Světlo: dopis od duše

Naprosto přesně si pamatuji ten první moment, kdy jsem si uvědomila sama sebe. Dívala jsem se skrze modrozelené duhové kamínky do zrcadla. Zase jsem cítila své Světlo, i když ve zcela jiné skořápce, bez jediné vzpomínky na svou původní schránku. V ten okamžik se všechno kolem zachvělo. Doposud to byla tak dlouhá cesta, tak nekonečná doba. Řekla bych téměř věčnost od první chvíle, kdy jsem mlhavě a zmateně registrovala nový svět kolem sebe.

Moje Světlo bylo svázáno několika provazy uvnitř té zvláštní schránky a každým rokem mi bylo jedno z těch pout odejmuto. Možná právě pro nedostatečnou fyzickou sílu mého nového já jsem byla po ta dlouhá léta schována uvnitř „Toho“ a moje jedinečnost se nesměla projevit. Byla jsem odkázána na péči jiných Světel, která mě každým dnem udivovala svou velikostí a jasností. Byla tak velkorysá, snad možná jako v mém dřívějším světě, na který se marně snažím každým dnem rozpomínat. Však cítím, že život předchozí byl plný lásky a srdečných Světel, protože při každém zahřátí dobra cítím, jak se má síla zvětšuje a dává mi pocit domova.

Jak zvláštní je tato existence, tento svět kolem. Schránky jsou si navenek velice podobné, možná jen místo od místa se najde někdo odlišný. Rychle si na ně zvyknete, nejsou příliš složité svou strukturou ani nemají překvapivé projevy. Spíše mě zaráží velká mnohost Světel, které v „Tom“ žijí.

Některé září již na dálku, prohřívají ostatní schránky a nečekají nic na oplátku. Dokonce jim samotným přináší radost, že mohou trochu svého tepla darovat nějakému slabšímu Světlu. Těch slabších je tady ale opravdu mnoho. Myslím, že v mé předchozí existenci jsem tak slabě zářící nepotkala, protože i když je vídám každý den, vždy je setkání s nimi velice bolestivou a překvapující zkušeností.

Mají vlastnosti mnou dříve nepoznané, jako je například podlost, sobeckost, závist a vychloubačnost. Příznaky této epidemické choroby způsobují to, že se méně odolná Světla obalují ochranami zvané nedůvěra, slabomyslnost, samota či lakota. Je jedno, která strana přenáší co na druhou, tak jako tak obě strany velmi trpí a světelná síla chabne, ochlazují se naše schránky a pravděpodobnost, že zažijeme příjemné společné chvilky se zmenšuje.

Nebudu ale přísná jen na Světla. Co se týče našich schránek, také nám situaci moc neulehčují. Je to zvláštních druh. Totiž již zmiňované „To“ má neobvyklé návyky. My Světla je považujeme za naprosto sebedestruktivní. Zoufalost pociťujeme ve chvíli, kdy i po velkém množství varování a více než jasného nazírání na hrůzu samotnou je schránka schopna údivu nad svým špatným stavem, nad selháváním některých funkcí, či se podivuje nad intenzitou bolesti jimi samými způsobené – opravdu podivný druh.

Nicméně my zde nejsme abychom soudili, spíše abychom poznávali, zmoudřeli a snažili se našim schránkám tu cestu co nejvíce ulehčit. Pravda je, že ne vždycky to jde. Málokdy si vlastně vzájemnou existenci vůbec uvědomujeme. Buď je Světlo příliš malinké, ještě se zářit ani nenaučilo a nebo je schránka tak zaneprázdněna svou vlastní existencí, že si vůbec nedokáže připustit její hlavní poslání – totiž to, že je opravdu jen schránkou, která je pomíjivá a umí si udržet své bytí jen po velmi krátkou dobu. V tomto světě je obvyklé víc než kdekoliv jinde, že Světlo a „To“ absolutně nesouzní, nevědí jeden o druhém a jejich jsoucna do sebe spíše narážejí, než aby se doplňovala. Přitom toto souznění je to nejkrásnější, čeho může schránka a Světlo dosáhnout. Světla mohou zářit a hřát do nebeských výšin a schránka má možnost pocítit neobvyklou fyzickou sílu, naprostou povznesenost nad všechno a její bytí teprve tehdy nabývá té pravé krásy. Snad má každé Světlo alespoň jednou za svá putování takové štěstí, že něco podobného prožije. Alespoň já bych to všem moc přála.

Někdy je mi schránek skutečně líto. Mnoho Světel se na ně zlobí, že si spolu s jejich zánikem berou i velkou většinu našich vzpomínek. My si můžeme odnést pouze intuici, ponaučení a životní zkušenost, i když nevíme v jaké podobě vlastně je. Ale mě zalije zármutek vždy ve chvíli, kdy si uvědomím, jak krátce tu schránky mohou být. Nestihnout téměř nic poznat, ani se nadechnout té krásy kolem. Většina z nich nestihne za tu krátkou dobu života ani krásu rozpoznat a pokud rozpoznají, nemají čas nalokat se plnými doušky její hojnosti. Jak smutná stvoření to musí být, jak těžce se jim musí odcházet, když vědí, že neviděli ani setinu z toho, co je na tom úchvatném světě k vidění.

Vím více než jistě, že od mé současné schránky se mi bude odcházet poměrně těžce. Říkám jí hrdě Bojovnice. V tomto světě je ,,bojovnice“ spojena s agresivitou, fyzickou silou a pocitem velikosti, ale to vlastně s původním významem slova nemá nic společného. Možná k ní mám takový vztah právě proto, že zrovna uvnitř ní jsem dostala šanci prozřít sama sebe skrze její duhové kamínky. Nicméně pořád je to jen schránka, která je přizpůsobena tomuto světu. Takže i když je možná více přístupná skutečné realitě a fungování opravdového bytí, a i když v ní může moje světlo bezpečně zářit a hřát, tak i přes to zanedlouho opět pozbude jsoucna a já půjdu putovat dál. Proto se učíme každým životem vázat se méně a méně na svou schránku, ale zároveň ji více a více přinášet a hřát ji.

Pokud je souznění takové, jaké má být (jako například v mém případě), začnou se emoce Světla a schránky prolínat. Tento stav je pro nás velkou výhrou, protože se díky tomu vyhneme spoustě, pro nás nepříjemných, situacím. Schránka se potom obává a tudíž i vyhýbá věcem, které jsou i pro nás nepříjemné. Každým správným vyhodnocením situace a správnou reakcí se naše světlo zvětšuje a dříve či později si „To“ začne uvědomovat, jak výhodné pro něj je nedělat hlouposti a experimenty typu ,, co kdo snese“. Opět záleží ale schránka od schránky – některé jsou opravdu neponaučitelné a smutnou pravdou zůstává, že jim tenhle život vlastně vyhovuje. Světlo uvnitř takové schránky cítí při jejím zániku opravdu velkou úlevu a s radostí čeká na nový domov. Je to ale další zkušenost, jedna z mnoha fází, kterými si musíme projít, abychom uměli skutečné dobro ocenit.

Jak nádherně a moudře je vše zařízené. Jak jsem šťastná, že mám tu čest být toho součástí. Že mohu růst, poznávat a obohacovat svou schránku. Vážím si každého dne, který mi byl dán. Vždyť naše bytí je obrovský dar a s dary se nikdy nemá počítat. Proto vždy, když se ráno probudím (a je jedno v jaké schránce jsem), naplní mě obrovské štěstí, že mám možnost vnímat krásu tak dokonale vymyšleného systému bytí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.