Ob(j)ětí morálky

Klaudie viděla Miriam už z ulice za proskleným oknem, ještě než vešla do restaurace. Vesele na ní zamávala a šla si sednout rovnou k ní. Miriam se zvedla a obě si afektovaně daly vzdušnou pusu na tvář

Klaudie byla vyšperkovaná, typicky městská slečinka. Blonďatá hříva jí vlála do půli zad. Vedle ní vypadala výrazná a atraktivní Miriam s tmavě kaštanovými vlasy jako její úplný opak.

„Tak povídej, jak se máš? Už jsi dostudovala, slyšela jsem, gratuluju,“ začala Klaudie nenuceně konverzaci

„Jasně, měla jsem dobré výsledky, ale jsem ráda, že to mám za sebou.  A co ty, psala jsi, že se budeš vdávat? To je fajn, taky gratuluju.“

„Jo, konečně se Marek vyjádřil. Trvalo mu to celé tři roky, ale konečně. On je prostě skvělý. Neustále mě někam bere, naposledy jsme byli na víkend v Benátkách, nic mi neřekl a prostě mě vytáhl na letiště a už to bylo. Pořád někam chodíme, nejčastěji sice na ty jeho firemní večírky, ale je to paráda,“ Klaudie vypadala, že je v sedmém nebi. Při jejích slovech však Miriam zvážněla. Klaudie nevydržela se nezeptat.

„Dost o mně, to zase není taková novinka, jak to mám já. Co ty a chlapi? Už jsi sama dost dlouho, ne?“ zeptala se kamarádky.

„Nic, co by stálo za řeč.“ odvětila nenuceně Miriam. „Víš, že nejsem zrovna vztahový typ.“

„Tomuhle jsem u tebe nikdy nerozuměla. Chlapi by se přetrhali, ale ty jsi nikdy o nikoho nestála,“ pokrčila Klaudie rameny.

Přišel číšník, tak si Miriam objednala své oblíbené kafé latté a Klaudie capuccino.

„Takže u tebe v tomhle směru fakt nic novýho?“ zkusila to znovu Klaudie a zněla už trochu zklamaně.

„Teď jsem ukončila jeden vztah s, no, řekněme s milencem. Nešlo o nic dlouhodobého.“

„Ou, to jsou ty tvoje románky! A proč to nešlo?“

„Má přítelkyni. A taky dítě. Přítelkyně přišla na to, že je jí občas se mnou nevěrný,“ překvapivě odpověděla Miriam.

Klaudii spadla čelist. Číšník právě přinesl objednávku.

„Tys sbalila ženáče? To nemyslíš vážně! A věděla jsi o tom, že je zadanej a má dítě?“ Klaudie se ohromeně dívala na kamarádku.

„Věděla, ne sice hned od začátku, ale později mi to řekl. No a on to nebyl úplně ženáč. Nevzali se.“

„A tys to věděla? Jak jsi něco takového mohla udělat? Víš, jak je to, no, sakra, jak je to slovo! Nemorální!“ najednou vypadala Klaudie opravdu rozhořčeně. „Víš přece, jak tohle nemám ráda, moji rodiče se rozešli proto, že máma tátu podváděla a já měla kvůli tomu zpackaný dětství a zapomněla jsi na Vojtu? Na mýho druhýho? Ten zas skoro půl roku podváděl mě.“

„Nemorální…“ smutně se Miriam usmála při vyslovení toho slůvka. „Dneska slovo morálka znamená pro každého něco jiného. Je mi líto, že se zlobíš…“

„Zlobím?“ skočila jí do řeči Klaudie. „Já se nezlobím, jsem spíš znechucená. Copak ti přeskočilo? Jestli jsi věděla, že je zadanej, tak jak jsi do toho mohla jít, nebo v tom teda pokračovat? Kor když na to ta jeho pak přišla. Uf… Tohle jsem od tebe tak nějak nečekala. Bejt na jejím místě já a přijít na to, tak tě zabiju. A jeho taky. Co to dítě? Kolik mu je?“

„Malé je asi pět let a o ní strach mít nemusíš. Lukáš se k nim oběma vrátil a teď se snaží poslepit, co se dá. Copak, zklamala jsem tě?“ Miriam se usmála. „Ještě že se známe tak dlouho, že?“

Jo, to máš teda pravdu. Bejt to někdo, koho nemám tak ráda, tak to vůbec nerozebírám a rovnou odcházím,“ pak, jako by si to Klaudie rozmyslela a podívala se na Miriam téměř soucitně. „A co ty, jak ti je? Asi to pro tebe není moc příjemný, ne? Ale víš, tak nějak se nemůžu ubránit tomu, že je to fér, jestli se k sobě vrátili a on se s tebou už nestýká.“

Miriam pokrčila rameny. „Já jsem v pořádku. Víš, s Lukášem se znám už od prváku na vejšce. My dva, no, prostě jsme vždycky měli takový zvláštní vztah. Hrozně nás to k sobě táhlo. Ale tak nějak jsme tušili, že spolu doopravdy nikdy nebudeme žít. Přesto si troufám tvrdit, že to, co je mezi námi, je mnohem silnější, než jakýkoli jiný vztah. Mě znal mnohem dřív, než svou současnou přítelkyni a vždycky jsme se jednou za čas sešli, strávili spolu nějaký čas a zase se na nějakou dobu odloučili. Než jsme se teď opět sešli naposledy, ani jsem nevěděla, že už má několik let přítelkyni a dítě. Neptala jsem se ho na to. Nikdy to mezi námi nepřestalo fungovat. Oba víme, na čem jsme. Nikdy jsme si nic nevyčítali. Každý jsme měli svůj život a ten se občas protnul s životem toho druhého. Jsem ráda, že ho vidím šťastného, i když je to s někým jiným. Víš, já příliš na ty současné vztahy moc nevěřím. Lidé jsou spolu často jen proto, že nedokáží být sami se sebou, nebo jsou spolu z povinnosti vůči něčemu, někomu, nebo prostě proto, že je to snazší volba. Vytrácí se hlubší část vztahu, to porozumění, pochopení, souznění. To je to, co považuji za lásku, ale takovou tu Lásku s velkým L. A pak, přece po nikom nemůžu chtít, aby mi sliboval věrnost do konce života, vždyť nemůže vědět, kam ho cesta zavede a já to mám zrovna tak. Každou chvíli jsem někde na cestách a poznávám další a další lidi. S Lukášem to bylo tak dobré proto, že to bylo vlastně upřímné. Jsem si totiž celkem jistá, že ať se znovu sejdeme kdykoli, mezi námi se ve skutečnosti nic nezmění. Podle mě mé chování není ani tak nemorální, jako spíš opravdové. Věděla jsem, co dělám a teď za to nesu plnou odpovědnost. Když na to jeho přítelkyně přišla, našla mě a já jsem jí pravdivě odpověděla na všechno, co chtěla. Nelhala jsem jí. Řekla jsem jí, že je to ona, s kým chce Lukáš žít a koho si vybral, protože to taky byla pravda. Přesto všechno myslím, že jí doopravdy miluje a malou zbožňuje nade všechno.  Ne, myslím, že pro mě by bylo nemorální, kdybych lhala, kdybych lhala jí, Lukášovi nebo ještě hůř, kdyby lhala sama sobě. On pro mě moc znamená, ale rozumím tomu, proč spolu nejsme. Oba jsme si to tak vybrali.“

Klaudie se ušklíbla. „Tohle je teda divný. Co z toho vlastně máš? Ale u mě tě to neomlouvá. A on asi taky nebude stát za nic. Vždyť jsi mu nestála ani za to, aby s tebou byl, ale hlavně že si užil a podváděl svou partnerku. A s tvým pojetím morálky teda nesouhlasím. To, že jsi nakonec kápla božskou, to není omluva.“

Miriam chvíli mlčela. „Jo, tak se na to dá asi taky dívat,“ odpověděla pak zamyšleně.

„Pche!“ pohodila Klaudie načinčanou hlavou, „Jak si myslíš, že bylo taky té jeho, když se to dozvěděla? Neříkej mi, že když za tebou přišla, tak jste si to pěkně vyřikaly, poplákly jste si a teď jsou z vás kámošky?“

„Ne, rozhodně nejsme kámošky. Samozřejmě, že říct to nahlas jí byla jedna z nejtěžších věcí, kterou jsem kdy udělala…“

„Vždycky jsem si o tobě myslela, že jsi chytrá, vlastně si to myslím pořád. Ale v něčem jsi fakt tupoň.“ zaškaredila se Klaudie na Miriam.

„Nedivím se, že si to myslíš. Vlastně se nechci nijak omlouvat ani obhajovat. Dokonce ani po tobě nechci, abys mě pochopila. Já jen…“ na kratičkou chvíli se Miriam odmlčela a vypadala velmi ztraceně, až jí bylo Klaudii téměř líto. Téměř.

„…já se prostě jen rozhodla řídit morálkou svého vlastního srdce, než jakoukoli jinou morálkou,“ dokončila Miriam.

„Když to řekneš takhle, je to dost sobecký, uvědomuješ si to?“

„Jo, to je asi pravda.“

Obě dívky spolu ještě mluvily hodnou dobu. Pak se rozloučily a každá se vydala k sobě domů. Miriam do svého malého bytu v okrajové části města a Klaudie do bytu, který sdílela se svým snoubencem.

Když Klaudie dorazila domů, svlékla kabát, prošla halou do prostorného obýváku a sedla si do koženého křesla. Po cestě jí napadlo, jaké má ale štěstí. Marek, bohatý, schopný chlap, který jí zabezpečí. Co víc si mohla přát. Byla s ním šťastná. Možná kdyby jen… snad jen, kdyby s ní trávil trošku víc času. Napadlo jí. Ne, takhle je to v pořádku. Okamžitě uzemnila svoje myšlenky. Má všechno, co kdy chtěla, každá kamarádka jí to může jen závidět. S Miriam a jejími morálními hodnotami by tedy ani za nic neměnila.

„Ahoj lásko,“ ozvalo se jí za zády, „ty už jsi doma?“ Marek stál na prahu kuchyně se sportovní taškou v ruce. „Já jdu zrovna na tenis, tak se uvidíme později?“

Klaudie se na Marka otočila a v duchu jí prolétlo hlavou, že je čtvrtek a tohle je už po třetí v týdnu, co jde Marek na tenis. Ale on přece vždycky chodí ve čtvrtek na tenis, s tím vždycky počítala.

„Jistě drahý, budu se těšit,“ poslala mu vzdušný polibek.

Jen co zaklaply dveře, Klaudie vstala a šla k oknu. Za chvíli mohla vidět Marka, jak přichází k černému autu značky BMW. Vzala do ruky telefon a po paměti vytočila číslo.

„Ahoj kočičko,“ ozvalo se na druhém konci.

„Ahoj zlato,“ líně protáhla Klaudie. „Kde jsi?“

„Přímo naproti tvému domu, v té malé čínské restauraci. Vidím ho, jak nasedá do auta. Přesný, jako hodinky.“

„Nedočkavče,“ zavrněla Klaudie do telefonu. „Dej mi ještě tak 10 minut, převléknu se a nechám ti pootevřené dveře, aby ses dostal ke mně do bytu. A neotálej, už mi chybělo tvoje objetí.“ V očekávání si prohrábla dokonale narovnané vlasy.

„Klaudie?“ ozval se najednou hlas na druhém konci o něco naléhavěji.

„Ano?“

Nemyslíš si, že děláme něco špatného? Něco, co není morální, nebo tak něco? Přece jen, Marek je můj kámoš…“

Klaudie se při těch slovech zamračila a ošila se.

„Ne, co tě to zas napadá? Dokud to nikdo nezjistí, tak je to přece v pohodě, ne? A tohle nikdo nezjistí.“

Komentář

  1. Od Anonym

    Odpovědět

  2. Od Karel

    Odpovědět

    • Od AMG

      Odpovědět

      • Od Anonym

        Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.