Demokracie a její kritici

Tato práce pojednává o díle Demokracie a její kritici z pera Roberta Dahla. Důvodem výběru je, že demokracie a její studium mohou být právem považovány za středobod politické vědy. Velká část analýz a teorií ve společenskovědní oblasti se odvíjí od předpokladů racionálně myslícího autonomního člověka žijícího ve společnosti, tedy od stejných předpokladů, od nichž se odvíjí i teorie demokracie, z čehož plyne, že politická věda často pojímá demokracii jako jakýsi předpoklad svého bádání. Je ale demokracie předpokladem nezpochybnitelným? Stojí demokratický politický systém na racionálních základech dostatečně pevných, abychom jej používali jako pilíř našich teorií?  Jsou demokratické ideály skutečně žádoucí či alespoň nejlepší možné? Jak je možné demokratické ideje vyvracet či naopak hájit? Právě tyto otázky jsou předmětem zkoumaného díla.

Práce nejprve pojednává o obecných charakteristikách díla, jeho základních cílech a stěžejních myšlenkách. Následně se věnuje silným a slabým stránkám celého díla. Zároveň se pokouší odpovědět na některé otázky, které Dahl ponechal nezodpovězené a vyřešit dilemata, která označil za nevyřešitelná. V závěru práce je předloženo shrnutí a celkové hodnocení díla.

Obecné poznatky

Dahl pojal svou knihu jako komplexní argumentační linií počínající vyvracením konkurenčních „nedemokratických“ přístupů[1] a táhnoucí se od morálních předpokladů[2] přes definice a vymezení demokracie[3] až po řešení jejích nejpalčivějších problémů a dilemat.[4] Mezi jeho cíle lze zařadit zejména snahu demokracii vymezit a definovat, poskytnout jí obhajobu před tradičními kritikami a také pojednat o jejích nedostatcích a možnostech jejich řešení. Ústřední myšlenka knihy spočívá v pochopení demokracie jako procesu kolektivního rozhodování v rámci společenství, který lze z normativního a morálního hlediska považovat za ideální či alespoň nejlepší myslitelný model politického rozhodování.[5] Druhou klíčovou myšlenkou je pak oddělení tohoto ideálního procesu od reálné demokracie, jež naplňuje kritéria tohoto procesu pouze nedokonale a která je nazvána polyarchií.[6]

Silné a slabé stránky

Silnou stránkou díla je zejména vymezení demokracie jako procesu a vcelku zdařilý výčet jeho pěti kritérií.[7] Přestože však Dahl demokracii „instrumentalizoval“, při její obraně setrval v etické a axiologické rovině.  Za úctyhodnou lze také považovat snahu obhájit demokratické ideály[8] a naopak vyvrátit tradiční alternativy – anarchii[9] a poručnictví.[10] V případě poručnictví ale není obhajoba dotažená a ponechává možnost dalšího napadání (viz dále).

Mezi slabé stránky Dahlovy argumentace lze nejprve zařadit jeho nepříliš úspěšnou snahu vyvracet argumenty obhájců poručnictví. Dahl nedokázal precizně vysvětlit, proč jsou si všichni lidé co do schopnosti porozumět komplexitě společenského systému rovni. Jeho argumentace je založená jen na morálním soudu, že všichni lidé jsou si vnitřně rovni a tudíž mají právo na rovné respektování jejich zájmů[11] a na nepříliš úspěšně prokázaném předpokladu, že každý člověk je stejné způsobilý podílet se na vládě.[12] Byť si odmyslíme fakt, že morální soudy nemají ve vědecké teorii žádné místo, musíme se pozastavit nad Dahlovým tvrzením, že vzdělaný člověk – specialista sice může být technicky způsobilejší k rozhodnutí než člověk průměrný, ale že politické rozhodování má i morální stránku, ve které způsobilejší není.[13] Toto tvrzení lze vyvracet hned dvěma způsoby.

Zaprvé lze poznamenat, že vysokoškolsky vzdělaný člověk se nutně musel setkat s akademickou diskusí a polemikou, a je tudíž zvyklý přijímat a tolerovat názory, s nimiž nesouhlasí, což jej vykresluje jako vhodnějšího i po morální stránce. Navíc je potřeba zdůraznit, že i kdyby na tom byli po morální stránce intelektuál a průměrný občan stejně, intelektuál by stále neztratil převahu po stránce odborné a pokud se politické rozhodování skládá z obou těchto stránek, intelektuál je přes stejnou morální způsobilost stále vhodnějším kandidátem. Přiznání větší způsobilosti odborníkům navíc neznamená nutnost rezignovat na výše uvedený morální předpoklad vnitřní rovnosti. V zastupitelské demokracii lze dojít ke kompromisu skrze ponechání rovného a všeobecného aktivního volebního práva na straně jedné a omezení volebního práva pasivního na straně druhé. Sám Dahl uznává, že pasivní volební právo lze omezit například vyšší věkovou hranicí.[14] Naskýtá se tedy otázka, proč by nemohlo být omezeno například vzděláním, čímž by nebyla porušena ani rovnost příležitostí, neboť vzdělání je otevřeno všem občanům a zároveň by toto omezení mělo na rozdíl od vysoké věkové hranice racionálnější odůvodnění. Dichotomii nedostatku způsobilosti a práva na rovnou účast se Dahl snaží překlenout jakýmsi vzdělanějším relativně málo početným „minilidem“, který bude na místo „velkého lidu“ kontrolovat politiky a úředníky.[15] Je však třeba se ptát, co jiného je tento „minilid“ než skupina poručníků?

Další slabou stránku Dahlovy argumentace lze spatřovat v jeho základním předpokladu demokratického procesu. Dahl vychází z určité skupiny vesměs pozitivních hodnot, které by měly legitimovat demokratické zřízení. Na první místo je stavěna svoboda a morální autonomie jednotlivce,[16] na druhé pak možnost jeho rozvoje[17] a na třetí možnost chránit a prosazovat v kolektivu své zájmy s nepříliš šťastným dodatkem, že by tyto zájmy měly být prosazovány rovnou měrou.[18] Ne příliš šťastným proto, že jednotlivce reálně nemusí zajímat, jakou měrou jsou prosazovány zájmy a uspokojovány potřeby ostatních, dokud jsou jeho zájmy a potřeby uspokojeny. Proto je vhodnější mluvit o adekvátní[19] možnosti každého prosazovat své zájmy. To ale není hlavní problém celé argumentace, takže pro jednoduchost předpokládejme, že tyto tři hodnoty v daném pořadí jsou skutečně žádoucí. Dahl následně, opřen o Millovu argumentaci,[20] vyvozuje, že pro naplnění těchto hodnot je nutné, aby byl společenský systém inklusivní a aby v něm panovala politická rovnost.[21] Až potud s tím lze opět souhlasit za předpokladu, že odhlédneme od výše uvedeného nedostatku při vyvracení poručnictví. Nyní ale Dahl pokračuje tím, že politickou rovnost lze zajistit pouze rovným rozdělením politických zdrojů a mezi nejdůležitější z nich řadí vedle fyzického násilí i rovnost ekonomickou a rovnost ve znalostech, informacích a schopnosti je zpracovat.[22] [23] Tuto tezi lze opět vyvrátit dvěma způsoby.

Zaprvé rovnost v schopnosti nabývat znalosti a zpracovávat informace je nemožná v důsledku přirozených dispozičních bariér každého jednotlivce a lze se jí jen hrubě přibližovat. Rovnost ekonomických zdrojů je pak věcí nežádoucí a nespravedlivou, neboť různé úsilí nutně musí vést k různým výsledkům a různé míře úspěchu. V opačném případě bychom se vzdali druhého nejdůležitějšího opodstatnění demokracie – vývoje jednotlivce, neboť rovnost výsledků bez ohledu na zásluhy je přirozeně demotivační. Vývoji neprospěje ani unifikace zájmů a potřeb, která může být ekonomickou rovností způsobena, neboť s tou nutně přichází i ztráta rozmanitosti a jak poznamenal J. S. Mill, bez rozmanitosti nelze vývoj předpokládat.[24] Dahlova ideální demokratická společnost je vlastně unifikovaná masa průměrnosti, „neinovativnosti“ a relativně stejné hlouposti.[25] Konečně ekonomická rovnost nutně znamená, jak Dahl přiznává, regulatorní zásahy státu do vlastnictví a do výdělku, tedy do přirozené distribuce ekonomických statků, což nelze interpretovat jinak, než jako omezení ekonomické svobody a nedotknutelnosti vlastnictví, tedy dvou z nejdůležitějších součástí svobody obecně. Zároveň nelze zapomenout na silný Tocquevillův argument spojující přílišnou rovnost se stagnací a propadem společnosti.[26] Abych tuto argumentaci shrnul, Dahl chce ve jménu svobody a vývoje uzmout lidem velkou část jejich svobody a možnosti vývoje, aby jim poskytl rovnost údajně potřebnou dosažení svobody a vývoje. Tento logický rozpor se pak snaží neúčinně vyřešit tvrzením, že v demokracii svoboda znamená svobodu kolektivního sebeurčení,[27] což je zjevný protimluv, neboť svobodu jednotlivce přirozeně nelze spatřovat v situaci, kdy je jeho autonomie vůle omezena kolektivním rozhodováním na základě principu majority a poměrně přísnou regulací jeho ekonomické činnosti a omezením vlastnického práva.

Zadruhé si Dahl neuvědomil, že posílení tří zmíněných ideálů demokracie lze dosáhnout i bez likvidace svobodné soukromé sféry společnosti a tedy bez nutného vytváření rovnosti politických zdrojů. Moderní polyarchie totiž poskytují bez ohledu na politické zdroje svobodu všem stejně prostřednictvím zejména ústavní, zákonné a soudní ochrany lidských práv a svobod. Dále jsou moderní společnosti přirozeně rovnostářské v možnostech osobního rozvoje. Státní školy, stipendijní programy na univerzitách, internet jakožto jednoduše dostupný zdroj veškerých informací, to vše vede k téměř neomezeným možnostem osobního rozvoje bez významnějších nákladů na ostatních demokratických ideálech. A konečně prostřednictvím politických stran a dalších veřejnosti otevřených organizací pluralitní společnosti, které integrují dostatek politických zdrojů a pokrývají velkou část, ne-li absolutní celek spektra možných občanských zájmů a potřeb, se nastoluje i široká rovnost možností chránit a prosazovat své zájmy a opět bez vedlejších nákladů na svobodě či dalších ideálech.[28] Dahlova kauzalita tudíž není kauzalitou, ale pouhou korelací.

Konečně bych se rád zmínil o údajně neřešitelném dilematu mezi demokratickým ideálem rovnosti zájmů všech, kteří podléhají kolektivnímu rozhodování a principem majority.[29] Přestože princip majority běžně nedokáže dosahovat obecného blaha, ale pouze uspokojení co největšího možného počtu požadavků, nelze rezignovat na jeho zdokonalení. Představme si, že by občané (či jejich zástupci v parlamentu) mohli vytvořit preferenční pořadí jednotlivých alternativ při daném hlasování tak, že by si sami určili, kam umístí dělící linie mezi variantami pozitivními, neutrálními a negativními. Neutrální varianty by se pak hodnotily nulou a pozitivní i negativní vždy podle pořadí od čáry s tím, že k negativním by se přidělovaly hodnoty záporné. Přičtením bodů jednotlivým variantám a následným vylučováním nejslabších a přepočítáváním hlasů mezi ostatní lze dosáhnout výsledku, blížícího se obecně optimu nikoliv z hlediska uspokojení maximálního počtu hlasujících ale maximalizace celkového společenského užitku. Samozřejmě se zde opírám o předpoklad, že obecný užitek je sumou užitků jednotlivců tvořících společnost.

Závěr

Celkově lze Demokracii a její kritiky označit za zdařilé dílo. Ocenit lze zejména snahu autora demokracii obhájit před tradičními způsoby kritiky a také pojetí demokracie jako nejspravedlivějšího možného procesu kolektivního rozhodování. Přesto Dahl nedokázal podchytit podstatu demokracie na základě racionality a logiky a musel si dopomoci morálními soudy, což činí z jeho teorie spíše normativní než deskriptivní dílo. Právě vlivem přílišného moralizování a logických chyb je pak Dahlova představa demokracie jaksi na pomezí mezi všemi známými teoriemi a představami o tom, jak by měla demokracie vypadat. Proto si troufám říci, že všechny tři velké ideologie by tuto teorii odmítly jako rozporuplnou, protože by nebyla dostatečně liberální, konzervativní ani socialistická. Dle mého názoru se však v případě této teorie nejedná o ideální kompromis, ale spíše o neživotaschopný konglomerát, což je problematické ve chvíli, kdy má být demokracie opřená o všeobecný souhlas a podporu společnosti. Chtěl-li Dahl skutečně zůstat neutrální a objektivní, měl se držet instrumentalistické logiky, kterou načrtl, a nepouštět se do etické a axiologické argumentace.

Použitá literatura
  • DAHL, Robert A.Demokracie a její kritici. Praha: Victoria Publishing, 1995, 349 s. ISBN 80-856-0581-3.
  • DAHL, Robert A. Equality versus Inequality. Political Science and Politics, Vol. 29, No. 4, (1996): 639-648.
  • DIZEREGA, Augustus. “Equality, Self-government and Democracy: A Critique of Dahl’s Political Equality”.The Western Political Quarterly 3 (1988): 447–468.
  • MILL, John Stuart.On liberty. Kitchener: Batoche Books, 2001, 109 s.
  • TOCQUEVILLE, Alexis de.Demokracie v Americe. Vyd. 2., V nakl. Academia 1. Praha: Academia, 2000, 624 s. ISBN 80-200-0829-2.
Poznámky pod čarou

[1] Dahl, 1995, s. 37 – 75.

[2] Ibid., s. 76 – 98.

[3] Ibid., s. 99 – 120.

[4] Ibid., s. 121 – 308.

[5] Ibid., s. 10; 79 – 80.

[6] Ibid., s. 11; 200 – 204.

[7] Ibid., s. 101 – 106; 116 – 120.

[8] Ibid., s. 79 – 90.

[9] Ibid., s. 43 – 50.

[10] Ibid., s. 63 – 75.

[11] Ibid., s. 80 – 82.

[12] Ibid., s. 91 – 95.

[13] Ibid., s. 63 – 68.

[14] Ibid., s. 202.

[15] Ibid., s. 307 – 308.

[16] Ibid., s. 84 – 86.

[17] Ibid., s. 86 – 88.

[18] Ibid., s. 88 – 90.

[19] DiZierega, 1988, s. 454.

[20] Dahl, 1995, s. 88.

[21] Ibid., s. 283.

[22] Ibid., s. 292 – 296.

[23] Dahl (1996), s. 639.

[24] Mill, 2001, s. 67 – 69

[25]  DiZierega, 1988, s. 456.

[26] Tocqueville, 2000, s. 159 – 161.

[27] Dahl, 1995, s. 295

[28] DiZierega, 1988, s. 460.

[29] Dahl, 1995, s. 137 – 138

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *