Nadvláda mužů

Tento úvod by vás měl především navnadit ke čtení této poměrně rozsáhlejší práce a zároveň uchránit čas těm, které toto téma nezaujme. Pierre Délix Bourdieu byl francouzský sociolog a antropolog, který se věnoval především sociologii vzdělání a kultury. Vytvořil novou sociologickou teorii, jež se obvykle nazývá „teorie jednání“. Zavádí pojem her, pro každodenní interakci mezi lidmi a pracuje také s kulturním či sociálním kapitálem.[1]

Hrubý pohled na to, o čem to bude

Kniha Nadvláda mužů je svou formou přístupná také čtenářům mimo oblast sociologie a rozhodně stojí za přečtení, jelikož poskytuje jiný náhled na vztah mužů a žen v současné společnosti. Prvotní analýza vztahů mezi ženami a muži, je rozebrána na základě vztahů mezi pohlavími ve společnosti berberského kmene Kabylů žijícího v Africe. Tuto analýzu vztahů tohoto kmene pak Bourdieu převádí na analýzu vztahů v současném civilizovaném světě. Kabylové zde plní úlohu „necivilizovaných“ lidí, lidí v co nejpřirozenější, respektive civilizačními tlaky co nejméně dotčené podobě.

V další části jsou již Kabylové na vedlejší koleji a Bourdie se zaměřuje na analýzu původu a důvodů mužské nadvlády nad ženami. Zajímavý je také pohled na nadvládu mužů nad muži, která je praktikována v homosexuálním vztahu. Nechybí ani rozbor historických návyků, které tuto nadvládu udržují a nadále potvrzují. Uvádí, že tato nadvláda má také určité důsledky v ekonomii sociálních statků. Romantičtěji založené povahy pak Bourdie uspokojuje samostatnou kapitolou o romantické lásce, kdy se muž vzdává své nadvlády ve prospěch partnera, či spíše partnerky a tak jí dává najevo svou důvěru.

Velmi jsem přemýšlel o formě, jakou budu tuto esej vést. Nakonec jsem se rozhodl, že budu představovat teze a myšlenky autora, jež prezentuje v této knize, a rovnou se s nimi budu pokoušet polemizovat, budou-li se mi zdát k tomu vhodné, tedy v případě, že s nimi budu sympatizovat, se je pokusím ze svého pohledu obhájit či je ponechá jen tak, nebo pokud nebudu v něčem s autorem souhlasit, pokusím se s takovýmto tvrzením polemizovat. Takové teze se také pokusím poupravit či zcela nahradit, jelikož se s nimi neztotožňuji a domnívám se, že nejsou zcela přesné, po případě že jsou příliš omezeny sociologickým pohledem autora. Je mi zcela jasné, že můj úsudek bude ovlivněn filozofickým pohledem, ale doufám, že se mi povede oprostit se od takto omezeného myšlení a osvětlit problém z pozice čistého rozumu a zření přítomnosti, což je dle mého názoru mnohem více než jakákoli nauka získaná zprostředkovaně.

Pravděpodobně se spíše budu zaměřovat na tyto tvrzení než na obecný přehled textu, jelikož mi to přijde podnětnější než čirý popis a také zajímavější. Avšak abych mohl s těmito tvrzeními polemizovat, musím je zasadit do určitého kontextu, tudíž se v menší či větší míře popisu neubráním, budu se jej však snažit minimalizovat na nutné minimum.

Malé ohlédnutí za zdrojovým materiálem

Než se tedy pustím do rozboru, trochu netradičně bych chtěl nejprve uvést své pocity z knihy. Byl jsem knihou Nadvládou mužů velmi mile překvapen. Především její čtivostí, která byla do jisté nezanedbatelné míry dána také zajímavým tématem, které bylo podrobeno analýze. Tuto knihu bych vřele doporučil komukoli, komu by dané téma nadvlády mužů nad ženami přišlo zajímavé, i těm kteří by se chtěli vzdělat v sociologii. Kniha není příliš rozsáhlá, takže na první pohled neodradí svou tloušťkou a přesto podává docela ucelený pohled na toto téma, jež je dále zúženo. S Nadvládou mužů jsem byl nadmíru spokojen a přes prvotní nejistotu ohledně zvoleného tématu a možností, jak na něj reagovat, se mi naskytlo poměrně dost podnětů, s nimiž mohu pracovat, a ve výsledku jsem se i mnohé dozvěděl a především něco, co je alespoň z části využitelné v reálném životě.

Strukturalizace společnosti

Bourdieu typizuje člověka nejen podle sociálního postavení či sociálních statků, nýbrž se podle něj tato sociální typizace, v tomto případě opozice spojené se sexuálním vztahem dvou partnerů, projevuje také na tělesné úrovni. Tato opozice je v souladu s opozicí mužského a ženského principu, tedy maskulina a feminina. Sem můžeme zařadit například takovéto dvojce: vpravo/vlevo, nahoře/dole, suchý/mokrý, tvrdý/měkký a další. Na základě tohoto dělení se pak, dle autora, také rozlišují různé činností či prostý pohled na věci. Tyto paradigmatická schémata pak jsou údajně vepsána do těl, právě díky udržování těchto sexuálních konstrukcí. Zde není řeč o biologickém aspektu, který je zde dle mého názoru podceňován, ale o post-prenatálním životě jedinců, jenž je ovlivňován somatizací těchto sociálních struktur, jež determinují nahlížení na jedince. Zkráceně řečeno, naše biologická odlišnost nás na základě dějinně společenského základu struktury pohledu na jedince odlišných pohlaví, předem determinuje do určitých sociálních rolí.

Avšak z autorova projevu i z dalších částí knihy cítím, že Bourdie s takto diferenciovanou společností nesouhlasí. Nenabízí však nějaké jasné východisko, ale to jistě nebylo ani záměrem knihy, která se zaměřuje především na analýzu stavu věci a spíše nabízí čtenáři podnět pro vlastní úvahu. Idealizace možného východiska ve formě vhodného přístupu k výchově mladých potomků, na jehož základě bychom se vymanili právě z tohoto historicko-sociálního kontextu, je dle mého názoru nereálná, jelikož, i v případě, že by byli vhodně vychování, například odděleně od ostatních lidí ovlivněných touto strukturou vnímání, museli by se zapojit do společenského života a je otázkou, jestli by se nenechali zlákat touto konstrukcí. Přinejmenším by jedna nebo druhá strana byla do značné míry vyvedena ze svého sociálního konstruktu a je otázkou, jak by se asi zachovala.

Pokud bychom se však takovouto společnost pokusili vytvořit, do jaké míry je etické v podstatě vnutit těmto mladým jedincům jakousi ideu rovnoprávnosti pohlaví. Vždyť již z biologického hlediska je to nemožné, aby byli muži a ženy stejní, a stejně tak i jejich vztah nemůže být nikdy rovnocenný. Ale určitě muže být vyrovnaný a harmonický, kdy jednotlivé aspekty obou pohlaví se vyvažují, a takováto vyvstalá rovnováha by mohla být základem nového lidského uspořádání.

Zde bych rád zmínil jeden experiment, který je čistě myšlenkový, jelikož jeho podoba skutečná by byla velmi neetická. Jedná se o experiment odejmutí čerstvě narozených dětí rodičům a umístění je zcela mimo kontakt s dospělými lidmi. Cílem tohoto experimentu je zjistit, jak by se vyvinula lidská společnost a jednotlivé osobnosti, pokud by na ně nebylo působeno zvenčí. Vyhrocenější verze hovořila dokonce s umístěním dětí samostatně a sledovat jejich vývoj zcela bez interakcí s kýmkoli svého druhu. Teorie je totiž taková, že lidské bytosti ve své podstatě, tedy po narození, nemají zakořeněné žádné špatnosti a že se jim učí až během života. Výsledky by byly jistě zajímavé, avšak doufám, že takovýto experiment nebude nikdy proveden.

Po této odbočce se vraťme zpět a podívejme se na otázku, do jaké míry je naše sociální vnímání, tedy tato do nás vložená struktura vnímaní, důsledkem našich naučených konstrukcí a do jaké míry je dána odlišností nás samotných na biologické úrovni. Vždyť poslední výzkumy[2] ukazují, že fyziologie ženského mozku se do značné míry odlišují od fyziologické struktury mozku mužského.

Mě naopak přijde, že tato struktura je přirozená, neboť přece jenom atributy mužského a ženského těla jsou dány na základě nějaké přirozenosti, minimálně, co se týče těch jasných (tvrdý/měkký, suchý/vlhký, silný/slabý). S tímto se musíme chtě nechtě vyrovnat, a je zde otázka pouze toho, jaký rod je „vládnoucí“. Z historie jsou totiž dokázány mnohé matriarchální společnosti a zde prokazatelně vládly ženy, přestože jsou považovány za slabší.

Je poměrně jisté, že nevládly z pozice síly, ale můžeme se pouze domnívat, jakým způsobem si udržovaly vládu. Je však pravděpodobné, že v dané době bylo z hlediska udržení rodu výhodnější, pokud vládla žena, jelikož muž, jakožto silnější a zdatnější element byl v podstatě podřízen elementu slabšímu, tudíž se i snižovalo nebezpečí, jemuž byly ženy vystaveny a to jak od predátorů, tak při potyčkách mezi kmeny či rodinami, jež byly vedeny o potravu nebo místo k životu.

Sex aneb biologická dispozice těl a jejich funkce v utváření společnosti

Vraťme se však zpět k biologické přirozenosti těl, není právě to ten hlavní určující způsob determinace? A co je na této determinaci špatného? Určitá vyhraněnost tohoto vztahu, která zapovídá ženám postoje mužské a mužům ženské, jistě bude patřit do toho, co je na ní špatného, ale tato determinace nám dovoluje udržování našeho druhu, vždyť kdybychom existovali jako bytosti, které jsou si i přes rozdílnost pohlaví natolik podobni, že jsou fyzicky volně zaměnitelní, myslím, že by tím zmizelo to, co dělá lidský druh lidským druhem.

Opět zabíhám k úvahám vedoucím spíše do zcela teoretické roviny, nuž vraťme se tedy zpět ke knize. Je pravda, že se nadvláda, respektive podřízený vztah somatizuje a během dospívání jedince zakořeňuje už do jeho podstaty. Toto je nadmíru typické u dětí, které mají velmi přísné rodiče a samy nejsou natolik vnitřně odolné proti tomuto tlaku. Pro tyto děti je typický mírně přihrbený postoj a ramena posunutá dopředu – tento postoj je zcela zřejmý a vyjadřuje snahu jedince ochránit si hlavu. Je tedy zcela jasné, že symbolizuje podřízenost. Takže i v tomto konkrétním hledisku jsme dokázali, že existuje somatizace sociálního statutu do těla a může tomu tak být i ve větší míře, kdy se určitá somatizace projevuje v téměř celém genderu. Nadvláda mužů se projevuje také symbolicky a to ať již se jedná o tvar pohlavních orgánů nebo o sexuální akt jako takový.

Ekonomicko-sociologická politika vztahů

Dalším hybatelem udržujícím vztah nadvlády a podřízenosti je symbolické násilí. Jedná se o násilí, které není fyzicky pácháno a je především duševního rázu. O symbolickém násilí hovoříme v případě, že vládnoucí strana nemá jinou možnost než vládnout a ovládaná strana nemá jinou možnost, než se nechat ovládat. Tato situace vzniká v případech, kdy schází dostatečné poznání a pochopení situace, například pokud obě strany považují takovéto chování za determinované příslušné skupině a není možné jej nijak ovlivnit.

Takovéto habitualizované chování je závislé na strukturách, které ho plodí a udržují. Z žen se tak stávají jakési nástroje ekonomicko-sociální politiky. Jednak se obvykle starají o domácnost a navíc udržují také sociální styky jak s rodinou partnera tak se svou vlastní. To je také do jisté míry dáno historicky, kdy se ženy spíše staraly o chod domácnosti – udržovaly oheň – což se markantně projevilo v minulém a předminulém století, kdy pracující žena byla chápána jako neschopnost muže obstarat rodině dostatečné živobytí.

Z toho také plyne, že například u Kabylů je ženám zapovězené tržiště – sem smí pouze muži, a v našich končinách můžeme takovýmto prostorem do jisté míry chápat také hospody, jež jsou vyhrazeny především mužům. Hospodou myslím typickou hospodu, kde se chlapi scházejí na pivo a kus řeči, restaurace či kavárny sem nepočítám. Zkuste pozorovat reakci mužů, když do hospody přijdou ženy samotné no nedej bože, pokud je jen jedna. Většina lokálu jí věnuje tázavé pohledy a sleduje ji často i chvíli poté, co se někam usadí, zato když přijde muž, osazenstvo mu věnuje jen minimální pozornost.

Determinace ženského chování

Z dosavadního průběhu knihy vyplývá, že současná struktura společnosti předurčuje ženy k podřízenosti, zatímco muže k nadřazenosti. S tím také souvisí pojem mužnosti, jenž je spojován s mnohými charakteristikami, jakými jsou například odvaha – ženy jsou neodvážné a ustrašené, a s ní spojené zkoušky tělesné zdatnosti, které muži podstupují proto, aby si dokázali svou sílu, z čehož může mnohdy pramenit také hrubost a násilí.

Ženy jsou naopak již od útlého věku „poženšťovány“. Mnohé činnosti jsou jim upírány nebo jsou od nich zrazovány, že se pro ženu nehodí, že nejsou dost ženské či naopak příliš mužské. Toto je, tak silně zakořeněno v nás samotných, že to přijímáme za své, i když je to uměle vytvořená struktura, která predestinuje ženy do určité pozice. Pokud se neubírají onou „správnou“ cestou, bývají k tomu postrkovány – vychovávány – rodinou a společností. Veškeré nevhodné projevy jsou u nich perzekuovány a tak se postupně učí tomu, jak být správnou ženou podle chápání společnosti a následně tyto postoje přijímají za své. Alespoň takto to vyplývá z Bourdieuova podání. Trochu mi to připomíná Stockholmský syndrom, kdy u vězně či oběti dojde ke vzniku pozitivní emoční a afektivní vazby vůči vězniteli či tyranovi. Zřejmou podobnost s naším tématem nacházím především v případech domácího násilí[3], jehož obětí jsou často právě ženy.

Avšak opět se nabízí polemika s tím, do jaké míry je to přirozené. Vždyť mnoho, no spíše by se dalo říci naprostá většina, živočišných druhů má velmi silnou dichotomii mezi mužským a ženským rodem. Instinktivně se každý z nich chová jinak a ono by to v podstatě opačně mnohdy ani fungovat nemohlo, kdyby se oba gendery chovaly stejně. Tato změna by měla fatální důsledek na druh a pravděpodobně by znamenala jeho zkázu.

Proč je to tedy u člověka špatně? No nejspíš je tomu tak kvůli jeho rozumové vyspělosti, která ho dělá na naší planetě unikátním. Avšak tento rozum musí stále bojovat s pudy a instinkty, které jsou nám vrozené již od narození. No bojovat asi není to správné označení, spíše by s nimi měl být v symbióze a být jakousi nadstavbou, jež by nám zaručovala prosperitu. Jenže ve skutečnosti rozum, naše myšlenka nadřazenosti nás samotných nad těmito „nízkými“ pudy nás dělá mnohem zranitelnějšími.

Mnoha problémům by tak bylo možné předejít a ještě více by bylo možné vyřešit a to i v případě takových věcí, jakými jsou vrozená schémata chování, protože meditace a sebepoznání by nám mělo dopomoci k jejich odhalení, obdobně jako sociologie či psychologie, a navíc nám dovolí s nimi pracovat na úrovni jedince. Člověk jednající vědomě, totiž není ovlivněn žádnou vtištěnou strukturou, on si totiž pro každé rozhodnutí vytváří novou, podle dostupných informací a neměl by být zatížen minulostí. Když říkám, že by jí neměl být zatížen, tak to myslím doslovně, ale v praxi se takto chovat dokáže jen hrstka lidí.

Objektivizace ženského pohledu na sebe sama

Nyní jsem možná trochu předpjal svůj vlastní závěr, ale vraťme se zpět k textu. Ženy zde nalézáme v podřadné situaci a je na ně uplatňována metoda dvojí míry, neboli „dvojího lokte“, jak doslovně píše Pierre Bourdieu. Ženy jsou již předem považovány za méně schopné, ať již se jedná o zaměstnání na manažerských postech či o couvání autem. Naopak v některých „typicky ženských“ povoláních je jim zase automaticky přisuzovány lepší schopnosti, avšak jedná se téměř výhradně o nízké pracovní posty anebo nedoceňované – sestřička, uklizečka aj.

Ono stále i v dnešní době spíše převažuje sociální statut ženy, tedy je jakýmsi prostředkem muže, který dává na odiv. Větší důraz je kladen na jejich zevní krásu než například na úspěšnou karieru. Otevřeně řečeno nevzhledná žena nevýrazná ani krásou ani charakterem může být úspěšná jakkoli, ale společenského přijetí se spíše dostane krásné ženě s typicky ženskými rysy chování a to přestože nemusí oplývat ani inteligencí ani dobrou a váženou prací. Pokud bude fyzicky hezká a zapadat do obecného pojetí toho, jak by se žena měla chovat, bude okolím přijímána mnohem lépe.

A zde se dostáváme k fyzickému tělu, jež u žen podléhá neustálé objektivizaci prostřednictvím okolí. Žena má tedy jakýsi dvojí pohled na své tělo a to jak prostřednictvím sebe sama tak prostřednictvím toho, jak jej vnímá okolí.

U člověka obecně je důležitý vztah k vlastnímu tělu a ženy jsou navíc vystavovány zvětšenému tlaku stran okolí, jelikož musí vždy působit „žensky“ a reprezentativně. Tato praktická zkušenost těla se zakládá na aplikaci určitých schémat, jež vznikají osvojováním sociálních struktur, které jsou navíc stále utužovány reakcemi okolí. Takto nějak se tedy podle Bourdieua vytváří vztah k vlastnímu tělu. Na něj mají silný vliv také odchylky a disproporce mezi sociálně požadovaným tělem a jeho skutečným vzhledem. U žen jsou tato očekávání vyšší a tak jsou logicky vystavovány vyššímu talku okolí.

Ženskost, tedy souhrn ženských vlastností (usměvavost, sympatičnost, pozornost, poddanost, zdrženlivost aj.), může být chápána jako jakési nadbíhání předpokládaným požadavkům mužů na ženu, které mají posílit jejich ego. Tato jakási závislost na druhých, nejen na mužích, může být chápána jako ustavující prvek jejich bytí.

Postavení ve společnosti může u žen často ještě prohlubovat rozdíl mezi subjektivním a objektivním vnímáním svého těla. Tato forma symbolického odcizení je například typická pro ženy z maloburžoazie.[4] Naopak určitou obranou může být pro ženu sport, při němž je naopak posilováno subjektivní cítění a tělo se mění z pasivního na aktivní. Avšak opětovné získání vlády nad obrazem svého fyzického těla vzbuzuje v mužích obavy a takovouto ženu považují za „neženskou“. Jakékoli dosažení moci u ženy je staví do dvojznačné situace, kdy chovají-li se jako muži, ztrácejí své atributy „ženskosti“ a zpochybňují právo mužů na nadvládu, chovají-li se však žensky, jsou považovány za neschopné. Tato kontradikce je jen výsledkem očekávání, která jsou na ženy kladeny. Ty totiž musí být zároveň svůdné a podbízející se ale také odmítavé a zdrženlivé. Již z podstaty této struktury jsou tedy ženy předurčeny k jakési dvojakosti.

V tomto ohledu si dovolím tvrdit, že současná civilizace zeje k mírně lepšímu zítřku. Ženská práce s tělem a úspěšnost, tedy jim již není natolik zapovězena a mnohým mužům naopak může imponovat. Avšak nabývám dojmu, že i tyto ženy, která mají do jisté míry moc, stále tíhnou k parterům, které mají větší moc nežli ony, přestože k tomu nejsou ničím nutně tlačeny, jelikož jsou schopny se zaopatřit samy. Opět zde tedy vyvstává otázka, do jaké míry je toto chování vrozené biologicky a do jaké míry je do nás vtištěno výchovou. Protože v tomto případě nelze tvrdit se stoprocentní jistotou jedno či druhé, řekl bych, že v určitých případech je tomu tak na základě biologie jindy výchovou. Ono ověřit jednu či druhou variantu je podle mého názoru nemožné v běžném životě, neboť je s tím spjato mnoho etických problémů jak jsem se zmiňoval již výše.

Mužská stránka pod nátlakem

Také vládnoucí strana je však pod neustálým tlakem a v tomto případě Bourdieu cituje Marxe: „nadvláda je ovládá“. Muži jsou tedy pod neustálým tlakem, který je nutí k tomu, aby neustále utvrzovali svou nadvládu. Bourdieu ukazuje na románu K majáku, jehož autorem je Virginia Woolfová, jak je snadné ztratit, respektive jak snadno může být ohrožena vládnoucí pozice muže.

Jako demonstrační případ slouží postava z této knihy, jistý Pan Ramsay, který je nejprve vykreslován jako prototyp dokonalého muže – vladaře, avšak později je přistižen při dětinské činnosti a toto chování je vystaveno na milost dalším lidem. Takto částečně ztrácí své libido dominandi, neboť se ostatním odhalil dětinsky a ukázal jim tedy své libido academica.

Zajímavé je také sledovat, jak v části před tímto ponížením, je pan Ramsay v podstatě dokonalým ztělesněním mužství a nadvlády. Jeho slovo je zákonem, jakoby jeho slovo bylo pravdou. Muži nemusí ospravedlňovat svá tvrzení, zatímco ženy, jak je uvedeno na příkladu Paní Ramsayové, jsou nuceny k tomu, aby doložily své výroky.

Hra jako hlavní složka společenské interakce

Důležitou tezí, která se zde objevuje, je mužské zaujetí hrou, tedy illusio. Hrou je myšlena jakákoli hra, kterou společnost nabízí a tou nejvyšší formou je válka. Muži jsou již od malička nabádání ke hrám a především jde o hry, u nichž jde o nějakou nadvládu, což je ostatně naprostá většina her a především sportů – cílem je vyhrát, oslavujeme vítěze nikoliv poražené.

Ve hrách, u nichž jde o privilegia, se pak projevuje libido dominandi tedy touha vládnout. K tomu se silně váže libido dominandis, jež se projevuje touhou po držiteli nadvlády. Tato touha se projevuje především u žen, ale můžeme ji nalézt také u mužů.

Zajímavým projevem nadvlády je pak důvěryhodnost zprávy. Narážím tím na případ, kdy stejná zpráva zprostředkovaná hlasatelkou je považována za méně důvěryhodnou než stejná zpráva podaná hlasatelem. Tento výrok v knize nenaleznete, ale zkuste se sami nad ním zamyslet. Jsem si jist, že podvědomě dáte přednost hlasateli zpráv, ale pak nastoupí v úřadování mozek, který vás začne přesvědčovat o tom, že tam přece má být i žena a začne podsouvat mnohé důvody, mezi nimiž jistě nebudou chybět takové, jejichž základ má sexuální podtext.

Ještě pokud bych se vrátil k narušení libida dominandi v případě, že je muž přichycen při dětinské činnosti. Domnívám se, že muž je ohrožen především v případě, že jsou takovémuto chování účastni další muži, avšak nelze to tvrdit zcela striktně, protože jedním ze způsobů reakce přihlížejících může být zapojení se do hry. Pokud jsou u takového dětinského chování účastny pouze ženy, záleží především na vztahu ženy k dotyčnému. Pokud se jedná o někoho neznámého, tak k určitému narušení patrně dojde, ale dotyčnému muži to bude s největší pravděpodobností zcela jedno. U známých je však větší potíž, v tomto případě záleží na míře blízkosti obou jedinců, respektive na míře poznání toho druhého. Pokud je dotyčná známá srozuměna s takovýmto chováním onoho muže, k žádnému novému narušení nedochází, protože k němu již dávno došlo, nebo není touto hrou dotčeno. Přiklonil bych se však k první možnosti, tedy že k ovlivnění již došlo. Nejvážnější důsledky pak toto chování má v případě, že je u něj přítomna žena, která je v oblasti sexuálního a citového zájmu muže, ale tento vztah je zatím ve fázi namlouvání. Té buď tato hravost imponuje a její náklonnost k muži je tak posílena, nebo naopak dochází ke značnému poklesu zájmu a to může vést také k jeho fatálnímu konci.

Ještě bych zde rád uvedl příklad z vlastní zkušenosti. Jedná se o muže s výrazným libidem dominandis, jenž se projevuje také zřejmým dětinským chování. Takovýto muž si může vůči ženám dovolit mnohem více, než by mohl v případě, že by neměl obě zmíněné složky. Přestože se ženy cítí jeho chováním dotčeny, stejně mu je promíjí a jejich vztah k němu není nijak výrazně ovlivněn. Z evolučního hlediska to pro dotyčného muže do jisté míry není špatná výhoda, ale její uplatnění nalezneme spíše u vůdce tlupy než v dnešní západní společnosti.

Vrozené struktury chování kontra naučené (vnucené) struktury

Avšak vraťme se nyní k autorovi a ke knize. Důležitým aspektem, jenž udržuje strukturu nadvlády, jsou struktury, které považujeme za vrozené. Zde Bourdie stanovuje jeden úkol: „naším úkolem je rekonstruovat dějiny historického procesu dehistorizace, neboli rekonstruovat proces, jímž se od té doby, co existují muži a ženy, stále znovu utvářejí objektivní i subjektivní struktury mužské nadvlády“[5]. Jako hlavní viníky udržování diferenciace mužů a žen v sociálních strukturách považuje Bourdie církve, školy a stát.

Historik pak má za úkol odhalovat transhistorické neproměnné, které existují mezi rody. Jeho úkolem je analýza a popis způsobu, jakým společnost vytváří principy vidění a dělení, které vytváří onu rodovou rozrůzněnost. Podle bourdieua je i homosexualita či heterosexualita jen sociální konstrukcí a míru „normálního“ sexuálního chování udává právě společnost a vidění jednotlivých sociálních konstrukcí.

S tím si dovolím v krátkosti nesouhlasit, jelikož heterosexualita je nezbytná pro zachování rodu, tudíž je i přirozená pro všechny živočichy s odděleným pohlavím. Homosexualita je určitým způsobem odklonu od přirozené sexuality, avšak poznatky ze zoologie ukazují, že u některých druhů zvířat je homosexualita poměrně častým jevem.[6] Je tedy otázkou, do jaké míry za to mohou biologické predispozice a do jaké míry sociální konstrukce.

Tyto naučené struktury chování se však v moderní civilizaci začínají měnit, roste počet dívek na středních a vysokých školách, jejich zastoupení roste také v intelektuálních povoláních, především pak v symbolických službách (novinařina, televize, film atd.) a v profesích blízkých definici tradiční ženské činnosti (školství, lékařství, sociální služby aj.). Mezi hlavní faktory změny řadíme školství, kde ženy mají větší přístup ke vzdělání, a změny v rodinných strukturách.

Tyto změny však podle Bourdiea jen maskují to, že vzájemný vztah mužů a žen se nemění. Příkladem pak je platová diferenciace pracovních míst, kde ženy obsazují především méně hodnocené práce, zatímco muži spíše ty lépe hodnocené. Příkladem jest také rozdílnost studijních oborů, kdy ženy volí spíše humanitární směr, zatímco muži spíše obory technické. Další diferenciaci spatřujeme v dělení oborů, kde syntetická a teoretická část přísluší spíše mužům, zatímco analytická a praktická ženám. Stejnou nerovnost spatřujeme v symbolické hodnotě zaměstnání, kde ženám náleží spíše práce, které jsou méně ceněny. Dále existují tři zásady, podle nichž se řídí volby žen a okolí, co se povolání týče. Zaprvé se pro ženu hodí činnosti, které jsou podobné domácím pracím – výuka, služba, péče; zadruhé žena nemůže získat vládu nad muži – v případě stejných podmínek je řídící postavení přisouzeno spíše muži; zatřetí manipulace s technickými předměty a stroji přísluší spíše muži – pro ženy není vhodná.

K této poslední zásadě bych rád podotknul, že pokud ženě dáme pracovní nástroj, který nikdy neviděla, pravděpodobně jej uchopí špatně a nebude vědět jak si s ním počít, zatímco muž jej naopak uchopí lépe a nejspíš bude schopen jej použít – opačný případ zase můžeme spatřit u pometla, s jehož pracovním uchopením mají zase problém muži. Je to zvláštní a zdá se, jako by určité nástroje byly již svou podobou předurčeny pro pohlaví, které s nimi častěji pracuje.

Vraťme se však k textu, jak již bylo psáno výše, ženám potažmo dívkám, jsou již od útlého věku vštěpovány zásady, jak být ženou a to platí i o volbě zaměstnání, ať už od rodičů, profesorů či kariérních poradců. Toto je jeden z nejdůležitějších principů, který udržuje tuto genderově rozdělenou strukturu společnosti.

Význačné rozdíly se také projevují v chodu domácnosti, kdy naprostá většina domácích prací připadá spíše ženě. To je patrné především u mužů v zaměstnání, kde je důležitý obraz mužnosti. Sem řadíme především manuálně pracující muže či vojáky.

Ženy jsou také odkázány k péči o symbolický kapitál rodiny, který se do jisté míry také předává prostřednictvím manželství. K tomu je také předurčuje převážně objektivní pohled na jejich tělo, kdy jsou posuzovány především podle vzhledu, tedy jsou nuceny o něj pečovat, zatímco u mužů se tělo maskuje oblečením, jež vykazuje jejich společenské postavení. Ženy se tedy v domácnosti starají o vzhled domu a o bezúčelné i účelně bezúčelné složky. Obdobná role péče jim pak bývá svěřována také ve firmách, kde jsou často obsazovány či vyžadovány jako uvaděčky, hostesky či letušky.

Sociální struktura rozlišující jednotlivá pohlaví se utvořila v průběhu dějin, především poté, co se začaly utvářet jednotlivá pole tj. náboženské, právnické úřednické atd. Hlavním ustavujícím prvkem nastolení takového řádu pak byly rodiny a familialistické vidění. Celý systém se pak manifestuje v taxonomii, kdy vůči sobě stojí mužské a ženské opozice – lékař/sestra, podnikatel/intelektuál. Intelektuálům jsou totiž přisuzovány především ženské vlastnosti.

Pierre Bourdieu tedy navrhuje tento postup, kterým by mělo pokračovat zkoumání struktur ustavující rodově rozdělenou společnost: „Je tedy logické, že sociologické zkoumání genetiky sexuálního nevědomí musí pokračovat analýzou struktur sociálních světů, v nichž toto nevědomí koření a kde se předává, aťuž jde o dělení osvojená ve formědělicích principů, nebo o objektivněexistující rozdělení sociálních pozic“[7].

 Kritika Bourdieova pojetí sociální struktury a jeho problematika

A tímto končí Nadvláda mužů. Následuje ještě krátké zamyšlení nad láskou, která je podle autora jediným ostrovem svobody, při němž se muži vzdávají své moci. Ještě jsem si však připravil několik kritických poznámek, které se vážou k spíše k celkovému pojetí této koncepce než k nějaké její konkrétní části, tudíž jsem je nechtěl někde násilím doslova naroubovat a nechávám si je na úplný závěr.

Nadvláda mužů nad ženami má tedy charakter jakéhosi egregoru, myšlenkového pole, které je obklopuje a utváří. Ať již jste příznivcem kteréhokoli myšlenkového směru, i doslovné pojetí i obrazné má stejný význam.

Ženy jsou tedy obětí našeho myšlení, respektive způsobu myšlení, jakým o nich přemýšlíme. Ovšem stejný problém se nachází také na druhé straně barikády, tedy u mužů. To, jak se na něco díváme, časem způsobí, že se to stane takovým, jakým to vidět chceme. Opět to nemusíme vést až do krajního řešení myšlenkových polí, které nemusí všichni uznávat, ale změna nastane i přímo u lidí samotných, tudíž danou věc vidí tak jak ji dříve pouze vidět chtěli.

Abych to demonstroval na příkladu, pokud si budete dostatečně dlouho říkat – ať už v mysli nebo i skutečně – že nemáte rádi kočky, po čase se stane, že váš vztah k nim skutečně nabude takových obrysů. Sám to nedokážu objektivně zdůvodnit, jen vím, že takové fungování lidského mozku existuje, jelikož jsem měl možnost si to sám na sobě ověřit. Ne nadarmo se říká: „Mysli pozitivně“. Ono něco na tom bude, jelikož minimálně na úrovni jedince, náš způsob myšlení determinuje náš pohled na svět.

Nacházím tedy ještě jedno možné východisko z tohoto problému mocenské převahy mužů nad ženami – transformaci vědomí. Pokud bychom totiž aktivně dokázali změnit své vědomí, respektive vzorce myšlení, které v nás probíhají, a věru ono to je možné, pak bychom mohli dokázat tyto vzorce odstranit poměrně rychle.

Přímá opozice s Nadvládou mužů naráží na fakt, že množství argumentů lze vyvracet právě prostřednictvím naučených struktur chování, takže jediným faktem, který má dostatečnou váhu je biologická odlišnost mužů a žen. Avšak ani ta není dle mého názoru dostatečným důvodem pro tak výraznou diferenciaci společnosti. Ale minimálně u volby povolání, by tyto biologické predispozice neměly být práno jako negativní, ale spíše jako pozitivní jev. Ono například v oblasti péče mám pocit, že jsou v ní ženy zručnější než muži, už z toho hlediska, že jejich mozek je fyziologicky uzpůsoben trochu jinak – tak aby byly schopny vychovat dítě – tudíž péče je pro ně typická a mnohdy je činí šťastnými. Mnoho žen má potřebu o někoho pečovat, a pokud k tomu nemají příležitost, tak jsou nešťastné.

Závěr

Takže v průběhu psaní jsem si utříbil poměrně jasný názor. Odmítám stanovisko, že za diferenciací mužů a žen je pouze výchova, avšak musím připustit, že má velmi silný vliv. Prvopočátek však shledávám v biologické odlišnosti, na kterou následně navazuje výchova, jež tuto odlišnost dále prohlubuje. Tato biologická odlišnost je nezbytná, protože přiznejme si, že kdyby se všichni lidé chovali jako muži, tak bychom asi jako druh dlouho nepřežili, a kdyby tomu bylo naopak, tak bychom zase prospívali, ale do jaké míry by dospěl náš vědecko-technický vývoj, se neodvažuji soudit. Rozhodně by naše civilizace vypadala zcela odlišně.

Tudíž se domnívám, že obě složky, jak ženská tak mužská, jsou pro existenci heterosexuálních druhů nezbytné, avšak měly by existovat v určité rovnováze, jež je v současné době nakloněna spíše ve prospěch mužů. Žádoucí by tedy bylo, aby se obě tato rovnováha více vyrovnala, a ono první kroky jsou již ve společnosti patrné a až čas ukáže, jestli jsou to skutečně kroky kupředu nebo jen dochází k maskování oné nerovnováhy.

Citovaná literatura
  1. BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum: Praha, 2000
  2. Male and Female Brains Wired Differently. In: The Scientist [online]. [cit. 2014-06-05]. Dostupné z: http://www.the-scientist.com/?articles.view/articleNo/38539/title/Male-and-Female-Brains-Wired-Differently/
  3. Stockholmský syndrom. In: WebPsychologie [online]. [cit. 2014-06-05]. Dostupné z: http://www.webpsychologie.cz/component/content/article/13-stockholmsky-syndrom
  4. BAGEMIHL, B. Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity. Stonewall Inn Editions: London, 2000.
Odkazy

[1] Pierre Bourdieu. Wikipedia [Online]. [cit. 2014-26-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Bourdieu.

[2] Male and Female Brains Wired Differently. In: The Scientist [online]. [cit. 2014-06-05]. Dostupné z: http://www.the-scientist.com/?articles.view/articleNo/38539/title/Male-and-Female-Brains-Wired-Differently/

[3] Stockholmský syndrom. In: WebPsychologie [online]. [cit. 2014-06-05]. Dostupné z: http://www.webpsychologie.cz/component/content/article/13-stockholmsky-syndrom

[4] BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum: Praha, 2000, s. 62.

[5] BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum: Praha, 2000, s. 76.

[6] BAGEMIHL, B. Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity. Stonewall Inn Editions: London, 2000.

[7] BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum: Praha, 2000, s. 96.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.