Víra Archív

Idylická prvotní církev Dějiny prvotní církve – knihu Skutky apoštolů – můžeme číst dvojím způsobem. První možností je, že budeme idylicky závidět prvotním křesťanům, že jim všechno šlo jako po másle, a plakat nad sebou, že my jsme na tom v dnešní církvi jinak. Druhá možnost je, že budeme Skutky apoštolů číst bez onoho „pohádkového nánosu“

Když se řekne hřích, většinou se nám vybaví, že hřích rovná se porušení nějakého Božího přikázání. Chtěl bych ale nabídnout trochu odlišný pohled na hřích. Hřích v jeho skutečné podstatě můžeme chápat jako rozdíl mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom mohli být. Ale pozor, nemysleme teď na to, že bychom mohli být milionářem, že

Respektujme presumpci neviny a trestejme skutečné zločince, nikoli ty, kteří jsou spojováni s přesvědčením teroristů jen proto, že si vybrali společnou – i když diametrálně vyloženou – víru. Nezřídka se můžete setkat s mylným dojmem, že mezi pojmy jako víra, náboženství nebo církev patří rovnítko. Není divu, že pak vzniká, zvlášť mezi ateisty, ale i mezi mnohými věřícími, hrubé nepochopení teologických

I když jste to vy, kdo pronásleduje a diskriminuje, vždycky je důležité, abyste se prezentovali jako ti, kdo jsou pronásledovaní. Katolická církev tak již činí nějakých 1600 let a zatím se jí to pořád vyplácí. Křesťanský komplex z pronásledování je s tímto náboženstvím takřka geneticky spjatý. Jsou křesťané, kteří rádi a s nádechem nostalgického sentimentu – ačkoliv

Člověk s dětinskou vírou věří, že modlitba má kouzelný účinek – pomodlí se a Bůh mu dá, oč jej prosil. A tak bombarduje Pána Boha svými prosbami, svými růženci i svými posty, jen aby dosáhl svého cíle. Člověk s dospělou vírou stráví v modlitbě také množství času. Jeho modlitba ale není bombardováním do nebe, ale spíš nasloucháním: „Bože,