Nápis na zdi

Vždycky tam ta šedá zeď stála. Vypadala jako hlídač na hranici dvou městských čtvrtí. Za mlžných dní se krčila v tichu mezi pavlačovými domy, jindy vyhřívala omšelá záda v paprscích poledního slunce jako stará kočka. Nikdo nevěděl, proč zrovna tady kdosi postavil výlepovou plochu. Nikdy na ní nic neviselo.  Byl to přinejmenším překvapivý úkaz v naší moderní době, kdy se každý milimetr místa snažíme pokrýt reklamou na skvělý život, poutačem na bezstarostnost či billboardem „spasitele národa“. A přece zeď nebyla vždycky šedá a prázdná.

Jako blesk z čistého nebe, najednou tam byla. Řada písmen, která poskládána do slabik a do toho jediného slova, mluvila za vše. Na oprýskané zdi stálo prosté Miluji!. A aby byl dojem dokonalý, písmo bylo vyvedeno sytě bordovým sprejem. Působilo velmi ledabylým dojmem, snad někdo neměl co na práci a ve své nekonečné nudě načmáral na zeď poselství.

První, kdo si nápisu všiml, byl jeden z místních toulavých psů, který si šel jako obvykle přečíst, co píše na zeď místní psí tisk. Když se náležitě podepsal, zvedl nohu ještě jednou a pod nápis úhledně dopsal Kosti. A tak začali psi z obou čtvrtí chodit ke zdi a dopisovali, co milují. Časem i kočky z vrchu zdi drápali do ní své Myši. Hraboše. Ptáčky

Zanedlouho se pod tajemným nápisem objevila jiná lidská písmena. Lidku! stálo na zdi. Ke psům a kočkám se přidaly zamilované páry, které si za teplých večerů, kdy už se smrákalo a nebylo tolik vidět, dávaly dostaveníčka a potvrzovaly ve staré omítce svou nekonečnou lásku. Pod nápisem Miluji! se dala najít Maruška, Lidka, Janička, dva Honzíkové i jeden Timotej, chudák.

Hradby! Sou lepší! dopsal jednou pod nápis Jeník Ondříček, žák třetí třídy. „To bude rána pro Strouháky. Ti se budou vztekat,“ myslel si a v duchu se chválil. Neměl je rád, chodili po sobě házet drny.

A opravdu, druhý den se pod Miluji! objevilo ještě Strouhu! Je lepší!. A to byla válka. Navečer se vyhlásila a další den odpoledne už stály šiky seřazeny na obou stranách. Barikády byly z beden od místních hokynářů, za nimi hromady střeliva – drny, koule z hlíny a bahna, různá dřívka a praky, hlavně praky.

Zpoza hradbářské barikády se ozval hlas generála Ondříčka: „Tak co, strouháci?! Vzdejte se a smažte z naší zdi tu lež a my vás necháme na pokoji!“

„Nikdy! Je to naše zeď a náš nápis! Vrať se k mámě pod sukni!“ zněla odpověď plukovníka Dlouhého.

Započal útok. Střelivo létalo vzduchem, hliněné koule dopadaly na barikádu protivníků a tříštily se o staré lísky. Každá taková rána zaduněla a pokropila bojovníky v krytu štěrkem a blátem. Ti palbu opětovali.

Došlo palivo. „Na ně!“ zní povel generála a udatní vojáci se vrhají z krytu přímo proti nepřátelské barikádě.

„Řežte je!“ řve mohutný hlas plukovníka.

Vojáci se řítí jeden druhému vstříc. Ruce sevřené v pěsti, v očích bojový vztek. Pouštějí se do sebe znova a znova. Nikdo nechce ustoupit ani o píď. Bitva trvá. Pěšáci už těžce dýchají. Z bitevní vřavy kvílí úpění bolestí. Jejich bojové nadšení slábne. Dvojice soupeřů se pomalu stahují.

Tak končí boj, počítají se oběti. Dopadlo to nerozhodně, hradbováci si odnášejí tři roztrhlé rukávy, dvě rozbitá kolena a jedny kalhoty rozpárané od hlavy až k patě. Strouháci se vracejí domů s jedním naraženým loktem, zabahněnou bradou a rozbitým květináčem paní Rybové.

Den nato přicházel k zídce toulavý pes. Přečetl si psí noviny, podepsal se, ale když chtěl dopsat pod nápis další ze svých libůstek, strnul. Nápis Miluji! zmizel. Vlastně všechny nápisy, celé dějiny téhle zdi, všechny ty myši, Marušky, kosti, Honzíkové, Hradby i Strouhy byli pryč. Zeď se bělala novým nátěrem a nikdo už se nikdy nedozvěděl proč.

Snad se původní pisatel zděsil, že i tak jednoznačnou a mírumilovnou zprávu mohou lidé obrátit v důvod k soubojům a násilí. Na zídku už nikdy nikdo nic nenapsal. Scházel nápad, nebo odvaha? Taková je síla slov.


Šárka Kučerová, Dobřany.

V době uzávěrky 17 let.

Kategorie – mladší.

 

Komentář

  1. Od Tom

    Odpovědět

  2. Od akai

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.