Zpověď odcházejícího

Ležím zde v blízkosti svých nejbližších, a přesto se trápím. Veškeré pozemské starosti již mě opustily a zbylo jen závěrečné účtování. Účtování se sebou samým a svým životem.

Lidé říkávají, že v životě chtějí něco dokázat, že po nich musí něco zůstat, že by chtěli být vzpomínáni, že chtějí být bohatí, aby si život užili nebo aby umožnili spokojenou budoucnost svým potomkům. To jsou ovšem jen první, povrchní myšlenky, jež člověka napadnou, když se shodou okolností dostane tváří tvář zásadní otázce po smyslu jeho individuálního subjektivního života. Jelikož se lidstvo, vcelku pochopitelně, této otázky bojí, není divu, že neradi dlouze a hluboce přemýšlíme o tom, že náš život je konečný.

Pocit blízkosti konce je však jakýmsi katalyzátorem těchto myšlenek. Poznatek, že zde již za chvíli nebudu, je poměrně depresivní. Vzpomínka, že jsem měl šťastný život plný lásky, bohatství, moci, zdraví, zážitků a mnohého dalšího mi nijak nepomáhá, neboť o to horší je nutnost je tohoto všeho teď vzdát. Lze vůbec prožít život tak, aby člověk rád odešel? Ať si ostatní namlouvají cokoliv, zdá se mi nanejvýš logické, že čím příjemnější čas zde člověk prožije, tím nesnadněji se s životem loučí.

Jakým právem mi někdo chce sebrat další léta s mou ženou, dětmi a dalšími lidmi které miluji já a kteří milují mě? Že jim budu chybět? To je ještě ta příjemnější strana mince. Oni mi totiž chybět nebudou. Jak rád bych byl, abych na ně mohl alespoň pomyslet, aby mi mohlo dojít, že jsem něco ztratil a že mi to chybí. Já však již nebudu. Zbyde po mě jen hromada tlejících tkání bez života, bez osobnosti, bez duše. Oni zde budou šťastni ve svém neštěstí. Budou šťastni tím, že vůbec mohou cítit neštěstí. Mně již toto dopřáno nebude.

Poslední minuty nemyslím na nic jiného, než na to, že se chci za každou cenu udržet při životě. Já ještě chci chvíli myslet a cítit, chci vidět obličeje mých nejbližších v mém okolí, a když zavřu oči, chci být schopen si je představovat. Každá další minuta mě přibližuje k mému konci a můj mozek již koncentroval veškeré myšlenky do jedné jediné věty: „Já chci ještě chvíli žít!“

Tolik jsem toho nestihnul. Že by snad něco konkrétního? Ne, to ne. Nestihl jsem ještě dalších několik let žít! Tedy myslet a cítit. Milovat a komunikovat. Být s těmi, které miluji. Až v této poslední chvíli došlo mi, že i ty věci, kterým lidstvo přikládá nejvyšší možnou hodnotu, nemají v posledku žádný smysl. Gilgameš postavil hradby a nechal o sobě napsat epos, který se shodou okolností zachoval. Ještě dnes, po několika tisíciletích se o něm lidé učí, jako o muži, který získal svou nesmrtelnost vysvětlovanou právě tím, že se o něm stále ještě mluví a učí. Jenže k čemu mu to všechno vlastně je? Co to mění na faktu, že je již několik tisíciletí mrtvý? Vždyť Gilgameš neví, že se o něm mluví a nemá z toho radost, protože radost, stejně jako jakýkoliv jiná myšlenka nebo emoce nedokáže přejít přes hranice světa mrtvých.

Proč jsem se vlastně narodil? Pro co jsem žil? Co z toho, co jsem udělal, mělo vlastně sebemenší smysl? Na druhé straně nemá význam nic z toho, co se stalo zde. Jsou to dvě oddělené části, život a smrt. Škoda jen, že život je pramalý střípek času v porovnání se smrtí. Co znamená několik dekád v porovnání s těmi miliony let před narozením a také po smrti? Normálním stavem člověka je tedy vlastně smrt, nikoliv život. Ano to je ono! Konečně mi to dochází. Proč lpět na něčem, co je vlastně jen šťastná náhoda. Bral jsem to celou dobu jako samozřejmost, avšak on je to vlastně dar!

Mohu být jen vděčný, že se mi náhodně dostalo takového daru, jako je život. Pětaosmdesát let mohl jsem chodit po tomto světě, myslet, radovat se a milovat. Nyní se blíží konec a již se to nikdy nevrátí. Nikdy se znovu takto nespojí jednotlivé atomy v živé tkáni, aby vytvořily mě – mé tělo a mou duši. A i kdyby, byl by to stejně jiný člověk a nepamatoval by si, že někdy předtím žila někde bytost jako já, jemu navlas podobná a přeci nikoliv stejná. Lituji snad něčeho? Ano, avšak jen jedné věci. Vždy jsem si myslel, že litovat budu tohoto odcházení, smrti samotné. Je to však jinak. Lituji život, který jsem mohl mít a sám jsem si ho vytrhl z rukou. Ve všem tom spěchu, nikdy jsem se nepozastavil a nezamyslel se nad tím, jak úžasné je být živ. Nezastavil jsem se, nerozhlédl kolem sebe a nevstřebával dojmy, které na mě prýštily z místa, na kterém jsem se právě ocitl. Nikdy jsem nenašel krásu v tom, jak lidé v sousedství zalévají každé ráno květiny, v tom krásném stromě, co roste v lese za městem či v jiných zdánlivě nepodstatných detailech, jež jsem ignoroval každý den svého promarněného života. Nevšímal jsem si ničeho, jen svých sobeckých cílů a problémů.

Prožil jsem vlastně plochý život a i teď v této chvíli, kdy mám poslední možnost zastavit se a užít si krásy toho, že jsem vidoucí bytost, stále jen bojuji a snažím se oddálit moment, kdy ztratím život, neuvědomujíc si doteď, že mi protékal mezi prsty každičký den. Lpím na životě. Lpěl jsem na něm celou dobu a z toho všeho lpění jsem svůj život zahodil. Byl mi dán dar a já jej nedokázal ani na moment využít.

Co bych poradil lidem, kterým ještě trocha času zbývá? Zastavte se! Neutíkejte stále! Nelpěte na svém životě, ale skutečně jej žijte. To neznamená, že byste měli opustit svou práci a odstěhovat se do Tibetu či na Jukatán. Neznamená to ani, že byste měli začít brát drogy či začít pořádat náboženské seance. To vše není opět ničím jiným než dalším pokusem o zažití něčeho zvláštního a ignorování skutečné krásy, tedy dalším příkladem obyčejného lpění na životě. Prožitím života, rozumí se nežít tím, že jednou za měsíc dosáhnu náboženského vytržení a celý zbytek toho dlouhého času budu jako v mrákotách čekat až na tento jeden moment. Skutečné prožití života nespočívá v ničem jiném, než v uvědomění si, že každou chvíli, ať jsem, kde jsem a ať dělám, co dělám, tak stále žiju a že to, že mohu do vyčerpání pracovat v kanceláři nebo vykopávat jámu je vlastně stále krásné. Všimli jste si někdy při kopání jámy toho modrého nebe, co máte nad hlavou hned za jejími hranicemi nebo jste vždy jen nadávali na to odporné vedro a slunce, které vám svítí na upocená záda? Neexistují nešťastné momenty, jen momenty, u nichž lidé nejsou šťastní. Nikoliv však v důsledku těchto momentů, nýbrž v důsledku našeho vlastního rozhodnutí. Na světě je tolik krásných věcí, tolik dokonalých momentů, které dělají celý život jedním úžasným zážitkem. Akorát jsme si toho nějak nevšimli. Nebo jsme na to od dětství již zapomněli.

Proto s poslední myšlenkou, která mi zbývá, přeji si jen, aby ostatní lidé byli chytřejší, než jsem byl já. Aby nepromarnili celý život iluzí nutnosti něco dokázat a nenechali se vtáhnout do životního shonu naší společnosti. Přeji si, aby již nikdo nemusel na smrtelné posteli litovat, že se ani na chvíli nezastavil, nerozhlédl se kolem sebe a neusmál se. Přeji si…

Komentář

  1. Od Petr Ontolo

    Odpovědět

  2. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

      • Od Martin Koloušek

        Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.