Demokracie versus kapitalismus II.

Winston Churchill před několika dekádami pronesl, že liberální demokracie je značně nedokonalý systém, nikdo však ještě nedokázal vymyslet žádný lepší. Francis Fukuyama po rozpadu východního bloku hlásal konec dějin definovaných soubojem různých společenských ideologií, neboť jednoznačně zvítězil kapitalistický liberalismus. Naomi Klein vidí v globálním kapitalismu naopak riziko pro demokracii a tvrdí, že dané dva systémy jsou ve vzájemné kontradikci. Otázkou zůstává, kdo má tedy pravdu? Který ze dvou zmíněných systémů je ten správný? Který ten špatný? Nebo jsou správné či naopak špatné oba? A jsou opravdu ve vzájemné kontradikci či mohou existovat v jedné společnosti bok po boku? Na tyto otázky se pokusím na následujících stránkách odpovědět.

Nejprve bych podotkl, že v této problematice se nelze nikam posunout bez precizního definování jednotlivých analyzovaných pojmů. Demokracie i kapitalismus jsou sice termíny až příliš často užívané mnohými, málokterá osoba však přesně rozumí významu toho, co při vyslovení těchto několika kouzelných písmenek sděluje.

Základní rozdíl mezi oběma pojmy, který nám zároveň pomůže objasnit jejich význam, spočívá ve vymezení jejich společenské působnosti. Demokracie je systém sociálně-politický, kdežto kapitalismus sociálně-ekonomický, byť zde bezesporu můžeme mluvit o určitém přesahu obou pojmů za hranice tohoto vymezení. Právě tento přesah nakonec způsobuje, že se demokracie s kapitalismem na určitých společenských rovinách potkává, což může vyvolávat diskuse o jejich vzájemné kontradiktornosti.

Nyní však již k samotným jednotlivým definicím. Demokracie je systémem politické správy společnosti. Je to jeden ze způsobů, který mohou občané státu využít ke správě sebe sama. Jako takový se negativně vymezuje zejména vůči monarchii, jakožto vládě jednoho či oligarchii (popř. aristokracii), jakožto vládě několika. Ve své čistě instrumentalistické podobě tedy lze demokracii definovat jako vládu mnoha. Vládne-li více lidí a každý má určité slovo při rozhodování o společných záležitostech, pak je logické, že rozhodnuto bude takovým způsobem, za jaký se postaví největší počet hlasujících. Odtud pak můžu demokracii definovat přesněji jako vládu většiny. Takovéto formální vymezení však pro mé účely nestačí. Stejně jako jakýkoliv jiný společenský systém i demokracie je založena na určitém hodnotovém základě, který ji samu sekundárně definuje. Bez kontextu těchto hodnot by vlastně demokracie vůbec neměla smysl. Chci-li tvrdit, že demokracie je nejlepší možný systém, musím zjistit, jaké hodnoty zastává a následně dokázat, že právě tyto hodny jsou lepší než hodnoty jiné a zároveň, že demokracie je nejvhodnější způsob, jak těchto hodnot dosáhnout.

Definovat tyto hodnoty není nijak složité, neboť tu nejtěžší práci s jejich nalézáním a obhajováním již vykonali mnozí myslitelé přede mnou. Rosseau, Sieyes, Dahl, Rawls a mnozí další se shodli, že demokracie nemůže fungovat bez politické rovnosti. Základní princip demokracie předpokládá, že každý člověk má určité cíle, který chce ve svém životě dosáhnout a politický systém mu to musí umožnit, ideálně mu k tomu ještě dopomoci. Jelikož každý jednotlivec či každá skupina mají odlišné zájmy, pak má-li být jeho či jejich zájmům nasloucháno a mají-li být následně prosazovány, musí mít každý člověk bezesporu vliv na fungování státní správy. Pokud by neexistovala politická rovnost, byly by zájmy různých lidí obhajovány různě intenzivně, což se jeví za předpokladu, že jsme všichni lidé a všichni máme stejné právo na osobní štěstí, jako naprosto iracionální.

Naproti tomu se vytváří druhá skupina filozofů v čele se Smithem, Lockem, Hayekem, Nozickem a dalšími, kteří upozorňují na fakt, že veškerá rovnost při rozhodování o veřejných záležitostech je naprosto irelevantní a vlastně i neuskutečnitelná, neexistuje-li svoboda. Svobodu poté považují za primární demokratickou hodnotu, neboť je prokazatelně předpokladem, bez něhož by demokracie reálně nemohla fungovat. Nesvobodní, byť sobě vzájemně rovní občané, budou mít sice všichni stejné slovo při diskusi o veřejných agendách, význam slova každého z nich se však bude rovnat nule. K čemu je osobě to, že všichni ostatní mají stejnou šanci nabýt svého osobního štěstí, když tato šance je stále pro všechny nulová? Absolutní rovnost při absenci svobody je tudíž definicí totalitního státu, kdy jsou si všichni lidé skutečně rovni ve svém otroctví.

Abych výše napsané shrnul. Svoboda a rovnost jsou dvě základní hodnoty nezbytné pro fungování demokracie a v kombinaci s mechanickými institucemi, typu svobodných, pravidelných a spravedlivých voleb, spravedlivého soudnictví, materiálního jádra ústavy a mnoha dalších, o nichž již byla a ještě také bude řeč, vytvářejí to, čemu dnes demokracie říkáme. Stále zde ale chybí uvést jednu podstatnou myšlenku. Doteď jsem popisoval jen atributy a mechanismy demokracie. Řekl jsem, čeho chce demokracie dosáhnout a jakými mechanismy tak činí, stále mi ovšem chybí doplnit, co to ta demokracie vlastně je. Není to totiž pouze systém organizace státu a společnosti, tím jsou i všechny ostatní ve čtvrté kapitole jmenované systémy a struktury. Demokracie je mimo tohle všechno navíc i jakási ochranná bariéra každého jednotlivce a jeho soukromých zájmů před státem a společností. Tím, že jako jediná dává každému jednotlivci moc prosazovat své zájmy, je zároveň i nástrojem jejich ochrany. Za všemi těmi složitými vazbami ústavodárné, zákonodárné, vládní, správní, výkonné, soudní a mnohých dalších mocí, všemi těmi komplikovanými systémy vzájemných brzd a protivah za vším tím, co demokracie obsahuje, aby udržela za každou cenu moc v rukou každého jednotlivce je nakonec vidět její jediný a skutečný účel a smysl; vytvořit každému jednomu člověku za pomoci všech těchto mechanismů kousíček soukromého nedotknutelného prostoru, kde bude moci žít nikým a ničím nerušen svůj spokojený a pokud možno šťastný život vedle lidí, které si sám do tohoto prostoru pustí. Konečným cílem demokracie je tedy vytvořit pro každého občana prostor svobody, jistoty, bezpečí, spokojenosti a štěstí. A právě tento prostor je výsledkem kombinace toho, co běžně nazýváme humanistickými hodnotami.

Kapitalismus je naproti tomu výrobním ekonomickým systémem, spočívajícím v zapojování kapitálu do výroby (ať už kapitálu finančního, fyzického, informačního či lidského). Jinak řečeno, kapitalismus v původním významu svého slova má se správou společnosti jen málo společného. Od určité doby se však vlivem Marxovy filozofie slova kapitalismus užívá ve významu jiném. Snažíme se jím popsat něco, co by se mělo správně nazývat tržní ekonomikou. Na následujících řádcích tedy budeme slovo kapitalismus používat právě v tomto novém významu.

Kapitalismus coby tržní ekonomický systém lze definovat vymezením vůči centrálně plánované ekonomice. V rámci kapitalismu je určujícím mechanismem, který rozhoduje o alokaci výrobních zdrojů i ekonomických statků trh. Jinak řečeno vyrábí se to, po čem je poptávka, tedy to, co lidé chtějí. Společnost je tedy takto schopna uspokojovat velmi efektivně sama sebe. Zajímavostí je, že tržní systém je značně decentralizovaný, tj. nikde není žádná komplexní databáze informací o tom, kdo co kde vyrábí a kdo co kde potřebuje a poptává. Ekonomika se tak vyvíjí naprosto spontánně na základě bilaterálních či multilaterálních dohod ekonomických subjektů (tedy nás, lidí). Každý může svobodně nabízet cokoliv, co uzná za užitečné pro ostatní a zároveň poptávat vše, co potřebuje. Takto jsou přirozeně uspokojeny potřeby všech lidí. Konkurenční boj jednotlivých výrobců podobného zboží a poskytovatelů podobných služeb zároveň přirozeně snižuje cenu a zvyšuje kvalitu tohoto zboží a těchto služeb, což jednotlivé výrobce vede ke snaze vyrábět co nejefektivněji a tedy snažit se vymýšlet nové, levnější, rychlejší a efektivnější výrobní postupy. To žene dopředu technologický vývoj celé společnosti a neustále zvyšuje materiální úroveň života všech lidí. Naproti tomu centrálně řízená ekonomika se snaží veškeré informace soustředit v jednom centru a následně z tohoto centra dirigovat veškerou alokaci zdrojů a statků. To by bylo efektivní pouze za předpokladu, že by skupina úředníků opravdu dokázala dokonale zanalyzovat potřeby všech občanů na jedné straně a možnosti všech výrobců na straně druhé. Jinak řečeno, to, co s naprostou lehkostí vykonává bez nákladů tržní mechanismus, snaží se teď podstatně méně obratně suplovat nedokonalý, nákladný a mimo jiné také zkorumpovatelný člověk.

Odtud také pramení důvod, proč veškeré centrálně řízené ekonomiky doposud zkrachovaly, pokud zavčas nenabyly alespoň částečně tržní podoby. Ekonomika je příliš složitý a rozmanitý komplex na to, aby ji dokázala řídit sebevětší a sebeefektivnější administrativa. Tato administrativa bude mít vždy tendenci ekonomiku co nejvíce zjednodušit, což se nutně projeví ve snaze omezit nabídku i spotřebu. Proč by mělo stejný výrobek vyrábět více firem, když to může dělat jeden, ideálně státní a státem řízený, podnik? Proč by lidé chtěli kupovat pomeranče, mandarinky a broskve, když jim dáme dostatek jablek, které lze vyrobit ze všech nejlevněji? Takto se postupně zmenšuje objem výroby a klesá počet výrobků až na nutné minimum, ba někdy i pod ně. To má však několik negativních následků.

Prvním negativním následkem ztráta alternativy a možnosti výběru, která je nutným dopadem výše uvedené tendence k uniformitě zboží. To by bylo akceptovatelné, kdyby se lidé rodili s naprosto stejnými biologickými i mentálními potřebami. To však není pravda. Každému něco jiného chutná, něco jiného se mu líbí a něco jiného jej zajímá. Centrální ekonomika tedy nutně vede k nespokojenosti všech poptávajících, protože nedokáže uspokojit naše rozmanité potřeby. Aby se totiž státu výroba určitého výrobku vyplatila, musí ho vyrobit alespoň určité nemalé množství, neboť v opačném případě by náklady na jeden vyrobený kus byly podstatně vyšší. Jinak řečeno, stát bude reagovat vždy jen na masovou poptávku, protože nebude stavět továrnu kvůli uspokojení pár desítek jednotlivců. Stát tedy bude vyrábět jen ty výrobky, jejichž potřeba se vyskytne alespoň u určitého počtu lidí a všechny ostatní výrobky přestanou existovat. Jinými slovy, každý člověk bude uspokojen pouze v té části svých potřeb, které se překrývají s dostatečným počtem potřeb ostatních, a u zbylých potřeb mu nebude vyhověno.

Dalším negativním následkem je pak samotný nedostatek i tohoto uniformního zboží. Administrativa řídící ekonomiku se totiž bude domnívat, že je schopna odhadnout, jakou spotřebu jednotlivých výrobků bude mít průměrný jedinec a tedy konkrétní obec, a konkrétní kraj složený z určitého počtu průměrných jedinců. Na základě svých výpočtů pak nechá přesně takové množství výrobků vytvořit a rozvést na daná distribuční místa v každé obci. Tyto výpočty a plány však mají oproti trhu hned několik nevýhod. Zaprvé nemohou být nikdy přesné, protože plánovač není nikdy schopen najít a definovat veškeré potřeby, aby je poté mohl zprůměrovat. Již průměrný jedinec, od něhož se budou odvíjet další výpočty, tedy bude velmi nepřesnou aproximací. Zadruhé je potřeba si uvědomit, že průměrný jedinec bude vypočten na území celého státu, avšak potřeby lidí se mohou lišit lokálně, což například znamená, že průměrný jedinec v horách bude zřejmě potřebovat méně klimatizačních jednotek než průměrný jedinec na pláži. Aby tedy mohla analýza potřeb fungovat co nejefektivněji, museli bychom centrálně řízenou ekonomiku neustále decentralizovat na menší a menší jednotky, až bychom získali opět tolik „průměrných jedinců“, kolik na ve státě obyvatel, čímž bychom se opět dostali k tržnímu systému. Centrálně řízená ekonomika je tedy vždy určitým zjednodušením a vyznačuje se tendencí k průměrování a k universalitě. Zatřetí, i kdybychom mohli zjistit, co přesně každý občan každý den potřebuje, nedokázali bychom jeho potřeby včas uspokojit, protože by se výsledky analýzy musely nejprve zpracovat, následně schválit a teprve poté by se začalo možná uvažovat i navýšení výroby určitého výrobku a zjišťovalo by se, jak toho dosáhnout a jestli na to vůbec jsou kapacity. Než by tedy stát na změnu potřeby zareagoval, uplynulo by jistě několik měsíců a jelikož se potřeby lidí mění každým dnem, nikdy by nemohly být včas uspokojeny. Odtud tedy plyne závěr, že stát nejen že omezí rozmanitost výroby na minimum (viz výše), ale také vyrobí vždy příliš málo či příliš mnoho i těch výrobků, které se občanům poskytovat. Jelikož lidé brzy zjistí, že některých výrobků je podstatně méně a některých naopak příliš mnoho, rozhodnou se u nedostatkového zboží nasbírat co nejvíce kusů do zásoby a na některé se tudíž vůbec nedostane. Přebytkové zboží pak zůstane v regálech a bude hnít, rezivět či jiným způsobem amortizovat. Centrálně řízená ekonomika má tedy dvě nelichotivé alternativy. Buď se smířit s neustálým nedostatkem a plýtváním současně, nebo uměle vnutit či naopak odebrat lidem jejich potřeby. Nakonec se tedy rozhodne problém řešit státním přídělem, v jehož rámci každému jednotlivci přikáže, kolik si daného množství musí vyzvednout, neboť je vždy jednodušší nařídit každému, jaké má mít potřeby, než se nažit předvídat nepředvídatelné. To by opět bylo udržitelné, pokud by každý člověk měl stejné potřeby, tedy snědl stejné množství jídla denně, prošoupal stejné množství bot za rok či podlehl stejnému počtu nemocí na posledních pár let. To však také není pravda a proto nutně dojde opět jen k nespokojenosti a neuspokojení potřeb všech lidí. Navíc ve chvíli, kdy administrativa zjistí, že někomu přebylo trochu jídla, jeden pár bot či několik tabletek určitého léku a že si vytváří zásoby, bude mít tendenci stále snižovat příděly všem, aby se vyhnula nákladům na zbytečnou výrobu zboží, které se očividně nevyužívá. Takto se postupně všichni občané dostanou do hmotného nedostatku.

Třetím negativním důsledkem ekonomiky je omezení podnikání a soukromého vlastnictví. Ve chvíli, kdy stát přesně ví, kolik se čeho musí vyrobit a kam se má jaká část vyrobeného rozvést, musí zajistit, aby se právě takové množství rozváželo a vyrábělo. K tomu potřebuje získat kontrolu nad veškerou výrobou a tedy všechnu výrobu zestátnit (tj. sebrat lidem, tedy nám, naše továrny, podniky, farmy a jiné zdroje obživy). Cílem bude nejprve podrobit kontrole a následně omezit až úplně eliminovat veškerou soukromou iniciativu. Když k tomuto kroku dojde, vznikne doslova přívalová vlna nezaměstnanosti následovaná neschopností lidí uživit se a tedy jejich absolutní závislostí na státě. Potřeby lidí již byly nebo brzy budou redukovány na obsah státního přídělu (viz výše) a všichni budou bez ohledu na to, co je zajímá, baví a pro co mají vlohy nahnáni do továren vyrábějících právě obsah tohoto státního přídělu. Společnost se tedy rozdělí na všemocné plánovače na straně jedné a na masu absolutně rovných otroků na straně druhé. Na tomto místě se ještě pokusím vysvětlit, proč soukromá iniciativa ve výrobě a poskytování služeb bude vždy efektivnější a pro lidi levnější a přijatelnější, než státní. Představme si například skupinu lidí, kteří musí dojíždět za prací do nedalekého města, a neexistuje žádný způsob, jak by se tam mohli dopravit. Jejich přirozená reakce bude se domluvit, pořídit si dopravní prostředek a vzájemně se takto dopravovat na potřebné místo. Jinou možností bude občan, který již dopravní prostředek vlastní a ve vidině přivýdělku se rozhodne ostatní za úplatu na místo dopravovat. Oba tyto způsoby jsou vcelku efektivní a pro občany výhodné, protože pokud by se jim nevyplatily, raději by do práce chodili pěšky nebo by se naskytl někdo, kdo by byl ochoten tuto službu poskytnout levněji. Naproti tomu může existovat stát, který zpozoruje tuto potřebu a koupí autobus, který má tyto lidi do práce svážet. Na to, aby zaplatil autobus, jeho údržbu a řidiče tohoto autobusu však musí nějak získat prostředky a tedy zdaní všechny občany. Navíc musí zaměstnat úředníky, kteří budou daně vybírat a další kteří je budou následně přidělovat na patřičná místa, dále také komisi, která dostane za úkol vybrat vhodný autobus a řidiče a všechny tyto osoby musí opět zaplatit. Navíc, protože je autobus velký, bude pravděpodobně muset svážet lidi i z dalších vesnic, čímž původním lidem nepříjemně prodlouží cestu do práce. Lidem tedy bude poskytnuta méně kvalitní služba, která v celkovém úhrnu bude dražší a navíc zatíží i ostatní občany, kteří z ní nebudou mít žádné benefity. Když takto stát bude zasahovat všude v různých místech a v různých oborech, bude nakonec méně efektivní a nákladnější službu poskytovat všem a všichni na ni tedy budou ztratní. Aby nakonec stát alespoň vzbudil dojem, že jeho služba je výhodná, zatíží daněmi, licencemi, koncesemi, kontrolami a dalšími omezeními jakoukoliv soukromou iniciativu, čímž ji natolik zdraží či alespoň znemožní její efektivní fungování, že nakonec zanikne. Takto centrálně řízená ekonomika nakonec vede vždy k poskytování obecně horších služeb než by tomu bylo za existence soukromé iniciativy.

Dalším negativním důsledkem by byla nezbytná stagnace veškerého vývoje v důsledku likvidace možnosti prosperovat a eliminace konkurence. Nic lidí nenutí přemýšlet nad inovacemi a zlepšeními tak jako vidina zisku a zlepšení vlastní životní situace. A ve chvíli, kdy jejich podnik vydělává, je nedonutí k dalšímu zlepšování a zlevňování poskytovaných služeb než vidina většího zisku nebo existence konkurence, která neustále hrozí přebrat jim zákazníky a tedy snížit či úplně odebrat jejich zisk. V situaci, kdy existuje jen státem řízená výroba, není konkurenční boj a vidina zisku z vlastního podnikání možná a tedy neexistuje důvod, proč by se něco mělo měnit, rozvíjet, zlepšovat a celá společnost tak postupně stagnuje.

Pátým negativním následkem je pak zánik obchodu a vzájemného uspokojování potřeb mezi lidmi ve společnosti, protože vlivem předchozích dvou bodů budou mít všichni lidé stejné a podotýkám nedostatečné množství naprosto stejného zboží a služeb a tudíž nebude s čím obchodovat. Navíc ve chvíli, kdy plánovači zjistí, že někdo směňuje (tedy obchoduje), dojdou k přesvědčení, že někdo má opět něčeho přebytek, což povede k dalšímu snižování přídělů ve jménu snížení nákladů na výrobu a eliminaci plýtvání. Žádný člověk tedy nebude mít příležitost něco z toho mála, co dostává od státu ušetřit a následně vyměnit za potřebnou věc a takto alespoň o trochu lépe uspokojit své potřeby. Zároveň nikdo nemůže pomyslet na shromažďování majetku a tedy na zbohatnutí. Společnost se postupně promění ve stádo izolovaných jednotlivců čekající každý den na malinkou almužnu od státu.

Existují-li výlučně státní podniky vyrábějící jen nezbytné minimum, je většina lidí naprosto nepotřebných, protože tyto redukované potřeby společnosti uspokojí pouze několik málo zaměstnanců. Takto vznikne potřeba umělé zaměstnanosti, protože v případě, že by většina společnosti nepracovala, začala by nutně opět soukromě podnikat, aby uspokojila ty potřeby, které stát není schopen uspokojit a celý systém by se rozpadl. Stát tedy zpravidla odstraní veškerou technologii z továren, aby muselo na výrobě stejného počtu výrobků nutně pracovat podstatně více zaměstnanců, a následně vytvoří přebujelý samoúčelný byrokratický aparát, který dostane za úkol vše kontrolovat a sám sebe stále dokola zaměstnávat, čímž se ještě ztíží podmínky případné snaze o soukromé podnikání. Takový systém ovšem musí všechny zaměstnané odměnit za jejich práci, ale vyjma státního přídělu nemá nic, co by mohl nabídnout. Celý stát je tedy odsouzen k nekonečné chudobě, nebo k ekonomickému krachu.

Konečným důsledkem centrálně řízené ekonomiky je pak soustředění nejen ekonomické, ale i jakékoliv jiné společenské moci v daném řídícím alokačním centru. Vysocí státní úředníci, kteří vlastně mají dispozici nad veškerými společenskými finančními prostředky, získávají přirozeně kontrolu nad prostředky politickými, právními i mocenskými, neboť jsou těmi jedinými, kdo může armádu, soudy či parlament financovat. Dojde tedy k absolutní centralizaci moci v rukou jednoho státního centra, neboť se to bude zdát ekonomicky nejefektivnější. Tento absolutní stát pak bude logicky všech svých prostředků využívat k udržení společnosti v již dosažené pozici stáda neschopného odporu. Abych dosud řečené shrnul, centrálně řízená ekonomika nutně vede k požadavku absolutní rovnosti a uniformity a tedy k likvidaci rozmanitosti zájmů a potřeb. Následně vede k zestátnění veškeré výroby a majetku a tedy k likvidaci soukromého vlastnictví a k neustálému dohledu administrativy nad každým aspektem soukromého života občanů. Stručně řečeno centrálně řízené ekonomika vede k likvidaci svobody a tudíž i demokracie a nastolení totalitního režimu. A v poslední fázi svého vývoje pak k nevyhnutelné chudobě a ekonomickému krachu. To koneckonců dokázala i historie, neboť v ní, jak vcelku přehledně dokazuje Robert Dahl, nenajdeme jediný dlouhodobě fungující demokratický stát s centrálně plánovanou ekonomikou. Mohu tedy konstatovat, že kapitalismus je navzdory názorů některých filozofů nikoliv překážkou, nýbrž nutnou podmínkou pro existenci demokracie tak, jak ji dnes známe, tedy demokracie svobodné, rozmanité a neustále se rozvíjející.

Abych si nalil čistého vína, musím však na druhé straně přiznat, že kapitalismus svým tržním působením nutně vytváří ekonomickou nerovnost. Jelikož má každý občan jiné potřeby a zároveň také jiné kvality, dosahuje každý občan v porovnání s ostatními odlišných výsledků, tedy různé úrovně bohatství. Ač tedy existuje rovnost formální i rovnost ekonomických příležitostí, nutně dochází vlivem nerovnosti potenciálu k nerovnosti výsledků. A jelikož právě bohatství je prostředek, který ovlivňuje většinu politických prostředků (reklama, politická kampaň, dobročinnost, volební kauce atd.), můžeme dojít vcelku jednoduše k závěru, že kapitalismus na jednu stranu umožňuje existovat demokracii, na stranu druhou ji však nutně korumpuje narušováním jedné z jejích základních hodnot – politické rovnosti. To, že podporujeme kapitalismus, tedy neznamená, že a priori zavrhujeme možnosti jeho částečné regulace. Bez právního rámce chránícího soukromé vlastnictví, smluvní svobodu a vynucujícího dodržování spravedlivě uzavřených smluv by kapitalismus jistě nefungoval. Regulace monopolizace, sociální a zdravotní pojištění občanů pro případ jejich nemoci, úrazu, nezaměstnanosti či stáří je nutnou podmínkou pro překonání základných defektů, kterými se celý systém nutně projevuje. Kapitalista logicky nebude brát v potaz veřejný zájem, neboť není důvodu, aby sledoval cokoliv jiného než vlastní prospěch, koneckonců jako každý. A pokud tedy nechceme, aby vypouštěl jed do řeky a zplodiny do ovzduší a pokud zároveň chceme, aby někdo financoval např. pouliční osvětlení, za které mu pravděpodobně nikdy nikdo nezaplatí, musíme nutně dojít k závěru, že stát v takovýchto případech musí zasáhnout. A takto bychom mohli ve výčtu státních intervencí dále pokračovat. Něco jiného je však regulovat svobodný trh a motivovat subjekty na něm, aby se chovali podle určitých pravidel a něco jiného je ho zničit spolu s veškerými aspekty svobody a propadnout se do pochmurného světa totality.

Myslím, že jsem již dostatečně vysvětlil výhody kapitalismu oproti centrálně řízenému ekonomickému systému a zbývá tedy již jen konstatovat, že kromě primitivního tradičního ekonomického systému, který se absolutně nehodí pro potřeby moderní průmyslové společnosti, neexistuje již žádný jiný konkurenční ekonomický systém, tudíž je potřeba kapitalismus prohlásit za jediného možného partnera pro demokratické uspořádání společnosti. Nyní zbývá s kapitalismem provést totéž, co jsem již provedl s demokracií; pokusit se nalézt jakýsi konečný smysl a cíl toho všeho, o co se tržní mechanismy snaží. Demokracie vytvořila každému občanu prostor svobody, prostor pro to, aby si mohl vytvořit nikým nerušen šťastný život. Kapitalismus se svou schopností alokovat veškeré zdroje i výrobky a služby pak již nedělá nic jiného, než jakéhosi prostředníka, který pomáhá každému člověku naplnit tento prostor vším potřebným. Demokracie tedy vytváří prostor pro šťastný život a kapitalismus dodává prostředky pro něj. Jejich cíl je tedy ve své prapůvodní podstatě shodný – učinit lidský život šťastnějším, spokojenějším a bezpečnějším [1].

Po definicích a stručném rozpracování obou základních pojmů se mohu konečně věnovat jejich vzájemnému vztahu. Již nyní můžu z výše uvedeného dovodit, že pokud předpokládám, že každý občan je lidskou bytostí a jako takový má právo dosáhnout si (samozřejmě za předpokladu, že neomezí či neohrozí ostatní) svých cílů a svého štěstí, budou hodnoty, jež hodlám prosazovat, svoboda, politická rovnost a svobodný trh vyznačující se soukromým vlastnictvím, smluvní svobodou a ochranou těchto principů ze strany státu. Jinak řečeno, potřebujeme, aby ve státě vládly demokracie a kapitalismus.

Na druhou stranu ovšem vidíme, že tyto systémy přeci jen jsou v určitém bodě kontradiktorní. Kapitalismus determinující ekonomickou nerovnost výsledků negativně ovlivňuje rovnost politickou. Demokracie naopak při snaze dosahovat politické a tudíž i ekonomické rovnosti má tendenci regulovat až přespříliš kapitalismus. To nás dostává k prastarému hodnotovému sporu svoboda versus rovnost. Tento spor ovšem nerovná se sporu demokracie versus kapitalismus, neboť demokracie, stejně jako kapitalismus nutně ke své existenci potřebují obě tyto hodnoty. U demokracie jsem potřebu svobody i rovnosti již vysvětlil, stejně jako potřebu svobody u kapitalismu [2]. Zbývá tudíž vysvětlit, proč kapitalismus potřebuje i rovnost. Aby stále existoval konkurenční boj, je nezbytně nutné, aby se trh příliš nemonopolizoval, tedy aby příliš silné korporace nebránily nováčkům ve svobodném vstupu na trh. K tomu je nutně potřeba rovnosti ekonomických příležitostí. Občané musí mít relativně podobné vzdělání a podobnou příležitost vstoupit na trh a nabízet na něm své výrobky a služby. Zároveň je potřeba rovnosti formální. I sebemenší podnikatel má právo na stejnou soudní ochranu a stejné zacházení před administrativou jako největší a nejbohatší korporace. V případě absence těchto dvou rovností by konkurenční boj nemohl být vyrovnaný a spravedlivý a tudíž by brzy skončil definitivním vítězstvím nejmocnějšího subjektu a tedy zmonopolizováním trhu, což by zastavilo veškerý vývoj, zdražilo ceny a omezilo rozmanitost a variability nabízených výrobků a služeb. Obecně tedy platí, že rovnost i svobodu potřebujeme v kapitalismu i v demokracii.

Z tohoto tedy plyne, že žádné absolutně vyhraněné koncepty, jako například bolševická absolutní rovnost v nesvobodě či anarchokapitalistická absolutní svoboda v nerovnosti nejsou řešením. Potřebujeme hodnoty obě v určitém poměru, protože v zásadě platí, že tendence posilovat jednu z nich nutně oslabuje druhou. Tak například, čím méně regulací bude omezovat smluvní svobodu a svobodu podnikání a čím menší daně budou uvaleny na jednotlivé subjekty; jinými slovy, čím více svobody v těchto oblastech bude, tím více se projeví rozdílné schopností jednotlivých aktérů na trhu a tím větší nerovnost výsledku vznikne. Naopak čím více se budeme snažit výsledky dorovnávat a čím větší bariéry postavíme vznikající nerovnosti bohatství, tím více budeme muset logicky omezovat svobodu subjektů na trhu.

Závěrem tedy konstatuji, že jako občané musíme nutně obětovati kousku své svobody a podřídit se určitým omezením, abychom získali privilegium žít ve společenství s ostatními, spolupracovat a takto vzájemně zlepšovat svou životní situaci. Na druhou stranu však také musíme obětovat kousek naší rovnosti (i politické) tomu, abychom mohli i ve společenském tělesu svobodně sledovat své individuální zájmy a dosahovat svého osobního štěstí a nestali se jen kolečky ve společenském stroji ovládaném někým nebo něčím jiným. Abych tedy předešel veškerým zbytečným sporům a neustálému opakování toho, že by to někdy mohlo jít i jinak než skrze liberální demokracii a kapitalismus, pokusím se shrnout veškeré výsledek celé úvahy do jedné věty: ekonomická nerovnost výsledků je daň, kterou musí lidstvo platit za svou svobodu, neboť bez svobody nemá ani absolutní rovnost žádný význam. Přestaňme tedy hanit kapitalismus za to, že občas nespravedlivě produkuje nezasloužilé zbohatlíky na straně jedné a nezaviněné bezdomovce na straně druhé. To je nutný důsledek tohoto systému, s nímž se musíme právě skrze demokratickou státní instituci jako vyspělá společnost co nejlépe vypořádat. A mějme u toho na paměti stále následující: právě kapitalismus je systém, který nám neustále poskytuje prostředky k tomu, abychom vůbec měli sílu se s těmito defekty vypořádat. Bez něj by celý ekonomický systém byl jedním neřešitelným defektem.

Poznámky pod čarou:

[1] Pokud někdo nyní pokyvuje pochybovačně hlavou, chápu jeho reakci a pokusím se jej tedy přesvědčit na konkrétních příkladech. Pomysleme si nyní na něco, co by nás učinilo šťastnými. Může to být cestování? Jedním z důsledku kapitalismu byl i rozvoj mezinárodních dopravců a dostupnost mezinárodní dopravy pro všechny za přijatelnou cenu. Zdraví? Kapitalismus umožnil masovou výrobu léků a dalších medicínských potřeb, dále také umožnil dopravu zdravých potravin ze všech kontinentů tam, kde je jich potřeba. Peníze? Zde snad ani nemusíme vysvětlovat, že kapitalismus je skrze možnost investic a podnikání pro dosažení tohoto cíle nejvhodnějším systémem. Jakékoliv hmotné statky? To kapitalismus umožnil jejich velkovýrobu. Zdravé životní prostředí? Ano, kapitalismus při vší té snaze zajistit všem lidem jejich hmotné potřeby ignoroval dlouhou dobu znečišťování životního prostředí. Právě zde se však naskýtá prostor pro demokratickou regulaci, vytvoření určitých limitů a následný vědecký výzkum zabývající se napravením vzniklých škod, který bude financován díky opět kapitalismu. Podstatou toho, co se zde snažíme vysvětlit je, že ať si ve vašem prostoru usmyslíte dělat cokoliv, právě kapitalismus vám to pravděpodobně bez nesnází umožní, čímž perfektně doplní demokratický systém.

[2] Zejména svoboda vlastnická, svoboda smluvní a svoboda podnikání.

 

Článek je rozpracovanou a rozšířenou verzí článku Demokracie versus kapitalismus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.