Souboj civilizací, útok na demokracii a strach o vlastní moc
Proč existují u autoritářských režimů tendence útočit, záměrně nepoužiji „na svobodný svět“, ale na svět svobodnější než ten jejich? Ze strachu o vlastní moc.
Premisa této úvahy je následující. Každý jedinec ve vedení země má zájem především upevňovat vlastní moc, ať už se jedná o jakékoli státní zřízení.
Peking nabádá, aby se ve školách omezovalo vyučování „západních“ metod. Ruská averze vůči naší části světa je ve světle dění na Ukrajině zřejmá. Důvod, proč evropské demokracie vyloženě dráždí své východní sousedy, je prostý. Nabízí totiž model zřízení takový, v němž jednotlivec ve vládě mnohem snáze přijde o moc, protože mu vyprší mandát. Náš kout světa nevyniká produkcí morálnějších a lepších státníků. Vyniká tím, že efektivně znemožňuje dlouhodobou kumulaci moci v jedněch rukou.
Zabraňuje tak páchání škod na vlastní zemi. I vládci, kteří to se svou zemí myslí sebelíp, se při prosazování svého konzistentního postoje nemusí vyvarovat destruktivních činů. A protože nikdo nemá patent na rozum a ideálům o osvíceném panovaní dobrotivými vladaři už dávno odzvonilo, je nutné lidi ve výkonu moci omezovat. Nejúčinnější formou omezení je právě „recyklace“, tedy výměna lidí na vládnoucích postech za jiné.
Jen na okraj, to že patent na rozum máme si také myslíme téměř všichni – pokud bychom nebyli přesvědčeni, že to co děláme, děláme správně, nikdy bychom se k ničemu neodhodlali. Chyby pak většinou vidíme až zpětně.
Demokracie má nejlepší metody, jak tuto výměnu provést. Stačí jedny volby, jako jsme tomu byli svědky u těch minulých parlamentních, a tři čtvrtiny poslaneckých stolic obsadí úplně noví lidé. Zároveň existují pojistky, které zaručují, aby takto zvolená poslanecká sněmovna nemohla svévolně měnit ústavu a sama sebe zabetonovávat ve svých pozicích. Proto máme horní komoru a volíme tam vždy jen menší zlomek senátorů na delší období, aby ti „pozůstalí“ měli možnost zablokovat právě případné změny vedoucí k ochromení samotného demokratického systému.
Podobný svět musí každou autoritářskou vládu upřímně děsit. Jedná se o uspořádání, kde sklony k většímu růstu moci blokují jednak ostatní mocné entity, ale hlavně právě abstraktní ústava dané země. Je to vlastně takový bič ušitý na nás samotné, který počítá právě s onou premisou, že apetit po moci nikdy neutuchá. Odmítání evropského zřízení je tak naprosto logické – proč by se měl kdokoli dobrovolně zříkat moci, kterou pevně třímá?
Těmto lidem navíc hrozí, že by se museli zpovídat ze zneužívání moci těm, kteří ji zpochybňovali. A to nedělá nikdo ani v demokraciích, natož v totalitních režimech. A tak v rámci udržení zdání vlastní důstojnosti všechny autoritářské vlády logicky pokračují v aktivní dehonestaci těch svobodnějších režimů.
A k tomu všemu jsou s nimi v přímém a neřešitelném rozporu. Každý demokratický stát snadno vidí právě onu snadnou kumulaci moci uvnitř totalitní země. Jakýkoli objektivní popis takového režimu je tak vlastně automaticky zároveň kritikou tamějších poměrů. Aktivní podpora opozičních sil, která je někdy vyčítána našim zemím, je tak vlastně přirozená a tato její kritika úplně planá. Demokracie se pouze s jakoukoli opozicí v dané zemi shoduje na onom jednoduchém principu, že moc nemá být omezena na úzkou neměnnou skupinu lidí. Nic víc, nic míň.