Idylická prvotní církev a jednota křesťanů

Idylická prvotní církev

Dějiny prvotní církve – knihu Skutky apoštolů – můžeme číst dvojím způsobem. První možností je, že budeme idylicky závidět prvotním křesťanům, že jim všechno šlo jako po másle, a plakat nad sebou, že my jsme na tom v dnešní církvi jinak. Druhá možnost je, že budeme Skutky apoštolů číst bez onoho „pohádkového nánosu“ a dovolíme sami sobě vnímat úskalí, se kterými prvotní církev musela zápasit. Zároveň se pak necháme jejich způsobem řešení poučit.

Prvotní církev musela čelit různým problémům a měla odvahu na ně adekvátně reagovat. Když budeme Skutky i listy apoštolů číst bez onoho idylického nánosu, zjistíme, kolik bylo v prvotní církvi napětí ve vztazích. Stačí pravdivě číst o sporu Pavla s jeho společníkem Markem nebo o napětí mezi Pavlem a Petrem. Dočteme se o tom, jak někteří věřící – včetně prvního papeže – diplomaticky kličkovali nebo dělali kompromisy. Dočteme se, že prvotní církev řešila podstatnou otázku přijetí pohanů do církve.  Dnes nám spory o obřízku přijdou naivní, ale troufnu si říci, že pro prvotní církev to bylo podobně výbušné téma, jakým je dnes například zdobrovolnění celibátu.

Mnoho lidí si myslí, že církev musí zůstat konzervativní, že nesmí přijímat novoty a musí úzkostlivě střežit poklad víry, aby nebyl poničen. Proto je nutné zachovat všechno to, co bylo dříve, a nic neměnit. Na první pohled vypadá tento postoj rozumně a zodpovědně. Je třeba víru chránit a správně ji předávat – to je zcela na místě a je povinností církve tento úkol plnit. Je však nezbytné ještě něco dodat: onen poklad víry je třeba předávat aktuálně a s ohledem na to, komu je předáván. A to vyžaduje přemýšlení a námahu.

Před dvěma sty lety většina lidí vychodila maximálně základní školu a byla ráda, že umí číst a psát. Proto cokoliv řekl pan farář v kostele, brali lidé absolutně vážně. Dnes je situace jiná. Více než polovina mladých lidí má vystudovanou vysokou školu a v otázkách víry se proto nespokojí s lacinými poučkami z katechismu. Aby se i těmto lidem mohl předávat poklad víry, je třeba se, obrazně řečeno, přeladit na jejich frekvenci a začít na ní vysílat, jinak nám tito lidé nebudou rozumět.

Žijeme v době, která má za sebou velké filosofy jako byl Hegel nebo Kant, ale také má za sebou dvě světové války a hrůzy mnoha politických ideologií. Žijeme v zemi, která má za sebou čtyřicetileté období náboženské nesvobody a kde se lidé teprve pomalu svobodě učí. Naše společnost je na jednu stranu čím dál více přetechnizovaná a majetná, ale na druhou stranu není mezi námi málo těch, kteří obracejí každou stokorunu. A do této atmosféry musí naše církev vnášet poklad víry. Musí naslouchat bolestem dnešních lidí a odpovídat na ně evangelním poselstvím. Dnešní lidé nejsou zvědaví na suché poučky z katechismu, ale touží po živé víře, touží po opravdovém vztahu s Bohem.

Čteme-li Nový zákon bez idylického nánosu, uvědomíme si, jak prvotní církev dokázala reagovat na aktuální výzvy, i když se tak někdy dělo skrze napětí a spory. Kéž by i dnešní názorové tříbení a dialog uvnitř církve vedly k podobným plodům.

Jednota křesťanů

Už více než šedesát let existuje v církvi snaha o sbližování různých křesťanských směrů, které se říká ekumenismus. Vždy v lednu probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů. Ekumenismus znamená spolupráci mezi různými křesťanskými církvemi. Je to snaha hledat to, co máme společné, a to prohlubovat. Je to snaha pochopit toho druhého, pochopit jeho víru a jeho vztah s Bohem.

Domnívám se však, že chceme-li spolupracovat mezi církvemi a učit se od sebe navzájem, musíme začít nejprve v rámci své církve. Nemůžeme se snažit respektovat jiné církve, když se nebudeme snažit se respektovat navzájem jako katolíci. Katolická církev zabírá širokou škálu projevů zbožnosti – od tradičních pobožností přes různé charismatické skupiny, které do svého prožívání víry vtahují množství emocí, až po různá bratrstva, která by nejraději slavila mši svatou jen latinsky a zády k lidu.

A možná nemusíme přemýšlet nad celou naší církví a můžeme si obzor zúžit. Zkusme se jen podívat do našich farností, kolik je tu skupinek, z nichž každá by víru ráda prožívala trochu po svém. Starší by přivítali víc pobožností a poutí, dospívající by přivítali více sportovního vyžití v rámci farnosti, konzervativní by přivítali, kdyby svaté přijímání při mši podával jen kněz a nejlíp vkleče, mladé maminky by zase rády, kdyby se nedělní mše mohla zkrátit, aby byla pro děti lépe snesitelná. Vlastně lze říci: „Co člověk, to názor.“

Budeme-li si tvrdohlavě každý stát za svým, budeme-li se každý považovat za toho nejlepšího, který má ten správný názor, pak nás podstata křesťanství úspěšně minula. O žádnou spolupráci mezi církvemi se pak ani nemusíme snažit, protože nedokážeme spolupracovat v rámci vlastní církve. Pokud ale dokážeme respektovat toho druhého, pak snad jednou dozrajeme k tomu, že nás může obohatit nejen ten, kdo v naší vlastní církvi zastává jiný styl, ale že nás může obohatit i ten, kdo k nám „nepatří“.

Nejsem si také jistý, jestli všichni správně chápeme, co znamená slovo katolický. Když se řekne katolický, většině lidí to evokuje slova tradiční, jednotný či přísný. Avšak původ slova katolický je ve starořeckém jazyce a jedná se o spojení dvou slov – kat holos, což se dá přeložit jako z celku, z celého světa, tedy všeobecný, různorodý, pestrý. A my se můžeme ptát, jestli název naší církve odráží realitu.

Mnoho věřících se domnívá, že pokud se v církvi ozývají různé – někdy i protikladné – hlasy, tak něco není v pořádku. Církev přece musí být jednotná. Bohužel zapomínáme, že i v prvotní církvi zaznívali různé – někdy i protikladné hlasy. A že jen cestou vzájemného naslouchání a dialogu dokázala církev tyto spory řešit. Jednota církve nespočívá v uniformitě. „Duch svatý je tím, kdo vzbuzuje mnohotvaré a rozmanité bohatství darů a současně buduje jednotu, která nikdy není uniformitou, nýbrž přitažlivou mnohotvárnou harmonií,“ říká papež František ve své exhortaci Radost z evangelia. Církev je velký symfonický orchestr a každý z nás v něm hraje svůj důležitý part. Teprve spojením všech nástrojů dohromady vzniká nádherná hudba, kterou diriguje Bůh.

K lidské zralosti nutně patří otevřenost k názoru druhého a schopnost uznat, že můj vlastní názor nemusí být nutně ten jediný správný. V církvi je mnoho lidí, kteří pro ni dělají velké množství věcí – organizují akce, jsou v jednom kole a navenek jsou skutečně zapálenými lidmi pro Boží království. Avšak když s nimi člověk začne více spolupracovat, zjistí překvapivou věc – ti lidé to sice dělají, ale běda, když není po jejich. Oni sice organizují množství aktivit, ale zkuste mít na něco odlišný názor. To je dovede přivézt až k zuřivosti. Pokud není po jejich, dají vám to velmi nepříjemně pocítit.  Člověk si pak klade otázku, k čemu je taková nadsazenost pro Boží království, když se za ní skrývá elegantně zamaskovaná snaha o seberealizaci za každou cenu.

Když se řekne Ďábel, většinou si tuto bytost spojíme se světem, který je mimo církev. Ďábel nám evokuje ten zlý svět, kde lidé nevěří v Boha a ženou se za slávou a majetkem. Ale já si myslím, že tato zlá bytost nemá ani tak potřebu na církev útočit z vnějšku. Naopak – tato vychytralá bytost nachází útočiště spíš uvnitř církve. Nejsnadnější je totiž působit na to, aby se lidé uvnitř církve začali přít o to, čí cesta je ta správná. Jestli jsou lepší charizmatici nebo tradicionalisté, mariánská hnutí nebo liberálové. A čím více se tyto skupiny budou mezi sebou přít o to, kdo je lepší, tím více budou tomu Zlému skákat na lep. Protože jemu jde přesně o to, abychom se hádali, abychom vyplýtvali veškerou svou energii na spory a hádky – a pak už jsme neměli sílu na to podstatné – tedy poznávat Boha a znovu a znovu mu odevzdávat svůj život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.