhřívali na slunci a v zimě se k sobě tiskli, abychom se vzájemně zahřáli. Někdy byl hlad, ukrutný svíravý pocit v žaludku,

Nepokoje v Lombásu

Je mi 25 let, jsem novinářem pro nejčtenější lombáský deník Zpravodaj Lombásu. Místo novináře jsem přijal před sedmi lety poté, co se mi opakovaně nepodařilo sehnat vydavatele pro svůj povídkový soubor Dětství a mládí. Tomu se nelze v naší zhroucené ekonomice divit, ale přesto mě to mrzelo. Od malička jsem si přál být velikým spisovatelem a

Tma…

Je večer, koukám se z okna. Venku je tma a já, jako každý večer přemýšlím nad různými politickými otázkami, naší společnosti a nad otázkou bytí samotného. Hodiny právě odbíjejí půlnoc a já únavou upadám do spánku nebo snad do prozření? Nevím. Z ničeho nic jsem se ocitla snad ve světě snů. Dalšími odstavci Vás tam zavedu s sebou.

Zlý pud je dobrý sluha, ale nedobrý pán

Stejně jako ostatní, i já se chci osvobodit od tíhy nedostatku Mé myšlenky spěchají, o překot běží, jsou jako tok divoké řeky, rychle, honem se tlačí iluze, představy, sny měkkých, žíznivých hladových obrázků, ó tak dychtivý, prudký svět fantazií prýští nepřeryvným proudem do mé hlavy. Ženou mě vpřed vzduté peřeje, stříbrem blyštící katarakty. Kdo zastaví

Síla slov

Jmenuji se Albert Goras a byl jsem slovně předurčen. Vlastně jsme slovy ovlivněni všichni. Jenom si to neuvědomujeme. A až to zjistíme, bude pozdě. Třeba já jsem to zjistil až po smrti. Z místa, na kterém se teď nacházím, vidím všechno jinak. Nejsou tu žádné vzorce, ani rovnice a už vůbec ne grafy. Všechny tyhle pitomosti,

Příští stanice: Minulost

“Roku 2082 proběhlo dědické řízení jistého pana M. Vše, co své rodině odkázal, byl sešit pamětí na zapomenuté období lidských dějin. Nikdo však o ně nestál a jednotlivé listy postupně nahlodal zub času. Po padesáti letech byly nalezeny vojenskými jednotkami, které procházely českou pustinou a hledaly nové zdroje jídla. Jeden z mladých vojínů si sešit