Umíme vnímat hodnoty?

Nedávno jsem se setkal se zajímavou myšlenkou: vážná hudba je jen pro dříve narozené.

Svým způsobem na tom něco bude. Mozart, Beethoven, Bach a spol. nejsou zrovna nejvyhledávanějšími interprety a na poli současných hudebních směrů jako disco, techno nebo rap jsou spíše upozaděni. Nejen upozaděni – jejich dílo prakticky vymizelo ze světa, a pokud je někde k sehnání, tak na internetu ke stažení nebo za pár korun mezi výprodejovým zbožím.

Bez přemýšlení to lze odůvodnit takto: tato hudba není pro současného posluchače atraktivní. Líbezné tóny, za kterými se skrývají hodiny dřiny, jimiž často vyvrcholil neobyčejný příběh skladatele plný vnitřních zkoušek a běsů (viz Mozart), byly vystřídány uspěchanou a takzvanou cool hudbou, ve které není důležitá podstata muziky, ale její interpret.

Více než hodnota díla je kvitováno nové oblečení nebo účes zpěváka, čímž je uspokojena naše poptávka po idolech, kteří udělají víc skandálů, než zkomponují hudby. Chceme kauzy, chceme tvůrce kultury na předních stranách bulváru. A nechceme je v nás. Nenecháme do nás zapustit kořeny odkazu jejich díla.

Je to tak trochu odraz toho, co je pro dnešní dobu typické: je to odraz uspěchanosti.

Jako Franz Kafka shrnul dobu, ve které žil, úzkostí, jíž později vkomponoval do svých knih, my tu naší můžeme charakterizovat jako něco, co je neustále v pohybu, co kolem nás mnohdy běží tak rychle, aniž bychom to dokázali zachytit, a co je jen důsledkem roztěkanosti ze zaměstnání a z osobního života. A z toho vyplývá i naše touha vnímat jen věci, které fungují ve stejném koloritu jako my.

Platí to i pro hudbu. Jsme rádi, když nám něco sdělí, ale nesmí to být moc zdlouhavé a nesmí to zdržovat. Nesmí to zatěžovat, nesmí nám to moc vstoupit pod kůži, abychom se tím nemuseli zabývat delší dobu.

Náš svět je se světem hudby provázaný víc, než myslíme a oba „celky“ spolu souzní v daleko větší symbióze, než si dokážeme představit. Možná právě naše poptávka po kultuře, kterou si raději necháme utéct, než aby nás zastavila a pohltila hodnotami, z naší doby dělá to, čím je – uspěchanou a stresující.

Ale proč? Bojíme se snad hodnoty? Bojíme se, že by ona hodnota ovlivnila náš život?

Nebo hodnotu už nejsme schopni vůbec vnímat?

Proč ji ale naši předci, jinými slovy „ti dříve narození“, pro něž je podle některých tezí určena klasická hudba, vnímat dokázali a co víc, dokázali si ji užít a nechat se jí obohatit? Pracovali snad méně než my? Měli více času? Nebo poslouchali vážnou hudbu jen proto, že nic jiného neměli?

Anebo je to jen v nás?

Pokud je tedy vážná hudba pouze pro dříve narozené, znamená to jedno: mladá generace není schopna vnímat hodnoty.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.