Stát nerozkrádají kapitalisté, ale zloději

Vzpomněl jsem si dnes ráno ve tři, na jednu moudrost, kterou pronesl kdysi klient na skupině, že člověk se může cítit poměrně dobře, ale jestli neodhadne skutečnost, může nastat malér. Bylo ta moudrost pronesena v souvislosti z návratem jeho děvčete z Indie. Ona se cítila dobře, jenže neodhadla skutečnost a vznikla z toho poměrně velká váda.

Takže jsme probírali, jak se asi cítí někdo, kdo je unavený, odmítne milování, protože mu pořád vadí časový posun, usíná a ten druhý se uraženě zvedne a odejde domů s tím, že si má rozmyslet, co vlastně kdo chce. Chtěla se vyspat a chtěla být s ním. Málem se tehdy rozešli. Nakonec ten příběh dobře dopadl. On pochopil, že v takovém případě hrozí nebezpečí, že si ona bude myslet, že je jak říká jedna má chatová známá, mírně feministická: „Žena jako nástroj.” A nebude se jí tohle líbit a hrozí, že začne hledat někoho, kdo ji nebude vnímat jen jako zdroj sexuálního potěšení.

Také jsem neodhal skutečnost včera večer. Cítil jsem se skvěle, když jsem dorazil domu, ale nakonec se ukázalo, že pocit nestačí. Usnul jsem při čtení dřív, než jsem očekával. Nic, aspoň jsem se vyspal. Přichází poslední měsíc před dovolenou a únava znatelně se zrychluje. Pravdou je, že od pondělí toho bylo docela dost. Mimo jiné jsem měl ještě včera dva pohovory v blázinci a navíc k běžnému programu přednášku o relaxaci.

Objednal jsem si v Kosmasu dvě knihy, které jsem si cestou na skupinu z blázince v Perlově ulici vyzvedl. Bohužel je neměli elektronicky, takže jsem delším čase zase koupil papírové knihy. „Životopis Jógina,” od Paramahansa Jógánanda. Abych si trochu početl něco málo nejen o životě člověka z Indie, který dost rozuměl Západu, ale i o jeho „zázracích.” Nakonec, když na zázraky věřím, proč si nepoučit?

Kdysi dávno za totáče jsem tuhle knihu četl v samizdatu, byla opatřena i poznámkami o zázracích křesťanských svatých, moc se mi tehdy nezdál překlad. Uvidím, jestli se jedná o ten samý, nebo tenhle bude lepší. Horší snad nebude. Ta druhá kniha, kterou jsem začal číst, se jmenuje „Limity medicíny” od Ivana Illicha. Čtu ji souběžně s Paul Johnsonovými Intelektuálové a nestačím se divit. Jednomu i druhému. Oba autoři značně kritičtí Illich k medicíně, Paul Johnson k velikánům. Inu, není všechno zlato, co se třpytí, by se dalo říci.

O velikánech jsem ledacos tušil, o medicíně nakonec také, konečně v poslední době jsem si přečetl znovu Komárkovo: „Spasení těla,” a Hnízdilovo: „Mým marodům.” Poněšického: „Psychosomatika,” a nakonec tedy Illich a už zmíněné: „Limity medicíny.” Otevřel jsem ji hned jak jsem vyšel z prodejny. Málem jsem zadumaný při čtení srazil dvě babičky. Ale jen málem, šel jsem pomalu, takže jsem stačil zareagovat. Ono číst v Revoluční není asi nejlepší nápad.

Při čtení Intelektuálů, jsem se místy docela bavil. Johnson na nich nenechal nit suchou a jeho popis jejich hříchu, z hlediska morálky, které ho evidentně pobuřují skutečně občas zavání puritánstvím. Občas jsou zcela na místě. Inu, jako terapeut by slyšel ledacos a asi by se tolik nepohoršoval. Nakonec, je skutečně obdivuhodné, jak lidé s tak nízkou morálkou, jako uvedení jedinci, mohli vytvořit ať se nám to líbí nebo nelíbí, dílo, které mnohdy zásadním způsobem ovlivnilo dějiny, nejen západního myšlení, ale dějiny samotné.

U Marxe je tahle skutečnost evidentní. Mohu si o něm myslet, co chci, nemusím ho považovat za extra ekonoma, pokud vůbec ekonoma, ale je mnoho ekonomů, nebo vzdělaných lidí, kteří na jeho myšlenky přísahají. Ale je asi pravdou, že jeho teorie musela selhat v praktickém experimentu, protože byla založena na sběru znalostí z akademického prostředí a vůbec nereflektoval ani tehdejší zkušenost praktického světa. Marx skutečně dělníky neznal, neznal ani kapitalismus, ten skutečný, byl vždy dvacet let za realitou nikdy se nebyl schopný sám uživit, bez Engelse, by nikdy nenapsal Kapitál a Engels nakonec po jeho smrti zkompiloval a vydal další díly. Inu „revoluční vůdce.”

Opatřil jsem si on-line jeho Kapitál, nahlédl do něho a podobně jako Misesem se jím budu muset postupně prokousat. Když už jsem se na stará kolena dal do studia ekonomických teorii. Tedy, studium je přehnané slovo. Občas si něco od těch velikánu, nebo menších velikánů přečtu. Stejně nakonec zjistím, že mi nejvíc vyhovuje takzvaná rakouská škola. Ti co se ohánějí neschopností kapitalismu, tím že se vyčerpal, ještě totiž nevědí, jak kapitalismus vypadá, Pohádky o tom, že změny v sociální oblasti přišly pod tlakem komunistických režimů, se čím dál víc ukazují jen jako hloupá bolševická propaganda, kterou šíří levicoví intelektuálové, kteří mají o realitě života podobné představy asi jako měl Marx a jemu podobní.

Už v devatenáctém století byla většina těch podnikatelů, kteří pochopili, že je dobré a nutné zlepšovat poměry zaměstnanců nikoliv z lidumilnosti, ale jen z toho důvodu, že se takové jednání vyplatí. Životní úroveň se zvyšovala nikoliv díky socialistickému hnutí, ale díky výkonnosti kapitalismu. Nakonec Čína je toho důkazem. A že většinu sociálních služeb je možné provozovat ze soukromých zdrojů a tím omezit rozhazovačnost a hrabivost státu, který jen plýtvá s prostředky, které s dají využít mnohem efektivněji.

Také si myslím a život to potvrzuje čím dál víc, že každá vybraná koruna na daních, jen podporuje korupci a aroganci politiků a státních úředníků. Stejně tak je zajímavé, když Illich uvádí některá fakta o nemocnosti, úmrtnosti a dělá srovnání efektivity systému v zemích s velkou sociální politikou a s méně „dostupným” systémem, tak se ukazuje, že ten rozdíl efektivity je buď minimální, nebo nulový. Podobně jako Hnízdil říká: „Že současné pojetí medicíny léčí, ale neuzdravuje a jen spotřebovává zdroje.” Čím dál víc a není to jen díky farmaceutickým molochům. Lidé se mnohdy uzdravují navzdory spolykaným lékům. Ve většině případů bez nich. I bez akutní lékařské péče.

To, že lidé vyhazují obrovské částky za léky a vyšetření, které dost často nepotřebují je fakt, fakt na kterém se točí obrovská spousta levicových spasitelů. Ti paradoxně podporují systém, který v konečném důsledku lidi ožebračuje, zbavuje je svobody a udržuje je v závislosti na systému, který nepodporuje vyšší míru zdraví, ale vyšší míru spotřeby zdravotní péče. Což rozhodně není totéž.

PS: a námitky, že ti dnešní „kapitalisté” jen rozkradli stát, svědčí o naivitě. Stát rozkradli a rozkrádají jen zloději, bez ohledu na politickou příslušnost. A přes ono rozkrádání, se potvrzuje, že pokud je kapitalismus, alespoň trochu funkční, životní úroveň se bud zvyšuje, nebo neklesá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.