Myšlenek se nezbavíte. Nikdy

Já nevím, znáte ten pocit?

Spíš těch několik pocitů, co se ve vás mísí a vy nevíte, nad čím přemýšlet dřív? Tváře jsou v jednom ohni, v očích jsou slzy, ani smutku, ani radosti, spíš jen urputnosti se rozhodnout pro něco, co vlastně v tuhle chvíli není důležité.

Ba ne, mohlo by být. V tuhle chvíli vám může v tom bordelu v hlavě vyplavat na povrch nějaká myšlenka, co spasí lidstvo a konečně všechny nakopne k tomu, aby udělali něco pro štěstí. Nechci psát “své štěstí” ani “štěstí ostatních”, první volba je sobecká a druhá samaritánská a ani s jednou se podle mě v dnešním světě zas tak daleko nedostanete. Možná tak s kombinací obou dvou.

Napadá mě, jestli je ta chvíle, dovoluji si říct až násilného toku myšlenek, součást každého věku. Já mám z dětství v paměti pouze zmíněné slzy smutku a radosti. Ale moc dobře si vzpomínám i na to, jak mi okolí říkalo (dobrá, naznačovalo), že mám v sobě určitou výjimečnost. NĚCO.

Jenže NĚCO má v sobě každý.

Ať už je to vzteklina v kočce nebo vibrátor ve staré panně…

Omlouvám se, tohle má být vážná věc.

Zkrátka možná mne v dětství to mozkové tornádo postihlo, ale nemohu to tvrdit s jistotou. Takže je to možná jen takový ten zkrat náctiletých. A možná něco podobného přijde ve středním věku. To mohlou říci pouze zkušení s praxí a to já opravdu nejsem. Je mi jen náct.

A tohle bylo za poslední dobu to nejsilnější, co se ve mě odehrálo. Myšlenek se nezbavíte, nikdy. Těm nočním se říká sny, těm denním pokusy o projev inteligence. Nebo si tomu říkejte jak chcete, názory nikomu vyvracet nehodlám. Ale z ničeho nic jsem se musela zvednout, otevřít okno a nechat se trochu zchladit, protože mi to nepřišlo normální.

Málem mi praskla hlava a nemohla jsem to ovládnout.

Kdyby se, dejme tomu, pětiletému dítěti honilo v hlavě dejme tomu deset věcí, z nichž polovinu by nedokázalo identifikovat (dítě by je pravděpodobně nazvalo “strašáky”, přitom by to mohly být střípky začínající lidské filozofie) a ta druhá polovina by se týkala rodiny, jídla, hraček ve školce, hraček doma a paní učitelky, která byla dnes nepříjemná a když si jedinec postěžoval starší sestře, odbyla to jen poznámkou “Asi má krámy”, což by se dalo počítat mezi ty neidentifikovatelné věci.

Dítě by totiž samozřejmě netušilo, co tím sestra myslela.

A dovolte mi položit otázku: Kterou z myšlenek by si po “ustání tornáda” dítě vybralo a začalo se jí zabývat na plno?
Samozřejmě záleží na charakteru a životní situaci. Malý tlouštík by nejspíš řešil jídlo, dítě ze sirotčince by možná upadlo do deprese kvůli rodině.

Průměrný capart by se ale začal zabývat hračkami, slečna by přemýšlela, co panence sluší nejvíc, mladý pán by se zaobíral myšlenkou, kde zůstal ovladač na vrtulník.

Tak dál. Co třeba… patnáct let?

To bychom mohli přitvrdit, třicet výmyslů najednou.

Neidentifikovatelná část se zvětší na 80%.

A asi by nebylo od věci zvolit pohlaví.

Muž (chlapec) při cestě domů ze školy. Na nohou boty za pět tisíc (upozorňuji, že se nejedná o vietnamské dongy), barva džín jakákoli (jen ne klasicky modrá), ve vlasech dvě tuny gelu z otcových zásob.

Myšlenky? Rodina (Proč tátovi posílá esemesky ta holka z béčka?), peníze (Bože, všechno jsem to utratil za cigára, zas.), známky (Angličtinář je kretén. Ale na čtverku v pololetí to uhraju. Stejně je to fuk, na střední to nikdo řešit nebude.), vzhled (Debilní bahno. Mám to už i na kalhotách.), technika (Třeba se mi zas dneska povede sebrat comp. Mám rozehranej level s Polákama.) a konečně slečny (Hance to dneska seklo. Škoda, že je plochá. Což se teda o támhletý blondýně říct nedá…).

Čím se začne zaobírat, až se hlava uklidní? Vynechme životní situaci.

“Ta je ale vážně dobrá. Minimálně trojky…”

Posledním odstavcem se nechci prezentovat jako zarytá, mladá, naivní feministka.

Nechám na pokoji chlapce, na které by předešlá teorie mohla náhodou sedět a zkusím se věnovat něžnějšímu pohlaví. Situace zůstává stejná.

Rodina (Prosím, ať naši nejsou doma, prosím, ať nejsou doma…), známky (Tak žákovská se podepisuje koncem tejdne. Mám ještě čas, možná mámě o tý matice řeknu až den před tím…), vzhled (No tak ty nehty jsou dneska děsný…),jídlo (Snad otec nesežral včera večer poslední čokoládu…), kluci (Co teď asi Tomáš dělá? No, dneska maj dýl, asi dílny. Nechtěla bych, chudáček…ten jeho pohled dneska na chodbě…) a konečně změny (Musím si nechat předělat pokoj. Co až si tam přitáhnu kluka? Třeba zrovna Tomáše… ale kdoví. Navíc musím zhubnout, takhle na střední nemůžu. Ale času dost.)

Slečna se zpravidla taktéž zaměří na poslední zmíněnou myšlenku, na změny. Musí si vše srovnávat, uvažovat, kdy je na kterou změnu správný čas. Hubnutí? Změna barvy zdí? To by ovšem napřed musela přemluvit rodiče… ona prostě nepřestává přemýšlet nad několika věcmi najednou, otázkou je, kdy se dá potůčku myšlenek říkat povodeň.

Já osobně se momentálně zabývám tím, co bude zítra na pololetním vysvědčení, jak říct rodičům o ztracené kartě na autobus a co že jsem to vlastně právě napsala. Jestli je to jen výplod kvetoucí mysli teenagera nebo se to dá považovat za něco, co má hlavu a patu. A teď mne napadlo, že jsem text nezapomněla shodit rádoby skromnou poznámkou typu “Ale jsem jen… a nevím, co to ze mne vlastně vylezlo.”

Ale mazat se mi to nechce. A vůbec, třeba je to průkopnictví.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Anna Bukovanská

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.