02 Kvě 2020

Kosovo: svár etnický, náboženský i politický

Publikováno v Politika, Svět Od: Václav Kmoníček Dne: 2 května, 2020

Esej se věnuje jednomu z prostorů na Balkánském poloostrově, který svým způsobem již stovky let nezvládá ukončit konflikt, jež je často doprovázen násilnými etapami válek. Po pádu Římské říše a Byzance se na území Balkánu začalo stěhovat stále více etnických Srbů. Území Kosova se následkem toho stalo centrem srbského impéria. Dějinný zlom, který je v tomto směru možné označit jako nejvíce důležitý, je vítězství Osmanů v bitvě na Kosově poli roku 1389. Tímto vítězstvím získala Osmanská říše nadvládu na tomto území po bezmála 500 let.

Mimo jiné Osmané přinesli jednu z nejpodstatnějších součástí následných událostí, tedy své náboženství. Počátek Islámu na tomto území je prakticky důsledkem dnešního konfliktu na celém poloostrově. Pokud se zaměříme na území dnešního Kosova, tak v tehdejší době zde žili dvě hlavní etnické skupiny – Albánci a Srbové. Zatímco u Albánců nebylo soudobé pravoslavné ani jiné náboženství více „zakořeněno“, bylo jednodušší přejít na novou víru uchvatitelů. Srbové v tomto směru měli poněkud větší problém. Jejich pravoslavné vyznání mělo v té době pevnou tradici. Dnes tomu stále odpovídá náboženské rozdělení obyvatel, Albánci jsou převážně muslimové, Srbové naopak více vyznávají pravoslavné křesťanství.

Tím se postupně dostáváme k samotnému tématu práce. Konflikt v Kosovu označuje jako boj, který je současně etnický, náboženský i politický. Když totiž pomineme veškerá menšinová etnika, je zde hlavní svár všech doposud vedených válek mezi Albánci a Srby. Lze mezi nimi hledat všemožné rozdíly – například v tradicích, jazyku, a hlavně pak v pohledu na historii a náboženství. Již výklad toho, jakým způsobem bylo dosaženo osídlení problematizovaného území se značně liší. V obou případech je však příběh obsahem totožný, liší se jen kontext stran. Jak Albánci, tak Srbové totiž tvrdí, že na území mají nárok historický, protože jej osídlili jako první. Rozdíly v náboženství již byly zmíněny. Posledním zmíněným atributem je politika. Zatímco války o toto území byly historicky hlavně náboženského rázu a politicky se jednalo jen o expanze různých říší. Současná politická „bitva“ je vedena na zcela jiné úrovni. Novodobým zlomem byla občanská válka v 90. letech minulého století. Nezačala totiž jako ozbrojený střet. Vše započalo hlasováním o samostatnosti Kosova. Albánští zástupci vyhlásili referendum o odtržení a následně se i osamostatnili. Tomu však Srbové chtěli zabránit velkými represemi, což vyústilo v občanskou válku a následně se z toho stal mezinárodní konflikt se zapojením všech vojenských mocností a členských států NATO. Během něho přišly o život desetitisíce lidí a statisíce byly nuceny přesídlit pryč ze svých domovů kvůli útěku před ozbrojenci s jinou vírou. Od jeho ukončení panuje autonomie Kosova, roku 2008 byla vyhlášena Kosovská republika a od roku 2012 je Kosovo oficiálně uznaným nezávislým státem.

Nebo ne? Zdánlivě to může vypadat, že celý krvavý konflikt trvající v různých fázích několik stovek let byl ukončen, právo na svobodu zvítězilo a vše skončilo vyhlášením demokratické Kosovské republiky. Vyvstává však otázka, jestli i přes iniciativu světových mocností a autorit a podepsání všech možných smluv je možné mluvit o ukončení tak, že došlo k tomuto aktu i mezi obyvateli. Všechny tři atributy, tedy náboženství, etnicita i politika, jsou stále výrazně viditelné na několika hlavních ukazatelích. Těmi nejvíce podstatnými jsou 1. území Kosova a 2. postoj Srbska.

Kosovská republika je rozdělena na dva základní územní celky: Kosovo a Metochie. Problém spočívá v geografické poloze, kdy Metochie leží na hranici se Srbskem. Tomu odpovídá i rozložení obyvatelstva. Zatímco v části Kosova je populace většinově albánská, muslimská. Metochie je naopak osídlena srbskou etnickou skupinou, kteří jsou pravoslavní. Zde je část problému, která neustále přetrvává. Jde o rozdělení obou etnik. Veškeré jejich konflikty a odlišnosti se zde podtrhávají navíc tím, že jsou obě skupiny od sebe rozděleny nejen myšlenkově, ale i územně. Je potom mnohem jednodušší dělit celou společnost republiky na „my“ a „oni“, kdy každá strana je ovlivněna svým subjektivním postojem a stojí proti sobě. Z toho vyplývá, že i nově vytvořený suverénní stát je jen zmenšenou verzí původního konfliktu, kdy je zde stále pomyslná hranice mezi dvěma prostory. Tím albánským a tím srbským, nebo chcete-li tím muslimským a tím křesťanským. Je opravdu možné ukončit občanskou válku tím, že prostor soupeřících území se ohraničí, ale nechá rozdělený, čímž vznikne menší prostor pro stejně velký problém? Jak může být řešením etnicko-náboženského konfliktu jeho uzavření do zmenšeného místa? Jaká je tedy asi životnost tohoto řešení, když geopolitické rozložení odpovídá svým způsobem původnímu před poslední občanskou válkou?

Zmíněný problém prostoru přímo navazuje na druhý ukazatel. Tedy postoj Srbska, sousedního státu Kosovské republiky. Téměř veškeré kroky Srbska proti samostatnosti Kosova se dovolávají práv vůči území Metochie a jejímu obyvatelstvu, které tvoří právě Srbové. Na tomto podkladu Srbsko absolutně neuznává jakoukoli autonomii Kosova a považuje jej za vlastní neoddělitelné území, což je mimochodem od roku 2006 součástí srbské ústavy (zde je Kosovo definované jako nedílná část Srbska). Pokud je ale suverénní stát uznán světovými velmocemi, jak se postavit k tomu, že je současně v ústavě jiného státu jako neoddělitelný celek? Navíc i podpora států není zcela jasná. Příkladem je Rakousko, které sice Kosovo uznalo jako stát, avšak 12. 2. 2018 rakouský vicekancléř Strache prohlásil, že je nedílnou součástí Srbska. Že svár není u konce dokazují i různé události, které se mezi oběma státy dějí. Příkladem za všechny je ten z roku 2017, kdy ze Srbska do Kosova byl vypraven vlak, který vláda nechala polepit nápisy ve smyslu „Kosovo je Srbsko“ apod. Pokud toto může dělat oficiální vláda vůči jinému státu, je zde velký problém. Vlak byl vypraven jen do části „srbské“ Metochie, kde vzbudil poměrně velký (kladný) ohlas. Naopak velice negativně se vůči tomu stavěla albánská část Kosova. Avšak ani Albánci se nenechají protisrbskými akty zahanbit. Příkladem budiž zastřelení srbského předáka Ivanoviče v roce 2018, tedy téměř 20 let po válce.

V posledních desetiletích je trend vytváření samostatných státních útvarů, které začalo rozpadem tzv. Východního bloku, pokračujíc zvýšeným „výskytem“ referend o nezávislosti posledních let (ačkoli jde o vyvrcholení dlouhotrvajících snah a sporů). Příkladem může být Skotsko, Katalánsko a v posledním měsíci opět i Baskicko. Podobné tendence mělo i Kosovo, které se před započetím poslední občanské války pokusilo osamostatnit hlasováním. Neopomenutelnou událostí posledních let je však anexe Krymu Ruskou federací. Podíváme-li se na tamní vývoj, porovnáme ho s tím, co se děje na mezi Srbskem a Kosovem, je zde možná oprávněná hypotetická obava o podobný pokus ze strany Srbska. I na Krymu nejdříve proběhlo hlasování a po jeho ukončení jej přijela podpořit ruská armáda. Rozdíl zde tvoří jen situace Kosova v kontextu mezinárodního snažení o jeho samostatnost, tedy pravděpodobnost opětovného zapojení členů NATO do konfliktu. Je možné předpokládat, že hrozba jejich zapojení do obrany proti Srbsku je vzhledem k ekonomickému stavu Srbska pádným důvodem pro držení se drobných humánních kroků vůči Kosovu – jako třeba vypravovat agitační vlaky. Avšak nutno podotknout, že tyto „akce“ mohou mít za následek hlavně rozdmýchávání vnitřního konfliktu Kosovské republiky. Tedy stavění Albánců a Srbů, křesťanů a muslimů proti sobě. Stavění dvou náboženství a etnik do pozice rozbrojů, čímž může dojít k rozpadu republiky skrze občanskou iniciativu, ať už násilnou či ne.