K čemu je filosofie na začátku 21. století?

V dnešním světě zmítaném myšlenkami čiré vědeckosti na jedné straně a náboženského fundamentalismu až radikalismu na straně druhé, kdy se mnohé oči upírají v hledání pravdy v extrémismu racionalismu až spiritualismu a v extrémismu empirismu, je obzvláště důležité získat nějaký rozumný středobod myšlení, od něhož člověk může kriticky posuzovat vše, co přichází do jeho hermeneuticky uspořádané mentální báze povědomí o tom, co jej obklopuje. Domnívám se, že filosofie dnes zastává tuto úlohu.

Je s podivem, kolika protichůdných závěrů se dobrali filosofové od počátku věků po současnost. Všichni hledali objektivní pravdu. Mnohdy si počínali jako náboženští fanatikové, kteří se odsoudili k prosté víře ve vlastní teorie, či k úplnému odosobnění od člověka a jeho vlivu pozorování skutečnosti. V hledání pravdy jsem agnostik a často ji relativizuji, jak už je v našem století skoro pravidlem.

Myslím si, že právě díky existenci těchto mnoha směrů a protiv v rámci filosofie, kterou v naší globální společnosti máme k dispozici, ergo díky tomu, že jeden každý člověk může využívat jablek poznání, které na stromě filosofie vyrostly, je globální společnost schopna fungovat bez větších vnitřních konfliktů, neboť má řešení v podobě relativismu hodnot. Řekneme si: „Ano, tohle může být pravda, ale támhleto také,“ nebo „co člověk, to pravda.“ Takto pojatá filosofie je nesmrtelná. Podle mého subjektivního názoru nejdůležitější kategorií filosofie pro člověka 21. století je ontologie ve filosofii. Nelze říci, že tato disciplína je již nějak vyřešena, či převedena do jiných předmětů než je filosofie, neboť ontologie se ustavičně vyvíjí a má dopad na současnou společnost v podobě subjektivního hlediska.

Ontologie nebo metafyzika se zabývá problematikou bytí/nebytí. V současnosti se může jevit, že tento problém spadá spíše pod škatulku fyziky, potažmo astrofyziky, která se snaží vědecky odpovídat na velké filosofické otázky: „Jak vše vzniklo a kdy a z čeho?“ Není to však tak docela pravda, neboť žádný vědecký směr nám prozatím není schopen zodpovědět otázku ze všech nejdůležitější, a sice: „PROČ?“. Smysl bytí a záměr prapříčiny vzniku koloběhu vznikání a zanikání jsoucen. Hodlám si myslet, že to je jedna z hlavních výsad filosofie, podávat racionálně podložené teorie na smysl života, které věru mohou smysl života v člověku i vytvořit. Je nasnadě říci, že nikdo jiný než člověk se na otázky neptá. Všechny rostliny, zvířata i kamení se na své okolí zřejmě neptají, jen mlčky přijímají podmínky svého vymezení a nic nového netvoří, resp. nic co by jim nevelely pudy.

Člověk se obvykle snaží překonat sám sebe a zanechat odkaz. Stát se nesmrtelným skrze otisky jeho činění v tomto světě, které věky přetrvávají a mohou ovlivňovat další generace či zákonitost přírody samé. Každý člověk v sobě implicitně nese otázku po smyslu života a odpovědí je mu samotný život, jehož když se člověk snaží definovat a abstrahovat z něj obecný symbol smyslu, pak již filosofuje. Filosofie se zde stává jakousi nositelkou podstaty člověka, nástrojem maturace ega, neboť pouze skrze ni se homo sapiens sebeurčuje a smysl života nalézá (či nenalézá, jak je komu libo). Relativistické rčení bych upravil na: „Co člověk, to filosofie. A tudíž co člověk, to smysl.“ Domnívám se, že člověk, který si myslí, že nalezl smysl svého života, je sebeaktualizovaný v plném významu toho slova, jak jej chápal humanistický psycholog C. Rogers. Není pak již důležité, zda nějaký smysl života či světa okolo nás objektivně existuje. Důležité je, zda jej člověk sám v něčem spatřuje a zda jej to posouvá na vyšší úroveň afiliace směrem k sobě samému – gnóthi seauthon. Shrneme-li to: ontologie dneška nám dává smysl, odpověď na úzkost z neexistence, věčné podivování se nad okolnostmi a pak samotnou kauzalitu, tedy že děje mají příčinu a následek.

Po zhodnocení celistvosti působení filosofie na člověka a člověka na filosofii zjišťujeme, že filosofie je suma všeho. Přímo či nepřímo se vším souvisí a můžeme ji směle označit za královnu poznání, kterého je člověk schopen. Hledání subjektivní pravdy vede zcela kauzálně k sebeaktualizaci. Filosofii chápu jako vyšší lidskou potřebu. Nejedná se již o pocity uspokojení při jejím naplňování, ale o pocity štěstí. Obdobně jako když umělec maluje obraz a je šťasten jak z výsledku, tak z kreativního procesu samotného, stejně tak každý člověk utváří svoji osobnost a je šťasten ze své seberealizace (nalezení smyslu) i z procesu filosofování, které k ní vede.

Jak plyne z předchozího textu, středobod myšlení vidím ve fenomenologické koncepci zkoumání vlastního prožívání a hledání subjektivních teoretických konstrukcí, jež nás vnitřně definují a utváří, implikujíc v konečnou sebeaktualizaci osobnosti a integraci vlastního vědomí do celku světa a společnosti 21. století.

Komentář

  1. Od Jakub

    Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

  2. Od Ondřej

    Odpovědět

  3. Od Martin Králík

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *