Antény mají rádia, ne lidé. Nebo je to naopak?

„Jak máme být šťastni, aniž bychom se vyhýbali skutečnosti – ta je vždy neutrální, tedy člověk nezbavený emocí nevnímá skutečnost, ale její hodnocení. Pokud jste šťastni, musíte být závislí na vlastních představách, ne na opravdovém světě…“

V životech většiny z nás vždy existovaly ideály, prozatimně neuskutečněné sny, lidé, jejichž existence linkuje referenční dráhy našich rozhodnutí. Ale neexistuje něco víc? Není naše seberealizace jen částečně závislá na okolí způsobem, že okolí pouze hraničí s našim polem jedinečnosti, a vymezuje pomyslné okraje, které bych ideálně připodobnil k struktuře puzzlí? Jinými slovy v situaci, kdy vstupujeme do interakce, jsme neustále pod tlakem dalších dílků, které do nás buď zapadají, nebo ne. Avšak vždy se tyto nové prvky objektivní reality střetávají pouze s okraji „našich puzzlí“. Tedy jakýkoliv kontakt neformuje jádro osobnosti, ale naopak jádro osobnosti hodnotí, kategorizuje a klasifikuje nové dílky, jenž na nás každodenně útočí.

 Odkud přichází tyto nové segmenty vsakující se do našeho vědomí, doprovází také otázka, proč je každý dílek formující naší osobnost nakonec jedinečný. Dostačující odpověď shledávám ve vysvětlení, že cokoliv přijmeme, musí zapadat do vlastních primordiálních dílků, s kterými jsme se již narodili. Tímto způsobem se každá nová součástka, gravitující kolem nás, musí přizpůsobit našemu jádru, kostře puzzlí, a tudíž získá zpravidla punc jedinečnosti pouze touto vazbou. Avšak mé abstraktní připodobnění v sobě neobsahuje žádné vysvětlení a slouží pouze jako pozadí pro mou následující úvahu. Po přijetí této perspektivy je náš svět koncentrátem dílků puzzlí – naší součástí. Jednoduše řečeno, vjemy z vnějšího světa se proměňují v součást našich osobností, stejně jako jeden dílek puzzlí neurčuje výsledný obraz, ale podílí se na jeho formování.

Posuňme se o krok dál. Je úspěch, štěstí, charisma, cokoliv co vám chybí, způsobeno rozporem, desynchronizovanou koincidencí nevhodných dílků, které se na naši osobnost násilím přilepují? Kdo rozhoduje o tom, co budeme ignorovat a čemu přikládat vysokou relevanci. Jsme to opravdu my, nebo je naše osoba pouze jeden dílek meta-puzzlí, do kterých buď zapadáme, nebo ne. Pro mé vysvětlení využiji pojem „anténa“ – novodobý vynález odvozený z čistě lidské racionality. Avšak v následující části textu chápejte jako  „anténu“ abstraktní okem neviditelnou část vaši osobnosti. Vnímejte ji jako zprostředkovatele stále nových puzzlí, jako celnici na hranici vašeho vědomí, která rozhoduje o relevanci prožívaného okamžiku. Pokaždé, když se probudíte, anténa se automaticky naladí na takovou frekvenci, abyste dospěli k co největší shodě mezi již hluboko zakořenělými dílky a vašimi cíli. Celý den se promění v anténou zprostředkovaný odraz asociující její frekvence. Anténa poté slouží jako nástroj, jenž určuje námi podstatnou výseč reality, a vytváří z ní realitu subjektivní.

Jedinci, kteří jsou ve vašich očích buď omezení, přehnaně konzumní, neindividualističtí, či nesoběstační, se v naší společnosti budou nadále vyskytovat. Deduktivně je můžeme vložit do kategorie krátkých antén. Krátké antény se vyznačují svým omezeným dosahem, tudíž dílky puzzlí, jenž dokáží lidé charakterističtí „krátkou anténou“ přijmout, jsou vzájemně podobné, zevšednělé, neoriginální a jednoduché. Člověk nemusí vykazovat určitý talent, aby dokázal přijmout obsah těchto dílků, avšak lidé s krátkou anténou jsou tímto obsahem také limitováni – přináleží jim nejvyšší šance uspět v procesu desindividualizace.

Avšak nechci se zabývat problémem nedostatečně vyvinutých antén, ale posunout se o pár pater výš, do sféry nedostupných, exkluzivních, vysoce výkonných antén, díky nimž existují encyklopedie, v jejichž útrobách se schovávají jména vynálezců s anténami schopnými zachytit dosud neuchopitelné dílky. Pokud přijmeme za svou skutečnost, že každý nový objev, ať již na poli vědeckém, literárním či souvisejícím s praktickým životem, koresponduje pouze s vlastním nastavením antény, její reciproční schopností, musíme souhlasit také s tvrzením, že vše, co kdy dokázaly naše antény přijmout, se zde vyskytovalo neznámo kde v éteru nezávisle na nás, jako by koncepty, či ideje všech revolučních vynálezů, visely volně, nenásilně a neviditelně ve vzduchu, a pouze čekaly na anténu schopnou přijmout již existující obsah.

Nezbývá, než si na závěr položit otázku: „Co rozhoduje o úspěšnosti antén?“ Dle mého názoru je smrticí ranou míra předsudků, jejichž kulminace vychyluje antény z ideálního nastavení. Vzniká šum a následné zkreslení, a také nedostatečný signál pro zachycení jemnějších frekvencí. Předsudky vytvářejí rámec našich možností, jelikož na nás působí jak vata nebo jakýkoliv izolant, sedimentující se v kanálech proudících frekvencí. Pravděpodobně jste zažili situaci, že signál na vašem mobilu nebyl zrovna nejsilnější, v horším případě žádný. Pro snadnější pochopení si představte, jak sestupujete do hluboké jeskyně, a s každým dalším metrem signál slábne. Podobně s nově získanými předsudky vstupuje dál do jeskyně, do vykonstruovaného světa povrchnosti se stále více omezenými možnostmi. Naopak cesta z této jeskyně je snad jedinou možností, jak vaše predispozice kultivovat a nebýt pouze krátkou anténou – uniformovaným dílkem meta-puzzlí.

Komentář

  1. Od Daniel Galuszka

    Odpovědět

  2. Od Patrik Battya

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.