Tyranie většiny
Jedním ze základních předpokladů fungování jakéhokoliv demokratického systému jsou princip majority a princip ochrany menšin. Jejich kouzlo spočívá v tom, že ani jeden nedokáže demokracii sám obsáhnout a definovat, ba naopak, neexistence druhého pólu může vést k výrazné deformaci tohoto jedinečného společenského systému. John Locke vysvětloval princip majority skrze fyzikální metaforu. Byl toho názoru, že těleso se pohybuje vždy tím směrem, jímž působí největší síla, jež těleso ovlivňuje, a stejně tak společnost se poté pohybuje tím směrem, kam ji táhne síla většiny. Bez principu majority si existenci demokracie neumíme představit, neboť již ze samé její podstaty plyne určitá rovnost lidí při rozhodování o osudu komunity, v níž žijí. Odtud lze pak již matematickou logikou dovodit, že při rovnosti hlasu má většina takovýchto hlasů rozhodující slovo.
Jsem však toho názoru, že bez principu ochrany menšin je demokracie stejně tak kuriózní a nemyslitelná, jako bez principu majority. Na rozdíl od pomyslného Lockova tělesa, jež je složeno z atomů, tedy odindividualizovaných částic, jež bez celku nemají žádný význam, lidská společnost je složena z individuí. Přisoudíme-li každému článku společnosti status lidské bytosti se všemi atributy tomu náležejícími, musíme nutně dojít k přesvědčení, že podstata společnosti netkví v celku, nýbrž v jednotlivcích a ve vzájemných interakcích mezi nimi. Z toho již lze logicky dedukovat závěr, že to, co je vhodné pro většinu, nemusí být nutně nejvhodnější pro společnost jako celek, ba naopak v určitých paradoxních situacích jí to může spíše uškodit.
Nejtypičtějším případem nevhodnosti neomezené vlády většiny je pak dle mého názoru ochlokracie, tedy systém, kdy na základě demokratického principu majority rozhoduje o veškerém společenském dění masa nevzdělaných a neinformovaných na základě zpravidla iracionálních a dogmatických argumentů. Předpokládejme, že se například majorita rozhodne zavést progresivní zdanění či podstatně zvýšit minimální mzdu a to z důvodů smazávání na první pohled nespravedlivých sociálních rozdílů v rámci společnosti. To však ve svém důsledku zdraží veškerou výrobu, což se negativně projeví nejen zvýšením nezaměstnanosti, ale i snížením objemu výroby, což sekundárně povede k zvyšování cen a nedostatku spotřebního zboží na trhu. Původně pozitivní vývoj pro většinu tedy může vyústit v negativní důsledky pro celou společnost. Pokud by ovšem v rámci tohoto příkladu dostali slovo i zaměstnavatelé a živnostníci rozumějící celospolečenským dopadů uvedených reforem, mohli by před tímto vývojem varovat a zamezit tak případným škodám.
Jsem srozuměn s tím, že ve svém důsledku vždy nakonec rozhoduje většina a vím, že jinak tomu býti ani nemůže. Zdůrazňuji však, že demokracie je především o diskusi mezi protichůdnými názory. O sporu mezi hodnotami majoritními a minoritními. Nebude-li slyšena druhá strana a nebude-li se na její stanovisko brát ohled, nelze dosáhnout kompromisu a tudíž ani konsensu. A uvědomíme-li si, že současná minorita se může stát příští majoritou, která veškeré kroky, s nimiž nesouhlasila, opět bez diskuse zruší, dojdeme k závěru, že ignorování principu ochrany menšin povede k absolutní stagnaci společnosti a neustálému konfliktu mezi dvěma či více tábory, který však nebude řešitelný a nikomu neprospěje. Demokracie založená na tyranii většiny je v rámci společnosti, jež si klade ambici na vlastní rozvoj, nemyslitelná. Takováto demokracie, jak jsem již uvedl výše, ve svém důsledku není demokracií, a proto považuji za velmi důležité neustále upozorňovat na riziko tyranie většiny a na nutnost existence principu ochrany menšin.
„Bez principu majority si existenci demokracie neumíme představit, neboť již ze samé její podstaty plyne určitá rovnost lidí při rozhodování o osudu komunity, v níž žijí. Odtud lze pak již matematickou logikou dovodit, že při rovnosti hlasu má většina takovýchto hlasů rozhodující slovo.“
Majorita je termínem vztahujícím obecně k instituce voleb a k volebnímu výsledku například voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
Pokud hovoříme o demokratickém politickém režimu, rovnost lidí je zaručena (minimálně v Listině základních práv a svobod). Opět bych tento aspekt vůbec nevztahoval k problematice „tyranie většiny“.
„Odtud lze pak již matematickou logikou dovodit, že při rovnosti hlasu má většina takovýchto hlasů rozhodující slovo.“ – Tato věta je banalita itself
„Z toho již lze logicky dedukovat závěr, že to, co je vhodné pro většinu, nemusí být nutně nejvhodnější pro společnost jako celek, ba naopak v určitých paradoxních situacích jí to může spíše uškodit.“
V této časti úvahy se už bohužel spekulativní pohádka o většině a menšině dostává do těžkého bezvědomí. Tady už menšina neexistuje, na její místo nastupuje „společnost“ a její „dobro“.
„Nejtypičtějším případem nevhodnosti neomezené vlády většiny je pak dle mého názoru ochlokracie, tedy systém, kdy na základě demokratického principu majority rozhoduje o veškerém společenském dění masa nevzdělaných a neinformovaných na základě zpravidla iracionálních a dogmatických argumentů.“
Tuto část považuji za historický příspěvek k debatě o „tyranii většiny“, neshledávám zde vůbec žádný vztah k současným problémům demokratického vládnutí.
„Jsem srozuměn s tím, že ve svém důsledku vždy nakonec rozhoduje většina a vím, že jinak tomu býti ani nemůže.“
Většina v realitě (nikoliv jako termín kvantové fyziky) je většina, která vzniká na základě voleb na různých úrovních. V současné České republice jsou existují volby komunální, krajské a volby do Parlamentu České republiky. Zákon upravuje jednotlivé typy voleb velmi podrobně. Nejvýznamnější volby – volby do Poslanecké sněmovny proběhnou, Český statistický úřad vydá oficiální zprávu o získaných mandátech (po přepočtu z procentuálního zisku) a určí se tedy počet křesel, které získá to které politické hnutí či politická strana. Poměrný volební systém nutí politické strany k vytváření vládních koalic tak, aby dané spojení mohlo získat většinu ve sněmovně, čili 101 a více křesel pro poslance vládního kabinetu. Jak vidíme z empirického zjištění za posledních dvacet let, nedošlo ze strany „většin k násilnému zlikvidování těchto článků:
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 2
(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Článek 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Článek 4
(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
„Zdůrazňuji však, že demokracie je především o diskusi mezi protichůdnými názory.“
Ano, s tímto tvrzením se mohu ztotožnit. Samozřejmě, že demokracie jako politický režim neřeší problém pojetí dobrého života. Kolik lidí, tolik názorů na to, co znamená pojem štěstí a jak se k němu přiblížit svým chováním, jednáním a skutky. V Ústavě ČR není vymezeno DOBRO/DOBRÝ ŽIVOT.
„O sporu mezi hodnotami majoritními a minoritními.“
Nerozumím tomuto dělení, neznám co je to majorita nebo minorita, kde se bere, jaká je jejich ontologie. V duchu Sókrata musím říci, že „nevím, ani se nedomnívám že vím“ – respektive nejsem schopen nic –rozumného- říct o těchto pojmech, natož je pak spojovat s pojmem jako je HODNOTA – což je cíl, o který je třeba usilovat (opět individuální volba). Hodnotový konflikt v liberálně demokratické společnosti je naprosto přirozený, politická filosofie je oborem, který sleduje tyto „pohyby“, které vznikají v procesu zvaný „společnost“.
„Nebude-li slyšena druhá strana a nebude-li se na její stanovisko brát ohled, nelze dosáhnout kompromisu a tudíž ani konsensu.“
Demokratické vládnutí není primárně o kompromisu nebo konsensu, to je spíše ideologie těch kterých politických myslitelů. Dohoda na tom, co je společné všem – čili jakýsi „overlapping konsensus“, který definuje John Rawls ve své knize „Politický liberalismus“, to oč tu běží. Základní nastavení politického řádu. Samotná diskuse v Parlamentu určitě probíhá, stejně jako v občanském sektoru, neziskových organizacích, občanských sdruženích, veřejných fórech apod.
A uvědomíme-li si, že současná minorita se může stát příští majoritou, která veškeré kroky, s nimiž nesouhlasila, opět bez diskuse zruší, dojdeme k závěru, že ignorování principu ochrany menšin povede k absolutní stagnaci společnosti a neustálému konfliktu mezi dvěma či více tábory, který však nebude řešitelný a nikomu neprospěje.
Já vůbec nerozumím té ochraně menšin. ÚSTAVA a zákony ČR platí pro všechny její občany beze zbytku stejně. Svobodná diskuse je zaručena. Žádné policejní jednotky zatím nerozprášili zasedání místního zahrádkářského svazu (uvnitř kterého samotného probíhají velmi často ostré diskuse, a to se zde nediskutuje základní nastavení státu jménem Česká republika).
„Demokracie založená na tyranii většiny je v rámci společnosti, jež si klade ambici na vlastní rozvoj, nemyslitelná.“
Já neznám demokracii založenou na tyranii většiny – je to historická perspektiva, možná první dny Velké francouzské revoluce mohou odpovídat tomu stavu, ale je to neaktuální záležitost.
„Takováto demokracie, jak jsem již uvedl výše, ve svém důsledku není demokracií, a proto považuji za velmi důležité neustále upozorňovat na riziko tyranie většiny a na nutnost existence principu ochrany menšin.“
Liberálně demokratický politický systém je výzvou, která se dotýká každého z nás. Jediné, co by měl mít na paměti každý z nás, je heslo z Bible: „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo. “ (Bible: Exodus 23,2)….
Vážený pane Battyo,
upřímně se ve vašem kritickém komentáři poněkud ztrácím. Vždy jste vytáhl určitou pasáž z mnou vytvořeného textu a přiložil k ní komentář, argumentovaný byť i zajímavými zdroji, avšak v zásadě ani v nejmenším nevyvracející smysl mé práce. Citovat 2/1993 sb. mi zde nemusíte. Vězte, že jsem s jejím obsahem vcelku podrobně srozuměn.
Z toho, co jsme z Vašeho komentáře pochopil předpokládám, že máte poněkud problém z rozlišením „law in books“ a „law in action“. Za tímto účelem si doporučuji přečíst kohokoliv ze sociologicko-právní školy, ideálně díla E. Ehrlicha. Z nich vyčtete, že iuspozitivisticky konstatovaná norma či princip ještě nemusí mít reálný dopad na sociální rovinu práva. Tudíž je pro účely mé práce současný obsah současných ústavních předpisů v ČR naprosto irelevantním.
Pojmy majorita a minorita jsou dle mého názoru vcelku jednoduché a nepotřebují složitějšího vysvětlení než obyčejného překladu na české ekvivalenty menšina a většina. Tyto dvě strany vznikají vždy a všude ve chvíli, kdy nedochází k rovnosti hlasů na obou stranách. Hlasujeme-li tedy o určité agendě, je vcelku logické že se zde v jejím rámci vytvoří majoritní a minoritní názor a každý z nich bude propojen s určitými hodnotami z nichž bude argumentace obou stran vycházet. Toliko tedy vysvětlení k Vašemu nepochopení.
Co se týče dle Vašeho názoru minimálního nebezpečí tyranie většiny, upozornil bych z teoretického hlediska na práce A. de Tocquevilla a z praktického hlediska na období vlády socialismu v našem státu. Pokud jste tyto dva poznatky přehlédl, chápu, že jste mohl dojít k Vámi prezentovanému názoru.
Toť bylo snad k nejdůležitějším bodům kritiky. Pokud jsem na něco podstatného zapomněl, prosím zkuste mi v dalším komentáři jasněji vysvětlit vaše výhrady.
S pozdravem, Horák